Na Šrámkově Sobotce 2015 / III
19.07.2015 11:28Autorské čtení J. H. Krchovského
Po 6. 7. 2015 / zahrada Šrámkova domu
Na rozdíl od ostatních kapitolek jsem do titulu této nezkopírovat její podtitul, který zní „a koncert skupin Andrej Polanský wtf Emül Lančan a Krch-off band“. Také musím poznamenat, že jsem z velké části byl přesvědčen, že na celém koncertu z několika důvodů nezůstanu, a po dvou písničkách jsem si domněnku potvrdil, takže vlastně nevím, zda autor své básně také nečetl bez hudebního doprovodu. Byť se nijak nechci upínat na recenzi Tomáše Tkáče (mívá mnohdy i ostře vyhraněná stanoviska, nicméně si cením, že má jasně formulovaný názor), potvrdil jsem si v ní svůj rozpačitý pocit, který vznikl už při pohledu na muzikanty pohybující se na jevišti (pak mi došlo, že to budou vlastně dvě kapely, ale proč?). Kromě toho jsem si říkal, že je určitě chvályhodné, že český dekadent bude také hrát na kytaru a zpívat, nicméně ani to, ani listování nabízenými knihami (jednak „sebranými spisy“, jednak novějšími knížečkami), ani jeho zpěv mě nevyvedly z přesvědčení, že Krchovský je sice legenda svého druhu, ale že jeho vrchol byl někdy v době, kdy ještě existoval festival Muzika Paka, tj. na konci devadesátých let (teď jsem si to dohledal, J. H. K. vystoupil na třetím ročníku v roce 1998, v tomtéž roce jako Iva Bittová, Psí vojáci, Vladimír Kokolia či astrolog Pavel Turnovský). Ostatně pár let předtím četl své básně i na Lepařově gymnáziu v Jičíně, už si nevzpomínám, zda z iniciativy Soni Machové či v rámci JMP. Je samozřejmě otázka, zda koncept poezie, se kterým Krchovský přišel, lze vůbec nějakým způsobem rozvíjet. Nu, nechtěl jsem psát „hejt“, jen přičinit krátkou poznámku. (Mimochodem, je to sice hezké, že se autoři podobných vyjádření takto definují, nicméně mi to stejně připadá tak trochu, že kdyby to takto neoznačovali, museli by, „nazí v trní“, stát za prostě vyjádřeným názorem – ale zase na druhou stranu chápu, že se musejí nějak činit co nejviditelnějšími, takových příkladů bylo i na Šrámkově Sobotce přehršel.)
Autorské čtení Vratislava Slezáka
Út 7. 7. 2015, 15:30 / zahrada Šrámkova domu
Setkání s Vratislavem Slezákem jsem si ve svém programu zaškrtl už proto, že mi to jméno je povědomé z překladů německé literatury, Hermanna Hesseho a Thomase Manna, jak jsem si potvrdil i v anotaci v programové brožurce, a doplnil si je o další jména, totiž Petra Handkeho, Thomase Bernharda, Heinricha von Kleista, Friedricha Dürrenmatta, Heinricha Bölla či Gustava Meyringa, což jsou všechno spisovatelé té nejvyšší kategorii, a také proto, že „patří k těm českým intelektuálům, kteří vždy oceňovali význam němčiny a německého živlu pro českou kulturu a českou identitu, i když tento názor nepatří rozhodně k většinovému“, jak jsem si posléze na autorském čtení potvrdil (a formulaci si posléze vypůjčil z anotace k jednomu dílu televizního pořadu Ještě jsem tady, který s Vratislavem Slezákem natočila Tereza Brdečková v roce 2014). Pořad na Šrámkově Sobotce byl aktuální také proto, že Vratislav Slezák obdržel na podzim 2013 spolu s básníkem Petrem Hruškou, Jiřím Černým, výtvarníkem Milanem Grygarem a teoretikem architektury Rostislavem Šváchou v Národním divadle státní cenu – za celoživotní překladatelské dílo.
Na začátku se Vratislav Slezák vyjádřil k tomu, jak jej uhranulo již jako studenta literární dílo Hermanna Hesseho, kterému se po desetiletí věnuje a které kompletně přeložil. Vlastní ukázky čtení probíhaly z knihy Hanse Joachima Schädlicha Veličenstvo, chvátám (Argo, Praha, 2014, 184 s.), uvozeného vyprávěním o Slezákově seznámení s tímto německým spisovatelem, jehož knihu velmi promptně, vlastně dva roky po jejím vydání v němčině (Sire, ich eile. Voltaire bei Friedrich II. Eine Novelle. Reinbek 2012), přeložil.
U nás nepříliš známý německý spisovatel (kniha přeložená Slezákem je, pokud se nemýlím, jediná na českém trhu) je nicméně pozoruhodnou osobností. Vystudovaný germanista (na Humboldtově univerzitě v Berlíně a historické Univerzitě v Lipsku, založené, jak se o tom dnes aktuálně hovoří, po vydání Kutnohorského dekretu odchodem německých mistrů z pražské univerzity, za dob NDR Univerzitě Karla Marxe), vědecký pracovník východoněmecké Akademie věd, byl šikanován politickou mocí po připojení k protestu proti vyhoštění písničkáře Wolfa Biermanna (byl označen jako „Schädling“, škůdce, tj. slovní hříčka s jeho jménem). Po dalších problémech opustil NDR a usadil se v Hamburku (ostatně rodišti Wolfa Biermanna). I na čtení, jemuž jsem byl přítomen, byl zmíněn paradox a Schäferův šok, když zjistil, že jeho starší bratr pracoval pro Stasi (východoněmeckou Státní bezpečnost).
Těžiště nicméně bylo v prezentaci knihy, v níž se setkává francouzský filozof s německým panovníkem Friedrichem II. Shodou okolností jsem se o den či dva později večer v televizi díval na dokumentární film, v němž se probíralo totéž téma jako na sezení s Vratislavem Slezákem, totiž drsná výchova budoucího korunního prince a pruského krále, označovaného přídomkem Veliký (a také Starý Fritz). Každému jen trochu v kultuře a historii zběhlejšímu člověku říká něco výraz „prušáctví“, přesto jsem znal Friedricha II. spíš jako – což opravdu bylo s podivem – flétnistu (jeho učitelem byl Johann Joachim Quantz), osvícence, projektanta zámku Sanssouci v Postupimi, než jako chlapce trýzněného svým vojensky smýšlejícím otcem. A už vůbec jsem neznal ten příběh o pokusu o útěk a následné popravě Hanse Hermanna von Katteho, o osm let staršího Friedrichova přítele, který byl zprvu soudem odsouzen za dezerci na doživotí, ale na výslovnou žádost Friedrichova otce byl rozsudek změněn na rozsudek smrti.
Hlavní příběh knihy vychází ze styků budoucího pruského krále s Voltairem, respektive z korespondence s Voltairem, s nímž se ovšem (alespoň podle Wiipedie) nikdy osobně nesetkal. Voltaire byl v roce 1740 hostem na zámku Rheinsberg (rovněž v dokumentárním filmu, kde byly zmíněny jeho kulaté boční věže) a pobýval od roku 1751 dvě léta v již zmíněném zámku Sanssouci v Postupimi. První věc, která mě zaujala, že Voltaire (o jehož osobním životě vím pramálo), byl velice šikovný obchodník a mimo jiné i různými manipulacemi získal velké jmění (měl jsem pouze představu ostrého protivníka v diskusích a manipulačních schopnostech v této oblasti). Brzy na to, co se odebral k pruskému panovníkovi, který jej už předtím léta lákal dopisy a očekával od něj korektury svých vlastních prací a oduševnělé rozhovory (lákala jej skutečnost, že se jedná o „filozofa na trůnu“), ovšem dojde k rozkolu. Důvodem není jen chatrná státníkova znalost francouzštiny, k níž se upínal (to prezentoval V. Slezák jako překladatelský oříšek), ale Friedrichova panovačnost a rozdílný naturel obou osobností, které cítí k sobě nesnesitelnou averzi. Voltaire, který se cítí ohrožený, a chystá se na cestu, úředníci Svobodného říšského města Frankfurtu jej však na Friedrichův rozkaz zajmou a uvězní, zabaví mu zavazadla. Jednou z dalších postav, které stojí za zmínku, byla Émilie du Châtelet, pozoruhodná osobnost své doby, k níž Voltaire milostně vzhlížel.
K poslednímu tématu hodinky s Vratislavem Slezákem, totiž jeho překladům Thomase Manna, jehož dílo Kouzelný vrch – pravděpodobně vyjde pod nově navrženým názvem – jsem vznesl dotaz, totiž zda překladatel zohlednil nějak skutečnost, že žijeme v jiné době než byla ta, kdy vyšel Mannův originál, totiž v témže roce, jako Husserlův filozofický spis Sein und Zeit (1924, i v Mannově knize probíhá v alpském sanatoriu čas jinak než „dole“ ve světě), totiž v době, kdy pozornost zvláště nejmladší generace nepřesahuje délky napsáni esemesky, zatímco průměrná délka Mannovy věty, byla, jaksi vzpomínám ze svých studií, sedmnáct slov ve větě (běžná je snad sedm osm slov). Odpověděl mi, že Thomas Mann se při psaní elegantně oblékl a všichni museli kolem jeho pracovny v tu dobu chodit po špičkách, zatímco on sám, už proto, že mu je zima na nohy, má při práci spíše vzezření bezdomovce. Takto komplikovaných knížek se nicméně chopí spíše takoví čtenáři, kteří udrží pozornost přece jen déle.
Vratislav Slezák
https://www.goethe.de/ins/cz/prj/lit/buc/ueb/por/cs8816795.htm
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1059542845-jeste-jsem-tady/208562253100009-jeste-jsem-tady-vratislav-slezak/
https://art.ihned.cz/divadlo/c1-61069170-statni-ceny-ministerstva-kultury-2013?utm_source=mediafed&utm_medium=rss&utm_campaign=mediafed
Veličenstvo, chvátám
https://www.iliteratura.cz/Clanek/33987/schadlich-hans-joachim-velicenstvo-chvatam
https://de.wikipedia.org/wiki/Hans_Joachim_Sch%C3%A4dlich
německá recenze originálního románu
https://www.amazon.de/%C2%ABSire-ich-eile-Voltaire-Friedrich/dp/3498064169
Beseda k rozhlasovému pořadu / Kaleidoskop Jana Rejžka
Út 7. 7., 16:00 / Dům s pečovatelskou službou
Jeden z těch pořadů, o které jsem jen „zavadil“. Nechtěl jsem utíkat z předchozího autorského čtení (holt to takto nejen na Sobotce bývá, že si člověk prostě musí vybrat), které mě zajímalo už pro kulturní Slezákovu orientaci (T. Mann, H. Hesse aj.), a tak jsem dorazil do společenské místnosti Domu s pečovatelskou službou, novostavbou kousek za kostelem na „soboteckém ringu“, tedy okružní cestě, kterou jsem vlastně tímto způsobem objevil (všemožná ostatní místa po léta znám a mám je spojena vždy s nějakou zajímavou kulturní událostí) asi deset minut před koncem Rejžkovy besedy. Zase tedy nebudu činit nějaké unáhlené závěry z odpovědi na jednu otázku z publika, v níž zajímal tazatelku vztah či rozdíl básně a písňového textu, nebudu ale zastírat, že mě odpověď, byť ji sám autor označil za banální, opravdu neuspokojila. (Měl jsem přitom na mysli, že to vlastně mělo být, alespoň podle anotace, téma celé besedy.) Samozřejmě všichni víme, že v pop music je text často bezobsažnou záležitostí napsanou řemeslně tak, aby „šel do huby“ (přítomnost širokého „a“ atd.), ale o tom by myslím neměla být řeč. Nechci Rejžkovi křivdit, možná vše v předchozím čase vysvětlil, nicméně byť je zřejmé, že hudební složka písně svazuje textaře svým rytmickým půdorysem, báseň je daleko více „svázána“ (ostatně proto se přece říká, „v řeči vázané“), přinejmenším v určitých obdobích, vzpomeňme třeba na až artistní výkony J. Vrchlického, který dodržoval předepsaná pravidla jednotlivých pevných útvarů, na Shakespearovy sonety atd. atd. Rejžek, ze kterého jsem měl – zvláště v jeho televizních vystoupeních – vždy divný pocit, že se předvádí a kladl jsem si otázku po jeho kompetentnosti (byť z druhé ruky, mám pak informace o necitlivosti v jeho přístupu v konkrétních případech), a byť mohu vnímat jeho přání pojmenovávat věci pravým jménem, bez servítků, myslím si, že nejen mě vyloženě naštval komentářem k osobnosti Petra Hapky bezprostředně po jeho smrti. Mohu si přece myslet, co chci, a mám právo, aby ten či onen autor byl či nebyl mým šálkem čaje, ale ono vyjádření o „přeceněném kýčaři“ právě v tuto chvíli svědčí prostě o nevkusu a nedostatku sociální inteligence.
I přesto by nejspíš stálo za to projít několikasetstránkovou publikaci „Jak tohle vůbec můžete otisknout“, shrnující veškeré Rejžkovy publicistické texty za několik desetiletí, která před několika měsíci vyšla (Galén, 2015). Nevím, jaký „rozhlasový pořad“ se vlastně pouštěl a komentoval (anotace udává, že se jedná o ukázky zhudebněné poezie českých básníků, Šruta, Hraběte, Skácela či Gellnera), nicméně onu publikaci, která ležela na stole, jsem si alespoň (vím, že to nestačí) důkladněji prolistoval.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Rej%C5%BEek
https://www.galen.cz/idistrik/vydav/?PHPSESSID=bf27c6d0534e9f9ff782c126b606ec48&page[book]=5538
https://kultura.idnes.cz/komentar-petr-hapka-04a-/hudba.aspx?c=A141127_170123_hudba_ts
———
Zpět