Něco z architektury

10.11.2010 23:43

Jedna z věcí, která mne dlouhodobě trápí, je stav architektury u nás. Nebo ještě spíše povědomí o architektuře. V zemi, která nejen ve starší historii, v době baroka i devatenáctého století, i v historii novější, mezi světovými válkami, patřila k předním v Evropě, zpustlo v posledním zhruba půlstoletí architektonické vědomí na minimum.

Po unifikované šedi před rokem 1989, z níž vybočilo jen několik výjimečných staveb, nastupuje libovůle (skoro mám chuť říci zlovůle) a arogance těch, kteří si najednou mohou dovolit bez takřka jakýchkoli regulací postavit bez ohledu na cokoli kolem, na soulad s krajinou či alespoň respekt k ní, i na proporce a tvary stavby samé. Jako houby po dešti rostou stavby, které prozrazují notnou dávku procovství a nevkusu a jejichž nejcharakterističtější podoba byla pro jejich tektonickou přebujelost nazvána výstižně „podnikatelské baroko“.

Mohlo by to být každému, i mně, jedno, kdyby architektura nebyla vždy napůl věcí veřejnou. Vždy se totiž u ní protíná vlastnictví nějakého subjektu, ať to již je či není soukromá osoba, a začlenění do širšího prostoru města či krajiny, které jsou věcí pospolitou. Omyl, že si na „svém pozemku“ mohu dělat úplně co chci, byl v moudrých společenstvích vždy vyloučen nějakou regulací, která nemusela mít nic společného s autoritativním režimem omezujícím svobody jednotlivce. Architektura není svou povahou obor jako třeba kvantová fyzika či molekulární chemie, u níž (ať odborníci v dotyčné vědní disciplíně prominou) se v podstatě nic nestane, když o ní nebudeme takřka nic vědět. Vzhledem k tomu, že je součástí prakticky každodenního života, ať už to je posezení v nějaké pouliční kavárničce, vyřízení něčeho na veřejném úřadě, hodina kurzu v kulturním domě, účast na pobožnosti v kostele či vernisáž ve výstavní síni, měl by každý mít alespoň nějaký základní rozhled, povědomí o současnosti architektury, nějaký vztah k ní.

Většinou se ale, přiznejme si to, naše běžná představa, nebo alespoň první okamžik, co nás napadne, když se slovo architektura vysloví, omezuje/ soustředí na pár základních vědomostí o památkách, které jsme zaslechli ve škole či přečetli v turistické příručce, v lepším případě prolistují – spíše ženy – nějaký ten časopis o bydlení. Soustavná výchova, podobná třeba sportu na školách či hře na hudební nástroj v základních uměleckých školách, nebo aspoň v kurzu šití, neexistuje. Z dalších nejčastějších možností, které by mohly něco nabídnout, srovnejte například v televizi počet pořadu o vaření – a o architektuře (tak ovšem, to byl zlomyslný příklad). Pokud se v médiích – zase až na výjimky, jako byla Šumná města a několik dalších, zvláště na druhém programu – o něčem hovoří, pak jsou to spíš „kauzy“, více plné negativních emocí a politických žabomyších bitev než věcné rozpravy či diskuse.

Vcelku chápu, že může být pro toho, kdo nemá základ/východisko, vypěstovanou citlivost nebo alespoň základní přehled obtížné se orientovat, co je dobrá architektura. Má to několik důvodů. Prvním z nich je absence většího množství takových staveb, které by navíc „byly vidět“, jako je třeba Tančící dům u nás či ve světě známá budova opery v Sydney či Centre Pompidou v Paříži – tam ale musíme zajet, pokud je nechceme vidět zprostředkovaně, a i tak hrozí, že zážitek z nich v mysli zařadíme k turistickým atrakcím, o nichž budeme vyprávět přátelům na večírcích, a nikoli k „našemu světu“, v němž žijeme. Nemáme běžnou zkušenost z této architektury, která by se nám vryla pod kůži, zapsala do naší mysli, byť se nám třeba nelíbila. Nemáme tu možnost, abychom chodili kolem Sagrady Familie – nedávno byla vysvěcena – každý den do školy.

Mluvím přitom o moderní architektuře, to bych rád podtrhl, protože ta patří i naší současnosti – i když můžeme hluboký vztah k těmto hodnotám získat, jestliže jsme chodili do školy kolem svatovítské katedrály, řečeno nadneseně a v relaci k předchozímu příkladu. A zrovna tak pomíjím skutečnost, že můžeme tuto citlivost získat z jedné uličky s vytříbenými a harmonickými stavbami v nějakém malém městečku.

 Přitom takovým východiskem, které by umožnilo orientaci, pevný bod, od kterého je možné se odrazit, může být meziválečná avantgarda. Naše země patří k těm, které byly jedny z prvních, kde se moderní architektura slibně rozvíjela – ať už to byli čeští tvůrci nebo ti, kteří zde žili či kteří přinášeli impulsy – k povaze uměleckého dění mezi oběma světovými válkami patřila intenzívní mezinárodní výměna, v „Evropě“ jsme byli už tenkrát, a to daleko intenzívněji, než jsme si ochotni připustit. Jména jako Adolf Loos, Jan Kotěra, Pavel Janák a řada dalších, předchůdci Jana Kaplického a Evy Jiřičné, patří ke stejné světové špičce jako třeba Walter Gropius, Frank Lloyd Wright či Mies van der Rohe ve světě. A ovšem, ten problém je, podobně jako u Jana Kaplického dnes, že se nepodařilo, aby tady tito architekti zanechali tak masívní odkaz v realizovaných stavbách jako se to podařilo Dientzenhoferům, jejichž stopu máme nejen v pražském panoramatu, ale i v malých vesničkách na Broumovsku.

To je jeden důvod. A druhý je obecné rozčarování z moderní architektury po válce, s níž se to – podobně jako s ostatními druhy umění, literaturou, filmem, hudbou atd., tak nešťastně zvrtlo. Zatímco český (československý) film se vzpamatoval a v šedesátých létech vytvořil unikátní díla, celou filmovou školu, a pronikl do nejvyšších myslitelných pater v dílech Miloše Formana, u architektury z těch nejlepších myšlenek období funkcionalismu, jakými byl např. sociální byt, umožňující, aby na své vlastní bydlení dosáhl každý, sídliště, které vytvářelo organický urbanistický celek, dům jako stavebnice, který odpovídal technologickým možnostem současnosti i úspornosti při stavbě, jaké řemeslná stavba nemohla nikdy dosáhnout, nezůstalo takřka nic. Nebo lépe řečeno, zůstaly z ní karikatury těchto originálních myšlenek – unifikovaná sídliště se stísněnými prostory, kam se nemohl vejít nábytek, místo variability jeden ubohý donekonečna multiplikovaný výtvor.

A třetí důvod obtížnosti vnímat současnou architektury je ztráta kontinuity. Za více než půl století (počítáme-li ještě i válečná léta) to byly dvě generace lidí, kteří neměli kde si třídit vkus, a navíc architektura sama se, stejně jako celá realita, posunula jako nikdy předtím. Abychom si to uvědomili, do jaké míry, dejme příklady: mechanický psací stroj za to dobu nahradily komputery, telefony se sluchátkem a klasickým vytáčením smart telefony, klasickou žárovku nejrůznější nové úsporné formy svícení. Stejná proměna nastala s architekturou. Nové technologie umožnily dekonstruktivistické stavby, popírající předválečnou geometrii, proměňující se světelné barevné plochy či konstrukci z plastických materiálů nebo jejich kombinace ještě před dvaceti lety nemyslitelné.

Co s tím? Nějaký návod je samozřejmě obtížný. Bylo by fajn si nakoupit pár knih. Bohužel jsou mnohdy velmi drahé. Chodit na výstavy. Rozšíří zjednodušenou představu o věci a nechá nahlédnout na vše zblízka. Ta o Janu Kaplickém v DOXXu třeba byla báječná. A samozřejmě internet může také trochu zmoci, byť nenahradí to hlavní, totiž rozjet se trochu do světa. Cestovat. Vidět ty věci zblízka. A na internetu číst i některé cizojazyčné stránky. Česká Wikipedie v tomhle případě mnoho nepomůže, kopíruje totiž konzervativní situaci u nás. Zatímco filmy Vlasty Buriana jsou rozvedeny dopodrobna (což je samozřejmě fajn), podrobné informace např.o předválečném Devětsilu, v němž se vedle básníků, divadelníků, malířů a hudebníků sdružovali také architekti, chybí.

Jsem si vědom, že jsem to téma strašlivě zjednodušil, že monumentální stavby (k nimž se maně stále stáčí naše pozornost) není jediná oblast architektury, že tu je např. zahradní architektura, architektura rodinného domu, veřejných prostranství, nákupních středisek, stavba dálnic a mostů atd. atd. A nechci to zde ani příliš rozvádět. Spíš bych rád tady napsal pár odkazů, které to řeknou lépe než tento velmi stručný text. A nebudu je ani nijak dál v tuto chvíli komentovat.

http://www.archiweb.cz/
http://www.archiweb.cz/news.php?action=show&id=8159&type=1
http://www.archiweb.cz/news.php?type=1

 http://www.earch.cz/
http://www.jedinak.cz/

http://cs.wikipedia.org/wiki/Le_Corbusier
http://www.fondationlecorbusier.asso.fr/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ludwig_Mies_van_der_Rohe
http://eng.archinform.net/arch/15.htm
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/f6/FallingwaterWright.jpg
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/74/Guggenheim_museum_exterior.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/Frank_Lloyd_Wright
http://en.wikipedia.org/wiki/Gerrit_Rietveld
http://en.wikipedia.org/wiki/Alvar_Aalto
http://en.wikipedia.org/wiki/File:Finlandia_Wiki.jpg
http://de.wikipedia.org/wiki/Sydney_Opera_House
http://de.wikipedia.org/wiki/Centre_Pompidou
http://www.litomysl.cz/php/index/index.php?lang=cz&co=historie&id=1102943554269
http://www.brno.cz/turista-volny-cas/funkcionalismus-a-moderni-architektura/

http://www.designmagazin.cz/tag/norman-foster
http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Selfridges_Exterior7.jpg
http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Staatsgalerie1.jpg

http://cs.wikipedia.org/wiki/Frank_Gehry
http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:WaltDisneyConcertHall.jpg

(ze složky starších textů / článek rozepsán v únoru 2010)

Zpět