Obrovský slunce

Obrovský slunce
Monika Načeva – zpěv
Michal Pavlíček – kytara
Trutnov, UFFO / 15. června 2014
Dvořákův festival / 59. ročník / 7. – 26. 6. 2014

Koncertů, v nichž se tím či oním způsobem objevuje Slunce, je na letošním Dvořákově festivalu několik. Oblíbeným pořadem už z loňských ročníků byly Písně slunné Itálie, literárně hudební pořad Gran Duetta Concertante, to znamená Jana Riedlbaucha a Miloslava Klause (flétna a kytara) a některého předního českého herce (Jana Šťastného, Saši Rašilova či Valerie Zawadské.

Ačkoli je Obrovský slunce, projekt české herečky, zpěvačky a šansoniérky Moniky Načevy a kytarového mága Michala Pavlíčka v mnohém hodně odlišný od právě zmíněného, má kromě slůvka „Slunce/slunná“ dvě věci podobné: za prvé je to participace strunného nástroje, za druhé důležitost verbálního sdělení, jednou v poezii italských básníků, podruhé v obsažném významu toho, co zpívá Monika Načeva. A vlastně zatřetí, rovněž Obrovský slunce se neobjevuje na programu Dvořákova festivalu poprvé. V loňském roce jej oba umělci realizovali v M-klubu ve Vysokém Mýtu a v Jírových sadech v Nové Pace, předtím v kultovním prostoru Valdštejnské loggie v Jičíně: Tenkrát když dozněly tóny zpěvu jedné písně v závěru koncertu, vyletěli odněkud ze stmívající se krajiny do temných mraků nad historickými osami zahrady, projektované podle běhu kosmických těles, ptáci. Symbolické.

Kdo by nepoznal už po pár tónech charakteristicky klenuté a v určitých okamžicích expresívní melodie kytary Michala Pavlíčka, který se zapsal do české rockové historie působením v legendárním Pražském výběru, založením Stromboli či BSP, spoluprací na albech řady předních českých interpretů? Tónech tak kongeniálně souznících i se zpěvačkou, jdoucí „mimo“ (narážím na album Mimoid), tedy svou osobitou cestou, coby „nemocná růže“ v polohách někdy bolestných, někdy až dekadentních (narážím na spolupráci s D. Cajthamlem a jeho výstavou Dekadence v českých zemích 1880-1914 v Bruselu), vždy však osobitých, hlubokých, oslovujících nejniternější patra lidské duše?

Setkání dvou osobností české kultury se datuje rokem 1994, kdy Načeva natočila s Pavlíčkem coby autorem většiny písní a producentem své první rockové album Možnosti tu jsou…. Následovalo několik peripetií, obratů a návratů, hledání a nalézání jiných cest v hudební krajině i v životě, další alba s Michalem Pavlíčkem, a především – letos by to bylo možná dobře obzvláště připomenout vzhledem ke smrti jeho bratra Filipa, hudebníka, kráčejícího podobným směrem, s nímž ostatně účinkoval ve skupině Psí vojáci (je to vše jedna kulturní historie tohoto národa) – spolupráce s Jáchymem Topolem, undergroundovým básníkem a spisovatelem, laureátem Ceny Jaroslava Seiferta. Topol je – prostřednictvím své poezie – třetím pilířem v projektech Pavlíčka a Načevy, a tedy i Obrovského slunce.

To vše jsem už zmínil v katalogovém textu ke dvěma koncertům letošního festivalu, 15. 6. ve Společenském centru UFFO v Trutnově a 16. 6. v Divadle Na Kovárně v areálu zámku v Poděbradech. Ten první, který jsem měl možnost slyšet, souzněl s unikátním multifunkčním kulturním prostorem, který trutnovské UFFO představuje. V tomto roce si stavby, otevřené veřejnosti v roce 2010, všiml i nejprestižnější ekonomický časopis světa The Economist v celosvětové edici své ročenky World 2014 v souvislosti s trutnovským festivalem Cirk-Uff.

Koncert se nicméně nekonal ve velkém sále, který by – už svými rozměry a pozoruhodnou „vzdušnou“ architekturou, ale zřejmě i akustikou – určitě více akcentoval monumentálnost, duchovní rozměr sdělení či jak bych to pojmenoval, než malý sál, nazývaný v propagačních materiálech „kavárna“, totiž vlastně dva obdélníkové sálky, navazující v různých úhlech na malé pódium, z nichž jeden je prosklenou stěnou vizuálně propojen s foyer a přístupný přímému slunci a zároveň zadní stěnou sousedí s vlastní kavárnou. Ona propojenost s okolní krajinou (v dálce je vidět mohutný masív Černé hory) by byla naopak vítaná, kdyby měla onen magický charakter zmíněné Valdštejnské loggie, zde nicméně převažuje pocit postmodernity a high tech (svým způsobem ovšem také jedné roviny interpretace). Ať už to je jakkoli, myslím si, že si zaslouží chválu zvukaři, kteří „šli po obsahu“ a na příslušných místech vytáhli doznění významově silných slov, vytvořili hutné, ve všech parametrech vyrovnané a přitom neagresivní zvukové těleso, takže energie hudby a slov dospěla k posluchači naléhavě, ale nikoli nepříjemně.

Monika Načeva s Michalem Pavlíčkem zahráli zhruba tucet skladeb z alb Možnosti tu jsou… (původně Sony Music Bonton, 1994), Nebe je rudý (dtto, 1996) a Mami (Respekt, 2007), jak Monika poznamenala ve sporých poznámkách k programu, kontrastujících s expresivitou projevu obou interpretů.  Ta svůj výraz opírá o poezii Jáchyma Topola, na jehož slova napsány všechny songy kromě druhého v pořadí, Sběračky mušlí (z posledního z vybraných alb, Mami – tam je autorka textu Markéta Pilátová), zatímco autorem hudby jsou Pavlíček a Načeva. Topolova poetika by si zasloužila samostatného komentáře, propojení tělesnosti s krajinou, emoce s kosmickými sférami, naléhavost sdělení ve vějíři významových odstínů, zahrnujících pocit osamělosti a touhy, sebeironii, intenzitu všednosti i nevšednosti, něco i z „totálního realismu“ (abych si vypůjčil termín Egona Bondyho) či jiných poloh někdejší „neoficiální literatury“, jejichž společným a úhelným jmenovatelem je autenticita. Použiju výstižná slova literárního teoretika PhDr. Jiřího Trávníčka, který kdysi napsal o této oblasti Topolovy tvorby: Podzemní rock v sobě spojoval hudbu a poezii s jejich mnohdy extatickým podáním, čímž vracel poezii „její původní obřadnost rituálu, kultu či šamanského zaklínání“. Trávníček měl na mysli osmdesátá léta, podzemní kulturu a disent, nicméně onen nárok opravdovosti platí i pro pozdější ztvárnění jeho textů u Načevy a Pavlíčka, kteří mají s touto oblastí rovněž svou výraznou předchozí zkušenost (např. zákazy Pražského výběru atd.).

Výše řečené je zřetelné hned v prvních slovech prvního songu, Nebe je rudý ze stejnojmenného alba (na 6. místě v playlistu), kde po úvodním Pavlíčkově kytarovém intru zazní

Chci tě chutnat tvými ústy
a cítit tě tvým tělem
a až se do mě propadneš
budu tvým zrcadlem.
Chci na tebe mluvit jen já
jazykem bolesti ze sna
v hodinách myšlení na tebe
pod pomalym nebem.

Erotika, reflexe, osobní výpověď, motivy reality a snu, identity (zrcadlo), metafora nebe/ústa, znění slova / jeho význam, vše sklenuté pod ústředním motivem/refrénem, který volí barvu, užívanou už expresionisty, ale zároveň nechává tušit jakousi až drogovou halucinaci, kde proměněná psychika navozuje ostřejší intenzitu a hloubku vnímání: Nebe je rudý jako tvý rty.

A znovu tytéž významy, ještě intenzívnější v personifikaci, kde se prostupuje den a noc a tento časoběh  se subjektivními pocity („taky z něj teče krev“):

Budu tma kde ti zmizí den
budu hlas pohlcený šepotem
a když se do mě propadneš
zůstanu tvým zrcadlem.

Výrazným motivem v Topolových textech zhudebněných Pavlíčkem a Načevou je „místo“. Objevuje se hned ve třetí skladbě Měsíc (Nebe je rudý, 9. skladba, Měsíc je osamělý místo), a pak ve skladbě na koncertě předposlední, Místo (rovněž Nebe je rudý, 3. skladba, texty dle https://www.parise.webz.cz/htms/hudba/nacev_texty_2.htm), kde se dále prohlubují a zintenzívňují klíčové momenty sdělení, jejich expresívnost (trčej jako střepy), halucinogenní subjektivita (do mozku zaklety), dialogičnost (budu tě slyšet atd.):

Tohle je to místo
světlo se leskne a pak zmizí
tohle je ta chodba se světlama
to co jde z paměti se stínama minula
je stejně živý jako jsem já
tohle je to místo slova trčej jako střepy
tohle je to místo do mozku zaklety
tohle je to místo co zůstává v paměti
ať říkáš cokoliv slyším tě budu tě slyšet
ať vidíš cokoliv jsem tam taky ať budeš kdekoli
tohle je to jediný místo na zemi
tohle je to místo v hlavě vězněný
slyšíš mě? Slyšíš mě když na tebe mluvím?
Víš že jsem to já? A věříš mi?

V tomto krátkém komentáři je možné mnohé jen naznačit, z právě řečeného lze tušit i moment dramaturgické gradace celého koncertu, který se vzepjal v kreaci Pavlíčka a Načevy v různých polohách postupně až zhruba do jeho poloviny, kdy byly zařazeny dvě skladby Antonína Dvořáka, respektive jejich parafráze: proslulé Largo, druhá věta ze Symfonie č.9, e-moll, op. 95, zvané „Novosvětské“, a árie Měsíčku na nebi hlubokém z opery Rusalka (premiéra 1901 v Národním divadle). Druhou skladbu jsem slyšel na dřívějších koncertech (Monika Načeva zařadila i „divadelní“ prvek“, když zpívala vkleče, v jiných skladbách pohyb uplatňovala velmi střídmě, za zmínku snad stojí náznaky tance), první jsem slyšel poprvé. Je pozoruhodné, že to, o kterou skladbu jde, bylo zřetelné hned po prvních tónech, a rovněž například harmonickou strukturu Pavlíček dodržel až do fines, které slyšíme v originále. Přesto to především není „nápodoba“, ale naopak transpozice hudebního materiálu, pro jejíž zdařilost je třeba vedle pregnantního vhledu zároveň odstup tak, „aby to tam všechno bylo“ a zároveň pro to byly použity vlastně jiné umělecké prostředky. Stejně tak árie psaná pro soprán stejně působivě zněla v altu zpěvačky, tzn. posunutá o výrazný interval níže: zazněly jiné témbry, stejně dramatické jako v originále.

S tím souvisela moje otázka, zda Pavlíček svůj kytarový part  – i v jiných skladbách – hraje stále stejně, či zda dochází k nějakému vývoji, proměnám. Můj pocit, že oproti tomu, jak jsem koncert slyšel v Jičíně, je Pavlíčkova hudba poněkud jiná (víc jsem vnímal melodické a výrazně rockově virtuózní exprese, nyní více dynamickou rytmizaci a proměnlivých hmatů v akordech, jistě tam bylo v obou případech obojí), mi kytarista nicméně potvrdil s tím, že se vše – někdy i koncert od koncertu – může obměňovat a vyvíjet.

S proměnou souvisí ovšem podstatným způsobem ovšem i skutečnost, že i samotné skladby jsou pochopitelně proměněny – vlastně i v osobním příběhu spolupráce obou umělců po několikaleté přestávce – oproti původním nahrávkám, které jsou v podstatně jiném nástrojovém obsazení: na starších nahrávkách, ale i po odmlce a novém repertoáru (2007) je celá řada dalších lidí, kteří na jednotlivých projektech spolupracovali skladatelsky či interpretačně:  Jan P. Muchow, Michal Pavlíček, Tadeáš Věrčák, členové skupin Ohm Square a Hypnotix, později DJ Five, který vnesl svou elektronikou vedle živé kytary rovněž cosi nového. Např.  v koncertním programu Nebe je rudý, retro set live pro jubileum Rádia 1 (2011) vystoupila např. v Lucerna baru Načeva v sestavě
David Kabzan /Rány těla/ – klavír , Tomáš Vtípil  /DG 307/ – beaty, samply, housle, dechové nástroje,  Michal Koval – /DG 307/ –  basa, DJ FIVE – gramofony,  scratche. Nyní je zkušenost těchto předchozích a současných rovin transformována do rozhovoru a vzájemného doprovodu kytary a zpěvu (ano, vzájemného, např. u vokalízy, nonverbálního hudebního projevu v některých písních, který Načeva ovšem používá někdy i významově, jako emotivní„prodloužení či rozvedení předtím sděleného“). Bylo by to další téma k úvaze, je to podobné, jako když byste chtěli symfonii přepsat pro smyčcové kvarteto (obrazně řečeno, každé přirovnání kulže).

U Pavlíčkovy hry jsem ještě chtěl zmínit jeho nástroj. Kdo se podívá na jeho webové stránky, musí užasnout nad technickým vybavením, zahrnujícím zesilovače, ale především sbírku kytar (stránku mu zpracovával další technik). Pavlíček měl na závěsném stojanu sice tři kytary, ale převážnou většinu zahrál na španělku s nylonovými strunami, a vlastně jen jednu či dvě skladby na jeden ze svých modelů Gibsona. K už zmíněné pochvale zvukařů přidávám informaci z materiálů o technickém vybavení budovy, kde se píše:  Intersono a.s. realizovalo komplexní dodávku jevištní technologie, scénického osvětlení, ozvučení, akustického řešení sálu včetně sedadel a finálního řešení povrchů.

Je zajímavé, že poslední skladba – „Lednička“, celým názvem Udržuj svou ledničku plnou (Možnosti tu jsou 1994) – je v pomyslném seznamu všech společných skladeb Pavlíčka a Načevy, jak je nacházíme na všech vybraných albech, na místě prvním. A v popularitě songu to bude zřejmě podobné, vycházím-li alespoň z mediálního obrazu na internetu.

Poslední dotěrná otázka, kterou si kladu sám sobě (odpověď ovšem předem znám), je, zda takovýto pořad patří na Dvořákův festival. Odpovědi mám tři: Patří, protože naplňuje filozofii festivalu o pestrosti žánrů a třeba i souvislosti zmíněné na začátku tohoto textu. Patří pro svou oblibu u posluchačů (vždy bylo plno). A konečně odpověď poněkud speciální: Patří, neboť Antonín Dvořák byl inspirován hudbou Nového světa, kterou přivezl domů do Evropy;  hudba, kterou dělají Načeva s Pavlíčkem, čerpá mimo jiné právě z těch z té muziky, která v minulém století z Ameriky zaplavila Evropu (i když si její zdroje předtím přivezli tamější imigranti, jak už jsem zmínil v jiné recenzi Dvořákova festivalu). Nevadí, že to celé je určitě ještě složitější.

Totiž, skoro všechno, co jsem právě napsal, bych mohl klidně škrtnout, protože to základní, co je rovněž tou správnou odpovědí, je ten pocit, který jsem z koncertu měl: pocit opravdovosti a pokory.

Jan K. Čeliš
Recenze pro České doteky hudby, červen 2014