Opera v kině

09.01.2011 11:27

Přemýšlel jsem, proč mě tak zaujal ten článek v Instinktu, ve kterém se píše o přímých přenosech operních představení v českých kinech. Že by opera? Občas si některé poslechnu nějaké árie, ale v podstatě ji mám raději v koncertním provedení, přesto, že divadelní představení může být strhující, úchvatné, noblesní, jak říkají její příznivci, kteří jejímu kouzlu zcela podlehli. Válcující zážitek, řečeno dnešními slovy, které se příliš k žánru dávných časů nehodí. V tom to tedy nebude. Historie pražských kin Aero a Světozor, v nichž se přímé přenosy konají? Tak to by mohlo být už zajímavější, tedy pro mě. Ale to také není ten důvod. Vracím se vlastně k tomu článku už po druhé a mám takové to svrbění, jako když ve tmě v cizím prostoru někoho cítíte, víte, že tam je, ale nemůžete na něj ukázat. A co digitální kino? Tak to mě určitě zajímá jakožto digitální technologie, další proměna záznamu, záznam sám už je něco, co má hluboký filozofický rozměr naší existence, a teď nová forma, kterou se stojí za to zabývat v úvahách o tom, co přináší. V Jičíně právě toto téma řešíme, považujeme za samozřejmé, že je třeba najít v rozpočtu na digitální technologii v Biografu Český ráj peníze. Ale to také není ono, přes onu závažnost, kterou cítím.

A je to tak, že vždycky to nejdůležitější máte před nosem. Všechno zmíněné jsou jen předpoklady toho, co mě na tom tématu irituje, stejně tak jako ten princip proměny médií, kdy kino zahrnuje předchozí divadelní konvence, televize ty předchozí kina, dívídíčko na monitoru počítače opět ty předchozí. V tomto případě je to ono propojení, které by před sto, ale možná i padesáti lety působilo tak, jako na nás brána času z nějakém sci-fi filmu. Tady se tedy jedná o bránu prostoru, obrazně řečeno. A také samozřejmě zahrnuje nejen to, co jsem zmínil v předchozím odstavci, ale i řadu dalších věcí, například historii televizních pořadů o hudbě s Leonardem Bernsteinem, jaké známe my pamětníci (u nás podobné kongeniálně dělal rovněž dirigent tenkrát ještě Československé filharmonie Václav Neumann), při kterých jsme rovněž nemuseli sedět fyzicky v sále, ale televizní přenos je umožnil (tenkrát ještě v jiném čase) vnímat miliónům diváků doma v křesle.

V článku je zmíněno, že operu z newyorského domu MET vnímáte v přímém přenosu v kině podobně, jako vnímá televizní divák fotbalové nebo hokejové utkání, kdy totiž zprostředkování televizní kamerou umožňuje vlastně bližší pohled, než kdybyste byli přímo na stadionu. A to je to, co směřuje k podstatě toho, co mě zajímá. Před těmi padesáti lety byly to, co jsme viděli v televizi, černobílé šmouhy v podstatě statického záznamu, teď tím slovíčkem záznam myslím pasívní otisk, odlitek reality, přičemž otisk a odlitek by byl ještě přesnější, dokonalejší. A přesto jsme těmi šmouhami byli fascinováni, stejně tak jako záznamem na videokameře, vlastně méně dokonalým než byl záznam na tradiční materiál, tedy rovněž rozmazaným, ale takovým, že byl 1) okamžitě k dispozici, 2) a to je podstatné, mnohokrát levnější než filmový pás. Filmový obraz se stále dále zkvalitňuje jednak možnostmi kamery (připomeňme třeba její možnosti v pořadech BBC o přírodě, nesrovnatelné s těmi před pár desetiletími), jednak novými technologiemi, včetně těch 3D.

V přímém přenosu opery v kině se propojují trochu jiné prvky než ve sportovních televizních přenosech. Divák je totiž v sále, podobně jako je v „originále“, byť to není ten konkrétní sál, na straně jeviště je pak filmové plátno. A pak je tu stejný čas. A ty sály jsou vlastně dva – ten, chtěl jsem napsat reálný a virtuální, ale ony jsou oba reálné, takže ten v místě realizace představení a ten (ty, protože jich je víc, v tom je další fígl) v místě přenosu (přenosů). Takže když to shrneme, je to opravdu kombinace několika prvků, tak jako zmíněný vývoj médií vůbec, ale i třeba knihtisku, který rovněž zahrnoval několik vynálezů, počínaje knihařský lis (otisk), odlévání písma (multiplikace), písmovina (vhodná kombinace kovů). Když k tomu připočteme ještě společenskou atmosféru, totiž občerstvení, jaké mají třeba ve Zlíně, je tady všechno, co má klasická opera – a přitom je všechno jinak. A pak je tu ovšem i určitý byznys model. Ten vychází z toho, že divák může být přítomen špičkovému představení, aniž by musel opustit – tentokrát nikoli křeslo ve svém pokoji, nicméně – prostor svého města. Za celým, zdánlivě šíleným projektem u nás stojí dva muži, operní manažer Martin Cikánek, který jej přivezl přímo z Ameriky (tam s tím začali v roce 2006), a Ivo Anderle z firmy Aerofilms, která jej rozšiřuje po celé východní Evropě, do Polska, Rumunska, Maďarska, protože vlastní práva a do těchto zemí je sublicencuje.

Všechno do sebe dobře zapadá, po multikinech, IMAXech, 3D-projekcích, digitalizaci a dalších nových technogiích je to další krok/pokrok. Můžeme se vydat do Varů, Budějic, Plzně, ale i třeba Chotěboře. My z Jičína to budeme mít nejblíž asi do Hradce Králové nebo do Jablonce nad Nisou. Na stránkách projektu jsou ve srovnání se článkem v Instinktu už i další kina, kam můžete na přenos nebo i záznam z opery jít.

Odkazy

Jak snadné je dostat se na newyorskou operu / Metropolitní v Aeru, Zlíně, Jablonci
http://instinkt.tyden.cz/rubriky/archiv/2009-19/jak-snadne-je-dostat-se-na-newyorskou-operu-metropolitni-v-aeru-zline-jablonci_24242.html

Projekt na stránkách
www.metinhd.cz
www.operadream.blogspot.com

Aerofilms
http://www.aerofilms.cz/

Kino Světozor, Praha
http://www.kinosvetozor.cz/cz/

Kino Aero, Praha
http://www.kinoaero.cz/cz/

Příklad
http://cinestar.cz/mlada-boleslav/specialni-akce/prime-prenosy-z-metropolitni-opery-new-york-predprodej-na-sezonu-20102011-zahajen--95/

Zpět