Norman Mailer / Nazí a mrtví

07.12.2016 20:10

Norman Mailer / Nazí a mrtví
přípravná studie k fenoménu ostrovů v literatuře

To, že je příběh dnes už kultovní knihy amerického romanopisce Normana Mailera Nazí a mrtví, odehrávající v době druhé světové války na ostrově, situován na tichomořský ostrov Anopopei, je zřejmé, ještě než se pustíme do čtení. Před vlastním textem je mapka tohoto ostrova, podobající se okaríně s označením jednotlivých míst, letištěm, invazním pobřežím, Botolským zálivem a především Watamaiským pobřežím protínajícím celou plochu ostrova od západu na východ.

O skutečnosti, že ambice autora, označeného v doslovu Jaroslava Hornáta „infant terrible americké literatury“ byly, ačkoli román vyšel vcelku brzy po válce a očekávali bychom tedy spíše dokumentární či alespoň realistickou záležitost, vytvořit dílo s přesahem až „antického“ rozměru, jakým byla například románová trilogie U. S. A. Johna Dos Passose (která byla mimochodem jedním z jeho vzorů) či Vojna a mír L. N. Tolstého (iLiteratura.cz, viz odkaz), svědčí již pohled na „obsah“, zaznamenávající složitou strukturu členění celé knihy na čtyři části – Část první Vlna, Část druhá Hlína a tvar, Část třetí Rostlina a přízrak a Část čtvrtá Brázda, přičemž se v druhé a třetí  části (první má jen dvě kapitoly, druhá není vůbec dále členěna, mají tedy podobu jakéhosi prologu a epilogu) text rozpadá na číslované (v každé části od začátku) a titulem nijak neoznačené kapitoly, doplněné na určitých místech nečíslovanými kapitolami označovanými jako Stroj času, střídajících  se ještě, většinou z počátku, s těmi, které jsou označované jako Chór (v posledním případě Němý chór).

Přičemž  v názvech kapitol prvního typu (Stroj času) jsou (podobně jako i v některých jiných amerických románech, např. Hellerovou Hlava XXII, v mnohém Mailerem inspirovanou) uvedena jména postav – Julio Martinez, Sam Croft, Red Valsen, Gallagher, Woodrow Wilson, Generál Cummings, Joey Goldstein, William Brown, Polack Czienwicz s dalším doplněním, často v podobě přístavku (apozice, druh shodného přívlastku): např. u Sama Crofta Lovec, u Reda Valsena  Potulný pěvec, u Gallaghera Revolucionář naruby.

Zdálo by se tedy, zvláště vzhledem k tomu, že na začátku každé kapitoly onoho druhého typu je její titulní postava ještě stručně charakterizovaná kurzívou tištěným odstavcem, anticipujícím později rozvedenou charakteristiku, budou tyto kapitoly představovat jakési „povídky“. Do jisté míry tomu tak skutečně je, nicméně fabule vytváří především souvislý děj, jednotlivé kapitoly navazují, a pokud je vnitřní kompozice nějak dále členěná, pak především na dvě pásma, která sledují dvě skupiny, pohybující se na dvou různých místech – prostoru, kde se po úvodním útoku vylodila americká armáda, a místem cesty Croftovy skupiny, která obchází ostrov a chce se přechodem přes horský hřeben dostat nepříteli do týla.

Tomuto příběhu je věnována podstatná část románu a je pravděpodobně právě on je důvodem komentářů, které charakterizují Mailerovo dílo jako protiválečné, nicméně nikoli v tom smyslu, že by popisoval válečné scény (těch je, třeba ve srovnání s knihami popisujícími boje v první světové válce, jako jsou například ty Remarqueovy, vcelku malé množství), nýbrž coby román líčící psychologii vojáků v extrémním prostředí (cesta přes hory, z níž se nakonec musí Croftova skupina vrátit) a zároveň předkládající tak řadu portrétů většinou poctivých, řádných chlapíků, good Americans, kteří nejsou od počátku „protiválečně“ naladěni (srovnáme-li to např. s Hlavou XXII, která zachycuje muže už ve stádia pochopení absurdity války), dokonce věří tomu, že jejich vojenský úkol má smysl (právě v závěru této cesty se ukazuje, že ona i oběti s ní spojené, byly vlastně zbytečné). Zatímco u jejich velitelů jsou jejich představy poněkud jiné.

Generál Edward Cummings pocházel z movité kupecké rodiny ze středního Západu. Cílevědomý, ale ve škole právě proto trochu osamělý chlapec navštěvuje elitní vojenskou akademii ve West Pointu, ožení se s dívkou z vlivné bostonské rodiny Margaret, s níž ovšem není právě šťastný, i proto, že potlačuje své homosexuální sklony. Brilantní a bezohledný důstojník by rád rozvíjel své ambice v armádě nebo v diplomatických službách. Jeho zvrácenost spočívá v tom, že se k obyčejným vojákům záměrně chová špatně, k čemuž vztahuje i svou filozofii úspěšné armády.

Také jeho pobočník poručík Robert Hearn pochází z vyšších společenských vrstev. Opouští ale kariéru, kterou si jeho rodiče představovali, a věnuje se umění, pracoval jako lektor v jednom newyorském nakladatelství. V románu jsou zaznamenáníhodné jeho spory s generálem, který mu vytýká jeho liberální názory. Přitom je poručík Hearn vlastně jedinou postavou v románu, která si uchovává pevnou víru v humanitu. Je takéjediným důstojníkem, který se dokáže vzepřít moci. Je přesvědčen o tom, že se politikům a generálům tohoto světa nikdy nepodaří zlomit zcela odpor člověka. Vzhledem ke svým mírným postojům se paradoxně dostane do sporu s mužstvem. Je možné jej považovat z alter ego autora.

Seržant Sam Croft je naopak tím vojákem, který se dokonale hodí do tohoto prostředí. Vůdce „očišťovacího“ pochodu pracoval před válkou na ranči svého otce s dobytkem. Schopného vojáka se ostatní bojí a respektují jej. Svůj úkol považuje za svou osobní prestiž a vede je s železnou tvrdostí. Svým charakterem se v podstatě podobá Cummingsovi. Stejně jako on ví, že je svým mužstvem nenáviděn a ovládá je strachem. K tomu má sklony k brutalitě a naopak nemá žádné skrupule. Tak klidně zastřelí japonského vojáka, kterého by coby zajatce měl podle všech pravidel ušetřit, na začátku mu dokonce dá falešnou naději, že jej vezme do zajetí. Od počátku jej fascinuje hora Mount Anaka a je posedlý touhou ji zdolat. Kvůli tomuto čistě osobnímu cíli intrikuje i proti poručíku Hearnovi, oficiálně, ale nikoli fakticky veliteli celé akce. Hearn na této výpravě zahyne.

Seržant Julio Martinez, přezdívaný „Japčík“, je rovněž schopný voják, je pro něj charakteristický komplikovaný, až podlézavý vztah ke Croftovi na jedné straně, který mu na druhou stranu maže med kolem huby (je nejlepší, je „četař“) a hraje s ním onu falešnou hru, v níž využívá jeho slabiny, neboť Martineze trápí jeho mexický původ, který považuje za hanbu, takže vlastně nakonec vždy selže vůči jinému vlastnímu přesvědčení. Zvraty v Martinezově rozhodnutích patří – podle mého čtenářského vnímání – k nejzajímavějším sondám do psychologie postav, vedle oněch protichůdných momentů v chování generála Cummingse. Onen paradox je ale zřejmě i něčím obecnějším v prostředí, v němž se román odehrává, případně v mezních situacích, k nimž v průběhu děje dojde.

Takto bychom mohli popsat i řadu dalších postav románu, třeba vojáky židovského původu (židovské téma je jedním z těch, které prostupují v pocitech těchto vojáků celým příběhem), považuju ale za důležitější ještě říci obecnější věc: V kapitolách věnovaných jednotlivým postavám se dozvíme ještě něco víc, než v číslovaných kapitolách samotného příběhu, kde rovněž vnímáme, co si jednotlivé postavy myslí a co cítí. K tomu užívá autor tzv. nevlastní přímou řeč (vynechané uvozovky, řeč osob splývá s autorskou), která umožňuje nahlédnout do pohnutek, motivací, pochybností či názorů na různé věci či na vztahy mezi postavami (ty vyjadřuje autor i přímo, ve vlastní řeči postav). Užitím těchto uměleckých prostředků (teorie literatury hovoří také o vnitřním monologu) se překlápí klasický přístup „akčního“ příběhu, který v románu čtenář rovněž najde v silných situacích přímých bojových střetů našich hrdinů s Japonci, do moderního psychologického románu z prostředí války – dokonce lze říci, že i v oněch bojových střetech klade důraz na odkrytí psychiky postav, epizoda je vnímána jako mezní situace dokonce i s etickým rozměrem. Pojďme si poselství obsažené v Mailerově románu přiblížit samotným příběhem.

Román zahajuje odstavec s prorockou větou o tom, že při raním útoku na pobřeží ostrova Anopopei budou někteří vojáci mrtvi, čehož si jsou všichni vědomi, i když v následujících chvílích ještě hrají karty. První expozice postav, Wilson a Gallagher, četař Croft a první pohled – ještě z lodi – na místo, na němž se bude román odehrávat: Daleko na obzoru vystupoval obrys ostrova do strmého tvaru hory a znovu klesal od pahorku k pahorku. To je Anopopei, usoudil a pokrčil rameny. Co na tom? Všechny ostrovy vypadají stejně. (s. 13)

Stanley poslouchá vyprávění četaře Browna o předchozí děsivé akci na Motome a o drsné povaze Crofta, který nemá jediný ze všech strach. Valsen, Oscar Rides, Red, desátník Toglio a další vojáci průzkumného oddílu uskuteční problematické vylodění, Hennessey si z minometné palby zprvu dělá trochu legraci, protože má „plné kalhoty“ (doslova), vzápětí mu střepina rozrazí mozek. Pro Crofta je ovšem jeho smrt spojena s nárůstem moci. Šokující začátek, čtenářsky účinný nekomentovaným konstatováním věcí, předsazený ve stručnosti, na necelých třiceti stranách (i ta proporce je působivá), vlastnímu několikasetstránkovému příběhu v dalších částech knihy.

Po proniknutí na ostrov pomocný oddíl buduje poznenáhla tábor. Příbytky, důstojnickou jídelnu, silnice. Croft ztropí rámus na velitelství a dostane pro četu muže, uznaného jen pro kancelářskou práci jménem Roth. – Vojákům se nelíbí, že si důstojníci žijí jako v bavlnce, zatímco oni mají horší podmínky. Na jednom místě se říká: Tam spali vojáci v blátě a mezi červy a hmyzem, zatímco důstojníci reptali, že nemají papírové ubrousky, a dožadovali se lepšího stravování. (s. 61) Autor vynáší, jak řečeno i židovské téma, přítomné v celém románu, když Roth hovoří s Goldsteinem o antisemitismu (sám je židovského původu). V mezinárodní sestavě je ale i Ital Mantinelli, Martinez je Mexičan, cizinec je zřejmě i Polack. 

Zneklidňující napětí vyzařuje ze vztahu mezi generálem Cummingsem, velitelem jednotek operujících na ostrově a jeho poučníkem Robertem Hearnem, když se ho generál zastane před plukovníkem Connem, který spolu s Dallesonem a Hobartem vedou odporné rasistické řeči. Je to podivný vztah, generál se ke svému podřízenému chová takřka otcovsky, oslovuje jej křestním jménem, diskutují spolu, ale jen do té míry, do jaké to generál připustí, vzápětí vyžaduje projevy subordinace. Generál s ním zacházel jako se sobě rovným… takřka vždycky, a pak ve vhodnou chvíli, zatáhl za provázek a zjednal opět základní vztah generála k poručíkovi, (s. 67) Později to formuluje přesně: Chci, abyste si pamatoval, Roberte, že si ke mně smíte dovolit jen to, co jsem ochoten snášet. (s. 143)

To už se v dalším průběhu děje (po dvoudenní bitvě (cca s. 130) konflikt znovu rozhoří, když je Hearn zhnusen nespravedlivým rozdílením čerstvého masa (s. 131), pak si generál vymyslí, že má být pro důstojníky postaven rekreační stan a dá to Hearnovi za úkol. Napětí narůstá, generál hraje s Hearnem partii šachu (rovněž i symbolické): Hearn se náhle cítil zahnán do kouta; jejich spor, hra, všechno se zdálo vycházet z jakéhosi neoblomného úmyslu pod povrchem pěstěných a nezbadatelných tahů generálovy tváře. Hearna se zmocnila nesdělitelná nálada a poněkud silněji se mu vrátil jeho pocit stísněnosti. (s. 142) Ve vyhrocené situaci pak generál prozradí, že jeho „žena je děvka“ (143), což je poté vnímáno jako přílišné odkrytí soukromí, a je ve zřejmém kontrastu s onou polohou, kterou generálovi přináší jeho vojenské postavení – když se Hearn ptá: „Co tedy chcete, abych připustil? Že jste bůh?“ „Víte, Roberte, je-li nějaký bůh, je právě takový, jako jsem já.“ (144)

V povzdálí probíhají boje, jejichž konečným cílem je pak „vyčištění ostrova“, Tojakova linie se postupně posouvá, Rotha děsí na hlídce hrozba smrti, když slyší rachot vzdálených děl a možnost blízkosti Japončíků. Vzpomíná na svou ženu a zmešká čas, kdy měl probudit Browna. Cítí nepřátelský vztah ostatních, sám si o ostatních myslí, že jsou hloupí. Můžeme nahlédnout do pocitů i ostatních, Red se snaží „nechovat se přátelsky“ k Wymanovi, protože mu připomíná Hennesseyho a jeho smrt „uvolnila tajný strach“ (97-98). Naopak Wyman míval neurčité sny o tom, že se stane hrdinou, předpokládaje, že by mu to vyneslo jakkousi obrovskou odměnu, která by mu ulehčila život a zbavila ho starostí o obživu jeho matky a jeho samého. Měl děvče, chtěl je oslnit vyznamenáním. Boj si však vždycky představoval vzrušující, bez strádání a tělesné námahy. (106) Bouřka během několika hodin zničí, co vojáci vybudovali – prvně se ozývá počasí jako přírodní síla, zásadním způsobem zasahující do průběhu operace a osudu vojáků.

Nyní je bláto a to komplikuje přesun, Toglio, Goldstein a Wyman neudrželi kanón klouzající v blátě, ten se převrátil a poškodil, Croft zjišťuje, kdo to zavinil, ale nikdo si není zcela jist proviněním (s. 108-109). Goldstein je pobouřen Croftovými urážkami („Poslouchej, ty Iciku“. „Nejmenuji se Icik,“ pravil Goldstein zlostně. „Co je mi do toho, jak se jmenuješ. Stane-li se taková věc ještě jednou, vrazím tě před válečný soud.“ (…) Goldstein opět pocítil bezmocný vztek. s. 109)  Mailerův slovník pojmenovává i jinde celou škálu emocí – „vrátila se mu znovu jeho skleslost“, „ozvaly se v něm stopy dávného hněvu“ (s. 111), „Toglio pociťoval směs úlevy a soucitu“, „Wyman byl příliš vyčerpán, aby vůbec mohl jasně myslit“ (s. 110), Red špatně usíná, protože ho bolí ledviny.

Emoce vzrůstají při bezprostřední konfrontaci s nepřítelem. Klíčová je v tomto ohledu scéna, kdy se Red dostane do této situace a dostane ho s ní s chladnokrevností Croft. Zatímco na něj hleděl, zaplavovala Reda řada rychle se střídajících, prchavých pocitů. (…) Red si navždy zapamatoval Japoncův obličej. (s. 150) Vedle chladnokrevnosti se zde projeví i jiný rys Croftovy povahy, když Japonci nabídne Gallangerovu čokoládu a pak ho (proti všem pravidlům o zajatcích) zastřelí. Ten Croft je svině, řekl si. Red měl nohy z olova a pocit horečky. (152, ještě předtím) Jiný příklad konfrontace s již mrtvým vojákem je komentován v delší pasáži na bojišti posetém dalšími mrtvolami, z níž vybírám tři kratičké, významově si protiřečící úryvky: Red zavrčel. Díval se na mrtvolu, která ležela takřka nahá na zádech. Byla to výmluvná mrtvola. (…) S údivem a leknutím si uvědomoval, že člověk je vlastně nesmírně křehká věc. (…) „Na člověku ještě není nic zvláštního, když dovede po smrti takhle smrdět.“ (už od s. 168, s. 170- 171)

Ani při odpočinku, v neděli u vody (kap. 8) není pouze pohoda, stále tíživější jsou prostřihy do života mimo vojenské prostředí, ani civil není pouze šťastným snem, do něhož by se vojáci chtěli vrátit, na Gallaghera doléhá smrt jeho ženy (kap. 9.-10). V posledním dopise mu píše o jejich synovi: „Kdy se vrátí tatínek z bumbum? Nevím, mám-li se smát nebo plakat“. Goldstein srkal své pivo a cítil nezměrný stesk. Vše doléhá i na ostatní vojáky: Jako střídavá horečka ozvala se v Redovi znovu známá bolest stárnutí, smutku a poznání (s. 203)

Do třetice se rozdmychává konflikt mezi Hearnem a plukovníkem Cummingsem, tentokrát prostřednictvím vojáka Clellana, který u generála uklízí, s naprostýma drzým klidem, který ani v nejmenším nepochyboval o své dokonalosti a od samého začátku nesl všechno, co Hearn řekl, se zjevnou nelibostí. (s. 239) Generál si přál každé ráno ve stanu čerstvé květiny, ale při Clellanově zmínce o nich tvrdí, že neví, kdo si je vůbec vymyslil. (s. 240) Generál je nespokojen a cítí jako intriky ostatních generálů, že jako jediný nedostal při bojových úkolech leteckou podporu. Další léčka je generálův příkaz přivézt z nákladního parníku zásoby pro velitelství, zlomyslný Kerringan, zodpovědný za výdej, mu s výsměchem požadované odmítne vydat. Hearn tedy podplatí námořníka, aby nákup přivezl. Generálovy úkoly vnímá jako ponížení. (s. 246) A to je celou podstatou jejich vztahu, uvědomil si Hearn v tom okamžiku. Byl svému pánovi hračkou, psem, hýčkaným, pěstěným a krmeným pamlsky, dokud se neodvážil svého pána pokousat. A od té doby musel snášet trápení provozované s oním zvláštním druhem soustředěného sadismu… . (s. 247)

S jistou dávkou vzdoru, ačkoli instinktivně ví, že by to dělat neměl, zahodí Hearn, než odejde z generálovy kanceláře,  nedokouřenou cigaretu na generálovu čistou podlahu. A to má pak fatální důsledky. Nejdříve dojde k rozhovoru, v němž Hearnovi dá generál na vědomí svou nadřazenost a poučí jej o svém pohledu na moc. „Moc má jednu vlastnost. Může se šířit jen odshora dolů. Dojde-li někde uprostřed k malým vzepětím odporu, vyžaduje to jen seslání větší dávky moci, která by je sežehla.“ (s. 256) A na Hearnovu námitku o uměřenosti a spravedlivosti dále: „Jestliže je kdy trest úměrný provinění, znamená to, že moc upadá. Jediný způsob, jak vyvolat pravý druh bázně a poslušnosti, záleží v rozsáhlém a neúměrném používá moci.“ (s. 257) Dává mu totiž na výběr mezi zvednutím cigarety (a pokořením) a válečným soudem s následnými pěti lety káznice. Hearn selhal vůči svému přesvědčení v zásadních věcech neustupovat a žádá o přeložení k jiné divizi. A kola jeho osudu se roztočila.

Generálova msta stále ještě není ukojena, uvažuje o dalším přemístění poručíka Hearna ze štábu k průzkumnému oddílu – přestože tam mají schopného velitele Crofta. Když přijde generál do štábu, upustí napůl úmyslně desku s mapou a ta spadne generálovi na nohu. Generál je rozhodnut, Hearn bude u průzkumného oddílu, ten generál pošle do džungle (a tam přijde Hearn o život). (kap. 13, následuje generálův portrét v kapitole Stroj času – Generál Cummings s podtitulem Čistě americký projev, poté hned následuje Chór, Co je miliónová rána? uzavírající celou druhou část)

Ještě předtím jedna epizoda: Minetta se pokouší o simulaci po vcelku malém zranění, simuluje šílenství (kap. 12). S ostatními pak v nemocnici podle pokynů ze štábu zacházejí jako se simulanty.

Nejen Hearnovi připadá jako podivné rozhodnutí generála vyslat průzkumný oddíl na takovou misi, jaká byla jeho rozkazem a jejíž osudy naplňují třetí část románu s názvem Rostlina a přízrak.

Zdálo se to opravdu přinejmenším neuvěřitelné, že by mohli pochodovat třicet nebo čtyřicet kilometrů neprobádanou džunglí, projít horským průsmykem, prozkoumat japonský týl a vrátit se zpět; čím pečlivěji o tom uvažoval, tím se zdál úkol těžší. // Vypadalo to však poněkud výstředně. Znal již sice nenávist, jakou dovedl Cummings vyvinout, ale nedovedl si představit, že by [Cummings] obětoval celou četu a poslal ji týden pryč, jen aby se někomu pomstil. (s. 343, oba úryvky jsem prohodil)

Wilsona provázejí už od počátku pobytu problémy s vnitřnostmi, na druhou stranu se obává nutné operace, jeho slabší výkony považuje Croft za flákání a lajdáctví. Pro Crofta je poručík Hearn, oficiálně nyní velitel čety, nepřítel, Croft ví, že poručík nemá ty pravé dispozice ke splnění úkolu, kterým jsou pověřeni, pro sebe naopak vidí příležitost uplatnit se, od počátku vzhlíží k vrcholu hory Mount Anaka. Stanley se Croftovi snaží vlichotit, Reda, kterého navíc bolí záda, tato jeho ctižádost dráždí, vyvolává u něj opovržení (s. 350), navíc: Hluboko v jeho nitru kvasila nenávist proti každému, kdo na vojně ohrožoval jeho život. Co je takovému generálovi po tom, když v tom zůstaneme? Nic než pokus, který mu nevyšel. Morčata. (s. 350) Cro

Cestou vzpomínají a sní, Goldstein se chystá otevřít, až se vrátí z války, vlastní podnik, Martinez má také dítě jako Gallagher, ale má k němu problematický vztah. Jdou podél řeky, v jednu chvíli spatří nádherný západ slunce, později se nad nimi zavře džungle se svým bahenním pachem, obrovskými pavouky, pochod není jednoduchý. Po několika dnech stoupá řeka řadou malých vodopádů, pak se znovu rozšíří, vojáci cítí po namáhavém brodění bahnem únavu. Brown má sklíčenou náladu, pálí a svědí ho tropické boláky. Polack pochybuje o smyslu celého podniku. Brown nevěří skoro ničemu, jediná věc, která za to stojí, jsou peníze. Jedno místo u řeky je problematické – když mají přejít na druhou stranu, jsou celí promočení. Pak si musí klestit cestu hustým podrostem, liánami, tlustými bambusy, stromy s trním. Únava stoupá, Minetta byl ve špatném stavu po pobytu v nemocnici, Roth nikdy nebyl příliš silný.

Přemýšlejí o různých věcech.  V jednu chvíli Goldstein  propadá pocitům bezvýchodnosti. Nyní se přímo koupal v malomyslnosti. Co to jen všechno znamená? Proč jsme na světě, proč musíme pracovat? Narodíš se a umřeš, má tobýt všechno? Potřásl hlavou. Když se tak člověk podívá na Levinovy. Měli takového slibného syna, dostal stipendium na Columbijskkou universitu a přejelo ho auto. Proč? Zač? Tolik se nadřeli, aby mohl studovat. (372) Podobně je velice sklíčený i Minetti. Touha po domově provází depresívní myšlenky. Všechno se na celém světě ničí. Obrovitost té myšlenky byla příliš veliká; v duchu před ní ustoupil, uprchl, a vrátil se opět k balvanu, na kterém seděl, pohroužen znovu do únavy a zoufalství svého těla. (376)

Winstona trápí průjem (399) a i když si z toho všichni tak trochu dělají legraci, nejsou v pohodě. V pozadí doutnají různé obavy, je tu určité napětí mezi přirozenou autoritou ambiciózního Crofta, který oddílu fakticky velí, i když naoko respektuje svého v tu chvíli nadřízeného poručíka. Čtenář tuší první závažné problémy a ty na sebe nenechávají dlouho čekat. Schyluje se k dramatickým událostem. Když skupina dorazila k útesům na úpatí Mount Anaky a dostala se do otevřeného prostoru, kde byli vojáci v nejistotě, zda mohou očekávat Japonce. Rozdělí se na dvě družstva, aby jedno krylo druhé při postupu. V tomto okamžiku se projevuje nejistota v boji nezkušeného Hearna, který když zjistí, že spoléhá na Crofta, dostane vztek.

Náhlou palbu Japonců z lesíka naproti louce pociťuje jako zlomyslnou, zlovolnou, „na chvíli mu v mysli vytanul dotyk Cummingsovy cigarety, když se sehnul, aby ji zdvihl“ (s. 401, jakoby vnímal fatálnost konsekventní řady dějů, které odstartoval jeho vzdor vůči generálovi). Rychle se dali na ústup, a když se vrátili ke skalnímu výstupku, odkud vyšli, zjistili, že schází Wilson. Po chvíli v trávě slyší nedaleko Japonce, ti však odejdou. Croft se s dvěma dalšími pro Wilsona vrátí, zároveň má vztek z pocitu, jakoby „ztratil příležitost“. Wilsona s průstřelem břicha musí poslat zpět, ale nemůže vyslat šest mužů, aby ho donesli na pobřeží, jdou jen čtyři.

Drobná, přesto dost zásadní epizoda je, když Croft v afektu vyhrocené situace (ostatní připravují nosítka na přepravu Wilsona) zcela nesmyslně zabije malého ptáčka s poraněným křídlem, kterého Roth našel v lesíku. V tu chvíli eskaluje odpor ostatních a vše je na hranici vzpoury. Zatímco nakonec ostatní ustoupí, Red se Croftovi postaví. Situaci zachrání Hearn, když vyzve Crofta, aby se Rothovi omluvil. Ten to udělá, ale cítí, že „někdo musí za jeho pokoření zaplatit“. (s. 414-417, 418)

Brown, Stanley, Ridges  a Goldstein nesou Wilsona zpět. Vyhrocená situace a fyzické vypětí uvolňují ve vojácích vrstvy (rozšířeného?) vědomí, které nebyly dříve přístupné. Bylo to, jako by se Brown náhle probudil uprostřed noci, bezmocný proti silám uvolněným spánkem. V přechodu k jasnému vědomí, ke bdění, jako by na čas zůstal bez opory, klopýtaje brázdou svého snu, odtržen od veškerých zkušeností a všedností, podle kterých poznával svůj život a které mu jej činily snesitelným. Byl odkryt, ztracen v rozlohách tmy, obsahuje nejen veškerou svou minulost a veškerou přítomnost v klesání a zdvíhání se vlastní hrudi, al byl i společnýmjmenovatelem pro všechny lidi a zvířata, slepě bdící uprostřed pralesů. V té chvíli byl člověkem, kterým by se byl mohl stát, ať v dobrém nebo ve zlém. (s. 421)

Nyní všichni cítí, že by se měla výprava ukončit. Japonci o nich vědí, a i jestliže se nyní stáhli, je nereálné pokračovat v průzkumu. Tak to vidí Minetta na stráži, když za ním Hearn přijde v noci, protože nemůže spát. Mailer nyní formou vnitřního monologu analyzuje Hearnovu motivaci, který nechce „vrátit se ke Cummingsovi s prázdnýma rukama a omlouvat neúspěch“ (s. 454), podobně jako to bylo s nákupem proviantu a Kerriganem. Byla to pomsta? Čím dál tím víc se to jevilo ve špinavějším světle. Protože v jádru to nebyla pomsta, nýbrž ospravedlnění. Chtěl se Cummingsovi opět zalíbit. (s. 454) Nečisté jako vše ostatní. Sebepoznání, odpor k sobě samému. Musí se rozhodnout, obrátit se a ráno jít zpět. „Měl by, ale nepůjde,“ vyznačuje autor kurzívou v textu výsledek Hearnových úvah. Dopadne to ale zcela obráceně, když Croftovi oznámí, že půjdou zpět. Croft má ovšem jinou představu. Nejdříve s Hearnem diskutuje o důležitosti výsledku průzkumu, jeho pohnutky jsou ovšem jiné. Hearn ustoupí návrhu vyslat Martineze prozkoumat terén a pronásleduje ho vědomí své nerozhodnosti. Byla to chyba a klamal podivným způsobem sám sebe. Znamenalo to víc než Croftovi ustoupit, ustoupil znovu sobě a zapletl to takovým způsobem, že se mu nikdy nepodaří oddělit pravdu od přetvářky. (s. 457) V nitru nicméně stále polemizuje s Cummingsem.

Martinez zprvu pochybuje, ale jestliže Croft řekl, že je to nutné, je to tak. Zahání i jiné důvody pochybností, nakonec je hrdý, že on je nejlepší (přestože je Mexičan), jak řekl Croft, je četař americké armády. Když zjistí, že tři kroky od něj je Japonec, vidí nezbytí jej zabít (silná scéna popisu přímého kontaktu, s. 466). Croft se ale ptá, zda to musel udělat z jiných důvodů, totiž jen proto, že Japonci odteď budou na nohou. Hearnovi ale pravou skutečnost zatají, neboť se od svého záměru projít dále nedá odradit, ráno mu na jeho přímý dotaz odpoví lží. V tomhle není něco v pořádku. „Zvláštní, že by nechávali průsmyk prázdný,“ zamumlal Hearn „Jo.“ Croft skončil otvírání konzervy vajec se šunkou a začal pečlivě vybírat sousta lžičkou. „Může být.“ Znovu se díval k nohám. „Snad abychom to zkusili přes horu, pane poručíku.“ (s. 470) Vzápětí ale bude rozhodnutí, zda se vrátí či půjdou přes horu už jen na Croftovi, neboť: O půl hodiny později byl poručík Hearn zabit střelou z kulometu, která ho zasáhla do prsou. (s. 472)

A nejen, že by Croft alespoň náznakem vnímal jakoukoli (přímou!) vinu na Hearnově smrti (jak to zřejmě bude vnímat většina čtenářů), ale naopak cítí „hluboké uvolnění“ a „znovu pocit úlevy“, protože nyní nebude mít žádné překážky vydávat rozkazy. Gallagher na něj upíral zuřivý pohled. „Poručík slíbil, že se vrátíme.“ „Teď velím četě já.“ (s. 474) Vydají se přímo do hory. Vinu cítí naopak Martinez (s. 499). Ostatním začínají ubývat síly, Wyman chce vyhodit něco z torby, která ho tíží, ale Croft vládne tvrdou rukou. Vyprávění, rozštěpené nyní na dvě pásma se v některých kapitolách věnuje skupině, která sestupuje s Wilsonem, který nemá příliš nadějí na přežití (kap. 9, část kap. 10) V dalším pásmu se (v kap. 11) dozvídáme, že to, že byl průzkumný oddíl vyslán na opačnou stranu ostrova nejen nikoli strategickou záležitostí, ale pouhou osobní mstou generála Cummingse, ale také zcela zbytečnou akcí, která stála řadu lidských životů, vzhledem k tomu, že japonský generál Tojaku byl i s polovinou svého štábu zabit (s. 513) a celá jeho linie se rozpadla a Japonci ztratili dvě třetiny svého materiálu. Ukázalo se, že Cummigsovy strategické teorie (které ostatně i jindy selhávaly) jsou i nyní k ničemu (když se do štábu dostanou informace o skutečném stavu věcí, je na služební cestě a zprávu přijímá zmatený Dalleson, jenž „nikdy zcela neopchopil, co se stalo“). Vrcholem všeho je, že „všichni zapomněli na PO“ (průzkumný oddíl, s. 514)

V tu dobu se ale Croftova skupina plahočí od skály ke skále, od hřebene k hřebeni, vyvíjejí „největší úsilí svého života“ (515), jak to o Rothovi říká autor. Roth je na konci svých sil, padá a není schopen vstát (přestože mu Gallagher nadává „Vstaň, ty svině židovská!“) a na nebezpečném místě, kdy se nebezpečná stezka převisu, po které jdou, ještě zúžila, je převis jen na krok široký a nakonec dojdou k místu, kde římsa končí a pokračuje na druhé straně za hlubokou propastí. Roth si je vědom, že by se Croft, který si mezitím už uvědomil, že se přepočítal co do síly čety a vlastní energie (518), musel v případě, že by odmítl skočit, vrátit. Ale četa by nepochopila. Posmívali by se mu, nalézali by úlevu v tom, že by mu nadávali. (520) A je dalším z těch, kteří zaplatili celou tuhle šílenost životem. Na okamžik zahlédl Gallagherovu tvář, zírající na něj s výrazem údivu, pak sklouzl mimo Gallagherovu ruku, zadrásal prsty o skálu a pak již o nic. (521)

Mezitím zemřel i Wilson, který žadonil celou cestu o vodu. Ostatní ho chtějí alespoň donést na pobřeží, aby jej mohli pohřbít. Na místě, které bylo problematické, už když stoupali s námahou nahoru a kde už není liána, kterou tam Hearn upevnil, je strhne proud a zatímco se oni sami málem utopí, mrtvolu Wilsona zanesl kamsi do bahna a porostu (532) „Kruci sakra do prdele,“ mumlal Ridges. Od svého dětství něco takového neřekl… (533) Ridges cítil, jak v něm klíčí nekonečná trpkost. Nebylo to spravedlivé. Tehdy, když se jim za celou dobu poprvé slušně urodilo, přišla průtrž mračen a všechno zničila. Vůle boží. Náhle ji nenáviděl. Jaký to byl Bůh, který nakonec člověka vždycky podvedl? Plakal hořkostí a touhou a zoufalstvím; plakal únavou a neúspěchem a ze strašného, náhlého přesvědčení, že na ničem nezáleží.

A je tu znovu otevřeno i židovské téma, na které narazí čtenář v průběhu románu několikrát, zde prostřednictvím Goldsteina: Všechno utrpení židů se obracelo v nic. Žádné oběti nebyly splaceny, žádné poučení nevzešlo. Všechno nadarmo, pouhé statistiky kruté rozmařilosti dějin. Všechna ghetta, všechno křivení duše, všechny masakry a pogromy a plynové komory a pece – to všechno se nikoho netklo, všechno bylo ztraceno. Člověk to nesl a nesl, a když to bylo až příliš těžké, břemeno pustil. To bylo vše. (s. 533)

Motiv břemena, objevující se ve Starém Zákoně (kdesi se na něj v tomto kontextu poukazuje), coby osudu (a zde v doslovnosti neseného umírajícího kamaráda) nabývá širšího, obecnějšího významu.

Nářek spojený i otázkou po boží spravedlnosti, je zde nejen záležitostí židovské příslušnosti, nicméně židovství je jedním z vláken, které prorůstá dějem na různých místech, a, podobně jako u jiných motivů, jsou to právě návraty k němu, co činí podle mého názoru text věrohodným a uvěřitelným. Vrátím se na tomto místě (mohl bych to učinit jinde, na jiném příkladu) k úryvku v kapitole Joey Goldstein – Skrýš Brooklynu, kde se židovský motiv objevil v oné první, hlubší vrstvě.  Na okraj poznamenám, že svým způsobem podobně postupuje i hudební skladatel v tradiční hudbě, když motiv, který zazní na začátku skladby, zpracovává a nechává se překvapivě vynořit na různých místech, čímž naplňuje jeho obsahovou nosnost.

Jak ti gojim nadávali? Žid. Děda znovu pokrčil rameny. na chvíli se v něm ozve dávná, pohřbená zloba. Zírá na nehotové rysy chlapcovy tváře, na jeho plavé vlasy. V Americe i Juden vypadají jako gojim. Stařec se dá do řeči, mluví jidiš. Natloukli ti, protože jsi žid, praví. Víš, co to je žid? Ano. Děda cítí vůči svému vnukovi náhlou něhu. Tak hezký. Tak hodný. Je už starý člověk a brzy zemře a dítě je příliš malé, aby mu rozumělo. M tolik moudrosti, kterou by mohl dát. Těžká otázka, co je žid. Není to rasa, praví, není to ani už náboženství, možná že to nikdy nebude národ. (…) (379)

Vrátíme se k výpravě, která dospívá k poslednímu střetu ve vypjaté situaci, v níž jsou hlavními hráči Red, Martinez a Croft. Jít či nejít dál? V první fázi je to mezi Martinezem a Croftem. Martinez se nejdříve vzepře, potom podlehne, neboť „Croft pochyboval o jeho oddanosti“. V druhé pak Red odhalí pozadí celé skutečnost (Martinez rovněž zatajil výsledek výzkumu), postaví se Croftovi sám, když se ale nikdo na jeho stranu nepřidá a Croft mu vyhrožuje zastřelením, nedokáže dál odporovat. Croftovy záměry pak definitivně zmaří rej sršňů, o který Croft zakopl. Četě to zasadilo poslední nesnesitelnou ránu. (547) Zdecimovaná skupina, už bez zbraní a výstroje, se vydá na cestu k pobřeží.

A učiním poslední odbočku, podobnou té s židovským tématem. Dvě ukázky z portrétu Crofta Croft – Lovec ozřejmuje jeho povahu v sondě do jeho minulosti už takřka na začátku románu.

Hony na jelena, rvačky a koně.
(125)
Voddělej mě, ty zvíře, voddělej mě, zabiju tě, jestli přestaneš.
Čí jseš, co?
Tvoje, dělej, dělej, voddělej mě!
Nikdo to s tebou neumí jako já.
Nikdo, vůbec nikdo, sakra, ty jedeš jako mašina.
Dlouhé klouzání břicha po břiše.
Voddělám tě líp než všichni na světě.
To víš, že jo, můj malej, to víš.
Budu ti to dělat pořád, jako mašina. (Jen… si… dej! Jen… si… dej!)

(Všechny jste jenom děvky.)
(Všichni jste jenom psi.)
(Všichni jste stopovanými jeleny.)
Nenávidím všechno, co nejsem já.

(s. 129)

Výsledek veškerého konání na ostrově končí zklamáním. A není to jen výsledek výpravy průzkumného oddílu přes hory, ale i vyznění Cummingsových snah. To, co udělal, udělal špatně, v okamžiku, kdy měl zavelet ke skončení celé akce, byl na služební cestě, slávu slízl Dalleson. Ten začne s výcvikem, než půjdou na Filipíny. Na jednom místě je drobná zmínka o gen. McArthurovi, která odkazuje k reálným skutečnostem. Jakkoli je celý příběh fiktivní, historici najdou paralely se skutečnými událostmi, jichž se účastnil i autor románu.

Já sám jsem se záměrně v tomto příspěvku pokusil vyhnout oněm banálním floskulím hodnotícím charakter postav, zvláště vysokých důstojníků, či nesmyslnost války (byť jsem pevně přesvědčen o tom, že je to svinstvo), náhled o absurditě ztracených životů jsem se snažil ozřejmit „zvnitřku“, z textu samotného. Samozřejmě platí i všeobecné určení románu coby protiválečné satiry atd.

Teď zbývá už jen zaměřit se na fenomén ostrova, který v Mailerově románu hraje několikerou úlohu.

Ta první je prostor, jehož sevřenost je působivým východiskem pro ultimativní charakter příběhu, skutečnost, že se příběh odehrává na ostrově, je těsně svázán nejen s dějem, ale i s některými myšlenkami a postoji postav.
Jestliže bojuje voják ve vlastní zemi, zjednodušuje to pro něj nesmírně otázku zběhnutí. To je právě jeden z problémů, kterým jsem se nemusel na Anopopei zabývat.  – říká generál Cummings, a souvisí to s jeho strategií strachu – zatímco si Hearn (liberálně, to je generálovi trnem v oku) myslí, že nejdůležitější je „něco jednota země a lidu“ (s. 137), generál se domnívá, že čím více svého velitele vojáci nenávidí, tím mají větší strach. Dejte mi kteréhokoliv vojáka a potřebný čas a naučím ho se bát. Kdykoli na vojně dojde k něčemu, co vy nazýváte nespravedlností, utvrzuje se tím mužstvo, kterého se to týká, o něco víc v pocitu své méněcennosti. (138) 

Tím druhým významem je parabola ráje, která je v kontrastu s válečným běsněním.  Funguje to podobně jako u jiných motivů vystavěných na protikladech, které dramatizují vyprávění, ale zároveň ozřejmují některé významy. Takto se zjeví panenská příroda místa, na jehož jiném konci probíhá válečný konflikt, příslušníkům průzkumného oddílu na počátku výpravy přes ostrov při nádherném západu slunce:
Byl to smyslný ostrov, biblická země rubínových lián, zlatého písku a indigových stromů. Vojáci zírali a zírali. Ostrov se před nimi vznášel jako orientální představa nebe a jejich odpovědí byla prudká a strašlivá touha. Zjevila se jim veškerá krása, po které kdy toužili, veškeré vytržení, které kdy hledali. Na několik minut byli osvobozeni od zoufalých měsíců v džungli, vlekoucích se bez naděje, bez hrdosti. Kdyby bývali byli sami, byli by pravděpodobně vztáhli ruce. (357)

A třetí, pravda svým způsobem odtažitou, nicméně reálnou souvislostí, navazující v určitém smyslu na ty předchozí, je obecně platná maxima, která zazní v jednom rozhovoru: Přirozeným údělem člověka dvacátého století je úzkost (s. 140) Úzkost, téma v díle Franze Kafky, existenciální literatury či absurdního dramatu, tedy zásadních oblastí kultury dvacátého století, to je právě ona „isola“, respektive jeden z jejích významů. Ztracená generace, nový román, tam všude tyto tóny zazní, a s nimi rezonují i starší vrstvy evropské kultury, baroko či žalmy Starého Zákona. Mailerovo dílo je aktualizuje i dnes aktuálním způsobem.

http://www.databazeknih.cz/knihy/nazi-a-mrtvi-30469 – tam jsou přepsané pasáže o zabíjení Japonců aj.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Norman_Mailer
https://de.wikipedia.org/wiki/Die_Nackten_und_die_Toten (tato stránka mi byla textovým zdrojem pro formulace některých charakteristik postav)

http://www.iliteratura.cz/Clanek/12943
Mailer měl jako autor vždy velké ambice, jeho životním snem bylo napsat monumentální román o Americe, podobný Tolstého Vojně a míru…
http://www.iliteratura.cz/Clanek/12945/mailer-norman-the-spooky-art

Norman Mailer, Nazí a mrtví, Praha, Odeon 1969. Přeložil Jiří Mucha

 

Zpět