Olbrachtovy Biblické příběhy

V době, kdy Ivan Olbracht psal pro svou dcerku Ivanku své Biblické příběhy, to nebylo tak jako dnes. Nebyly desítky příruček a naučných knížek v každém oboru. Nebyly ony nejrůznější „bible pro děti“ nebo „bible pro nejmenší“ nebo přehledy „jak číst bibli“ a já nevím, co ještě. Proto takové knížky jako psal třeba Karel Čapek o zahrádce (je to sice jiný obor, ale princip stejný) nebo Olbrachtovo zpracování příběhů z knihy knih byly svým způsobem výlučné. Měly potenciál poučný, i když to nebyly vysloveně učebnice (v nich se samozřejmě ta témata také „probírala“), ale zároveň bylo do nich vloženo cosi autorského.
Bylo by možná zajímavé pokusit se sledovat, zda něco z idejí, které jsou obsaženy v autorských příbězích Ivana Olbrachta, tedy jeho beletristických knihách, je rovněž obsaženo v tomto zpracování cizí látky. Mám na mysli především vztah jednotlivce a společnosti/společenství, které můžeme vysledovat prakticky ve všech jeho literárních dílech, počínaje třemi povídkami O zlých samotářích přes komisaře Macha vyloučeného ze soužití s ostatními lidmi slepotou a žárlivostí – v knize Žalář nejtemnější, až po vyloučení Hany Karadžičové z židovské obce, protože si vzala jinověrce, v poslední z (opět) tří povídek Golet v údolí. Je dokonce lhostejné, ze kterého ideologického úhlu pohledu se na to díváme, ať z doby, kdy napsal programově komunistický román à la these „Anna proletářka“ nebo ze třicátých let, kdy se naopak s komunisty rozešel a ve svých reportážích a později prózách prozkoumával „zemi beze jména“, tedy Podkarpatskou Rus a jejího hrdinu Nikolu Šuhaje a její židovskou komunitu. V obou případech je tento základní aspekt přítomen.
Jak je tomu v bibli? Je třeba neuposlechnutí božího pokynu v Sodomě či Lotově ženě, aby se neobracela, něčím podobným? Nebo se Olbracht soustředil pouze na narativní složku, kterou Bible obsahuje a vybral příslušné příběhy? Nebo je to dokonce tak, že jejich samotný výběr je podřízen právě osobnímu pohledu spisovatele původem z Podkrkonoší? Nejspíš to tak nebude, nicméně nechci činit žádný rychlý a unáhlený závěr.

Vím jen, že Ivan Olbracht měl po přeslici židovskou krev a že se židovskému tématu věnoval od třicátých let, nejsoustředěněji právě v povídkách Golet v údolí. A vím, že v tomto období tvůrčí práce zpracovával i další cizí náměty, například Ze starých letopisů, tedy příběhy českých kronik, a O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách, což jsou bajky indického mudrce toho jména.

Ivan Olbracht si vybral třicet příběhů, jestli jsem počítal dobře, ze Starého Zákona, počínaje tím správným biblickým začátkem, tedy O stvoření světa a člověka a následují názvy Adam a Eva, Vražda Kainova, O potopě světa, Stavění věže a zmatení jazyků, O zničení Sodomy a Gomory, O velké poslušnosti, Prvorozenství za misku čočky prodané, Příběh Josefův, Mojžíš, Desatero Božích přikázání, Lid nestatečný, Mojžíšova smrt, Dobytí Jericha, Tři sta mužů statečných více než třicet tisíc, Těžká oběť, O Samsonovi, David a Goliáš, Saulova nenávist, Král David zpívá žalmy, Davidův hřích, Trest Davidův, O moudrosti Šalamounově, Judit, Jonáš a ryba, Do zajetí babylonského, V zajetí, Hodokvas Belsazarův, Královna Ester, poslední je Návrat do Jeruzaléma.

Překvapením byla pro mne „ryba“. Schválně jsem se ptal nezávislých osob, všichni mi potvrdili, že příběh znají pod jménem „Jonáš a velryba“. Olbracht, mistr slova, měl pro to jistě své důvody. Jeho vyprávění má něco ze vznešenosti, které mají všechny mýty. Posuďte sami.

Vražda Kainova
Když Adam a Eva odešli ze zahrady Edenu, obdělávali zemi, dobývajíce z ní v potu tváře chléb, jak Bůh rozkázal. Adam pojal Evu za manželku a ta mu povila syna, jehož jméno bylo Kain. A později se narodil jeho bratr Ábel.
Když dospěli, byl Kain oráčem Ábel pastýřem ovcí. Ábel byl jinoch spravedlivý, ale Kain nedobrý a hněvivý.
Stalo s pak po mnohých dnech, že bratři vystavěli z kamení oltář, aby přinesli oběť zápalnou z prvorozených plodů, neboť ty náleží Hospodinovi. Kain obětoval z úrody zemské, Ábel z prvorozených beranů stáda a z jejich tuku.
V oběti Ábelově našel Bůh zalíbení, ale na oběť Kainovu neshlédl. Proto rozlítil se Kain velice a hněvem zhubeněl v tváři.
Řekl mu Hospodin: „Proč ses tak rozpálil hněvem, A proč opadla tvá tvář? Budeš-li činiti dobře, také ty mi budeš příjemná; nebudeš-li však, přede dveřmi čeká hřích a jen v tvé moci jest nepovoliti jeho žádosti a panovati nad ním.“
Ale hněv Kainův a závist jeho byly veliké. Jednoho dne vyzval Ábela, aby spolu vyšli do polí.
A tam, obořiv se na něho, zabil ho.
Zjevil se mu Hospodin, který se ho otázal: „Kde jest Ábel, bratr tvůj?“
Kain odpověděl: „Nevím. Což jsem strážcem svého bratra?“
I řekl Bůh: „Co jsi to učinil? Krev tvého bratra volá ke mně ze země. Proto zlořečený budeš nyní na zemi, jež otevřela ústa, aby vpila krev bratrovu, kterého jsi zabil, a budeš-li ji obdělávati, nevydá ti už plody. Tulákem budeš a zběhlíkem.“
Tehdy poznal Kain, čeho se dopustil. Pravil Hospodinovi: „Větší jest nepravost má, než aby mi mola být odpuštěna. Vyháníš mně dnes a já se budu skrývati před tvou tváří a každý, kdokoli mě nalezne, zabije mě.“
Hospodin mu však řekl: „Kdokoli by usmrtil Kaina, nad tím bude vykonána pomsta sedminásobná.“ A vtiskl Kainovi znamení, aby žádný, kdokoli by ho nalezl, ho nezabíjel.
Neboť nešlechetný po všechny své dny sám bolestí se trápí, skrývá se před mstitelem a zvuk strachu jest v jeho uších i v čas pokoje. Nevěří, že by mohl býti vysvobozen z temnot svého soužení, ustavičně očekávaje, že na jeho hlavu dopadne meč. A jeho hrůza doléhá na něho stále silněji jako král se zástupy vojska.
Tak odešel Kain od tváře Hospodinovy a bydlil v zemi Nód, k východní straně od zahrady Edenu.

O velké poslušnosti je, jak jsme asi tušili, příběh Abrahámův, v Prvorozenství… posouvá biblický příběh a dvě generace, když Abrahamův prvorozený syn Iták s Rebekou měli dva syny, dvojčata Ezaua a Jákoba, kterému prodá právě to své prvorozenství, byť je to jen o chvíli. Příběh Josefův znal Ivan Olbracht dobře z  románu Thomase Manna Josef a bratří jeho, jehož překladu se ujal. Některé další příběhy jsou rovněž velmi známé, třeba ten o Davidu a Goliášovi, ostatně není to tak dlouho, co si jej vzali za téma jedné ze svých písní v Osvobozeném divadle Voskovec s Werichem. Jiné příběhy jsou známé méně, a musím si je sám znovu připomenout četbou v Olbrachtově podání, pokud nechci sahat k Wikipedii, kde je samozřejmě všechno. Anebo pak k originálnímu textu Bible. Tedy originálnímu, českému překladu. Protože žel nejsem ten vzdělanec, který by si to četl hebrejsky. Nebo alespoň v latině. Anebo – ve výtahu, ve čtenářském deníku, k němuž je odkaz tady pod textem.

https://www.spisovatele.cz/ivan-olbracht
https://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/ivan-olbracht/biblicke-pribehy-souhrn.html
https://www.kosmas.cz/knihy/133745/biblicke-pribehy/