Napínáky na boty

Přinesl jsem si z města napínáky na boty. Bylo to celé, jak si teprve nyní uvědomuju, velká náhoda. Šel jsem na jednu z městských komisí, kde ještě, po někdejších větších místně politických snahách, pracuju, a byl jsem kupodivu trochu v časovém předstihu, a tak jsem se stavil v prodejně luxusních kabelek a bot, kolem které po léta chodím, a nikdy jsem nevstoupil dovnitř. Ne že bych snad chtěl cokoli kupovat, ale zajímalo mě, co nového je k mání, a pokoukání po pěkných věcech v upraveném prostoru, barevné sladění a kvalitní materiály potěší.

Co mě však zaujalo, byly vystavené napínáky na boty. Takové ty jednoduché, s tvarem pro nárt a zadní kuličkou ze dřeva a ocelovou pružinou, i složitější, s bočním šroubem nártu. Vzpomněl jsem si, že jsme kdysi doma podobné mívali, dokonce takové, kde vzadu nebyla kulička, ale váleček, který se dal ohýbat, jak jsem teď na internetu zjistil, říká se jim rakouské (používala je rakouská armáda), a později pak, v době plastu, také černé z tohoto materiálu.

Krám byl v tu dobu prázdný, nejen žádní zákazníci, ale dokonce ani žádné prodavačky, jen paní Bílková, majitelka, která mě hned oslovila, a já jsem se svěřil s pocitem překvapení nad tím, že zde vidím něco, co v běžných obchodech s obuví nemívají, nebo jsem to aspoň léta neviděl. Zřejmě jsem ji zaujal tím snad starosvětským pohledem na věc a začala mi zevrubně vysvětlovat vše, co patří k ošetřování obuvi. Dokonce oni sami provádějí velkou údržbu (renovaci) bot, když si někdo u nich koupí drahé boty, nechá si je také pak dát do pořádku. Taková kvalitní věc si to zaslouží. Paní Bílková mi ukazovala fotky, jak takové boty vypadají „před“ a „po“ a snesla mi všechno, co k tomu patří.

Po dvaceti minutách jsem se ale musel omluvit, že už jdu pozdě a s tím, že se vrátím a věci k takovéhle údržbě potřebné si pořídím. Aby to nevypadalo, uvědomuju si v tuto chvíli, že se snad u nás doma nečistí boty, samozřejmě, hadry a všechny ty dnes už samoleštící krémy ve sprejích v botníku v krabici k tomu určené jsou, používáme je (místo napínáků se boty mimo jejich sezónu vycpávají novinami a ukládají na jiné místo), někde v signální soustavě pravidel o civilizované existenci mám zakódováno, že vyčištěné a nesešmajdané boty dělají muže. Ne, že by se mi to dařilo po celý život beze zbytku dodržovat, ale aspoň vím, že by to měla být samozřejmost.

Nicméně důvod, proč píšu tento příspěvek (nechci ho nazývat fejeton, protože mu některé prvky tohoto útvaru chybí), je jiný. Podobně jako je problém dnes koupit u nás pánský jarní/podzimní plášť, protože všichni nosí „bundy“ a když se po něčem takovém ptáte, dívají se na vás málem jako na blázna, nemůžete přijít do obchodu s obuví a chtít „kopyta“ na boty, jak jsme tomu říkávali kdysi, kdy v obchodech ještě běžně byly. Svět se proměňuje ve všech ohledech tak překotně, že si některých věcí vlastně ani nevšimnete, mnohé si vůbec neuvědomíte.

Takové momenty, jako je „retro“, které některé věci zdánlivě vzkřísí, či nostalgie po určitých věcech, které vnímáte jako minulost, či dokonce znáte sami jen z rodinných mýtů či předválečných filmů, nic „neřeší“, neboť jsou to emoce (samozřejmě jinak je právě v nich něco, co může přerůst někam dále), u nichž vám uniká, v čem byla vlastně ta kvalita, kterou cítíte (a za ní cítíte celý další komplex otázek, který s onou proměnou souvisí). Jiný příklad (je zřejmé, že se tento proces opakuje) jsou někdejší dederonové košile. Nosili jsme je do tanečních jako tehdejší novinku, košile z umělohmotného materiálu z NDR (Německá demokratická republika, německy ve zkratce„dédéer“, podle toho byl materiál nazván, vlastně to byla součást radikálního nástupu plastů, v šedesátých letech, lišící se od prvorepublikového „bakelitu“), protože se přemáchly v umyvadle v saponátu a za dvě hodiny byly suché, zatímco košili z klasických materiálů jste museli vyprat, usušit a vyžehlit. To, že se člověk v této košili potil (navíc ještě při tanci!) „jako prase“, byla druhá věc. „Kvalita“ klasického materiálu, příjemné nošení, byla pryč. Dnes je to samozřejmě na pomyslných vážkách vybalancováno.

Po nadhozené úvaze (která by stála za podrobnější rozpracování například o tom, co je „střed“ a co luxus a jak se tyto věci proměnily) zpátky k napínákům na boty. Když jsem se šel poohlédnout po běžných obchodech s obuví a poptat se, zda mají různé propriety související s péčí o obuv, ale i další doplňky jako jsou rozmanité vložky do bot (které paní Bílková také měla vystaveny), kroutili prodavači hlavou. Kartáče dostanete v drogerii, napínáky či roztahováky do bot nemáme. Jeden majitel krámu, s nímž se, když tam občas přijdu, bavím už proto, že se léta známe, se chytal za hlavu, že kdysi právě ony staré napínáky vyhodil, protože překážely (to je právě jeden z těch aspektů případné širší úvahy). Neexistuje. Ovšem, pokud půjdu na internet, tak tam najdu všechno. Když ne na českých tak na zahraničních stránkách.

A – žeby přece jen skoro fejeton? – když jsem se vrátil do obchodu s tím, že si pořídím napínáky a ještě nějaké impregnační prostředky (kartáče, jaké jsem chtěl, jsem doma přece jen nějaké vyhrabal), tohle zboží, které celé to jedno vlákno mého příběhu „oděvně-obuvnického“ odstartovalo, vystaveno nebylo. Jedna žena si tam zkoušela krásné botičky, bylo jich tam kolem ní asi dvacatero, ale minule vystavené vložky a „kopyta“ nikde. Byly tam jen v tu dobu, kdy mě měly, zdánlivě mimochodem, inspirovat. Takže to bylo všechno náhoda – nebo řízení osudu?

Pzn.
https://www.bata.cz/z-ceho-se-sklada-bota.html
https://www.menstyle.cz/jak-pecovat-o-kvalitni-kozene-boty.html