Něco málo o řemeslnících

Socialisticky pracovat, kapitalisticky žít

Já to vždycky opakovaně, znovu a znovu, spolknu, než abych ten šlendrián komentoval. Ne že byl o tom ve svých „kritických anekdotách“ porůznu nehovořil, ale přece jen… napsat text je něco jiného, to by mělo být něco poněkud soustředěnějšího, promyšlenějšího. Proto obvykle nechci ztrácet čas, který je potřeba a lze ho využít nějak smysluplněji, a taky nechci vypadat jako ten moralista, který se nad ostatními povyšuje, všechny kolem poučuje a tváří se, že sám vše dělá bezchybně. To bych opravdu nerad. Ale skutečnost mne vždy znovu dožene, je to posledních dvacet roků totéž, když nepočítám těch předchozích dalších dvacet, protože tam jsme si říkali, že nic není bohužel normální a holt je doba vykloubená z jakýchkoli pravidel či zákonitostí, ale ono to samozřejmě souvisí právě s těmi časy. Opakuje se to, jak říkám znovu a znovu, a je zajímavé, že zatímco dnes, v době „krize“, se kritický pohled novinářů rozhlíží všude možně a zdá se, že nejrůznější nešvary dokonce aktivně vyhledává, v tomto případě jsem zaznamenal v novinách či časopisech snad jediný článek na toto téma.
A předem bych rád ještě jednou zdůraznil, že nechci zevšeobecňovat, sám jsem zažil také pár bezvadných, perfektně odvedených zakázek, dodneška pamatuju jednoho zedníka, jmenoval se Mišík, a nikdy jsem snad nebyl s nikým v práci tak sehraný, každý pohyb nás obou byl koordinovaný a také zdi ve sklepě, výsledek naší společné práce, jsou v našem domě jediné dokonale rovné. Když se pak dělala omítka, nebylo třeba víc než půl centimetru. Také bratranec mé ženy Stáňa říká, že s řemeslníky neměl v životě snad žádný problém, vždy odvedli skvělou práci. Musím říci, že nemůžu souhlasit s tím, o čem se nás snažili přesvědčit budovatelé nové doby, totiž že nemáme být ti hlupáci a nechat se napálit. Jistě, můžeme si všemožné zjistit, opatřit reference atd., nicméně předpokládám, že jsme každý odborník na něco, a já třeba teplovodním kotlům prostě nerozumím, a musím se tedy do značné míry spolehnout na serióznost toho, u koho si dotyčnou práci objednám. Vzhledem k tomu, co jsem na začátku tohoto odstavce napsal, nicméně nebudu uvádět konkrétní jména – ač jsem teda hodně v pokušení. Ale říkám si, že jsem měl dotyčného vždy vyhnat bičem, jako to jednou udělal tuším režisér Menzel. Právě že ono to ale vždycky dost dobře nejde.

Chci tedy rovnou naplno říci, že mám prachmizernou zkušenost s řemeslníky. S řečeným kotlem jsem zažil neskutečné věci. Po takřka dvaceti letech s kotlem, u něhož byla třeba občas nějaká drobná oprava, jej bylo třeba vyměnit. Kotel, někdejší česká kopie Junkerse, prostě už měl dosloužíno. Přestože to byl solidní výrobek ,  začal stávkovat a nebylo zbytí. Objednal jsem si teda u dvou instalatérů, které léta znám, kotel nový. Byla zima, jen praštělo, byl jsem tedy rád, když po pár dnech byl nový kotel, tentokrát Buderus Logamax, usazen na místo starého. Radoval jsem se ale asi jen deset minut. Hoši přišli, že prý jsou uhnilé trubky, které rozvádějí teplo do radiátorů. Dobře, udělejte tedy nové rozvody, sice budou vidět, protože nemohou být vedeny podlahou jako ty původní, ale budou z lepšího materiálu, měděné, radiátory se také vymění, budou úspornější, holt by se to nejspíš během pár let stejně muselo udělat. No tak hoši začali tahat a ohýbat trubky, práce jim šla od ruky, jen s jedním lapsem, že se totiž nepodívali, jak vlastně stavba vypadá a stěnou se prokopali nikoli mezi místnostmi, nýbrž na balkón. Ušklíbl jsem se trochu, když ale při odchodu na dotaz mé ženy (já jsem byl v práci), kdo zadělá ty díry po trubkách, odpověděli, paninko (možná to slovo nepoužili, ale mohlo by to tak klidně být), to si lidi zadělají sami. Zacpěte to nějakým hadrem. To už mi trochu poklesla čelist, když mi to vypravovala, to mě je poněkud povědomé z minulého režimu, kde jsme si všechno měli dělat sami a neobracet se na údajně přetížené odborníky.
Vlastně bych si dnes nejspíš na to nevzpomněl, kdyby nebylo té poznámky o tom hadru. Ono to všechno totiž mělo pokračování. Asi po roce začala stropem do bytu pod námi prosakovat odněkud u nás voda. Bylo to v místě, kde byla vana. Rozdělal jsem kryt k výpusti, sáhl na trubku, a ejhle, mokrá. Víme tedy, odkud vzniká problém. Trochu to teď přeskočím, po dalších úvahách jsme se rozhodli nechat předělat celou koupelnu. Nabízela se konexe na jednu větší firmu, která ale ochotně kývla na to, že koupelnu udělá. Připravili jsme si zcela konkrétní představu o tom, jak má nová místnost vypadat, základní části, vana, kotel, záchod a umyvadlo (tak jsme to postavili už v osmdesátých letech, koupelnu a toaletu dohromady, jako to bývalo v tzv. amerických koupelnách ve třicátých letech) na stejném místě, přesné výkresy s rozměry nového zařízení, vymyšlené detaily, jejich umístění atd. Inženýr, který stavbu vedl, sice odjel na dovolenou, s mávnutím ruky, o jakou jde prkotinu, nás ujistil, že můžeme mistrovi, kterého pověřil rekonstrukcí, dát klíče od bytu a za týden se vrátit k hotovému. Slýchal jsem od různých známých horory o třech měsících bez teplé vody, dalších a dalších finančních požadavcích firem, které nepočítali s tím či oním, a byl jsem trochu opatrnější, nicméně jsem si říkal, tohle jsou fachmani, mají za sebou já nevím co všechno. Zůstal jsem ale přece jen doma, zatímco žena odjela někam k moři, abych jí ulevil, vím, jak to snášejí.
Musím říci, že mistr, můj kamarád po léta a jeho syn byli super. Super byl taky Ukrajinec, který odvedl dokonalou práci podobně jako ten zedník tenkrát ve sklepě. Ostatní bylo trochu jinak. Zase to zkrátím, nemyslím si, že by bylo záživné číst na dvaceti stránkách příběh o tom, co se všechno během těch takřka tří neděl dělo. Budu se držet jen klíčových bodů, bez nichž by celek nedával smysl. Začalo to tím, že šířka vestavěné armatury toalety, nakreslená v mém projektu tak, aby vystouplé zazdění tvořilo se sloupkem, který je v určité části koupelny, se nepovedla dodržet (celé to bylo širší), v důsledku toho se nábytek (umyvadlo se spodní skříňkou a zrcadlem) musel přesunout až ke stěně. V okamžiku, kdy ale zavěšovali zrcadlo se skříňkou, se zjistilo, že překáží zásuvkám, k nimž pochopitelně podle projektu byl přístup, i když byly „zastrčené“ právě vedle zrcadla. Už obložená stěna musela být v této části „opatrně“ znovu otevřena, zásuvka posunuta, aby byla funkční.
Takových „maličkostí“ jsem napočítal během celé stavba zhruba patnáct. Když jsem viděl poslední řemeslníky balit nářadí a viděl, že umyvadlo není „zafukované“ silikonem jako všechno ostatní sanitární zařízení, už jsem na pány zařval, ať se okamžitě vrátí a dodělají to. Výmluva zněla, že si mysleli, že to dodělají pracovníci z firmy, komentovali to, že se na to můžou vysrat a že jsme si měli nechat, když si děláme novou koupelnu udělat odpady. Vlastně se tu celou dobu střídali různí najatí řemeslníci, a i když koordinace v rukou mistra byla vlastně vynikající, nastávaly mezi jednotlivými fázemi různé problémy.

Ani jsem ale netušil, jakou měli ti dva pánové – přese všechno – pravdu. Když se podařilo vlastně všechny nedostatky odstranit, zazvonila Mirka (bydlí v bytě pod námi), že se skvrna, která během přestavby postupně zmizela (chlapi jí to ještě ochotně dole přemázli, když malovali u nás), znovu objevuje. Takže jsem koukal jako puk – a jsme znovu na začátku. Představa, že rozkopeme právě dodělanou koupelnu, děsila mne i právě se vrátivší ženu. Nakonec Franta, mistr, kterej k tomu přišel jak slepej k houslím, se opatrně pokusil odendávat jednu dlaždičku  po druhé, jak mu pokynul pan inženýr, který se mezitím také vrátil svěží a opálený z dovolené, až se přijde na to, co způsobilo ten průšvih. No a co byste mysleli. Je to jak z románu. Při třetí dlaždici narazili na pahýly vývodů z bidetu, který nikdy nebyl instalován, protože onen instalatér, který dělal původní „vodu“ v době, kdy jsme dům stavěli, jej nedokázal zadělat a naopak ztratil (nebo ukradl?) některé součástky, takže jsme zařízení, které bylo dvacet let ve sklepě (součástky se nepodařilo už nikdy kompletovat, bidet byl tuším někde z dovozu) nakonec odvezli na smetiště. Když ale ti dva kamarádi, kteří zadělávali před rokem onen nový kotel (vzpomínáte?), předělávali vodovodní vedení, ucpali tyhle dva pahýly v původní trubce prostě hadrem. Tudy pak prosakovala voda vesele stropem dál, a kdyby to bývalo bylo na trochu jiném místě, musela by se zřejmě vysekat celá nová podlaha.

To ale stále ještě nebyl konec. Pár dní, kdy jsme si už užívali novou koupelnu, se na kotli rozsvítila červená varovná kontrolka. Instalatér, který kotel montoval, mezitím – no musím to říci, opravdu to tak bylo, byť to zní jako fabulace – umřel.  Poprvé se mi podařilo dovést do bytu jednoho jiného řemeslníka, se kterým jsem měl z dřívějška dost špatné zkušenosti, ale o jiném jsem bohužel v tu chvíli nevěděl. Řekl, že je kotel zaprášený ze stavby, že není divu, vypůjčil si ode mě vysavač, řekl si za tu půlhodinu práce pět stovek a zmizel. Když se červená kontrolka rozsvítila podruhé, začal jsem shánět někoho jiného. Pravda, zavolal jsem jednou také ještě tomuhle vykutálenci, ale to už jsem měl reference, že je to opravdu blázen, že si usmyslí údajně podle politického přesvědčení, že k někomu prostě nepůjde, mně rovněž slíbil, že přijde, nepřišel, nebral telefony, no úžasné. Jen jsem se ptal, jak může takovýhle živnostník vlastně prosperovat. No, může. Jiný opravář, který před lety přišel a udělal „údržbu“, zase podobného druhu, pravda zřejmě odborněji, mě celou dobu poučoval o politice a ačkoli bydlí několik bloků vedle, účtoval si jen za příjezd autem stovku. Zkrátka za otevření dveří padesát, za zavření padesát. Ten se ale nyní už vůbec neobtěžuje ani odpovědět, má své zákazníky, kterým prodal kotel (tzn. rozdíl tenkrát devatenácti a pěti procent mu jde – podle zákona – do vlastní kapsy), dělá servis, takže nemá zapotřebí cokoli dál. Sháněl jsem pak snad několik týdnů někoho, kdo by byl ochoten kotel opravit, jeden, který by nejspíš byl, z nedaleka, neměl zkoušky na tento typ – a na tom se to celé zaseklo.  Nakonec se podařilo najít řemeslníky z Turnova, kteří byli, musím říct, velmi slušní, vyměnili tu součástku, která znemožňovala příslušné funkce kotle. Nebudu zdržovat, po pár měsících červená kontrolka, následovalo další zkoumání a zjištění, že je další problém v komínu, který ještě vyhovoval tomu staršímu kotli, kromě toho jsou nové předpisy, znamená to jej vyvločkovat, kromě toho byl kotel zavěšen výš než ten původní (kvůli pračce, která měla být pod ním), nebyla ale zohledněna právě ta vzdálenost, ten termín, který mi chlapi, když to opravili, jsem už zapomněl.

Tak tohle bylo trochu delší. Ale zdaleka ne jediné. Když jsme předělávali předzahrádku u domu, objednali jsme si vrátka před podestou a plot – nevím, jak bych to popsal – mezi dvěma sloupky dvě prkna na nich ty malý dřevěný prkýnka. Pravda, to jsem ještě nebyl poučen budováním koupelny, dělali jsme to společně se sousedem, nemyslel jsem si tedy, že bych musel nad pány řemeslníky stát celou dobu a kontrolovat jejich práci. Měl jsem to udělat. Vrátka museli přijít předělat, protože takřka vypadly z konstrukce, na které byly zavěšeny, plot byl uchycen na háčcích ze čtyřech šroubů, které tam být měly, pouze jedním, a opravdu při prvním větru vypadl na chodník. Dušoval jsem se, už v životě žádné řemeslníky do bytu nechci.

Žena si ale usmyslela, a musím říct, že měla pravdu, že se na nábytek Universal, který sloužil v dětském pokoji opravdu těch třicet let, co tady bydlíme, už nechce dívat. Rozklížené šuplíky, ulámané úchyty, stejně to už byla jiná než ta původní moje promyšlená sestava, která působila takřka funkcionalisticky, odlehčeně, přestože to byl vlastně opravdu ten „tuctový“ nábytek. Já jsem ale tuto „nevýhodu“ obrátil ve výhodu a využil toho, že bylo možné nejrůznějším způsobem skládat skříňky, prkna atd. To sem ovšem teď nepatří. Faktem je, že jsem s realizací nechtěl mít nic společného. Dcera Martina má kamarádku architektku, ta jí nakreslila návrh, který opravdu zohledňoval možnosti toho pokoje. Zadání firmě, musím říci, že za slušnou cenu, pár konzultací o detailech a nějakých drobných změnách. Nemohu říci, že by výsledek byl špatný. Řemeslná práce kvalitní, práce jim šla od ruky, kdyby byli dodrželi termín a neopozdili se o měsíc (o měsíc déle jsme pak žili v obýváku zavaleni svršky vyklizenými právě z toho pokoje), bylo by to v globále docela dobré. To, co dodrželi z výkresu. Nicméně bylo tady pár věcí, které si vymysleli sami, že by to takhle měli udělat, a to už moc nesedí. Musím říct, že vzhledem k tomu, že jsem se opravdu celý život hrabal ve věcech, které pracují s dokonalou vyvážeností, architekturou počínaje a výtvarným kumštem konče, mám holt na ty věci„oko“, vidím leccos, co jinému může uniknout. A pak to vypadá – samozřejmě – jako moje nadutost. Co vlastně chceš, žejo? Myslí si ostatní. Co na tom má? Vím, že to je moje smůla.
Ale abych přešel k poslednímu příkladu. Vynechám už několik dalších, na které jsem si vzpomenul, abych to konečně uzavřel. Měl jsem dost velké obavy, jak se nám podaří zvládnout výměnu několika oken, která byla naplánovaná za tři neděle po nábytku do dětského pokoje. Naštěstí ani tato firma „nestíhala“ a přišla skoro o měsíc později. Byla to zakázka související s projektem „Zelená úsporám“, to znamenalo dohodnout se s bratrem, kterému patří druhá polovina domu, já sám jsem měl už polovinu oken vyměněných předtím. Tím jsem také měl představu, jak to mělo vypadat. Byl jsem ujištěn, že už jsou nové technologie a na rozdíl od té předchozí výměny stihne parta zedníků udělat ony potřebné následné práce ještě ten den. Zatímco ale ona první výměna proběhla opravdu během dvou dnů, v tomto případě je všechno trochu jinak. Je, protože celá věc není uzavřená. Musím říci, že jsem strávil dost času všemi těmi věcmi, které s tím souvisely a že už hladina energie, kterou tomu hodlám věnovat, poněkud poklesla. Nad takovými detaily, jako že jim ještě nepřišel kryt do domovních dveří pro poštu, jsem mávnul rukou. Tak to týden bude zalepené. To, že ty domovní dveře špatně změřili a museli kvůli tomu odsekat kus zdiva, dobře, stane se. Že u jednoho okna jsme se domluvili, že tam nebude klička, protože není třeba ho otvírat, a je tam, budiž. Ale to, co předvedli ti zedníci, to jsem teda eště neviděl. Místo silikonu přikryli části špalet sádrou, někde to nechali vůbec nedodělané, bordel neskutečnej – no a samozřejmě celou věc není možné stále uzavřít, protože se budeme muset dohodnout, co vlastně bude dál. Na bráchův komentář ještě onen dotyčný den se pošklebovali, že si všechno udělají po svém.
Vlastně mi ani tak nejde o ty konkrétní případy. To si musíme vždycky stejně nakonec vyřešit sami. V tomto případě například musíme vydržet to, že čtvrt roku jsou věci ze skříní naskládané v obývacím pokoji jako při nějakém velkém stěhování. Když je potřeba něco najít, vyndat oblek, musí se přendat tři hromady, aby se člověk k němu dostal. Je tu ale jakási obecná rovina. Ještě před tímto létem, vlastně je to už pár let jsem si to celé zformuloval. Se zakomponováním toho, jak tahle situace nastala. Likvidací někdejších učilišť, za která dříve odpovídala příslušná firma, nesmyslným povýšením těchto zařízení na školy s maturitou (to je samostatná kapitola – nikde ve světě něco podobného neexistuje), přežitkem kasty řemeslníků, kterých se za socialismu musel člověk doprošovat, aby to, o čem jako intelektuál nemá páru – pokud se chce věnovat svému oboru – udělal. Ztráta přirozených hodnot, k nimž patřilo to, že si lidé řemeslníka vážili pro kvalitu jeho práce (něco o tom vím, měli jsme v rodině kdysi také jednoho, který byl, coby vážený občan, „měšťan“, například v městské radě), vedla i na tomto poli k devastaci tohoto stavu s výsledky jaké všichni známe. Jen je pojmenovat.

Zmíněný „anekdotický“ závěr jsem si zformuloval velmi prostě – po husákovsku:

Socialisticky pracovat, kapitalisticky žít.

Všem slušným pracovitým řemeslníkům a živnostníkům se omlouvám, do jejich řad tyto řádky nemíří.