Nový / systém

Tak to vypadá, jako bych byl kdovíjak nabroušenej. Před chvílí jsem dopsal článek, nemyslím si, že by byl nějak extra poťouchlej, je to jen poměrně nezáludná deskripce jednoho úseku dnešní reality (mám na mysli text Něco o řemeslnících). Je to jen shoda náhod, že nám v hlavě ještě jednu takovou trochu invektivu. Ale chci říct, že jednak jsem v pohodě, nekřičím, jednak to opravdu nemyslím proti nikomu. Spíš se to tak nějak semlelo, že mě to pošťouchlo. Jak se to pěkně rýmuje – poťouchlej a pošťouchlo, na tom ostatně vidíte, že se bavím. Na druhé straně to není zábava o ničem, jakou jsme žel dost obklopeni, jen to jádro, vlastně docela vážná věc, je trochu jinde. Myslím, že mám rozepsaný i nějaký obecnější text, tady mi spíš leží na srdci, jaké problémy nám přinášejí věci, které se tak překotně mění.

Nestíhám. Vždycky jsem se snažil věci dělat tak, abych měl nějakou časovou rezervu. Možná, že v tom byla určitá nejistota, nedostatek sebedůvěry, že to či ono hravě zvládnu, nejsem ten typ člověka lehkomyslného, kterého nic nerozhází, který si říká, ono to všechno nějak dopadne. A improvizuje. Improvizaci považuju za tvůrčí přístup, otevřenost novým nápadům, které opravdu mohou přijít „shora“ právě v ten či onen okamžik. A to je důvod, proč si někteří lidé o mně občas mysleli, ten bohém, člověk nezodpovědnej.

Teď to ale neříkám proto, abych si vylepšil fasádu, ale protože jsem na pár týdnů „vypadl“ z procesu a v tu chvíli se semlelo několik věcí. Přes prázdniny jsem pracoval na prezentacích, k nimž jsem se uvázal, protože mě to zajímalo. Jedná se o interaktivní tabuli, nový (relativně) vyučovací pomůcku, kombinující možnosti „psát“ na plochu osvětlenou projektorem „perem“ (v uvozovkách je to proto, že jde o elektronický přenos jako třeba při kreslení na monitoru v nějakém kreslícím programu), přístup na internet a ostatní počítačové vymoženosti a manipulaci s „objekty“ (částmi textu) atd. Naučil jsem se program ActivBoard, přes prázdniny věnoval nějaký čas vytvoření materiálu, který se má odevzdat. Měli jsme asi dvě školení, teď se vychytávají nedostatky na všech frontách. Dobrá, s mým výpadkem jsem ale nebyl na dvou dalších školeních, a když jsem se ptal, co se tam dělo, řekly mi kolegyně, že se učily další „program“, tedy software. Ještě nemáme pořádně zvládnutý jeden a už je tady změna.

Za prvních pár dní jsem si dal dohromady některé věci, a mimo jiné jsem si říkal, v tuto dobu se hovoří o tom, jak zaznamenáváme hodnocení studentů v informačním systému školy. Co myslíte. Ten, který se používal teď asi dva či tři roky, se opouští (už jsme ho konečně všichni začali používat tak, jaká byla představa, že ho používat budeme, tedy byly – opět – „vychytány“ problémy) a najíždí se na nový systém. Je určitě se spoustou výhod, které tady nechci popisovat. Dokonce si myslím, že bychom ho měli přivítat.

Na konci týdne, kdy už jsem se ubezpečil, že začínám vplouvat do standardního způsobu fungujícího pracovního dne, jsem šel učit poprvé dvouhodinovku hudební výchovy ve třídě, kterou jsem neznal. V kapse nosím kopii rozvrhu, takový hadr, abych si byl stoprocentně jist, že jsem chvilkově nic nepopletl a jdu na správné místo. Vejdu do třídy, tam už někdo je. Ujišťuju se pohledem, že jdu tam, kam to mám napsané, předtím jsem si pro jistotu ještě zkontroloval na vývěsce, že nejsou žádné změny. Kolegyně mne ale ubezpečila, že ona je opravdu na správném místě. Za tu dobu několika málo týdnů, během jednoho měsíce, se změnil totiž v několika drobnostech rozvrh hodin.

Dobře, může nastat potřeba udělat úpravu a rozhodně samotnou věci nechci nijak komentovat. Nezakrývám ale, že jsem v tu chvíli reagoval rozpačitě. Když jsem zjistil, kde mám vlastně být, a že to je učebna, kde je k dispozici vybavení, které potřebuju k výuce, totiž počítač s připojením k internetu (tuhle formu jsem zvolil z několika dalších možných, jiná by byla učebna s klavírem), zklidnil jsem se a řekl si, tak se do toho pustíme. Jaké bylo překvapení, když v „kastlíku“ pro počítač žádný nebyl. Dvě “vyhození ze sedla“ během deseti minut bylo v tu chvíli na mě trochu moc. Jak jsem před chvíli říkal, jsem schopen nejrůznějších improvizací, přizpůsobím se okamžité situaci a „zapojím do hry“ tu, která právě nastala. Nejsem však schopen během několika vteřin, prostě okamžitě předělat úplně všechno, nemaje např. nějaká cédéčka nebo co já vím, housle sebou, zkrátka jen tu hubu a křídu. Kolega, který má počítačovou síť na starosti, mi neuměl pomoci, počítač prý vyhořel, jiný není. Musím vydržet. Druhou hodinu (tu první jsem tedy něco povídal) jsem si vyměnil, poprosil kolegyni a učil ve třídě, kde jsem měl být podle původního rozvrhu. Kolegyni bylo v podstatě jedno, kde bude učit.

Paradoxy a konstelace se nějak trochu překotně nahromadily. Tohle vše se odehrálo v reálném čase během jednoho týdne. Začal jsem si říkat jako ten blázen. Nový systém. Nový systém. Nový systém. Nic proti novotám. Kdo mě zná, mě nebude podezřívat ze staromilství. Novinky někdy až dychtivě vítám. Mám rád změnu. Ale co je moc, to je moc. Překotné změny jsou schopny úplně dezorganizovat, dezintegrovat vše kolem sebe. Nový systém ztrácí na systematičnosti. Těžko domyslet, jestli se ty kola ještě více roztočí. A to si pište, že ano.

Místo odkazů

nový / neu / new / ny / nov / nouvel / nuevo / nowy / Новый / atd.