O vlku a kůzlátkách trochu jinak

01.01.2011 10:51

Totem vlka

Pohádka o zlém vlkovi a neposlušných kůzlátkách patří do zlatého fondu evropské pohádky. Patří k ní výchovný moment, výraznější možná než u ostatních, totiž neposlušnost se nevyplácí, když neposlechneš maminku, sežere tě vlk. Rovněž v české kultuře je to námět, který patří do klasické pohádky, ale je vděčným námětem i pro dnešní interprety, jak si potvrdíme už letmým zabrouzdáním v internetu. Zpracovaly jej Buchty a loutky, kultovní alternativní divadlo, na www.detskestranky.cz si můžeme přečíst jednu z podob pohádky, prodává se sada maňásků atd.

Vždycky jsem byl přesvědčen o tom, že v pohádkách jsou ty základní modely kultury, společnosti, světa. Ta o vlkovi hovoří o nebezpečí predátora a případné oběti, ale nakonec nikdo nikoho nesežere: protože jde o českou pohádku, musí za prvé už z principu dopadnout dobře, za druhé si náš člověk dokáže vždycky se vším poradit (hloupý Honza), takže zvládne i vyběhnout s vlkem (specifická vlastnost či schopnost, která stojí za samostatnou úvahu). Pak máme ještě variantu o působení vlka v pohádkovém světě, nejspíš ještě známější, totiž O červené Karkulce. Tam je samozřejmě vlk také zákeřný hajzl, ta nejhorší potvora, takže to skončí ještě jednoznačněji v neprospěch vlka. A ještě jedna evropská podoba příběhu tady je, totiž ta Lafontainova. A – ovšem, také ještě „Nu, pogodi“, Jen počkej, zajíci. I ony mají svou výpovědní hodnotu.

Český čtenář tedy nebude pochybovat, na čí straně je pravda, ovšem. Ale jen do té doby, dokud se tento kulturní pohled nezrelativizuje četbou románu Tianga Žunga Totem vlka (Rybka Publishers, 2010).  Zde je prezentován vztah vlka a ostatních zvířat, eo ipso vztah vlka a člověka a jeho civilizace diametrálně odlišně. Vlk je ctěn, má svoje božstvo, bez vlka si mongolští nomádi nedovedou život představit. Vlk totiž zaručuje rovnováhu ve stepi, rovnováhu přírody, světa vůbec.

Autor exponuje celou situaci – autobiografický příběh se odehrává ve Vnitřním Mongolsku, tj. v Číně, v době „kulturní revoluce“ – ve prospěch vlka a zároveň, aby svůj názor zvýraznil, jako absolutní protiklad psa a vlka, vlka a ovce. Ovšemže ani u nás se nedá říci, že by nám tento postoj byl zcela neznámý. Máme přece našeho Jacka Londona a jeho Bílého tesáka, jeho Volání divočiny.  (A pak ještě, dodejme na okraj, v našem kulturním regionu máme Lišku bystroušku, knížku Rudolfa Těsnohlídka a operu Leoše Janáčka). Ve srovnání s Londonem je Totem vlka ale přece jen něco trochu jiného. Londonův svět je přece „exotika“, to znamená něco, co je za prvé za hranicemi našeho domova a za druhé záležitostí jednoho dobrodruha, který se za tyto hranice vydá. Exotika znamená jednak faktickou vzdálenost a jiný svět, jednak i jiný svět v přeneseném smyslu, totiž svět už nereálný, poněkud pohádkový, k němuž vzhlížíme s nostalgií jako k něčemu už pominulému. Jinak řečeno také ještě jako ke světu „žánrovému“, ve kterém platí prostě jiná pravidla (podobně jako v detektivce či bondovce).

Totem vlka naopak nevychází z mimořádné individuality (pokud tím nemyslíme úžasné vlastnosti každého vlka), ale naopak ze středu, základu celé kultury, tedy kultury nomádů, z jejich světa, zákonů. Tiang Žung ale nezůstává u mongolské stepi, dovozuje z logiky života vlků celý běh světa, tedy i vývoj euroamerické civilizace. Srovnejme v ukázce:

 V dějinách světa platily jízdní oddíly kmene modrých Turků vždy za udatné a chytré válečníky. Když západní Turky vyhnala ghanská armáda z Číny, velmi rychle si vydobyli nové území, kde se pomalu vzpamatovali, a za pár set let znovu povstali. Jako nezadržitelná síla se řítili světem, porobili si i hlavní město Východořímské říše a starověký Egypt, které ani Mongolové nikdy nedobyli. Spojili střední a západní Asii a vytvořili velkou Osmanskou říši spojující Evropu, Asii i Afriku. Zpřetrhali staré obchodní cesty mez východem a západem a přerušili tak směnu východního a západního zboží. Silnou státní a vojenskou mocí dusili západ celé století, než se jakžtakž vzpamatoval. Všechny pokrokové civilizace vzešly z tlaku a nutnosti. Když východní stepní vlci vyhnali západní lesní vlky z vnitrozemí do oceánu, stali se z nich ještě silnější mořští vlci. Nasedli do starých západních obchodních a pirátských lodí a vypluli na otevřené moře hledat nové obchodní cesty na východ. Tak nečekaně objevili nový kontinent, Ameriku. Inu, všechno zlé je pro něco dobré. Získali novou úrodnou půdu, několikanásobně větší než západní Evropa, Inckou říši, zásoby zlata a stříbra indiánů a získali tak prazáklad rozvoje západního kapitalismu. A tak se stalo, že západní mořští vlci se stali natolik silnými, že z nich byli najednou světoví obři – kapitalističtí vlci, vlci průmyslu, vědy, techniky a kultury. Takto posíleni znovu vyrazili proti východu, zničili Osmanskou říši a nakonec i staré východní stepní vlky, o východních ovcích ani nemluvě…, (s. 227)

Pomineme-li jednoznačný obdiv autora k „západnímu kapitalismu“, který by z této ukázky vyplýval a dal by se chápat z pozice dnešního Číňana, jehož země se tímto směrem ubírá (ale v logice celé věci to bude komplikovanější), je pohled  Tianga Žunga diametrálně odlišný od toho, na co jsme zvyklí. Revírník Rudolfa Těsnohlídka vychová lišku bez problémů a sentimentální ozvěna divočiny, podobná té v trampských písních, stvrzuje, že příroda je krásná a máme ji rádi. Hlavní hrdina Žungova románu trpí na jeho konci traumatem, že vlkovi, kterého chtěl vychovávat v zajetí, vlastně zahubil, protože ho nakonec musel doslovně zabít, aby se zvíře s vylámanými tesáky a hrtanem nateklým od obojku nemuselo dál trápit, protože zpátky ve stepi by nepřežilo.

Dlouho nepřítomné vytí najednou zažehlo ve vlčeti další jiskřičku naděje, vzbudilo v něm další chuť do boje, probudilo šanci na vydobytí svobody. Jako uvězněný princ-nalezenec, který uslyšel žalostné volání svého rodu, prosby o pomoc starého a nemocného královského otce, se vzepřel k poslednímu šílenému odporu proti vězniteli. Chtěl vyrazit jako střela za smečkou, chtěl jim alespoň odpovědět pořádným vlčím zavytím. Ale z jeho poraněného hrdla nevycházely žádné zvuky. To ho dohnalo k ještě větší zuřivosti. Vlk začal skákat a zmítal řetězem, jako by si raději uškubl krk, jen když se zbaví řetězu, obojku a kůlu. Čchen ucítil, jak se zmrzlá země otřásá, a od vlčího výběhu se ozývaly silné rány. Dovedl si živě představit, jak vlk běží, vrhá se proti kůlu, plivá krev, dává do toho čím dál tím větší sílu, čím dál tím větší vervu. (…) Ve vlčeti se nahromadila dlouho potlačovaná zloba, která z něj teď udělala zabijáckého ďábla toužícího po krvi. Připomínal dokonce vyšinutého vlka, kterého bezmoc nutila k sebevraždě. (s. 560)

V příběhu je pak ještě jedna rovina, kterou reprezentuje vojenský zástupce Pao Šonchor. S ním přichází ideologie kulturní revoluce a bezohledná nadvláda nových zbraní, včetně těch doslovných, totiž pušek, kterými on a tito noví vetřelci cíleně vlky hubí. Staré ekosystémy i kulturní společenství nomádů zaniká, nastupuje devastující velkovýroba, pevné domy, brutální nadvláda člověka. Starý pastevec, který se cítil být součástí přírody a jejích božstev, nejdříve zuří, pak se pokouší vysvětlovat, nakonec mu zbývá jen pláč. (Také proto jsem hovořil o komplikovanosti etiky vlka a jeho důsledků. Na jedné straně obdiv k němu, v posledních důsledcích kruté vyhubení těmi, kdo vlastní střelné zbraně.) Přesto je pohled čínského autora něco, co stojí za zamyšlení.

I když samozřejmě my budeme nejspíš nadále počítat s tím, že budeme pěkně v teplíčku, v bezpečí. Na vlka se budeme chodit dívat do zoologické zahrady. Tedy na vlka…. Na ty druhy vlků, kteří ještě přežili. Díval jsem se na Wikipedii, u několika druhů je křížek, další jsou ohroženi. Předevčírem byla v televizi zpráva, že vlci sežrali kdesi několik ovcí. Je ke cti majitelky, že přiznala, že byla její chyba, že nechala ovce ve výběhu bez dohledu a nelomila rukama, cože ta bestie napáchala.

Odkazy
O neposlušných kůzlátkách
http://www.detskestranky.cz/clanek/858-neposlusna_kuzlatka.htm

La Fontaine: Vlk a jehně
http://cs.wikisource.org/wiki/Bajky_Lafont%C3%A9novy/Vlk_a_jehn%C4%9B

Jack London
http://www.spisovatele.cz/jack-i-london
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jack_London

Rudolf Těsnohlídek, Leoš Janáček
http://cs.wikipedia.org/wiki/Rudolf_T%C4%9Bsnohl%C3%ADdek
http://cs.wikipedia.org/wiki/Leo%C5%A1_Jan%C3%A1%C4%8Dek
http://www.ndbrno.cz/opera/liska-bystrouska
http://www.youtube.com/watch?v=fiQggEYSrxQ

Jen počkej, zajíci
http://www.youtube.com/watch?v=t-p7zjQgzKc
http://www.youtube.com/watch?v=JXf69o8wABQ&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=AuHuIoUrMGo&feature=related
http://www.youtube.com/watch?v=LONB5Fy_IBw&feature=related

Tiang Žung / Totem vlka
http://www.kosmas.cz/knihy/158066/totem-vlka/
http://czech.cri.cn/441/2010/04/01/1s108627.htm

Vlk a vlčák
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vlk
http://www.priroda.cz/detail_foto.php?id1=221&id2=233
http://www.priroda.cz/pozadi.php?detail=107
http://wolfhound.blog.cz/1009/ceskoslovensky-vlcak

http://www.youtube.com/watch?v=6DCnvqiH_kI
http://www.youtube.com/watch?v=TfBFHGB-jbE
http://www.youtube.com/watch?v=b9xhOQ26QYI&feature=related

 

P. S. A ještě na jeden příklad, dost signifikantní, jsem zapomněl. Respektive vzpomněl jsem si na něj a nepoznamenal si ho včas, a teď ho tady musím doplnit. Je to Stepní vlk (Der Steppenwolf) německého spisovatele Hermanna Hesseho, který vyšel v roce 1927. Román rovněž svým způsobem mystický (stabreim v názvech postav v románu, které začínají na H., tedy Harry Haller či Hermína), román „výchovy“. Pak už jsou v této sebeidentifikaci (sebepoznání), rozpolcení (schizofrenii, dvojnictví) a zároveň metamorfóze hodné antických vzorů dál jen vlkodlaci.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Stepn%C3%AD_vlk
http://ld.johanesville.net/hesse

Zpět