Miroslav Horníček / Malá noční inventura
06.11.2013 20:08Miroslav Horníček / Malá noční inventura
úklid knihovny
Svého času byly jeho Hovory H v televizi, tenkrát ještě Československé, pořadem, který by dnes měl asi přívlastek „kultovní“, zkrátka snad nejsledovanější z celého programu (po letech se televize ještě k němu vracela v jakémsi obnovení, s citacemi původního vysílání), když jsme před lety poprvé jeli do Provence, četla nám cestou průvodkyně z jeho knížky Listy z Provence. Herec, který byl po válce v několika hrách partnerem Jana Wericha a v tomto smyslu i tím, kdo kulturnost předválečné kultury nesl dále do doby, která v mnohém byla kulturně barbarská. Jeho mnohostranný přínos je nesporný (viz např. už první řádek článku na Wikipedii), přesto jsme už jako studenti na poetologickém semináři měli určité výhrady vůči jeho improvizaci jakožto metodě zacházení se slovem, totiž vůči tomu, že (ve srovnání s tím, jak zacházejí se slovem přední čeští básníci) byly jeho repliky „předpřipravené“, a tedy, ačkoli právě oním vyhlašovaným principem improvizovanosti demonstrovaly otevřenost/svobodu slova a tvorby, ve skutečnosti však nebyly zcela autentické, zkrátka nebylo to upřímné.
Je to velmi obtížné kriticky popsat, ale po letech jsem si tuto věc uvědomil znovu při četbě divadelní hry Malá noční inventura. V první chvíli jsem si řekl, že něco tak pitomého jsem dlouho nečetl, ve druhé pak, že je to rutinní řemeslo, ve třetí, jak je to vůbec možné, tak oslavovaný a nikde nezpochybňovaný autor… Omlouval jsem to dobou (výtisk z Dílie je z roku 1977, tedy čas nejtužší normalizace), touhou „odlehčit“ onen tvrdý a ideologický pseudorealismus „divadlem iluze“, možným úbytkem sil či „tvůrčí krizí“ (herci a dramatikovi bylo bez roku šedesát), nicméně dva dny na to jsem četl Hellerovu hru Bombardovali jsme New Haven, jejíž autor rovněž hraje „na hraně“ mezi realitou a divadlem, ale jak! Tak, že člověka mrazí (na těchto stránkách je příspěvek o hře). Zkrátka, přesně o to jde. Hra s významem slov je žonglování místy v duchu někdejšího poetismu (ale tam to mělo jiné souvislosti a jinou básnickou kvalitu, především opravdovou lehkost a imaginaci), žel někdy až na úrovni estrádní machy, laciných žertů za každou cenu. Byť samozřejmě autor není pitomec a umí efektně proměňovat právě na základě „zcizovacího efektu“ (B. Brecht) třeba přesunem osvětlení jedno místo dění v jiné a vše odlehčovat v duchu commedie dell´arte. Když ale pomyslíte na vlastní obsah hry (naznačený v názvu), ani důvod, že to je „jen divadlo“, příliš neobstojí před otázkou, jaká vlastně má být jeho výpověď.
A byť se vždy obtížně analyzuje špatná hra či špatná literatura, pokusme se alespoň o krátké shrnutí. František Kalousek, Leopold a Hubert, zaměstnanci divadla, mají za úkol zkontrolovat večer inventář divadla, „roucha, haveloky, pláště, kutny“ (s. 6), tj. porovnat zápisy se skutečností. Telefon propojuje jeviště divadla s jinými místy dění, domácnosti herců – jejich ženy se jmenují Eliška (Kalousková), Marie a Božena. V komentáři autor vysvětluje: Jde o změnu světel a prostředí. Totiž: prostředí zůstává, ale zatímco větší část mizí do tmy, osvětluje se tu cosi jako malá předscéna, která nám bude střídavě představovat jednotlivá domácí prostředí našich tří mužů. Proměna může být doprovázena hudbou a musí být jednoduchá a rychlá. Ve filmu by se užilo prolínačky. Místy se osoby v souvislosti s kostýmy vžívají do rolí a recitují úryvky z Shakespearova Othella (překlad E. A. Saudek), Romea a Julie (v překladu J. V. Sládka), Rostandova Cyrana z Bergeracu (Přel. J. Vrchlický) a Moliérova Dona Juana (v překladu Svatopluka Kadlece, to bych nepoznal, je to ale na konci hry uvedeno v poznámce).
Všechno je to postaveno na nesouladu. Neouhlasí počet plášťů, pak najednou přebývá kutna, než se (později) vše vysvětlí (další kutna se nachází na následující stránce soupisu). Boženka podezírá Huberta, že má něco víc s Věruškou, něco podobného vyčítá Marie Leopoldovi. Herci se dohadují, odkud jsou úryvky textů a jak to vlastně v příslušných divadelních hrách máme chápat.
Celá hra svým způsobem stojí na toku řeči. Někdy, abych použil autora, řeči jalové: „Leopold: Aspoň se povídá… František: Co se povídá? Hubert: Povídá se leccos… František: Leccos? Leopold: Já bych dokonce řekl, že všelicos… František: Povídá se moc, co? Ono se vůbec moc povídá. Vedou se řeči. Někdy krásný, někdy jalový.“ Někdy máme pocit, že to jsou Novoty Petra Novotného (pokleslá televizní zábava z roku 1997), například: Eliška: … Jo – a volal ten… ten… no ten… František: Kdo? Eliška: No přece ten… ten jak měl volat včera. František: Já nevím, kdo měl včera volat. Eliška: Ale víš! František: No tak vím, no… Eliška: Samozřejmě, že víš, ale prostě si nemůžeš vzpomenout. František: Já? Já si nemůžu vzpomenout? Eliška: No přece ten… František Barták? Eliška: Barták měl včera volat? František: Samozřejmě, že měl. Eliška: A nevolal? František: Volal. Eliška Tak co ho sem pleteš? Uvažuj logicky. Já říkám, že volal ten, co měl volat a ne ten, co volal. František: No a co říkal? Eliška: Kdo? František: Ten co měl volat včera a volal dneska. Eliška: Říkal, že zavolá. František. Kdy? Eliška: Říkal, že zejtra. František: To tady nebudu, máme v divadle inventuru (s. 24, ale pokračuje to ještě na další stránce v tomto duchu) Tak je samozřejmě úžasné, když něco podobného dělají Laurel a Hardy, ale… Žena Huberta natahuje hodiny, hledá klíč, kvůli tomu telefonuje, Hubert říká, kde klíč je, pak si vzpomene, že je jinde atd. Takto mluví tři muži o ženách na zhruba sedmdesáti stranách, a doberou se v závěru následujícího: František: Dotýkáme se tu, pánové, tajemství. Tajemství základního a nejhlubšího. Snažíme se porozumět, ale porozumět tu nejde. Rozum je tady spíš na obtíž a my se musím smířit i se strachem. Musíme se naučit mít strach. Hubert: Strach? Leopold: Z čeho strach? František: Strach, který vane z každého tajemství. A zvláště pak z tajemství, které musí zůstat tajemstvím. Ten strach… Leopold: Ten strach… Hubert: Ten strach… František: Ten strach, co znají všichni muži, když spolu mluví o ženách.“
Miroslav Horníček, Malá noční inventura, Dilia Praha, 1977
———
Zpět