Osm žen
11.12.2015 17:43Osm žen
filmy na DVD
Osm žen, 2002. Dívídíčko vypraveno v plné parádě, žádné pozdější ploché papírové obálky: Dobré filmy týdeníku Reflex, sběratelská edice II., 35. Na obálce a přední straně krabičky portréty osmi hereček a jejich jména: Catherine Deneuve, Isaabelle Huppert, Virginie Ledoyen, Danielle Darrieux, Ludivine Sagnier, Firmine Richard, Emmanuelle Béart, Fanny Ardant. „Jedna z nich vraždila. Ale která?“ naznačuje slogan žánr francouzského filmu Françoise Ozona, o němž se píše dále na vnitřní straně: „Francouzský režisér a scénárista, jehož díla jsou charakteristická především svým satirickým laděním a zaměřením na problematiku vztahů a sexuality.“
Do svého prvního filmu, krátkého černohumorného snímku, v němž syn vraždí svou rodinu, Photo de familie (1988) obsadil Ozon sám sebe a své příbuzné. Následovala řada dalších krátkometrážních snímků, z nichž několik zabodovalo na filmových festivalech, např. Action vérité (1994) nebo Une robe d´été (1996). Na ně navázal celovečerní komedií Sitcom (1998), kriminálním dramatem Les amants criminels (1999) nebo filmovou adaptací hry R. W. Fassbindera Kapky deště na rozpálených kamenech (2000). Velký ohlas zaznamenaly filmy 8 žen (2002), podle hry Roberta Thomase, který je tématem tohoto příspěvku, a Bazén (2003); oba získaly i řadu festivalových ocenění. Po netradičně pojaté romanci 5x2 (2004) a existenciálním dramatu Čas, který zbývá (2005) natočil Ozon snímek Angel (2007), odehrávající se na přelomu 19. a 20. století. K údajům z krabičky můžeme doplnit další tituly, které vznikly od doby vydání DVD, např. Profesionální manželka (2010), U nich doma (2012), Une nouvele amie (2014).
Anotace, jak je uvedena na zadní straně krabičky DVD k Osmi ženám, je podobná textu na CSFD: Začíná: Jeden zavražděný muž, osm žen a každá se zdá dychtivější než ostatní dobrat se pravdy… Jenomže jedna z nich to musela být. Můžeme ještě překopírovat stručný text ze serveru kfilmu.net: Příběh, jak vystřižený z Agathy Christie, se odehrává v padesátých letech o Vánocích v osamělém panském sídle, kde je, obklopen samými ženami, zavražděn pán domu. Dům je kvůli sněhu téměř odříznut od okolního světa, jediný, kdo se do sídla dostane, je povětrná, okouzlující Pierrette, aby tak doplnila svéráznou galerii ženských postav, z nichž každá měla svůj dobře utajovaný motiv k vraždě. Postupně se vyjevuje nejen vzájemná řevnivost, dávné křivdy a pokrytectví, ale také mnohá tajemství, která by si tyto ženy nejrůznějších věkových kategorií a společenského postavení za normálních okolností nikdy před sebou neřekly.
Film založený na dialozích a hereckém výrazu má elitu francouzských hereček, každá v něm dostane svůj prostor a každá si zazpívá svou píseň.
Od prvního okamžiku musí divák vnímat, jak už naznačuje předchozí poznámka, určitou divadelní a žánrovou stylizaci, která se může opírat i o skutečnost, že předlohou k filmu byla divadelní hra Roberta Thomase, záměrnými odkazy se film ve svém průběhu jen hemží, například hned příchody jednotlivých hereček na začátku či určité divadelní postupy či manýry, vzápětí překlopení do muzikálové polohy uvedením písně atd.. Pěkným příkladem „nepravděpodobnosti“ je, když přijde do domu sestra zavražděného a poté, co se nedostane do pokoje, protože někdo vyměnil klíč, zpívá jako na jevišti – zatímco svléká kabát a rukavice – další muzikálovou píseň.
Po části v druhé polovině filmu, kde se místy odklání k autentičtějším sdělením, tj. divák se dozvídá závažnější vztahové motivy, se v úplném závěru zase končí stylizací – zatímco zhruba ve druhé třetině děj opustí „divadelní“ polohu, na konci (po výstřelu) se k ní zase vrátí, když se všechny ženy postaví vedle sebe a vezmou za ruce jako při děkovačce na pódiu při divadelním představení. Záměrné uvádění klišé funguje podobně jako u klasiků (zmíněná Agatha Christie) a vytváří s „vážnými tématy“ napětí zvláštního druhu: Je to přece jen hra – a přesto v nás zůstane cosi z mrazení, jaké máme u nejlepších psychologických dramat. Ještě poznamenám – a vrátím se k tomu později – tato „struktura odkazů“ je ovšem propracovanější, než se na první pohled (komedie-muzikál-detektivka) zdá.
Ještě než však začne samotný děj, jsou v úvodních titulcích představeny osobnosti jednotlivých žen prostřednictvím květin (to je rovněž jeden z prvků stylizace a zároveň zmíněné složitější struktury).
Babička (Daniele Darrieux), která sedí v kolečkovém křesle a pokouší se smiřovat své stále rozhádané dcery, je představena jako fialka.
Gaby, manželka (Catherine Deneuveová), povýšená žena, která stále usiluje o to, působit jako počestná a starostlivá manželka (své sestře chladnokrevně řekne, že ona je krásná a bohatá, zatímco sestra ošklivá a chudá), je, pravděpodobně i v souvislosti s glamour leopardím kabátkem, který nosí, označena jako žlutá orchidej. Za touto fasádou se ale skrývá jiná skutečnost. Ačkoli Gaby vyčítá služebné Louise a švagrové Pierette nemorálnost, sama má milence, dokonce obchodního partnera svého manžela Jacquese Farnouxe, kvůli němuž manžela v den vraždy opustila.
Augustina (Isabelle Huppertová), Marcelova švagrová, přísná stará panna, je v metafoře uvedena jako uzavřený měchýřek oreláníku barvířského. Neurotická žena, neustále ostatní peskující svými představami o korektním chování, se ve skutečnosti bojí projevit se ve svých touhách, a tak píše milostné dopisy švagrové, nicméně je nikdy neodešle.
Bílá orchidej, Louisa (Emmanuele Béartová), přišla do domácnosti nedávno jako nová komorná, ve skutečnosti však je léta milenkou Marcela a hrdě přiznává, že s ní Marcel měl orgasmy, jaké se svou ženou nikdy nezažil. Přesto je do určité doby (přestože sundá zástěru služebné a rozpustí si vlasy, k podobné změně dojde i u Augustiny, která si půjčí Gabiny šaty a nalíčí se) věrnou sloužící.
Smyslnost Pierette (Fanny Ardantová), Marcelovy sestry, která nesmí do domu a přijde teprve, když se dozví, že Marcel byl zavražděn, je vyjádřena červenou růží. Pierette užívá život plnými doušky, je nakloněna i ženám a schází se s kuchařkou a hrají karty. Prostřednictvím ní se tajně dostala do domu, vymámila na bratrovi peníze a dala je svému milenci na cestu do Mexika. Když se ukáže, že je týž muž, s nímž má poměr Gaby, pustí se do rvačky, která nicméně skončí vášnivým polibkem (scéna komentovala Catherine Deneuveová při uvádění filmu v televizním rozhovoru jako nejobtížnější při natáčení).
Suzon (Virginie Ledoyen), starší ze dvou rozkošných dcer Gaby, prezentovaná jako rozkvétající růžová růže, studuje v Anglii. Ačkoli ona sama je tím „inspektorem“, který vyšetřuje vraždu, sama skrývala až dosud skutečnost, že je těhotná, aniž by se vdala, ovšem od toho se odvíjí i přiznání její matky, která byla rovněž těhotná již před svatbou, že jejím otcem je někdo jiný než Marcel.
Nevinnost buršikózní mladší dcery Catherine (Ludivine Sagnier) je znázorněna bílým květem sedmikrásky. Když jsme u ní, můžeme prozradit, že ve vraždě, která byla inscenovaná a otec ve skutečnosti žil a vyslechl si všechny ty dosud utajované souvislosti, měla prsty právě ona. Přestřihla telefonní kabel a kabel u auta, čímž uvěznila celou společnost v domě před sněhem zavátým předvánočním exteriérem a uvedla všechny v domnění, že vrahem musí být někdo z přítomných. Druhou věcí je, že se – skoro se zdá domýšlet, že je to přesně podle dramaturgických pravidel – Marcel poté, co byl jeho pokoj otevřen předtím vyměněným klíčem, doopravdy zastřelí.
Květinovým symbolem poslední z osmi žen, dobrosrdečné kuchařky Madame Chanel, oddané hospodyně, je slunečnice. Když se prozradí její lesbická orientace a že s Pierette nehraje jen karty, osočí ji Gaby, že by se měla léčit, že je nemocná. Chanel jediná odhalí skutečnost fingované vraždy, když nakrátko opustí dům a ze zahrady vidí oknem živého Marcela. Nicméně padne výstřel, Chanel padne k zemi a není schopna mluvit.
Nebudu v následujících komentářích dopodrobna uvádět možné motivace jednotlivých žen k vraždě, nicméně alespoň zmíním skutečnost, že za prvním zdáním se postupně odhaluje další vrstva každé z osobností – dobereme se k ní buď náhodou (zmíněná scéna mezi manželkou a sestrou) nebo při „pátrání“, kdy jedna z osmi žen (jedna z dcer) vyzve ostatní, že musí říci pravdu. Jednotlivé motivace si je možné přečíst třeba na české stránce Wikipedie, takže jen alespoň příklad: Babička se svou laskavou vizáží stařenky tajně popíjí a je lakomá. Aby nemusela dát své akcie Marcelovi, který má potíže v podnikání a kterému by pomohly z finančních těžkostí, řekne, že jí je někdo ukradl. Její největší tajemství je ale ještě jiné. Svého někdejšího muže, důstojníka, který jí nabídl pohodlný život, nesnášela, a proto jej otrávila.
Pozoruhodná jsou témata, která se za fasádou detektivky postupně rozkrývají. U každé z ženy je nejméně jedno, ať už to jsou povahové vlastnosti, přetvářka, snaha o společenské postavení, různí kostlivci ve skříni jako nemanželské děti, různé podvody, sexuální orientace atd.. Přitom jsou důležité, jak vyplývá už z předchozího, reakce ostatních, často pokrytecké.
Zajímavé jsou i další souvislosti geneze filmu, použitých uměleckých prostředků i dalších kontextů. Původně chtěl režisér François Ozon natočit remake americké filmové komedie Ženy (The Women, 1939, režie George Cukor, v hlavních rolích Norma Shearer, Joan Crawford a Rosalind Russel), v níž byly rovněž představitelkami postav ženy, dokonce i všechna domácí zvířata byla ženského pohlaví. Nicméně filmová práva si na začátku devadesátých let opatřily už Meg Ryan a Julia Roberts. Ozon ale chtěl natočit právě takový film a po delším hledání narazil na skoro zapomenutý divadelní kus francouzského autora Roberta Thomase (1927 – 1989), který se jen pomalu dobíral jisté proslulosti (proslul pak mimo jiné divadelní hrou Léčka) a kritika komentovala jeho kusy jako směs a pokračování takových autorů jako byla Agatha Christie, Marcel Achard, Alfred Hitchcock či Feydeau. Divadelní hra Huit femmes byla poprvé uvedena v roce 1958 a v roce 1972 byla natočena televizní adaptace (mj. Corinne Le Poulain jako Suzon).
Při obsazení své filmové verze vsadil Ozon na velké jména francouzské kinematografie. Nejdříve oslovil Catherine Deneuve, zda by přijala roli Gaby. Když na nabídku kývla, obrátil se na další. Pro projekt se mu podařilo získat i Danielle Darrieux, která stála před filmovou kamerou už od počátku třicátých let a představovala tak nejstarší tradici francouzského filmu. Každá z osmi žen přednese ve filmu jednu píseň, která odpovídá charakteru postavy. Catherine (Ludivine Sagnier) zpívá na začátku filmu svižný popsong Papa t’es plus dans le coup, k němuž Gaby a Suzon uvolněně tančí. Augustine (Isabelle Huppert) zazpívá po potyčce s Gaby melancholickou parlando píseň Message personnel, zpočátku u klavíru, posléze s choreografií, zatímco se několik dalších pohupuje v taktu. Pierrette (Fanny Ardant) předvede kabaretní show k chansonu A quoi sert de vivre libre. Její choreografie s narážkami na minulost barové tanečnice je poctou známého striptýzu Rity Hayworthsové ve filmu Gilda (1948, Put the Blame on Mame). A quoi sert de vivre libre zpívala v originále francouzská šansoniérka Nicoletta, úspěšná v 60. letech, s vysvětlením, že život bez lásky nemá cenu.
Když Suzon k nechuti své matky prozradila, že je těhotná, zpívá ve svém pokoji píseň Mon amour, mon ami a tancuje dětsky se svou sestrou Catherine. Hudba a text pocházejí od André Poppa a Eddyho Murraye a byl to hit Marie Laforêtové.
Poté, co se Madame Chanel přizná k lásce k ženám a je ostatními dehonestována, zpívá v kuchyni Pour ne pas vivre seul a dívá se s pláčem z okna. Baladu napsali Sébastien Balasko a Daniel Fauré, původně ji interpretovala Dalila a zpívá v ní, jak se osamocené ženy cítí přitahovány k jiným ženám a lidé staví katedrály jen proto, aby získali iluzi, že nejsou sami. Když se Augustine chce dozvědět od Louisy (Emmanuelle Béart), jak se svádějí muži, začne tato zpívat energií nabitý song Pile ou face a tancovat. Píseň složil pro Corynne Charbyovou Jean-Louis d’Onofrio. Šanson Toi jamais, který ve filmu zpívá Gaby, když je v pokoji spolu s Pierette, interpretovala původně Sylvie Vartanová. Poslední písní ve filmu, v němž tak spolu s jinými představují slušný soubor populárních kusů své doby, ocitly se ve francouzské hitparádě a nyní je nazpívaly protagonistky filmu 8 žen, je Il n’y a pas d’amour heureux v podání babičky, která ji zpívá po Marcelově sebevraždě. Je to původně báseň Louise Aragona, původně v interpretaci Georgese Brassense, a je to ze všech osmi písní jediná, kterou v originále zpíval muž.
Procházíme-li dalšími souvislostmi filmu, zjišťujeme postupně, že je nejenom v oblasti hudby, ale i ve všech dalších vrstvách plný narážek na filmovou a kulturní historii. Celou jednu kapitolu představují kostýmy, které mají své původní předvzory. Nepůjdu po podrobností, zájemce najde vše na německé stránce Wikipedie o filmu, zmíním jen, že jednotlivé postavy odkazují k herečkám, jako byla Rita Hayworthová (ikona glazur), Lana Turnerová, Ava Gardnerová (ikona smyslnosti), Audrey Hepburnová (se svým ponny-účesem). Prostřednictvím jich se dostáváme rovněž do oblasti kultury oblékání, takže by bylo možné jmenovat řadu dalších jmen, uvádí se i film Deník komorné Jeana Renoira.
Pokračovat můžeme filmovými vzory režiséra 8 žen. Jako prvního lze uvést Američana Georga Cukora s jeho filmovými komediemi zvanými screwball comedy – výraz „screwball“ označuje postavu se zvláštními či skurilními zvyklostmi a pochází původně z baseballu. Tematizují většinou protiklady jako vzdělanost a nevzdělanost, muž a žena, bohatství a chudoba atp., rychle mluvené dialogy, inteligentní slovní vtip, razantní tempo atd.. Dále to jsou jsou melodramata Douglasa Sirka (Imitation of Life, 1959, hlavní roli Lana Turnerová), filmové muzikály Vincenta Minnelliho jako Gigi (1958), kriminální filmy Alfreda Hichcocka jako Vertigo (1958). K dalším vzorům je možné počítat Rainera Wernera Fassbindera a jeho ženské drama Hořké slzy Petry von Kantové – které se, stejně jako v Ozonově filmu odehrává na jednom místě a rovněž tematizuje ženskou homosexualitu.
Zatímco George Cukor srovnává ženy se zvířaty, Ozonovo srovnávání je spojuje, jak řečeno, s květinami. Počáteční sekvencí s posekanou zahradou a kolouškem odkazuje film na film All That Heaven Allows (1955) D. Sirka, který podobnou scénou končí. Hudební a taneční vložky parodují hýřivé hollywoodské muzikály studiové éra a zároveň jsou reminiscencí na film Deštníky z Cherbourgu (Les Parapluies de Cherbourg, 1964) Jacques Demyho, s nímž Catherine Deneuve kdysi mezinárodně prorazila. Kriminální děj uvnitř uzavřené společnosti s osmi stejně podezřelými připomíná pak filmy Agathy Christie jako Vražda v Orient Expresu (1974) či Smrt na Nilu (1978).
Německý žurnalista Tobias Kniebehovoří o šílenství citování, které uvolňuje jádro pravdy, prostředky travestie: živí citují mrtvé, jedna generace následující a některé divy samozřejmě také samy sebe. Film obsahuje celou řadu narážek na motivy z filmové historie. V rozhovoru s Augustinou zmiňuje Pierrette Dámu s kaméliemi – ve zfilmování slavného románu Alexandra Dumase mladšího z roku 1981 hrála Isabelle Huppert hlavní roli. Pierrettina show naráží zase na slavné svlékání rukavic Rity Hayworthové ve filmu Gilda (1946). Takových narážek nalezneme ve filmu několik dalších desítek, ve hře jsou jména jako Juanita Moore, Kim Novak, Romy Schneider atd. Před obrazem, na kterém je mladá Catherine Deneuve v podobě, v jaké je na plakátu k Buñuelově filmu Kráska dne (Belle de jour, 1967) si rozpustí Louise (Emmanuele Béart) vlasy, aby odpovídaly pozadí s obrazem. Lesbický polibek Gaby a Pierette odkazuje zase k různým lesbickým rolím Catherine Deneuve ve filmu Hlad (Tonny Scott, 1983)
Citace byly pro kritiku tématem chvály i odsudku, stejně jako kompozice a věrohodnost celého filmu, s nímž to všechno souvisí. Nikdo ovšem nezpochybňoval virtuozitu výkonů osmi hereček, na kterých celý film stojí.
Odkazy a zdroje
https://www.csfd.cz/tvurce/4177-francois-ozon/
https://www.fdb.cz/film/8-zen-8-femmes/32700
https://cs.wikipedia.org/wiki/Fran%C3%A7ois_Ozon
https://de.wikipedia.org/wiki/8_Frauen – hodně podrobné
https://www.osobnosti.cz/francois-ozon.php
https://www.zeit.de/kultur/film/2015-03/francois-ozon-eine-neue-freundin
https://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/agatha-christie/deset-malych-cernousku-5.html
Model – vrahem je někdo z přítomných, nesčetněkrát opakované v řadě filmů (k těm nejznámějším patří Deset malých černoušků Agathy Christie, všichni bychom si vzpomněli jistě na celou řadu dalších, ale o Agathe Christie hovoří sami protagonisté, ostatně už mám v textu i jiné příklady)
———
Zpět