Michel Houellebecq / Mapa a území

02.05.2017 01:01

Kdybych měl přiřadit jednu jedinou charakteristickou knihu k autorskému jménu jiného Michaela, totiž Cunninghama, bylo by to jasné, jsou to Hodiny. Kdyby to měl být Alan Hollinghurst, byla by to Linie krásy. U Michela Houellebecqa si tak jednoznačně jistý nejsem a nevím, zda to je tím, že u předchozích autorů mám jejich knihy v knihovně „na blízkém místě“ a Houellebecqovu jsem žádnou nenašel (mám nějakou, zapomněl jsem na ni?) – neboť u oněch zmíněných se jedná zároveň o knihy ověnčené literárními cenami, případně populární i prostřednictvím zfilmování námětů. Ne, že by Houellebecq žádné ceny neměl a ne, že bych ono jméno neměl v povědomí. V každém případě dává on sám v románu Mapa a území jakýsi „tip“ na své knihy, rovněž vzhledem k tomu, že se (což není právě obvyklé) objevuje v románu jako jedna z jeho postav (nikoli jako vypravěč, ale coby plnokrevná postava, dokonce svým způsobem hlavní). Na jednom místě uvádí Elementární částice (orig. 2010, zde s. 95), o dvě strany zpět (s. 93) román Platforma (orig. 2001). A pak to ještě několikrát čtenáři pěkně zopakuje.

Ovšemže se tento okamžitě, a s postupem knihy ještě více bude ptát, co to vlastně má znamenat, jak to vlastně autor, který namířil pozornost sám na sebe a navíc takovýmto zjevně poněkud ironickým způsobem (s postupem knihy bude slovo poněkud poněkud slabé), myslí. Je zřejmé, že se tady hraje jakási intertextuální hra. Moc pěkně to charakterizuje autorka doslovu Jovanka Šotolová, když právě tento moment, který se nakonec ukazuje jako spleť narativně sémantických vztahů, zevrubně rozebírá: „Narativní principy tohoto románu se cyklí jak šnečí ulita anebo pověstný had kousající se do ocasu. Houellenbeck vypráví příběh Jeda Martina, jenž se ve svém životě setkává se spisovatelem Houellenbeckem (který vypráví příběh Jeda Martina.“ Explicitně řečeno, autor románu vypráví příběh malíře, v němž se autor objevuje jako postava, a dále, malíř namaluje spisovatelův portrét jako poslední ze série obrazů na výstavu, k níž spisovatel napíše studii o malíři.

Právě to mě odedávna zajímá. V tomto postupu je cosi, co najdeme (v poněkud jiné podobě) už u Denise Diderota, zvláštní použití vypravěčské perspektivy, kdy se samotné „hledisko“ (teď jsem použil termín D. Hodrové) stává předmětem reflexe. Je to svým způsobem protiklad balzacovského (či jiráskovského) způsobu vyprávění s tzv. „vševědoucím vypravěčem“, který bývá v třetí osobě zcela skryt. U Houellebecqa nicméně najdeme obojí, toto „objektivní“ i „subjektivní“, vedle sebe. Na jedné straně vzniká cosi na pokraji prazvláštní existenciální grotesky, na druhé straně je kniha namířena na tento svět a je v ní nesčetně míst, které jsou dokonalou deskripcí určitých fenoménů s příslušnými detaily i jejich interpretací. Houellebecq „román bere jako prostředek pro analýzu světa. Přičemž svět je v jeho pojetí velmi různorodý a veskrze smutný, až tragický,“ říká Jovanka Šotolová na jiném místě.

Kombinování různých postupů, zvratů v žánru a dalších překvapení, to a mnohé další bývá přiřazováno k postmodernismu jakožto přístupu spisovatele (a podobně např. malíře či architekta) po rozpadu určité jednoty, kterou přinášela ještě moderna. Ta však už dávno přestala existovat, říká na jednom místě sám autor („Moderna byla možná omyl, pomyslel si Jed poprvé. I když taková úvaha je stejně jen teoretická: moderna v Evropě skončila už dávno.“, s. 223, na jiném místě označuje Picassovu tvorbu za priapické čmárání). V Houellebecqově románu můžeme hovořit o celé řadě žánrů. Je to tak trochu detektivka (pátrání po vrahovi Houellebecqa), román o umělcích (nejen o Jedu Martinovi, čtenář je nasměrován hned prvními slovy textu o jednom z kultovních výtvarných umělců 20. století: „Jeff Koons právě vstal ze židle…“), společensko-kritický román (celá řada úžasných detailních postřehů o současných reáliích), pak „Zukunftsroman“, tedy sci-fi svou zvláštní inscenací životopisu autora (děj kolem roku 2010, smrt 2018?) a zároveň i perzifláž sama sebe („Trochu smrděl, ale ne víc než mrtvola,“ směje se. A o pár desítek stran dál ze sebe mrtvolu skutečně udělá, tak nechutnou, že i otrlí policisté zvracejí…., připomíná jedna z recenzí).

Můžeme si s ostatními literárními kritiky položit i otázku, zda Mapu a území zařadit do linie balzacovského vyprávění či Zolovy kritičnosti a odstupu (prvky obojího tu máme). Je tu paradox, kritika nenachází u autora, přestože za román získal Goncourtovu cenu, „kousavost“ spisovatele, jak ho známe, tedy jako autora Elementárních částic, za kterého především on sám sebe v Mapě a území nazývá (dále a opakovaně, např. na s. 107, jako autora knih Smyslu boje či Honby za štěstím, Renesance). „Altersmilde“ místo „Kontrollwahn“, říká jedna německá recenze (v překladu zhruba „mírnost stáří“ místo „kritického šílenství“), v komentářích k recenzím jeden z nich dokonce ironicky poznamenává, že to vypadá, že snad recenzentka považuje Houellebecqa za senilního. Jiné komentáře ovšem nadšeně hovoří o „postmoderní vážnosti“ a připomíná Zolův dopis francouzskému prezidentovi Félixi Fauremu J'accuse (česky Žaluji, téma Dreyfusovy aféry).

Vypovídá něco i název románu, který se v čtenářském plánu váže na umělecké postupy Jeda Martina, který zprvu, ještě než se proslavil sérií figurálních kompozic (nazvané „série prostých řemesel“), jako např. „Bill Gates a Steve Jobs debatují o budoucnosti informatiky“, (jiné: Ferdinand Descrocheds, koňský řezník, Claude Vorilhon, vedoucí trafiky s barem, Maya Duboisová, asistentka podpory po telefonu) dělal zvláštní fotografie map z produkce firmy Michelin (Nad oběma zvětšeninami stál černým hůlkovým písmem název výstavy: Mapa je zajímavější než území, s. 51). I v malbě nicméně „mapuje“ profese, zvláště i souvislosti uměleckého trhu – to, že současné parametry umění přerůstají všechny hranice normality, dokládá skutečnost, že obraz „Damien Hirst a Jeff Koons si dělí umělecký trh“ nedokončí. (Pro ty, kdo se v této problematice neorientují, se jedná o dva dnes kultovní, ale zároveň velice kontroverzní výtvarné umělce, seznámit se s jejich tvorbou jsme měli např. na výstavě Decadence Now! Za hranicí krajnosti v Galerii Rudolfinum v roce 2011).

Jestliže pátráme nicméně i za hranicemi textu knihy, dobereme se skutečnosti, že název je citace francouzského filozofa Jeana Baudrillarda z knihy Simulacres et Simulation (1981), který přichází s teorií simulace, související i s autorovým pohledem na reklamu a média. Baudrillardův citát je v přímé souvislosti s povídkou Jorga Luise Borgese, která se jmenuje v originále Del rigor en la ciencia (č. Přísnost ve vědě?) a která pojednává právě o vztahu geografického území a jeho obrazu na mapě („mapa není území“, ale model reality). Což je zase vlastně pojednání základního tématu moderní lingvistiky, jak ji kdysi formuloval Ferdinand de Saussure, který náplň výchozího oboru, sémiologie (jiní používají termín sémiotika) definici jako zkoumání „života znaků v lidské společnosti“ (francouzsky mluvící de Saussure navázal na Angličana Charlese Peirce, jeho dílo Course de linguistique générale bylo zásadní inspirací i pro Pražský lingvistický kroužek s účastí Rusů jako R. Jakobson, pokračování můžeme vidět u dalších hvězdných osobností j. Roland Barthes či Umberto Eco). Ale zpět k Mapě a území:

Jak řečeno, jeden z jeho rozměrů knihy je „román o umělcích“. Tento aspekt je naplněn v několika ohledech. Prvním je skutečnost, že v zorném úhlu autora se objeví, ať už bezprostředně či v pouhých odkazech prominentní soudobí malíři Jean-Michel Basquiat, Christopher Wool, Jeff Koons, Richard Prince, Francis Baconale i další osobnosti současné kultury, Frédéric Beigbeder, Julien Lepers, and Jean-Pierre Pernaut, kabaretiér Michou (Michel Georges Alfred Catty), Jean-Edern Hallier, investigativní novinář, zakladatel anti-Goncourtovy ceny, či novinář a spisovatel Gonzague Saint Bris, Thierry Jonquet, spisovatel orientovaný na politická témata.  

Dalším pak je otázka umělce v dnešní společnosti (tedy kruciální otázka přinejmenším od dob Balzacovy Lidské komedie). Při malbě obrazu Damiena Hirsta a Jeffa Koonse zvažuje Jed možnosti „umělec-rebel (i když přece jen bohatý), jenž pokračuje v trýznivé práci se smrtí“ či „ve stylu »seru na vás ze svý hory prachů«“, uvádí „jakýsi nepřekonatelný rozpor mezi běžnou vychytralostí technického obchodníka a vytržením askety“ (7-8). Poslání umělce je ovšem zasazeno do souřadnic dnešního světa, tj. úspěchu na výstavách, místo v žebříčku nejprodávanějších autorů (sledovaný např. na ArtPrice) etc. „Jedova studia byla ryze literární a umělecká a nikdy neměl příležitost dumat nad největší kapitalistickou záhadou: utvářením ceny“. (s. 60) Důležitý je fenomén: umění ve službách firem (rozhovor s firemním manažerem Michelinu o trzích, s. 69)

Houellebecq nesleduje ale pouze umění, nýbrž celou současnou společnost. S tím souvisí už citace v předchozím odstavci, ale týká se nejrůznějších oborů. Příkladem může být sledování proměny letecké dopravy: … v té překvapivé době třiceti slavných let znamenala letecká doprava, symbol moderního technologického dobrodružství, něco úplně jiného. Zůstávala ještě vyhrazena inženýrům a kádrům, konstruktérům budoucího světa, ale v kontextu vítězící sociální demokracie nikdo nepochyboval, že je předurčena ke stále větší přístupnosti lidovým vrstvám postupně s tím, jak vzroste jejich kupní síla a volný čas (k čemuž mimochodem nakonec opravdu došlo, jenže oklikou přes ultraliberalismus adekvátně symbolizovaný nízkonákladovými společnostmi a za cenu naprostá ztráty prestiže s leteckou dopravou dříve spojované) (s. 88)

Čtenář může zaznamenat i detailní či analytické postřehy, jakým je například tato úvaha: Litina má v sobě a priori nádech 19. století, dělnické aristokracie vysokých pecí, v podstatě naprosto zastaralý, a přitom se litina pořád vyrábí, samozřejmě ne ve Francii, spíš v zemích jako Polsko nebo Malajsie. Klidně bychom dnes mohli sledovat v románu vývoj železné rudy, redukci železné rudy a metalurgického koksu, zpracování materiálu a nakonec jeho prodej – tím by mohla kniha začínat, jako genealogie radiátoru. (s. 93) (Vzpomněl jsem si při této příležitosti na jednu přednášku v Berlíně o přelomovém řešení zábradlí na berlínských mostech v souvislosti s novou technologií litiny. Některé spotřební předměty jsou příznačné motivy své doby.)

Uvádění některých konkrétních dobových reálií, jako jsou např. košile Arrow, výtvarné potřeby Sennelier, zelný salát coleslaw, pikantní klobásky chorizo či kuřecí korma (indický recept), pastis, raclette se sušeným grisonským masem (jídlo představuje výraznou součást tohoto světa, často na ně navazují i nejrůznější postřehy)  můžeme vnímat jako příznačné motivy, součást doby, k níž se text vztahuje. Je tu ale ještě něco navíc, k čemu se autor prostřednictvím postavy Houellebecqa v rozhovoru s Jedem Martinem přiznává, totiž k „nostalgii po moderním světě, po době, kdy Francie byla průmyslovou zemí“, která je v dnešním světě o to silnější, čím více s jeho rychlými proměnami řada výrobků „zmizí z regálů“ („mohl jsem si v pravidelných intervalech koupit své oblíbené boty“, s. 110).

Tento postřeh, který i mně „mluví z duše“ (sám jsem se nedávno coby příznakem doby zabýval obtížnou dostupností „jarních plášťů“, proměnami ošetřování a údržby obuvi či nošením klobouku jako součástí pánského oblečení), Houellebecq podobným způsobem vnímá ve vztažení k obecnější souvislosti: Zatímco i těm nejbezvýznamnějším živočišným druhům trvá tisíce, někdy miliony let, než zmizí, výrobky sprovodí ze světa v několika dnech, nikdy nedostanou druhou šanci a mohou jen bezmocně snášet nezodpovědný fašistický diktát šéfů výrobních linek, kteří vědí přirozeně lépe než kdokoliv jiný, co si zákazník žádá, kteří se tváří, že dokáží zachytit nová očekávání spotřebitele, jimž je třeba vycházet vstříc, a přitom jen proměňují jeho život ve vyčerpávající a zoufalou pouť, nekonečné bloudění mezi věčně měněnými regály. (s. 110)

Uvědomujeme si, že toto jsou vlastně důvody, proč Jed Martin maluje své obrazy „prostých řemesel“ (ostatně celá série začíná právě řečenou nostalgií v orientaci k řemeslům zanikajícím). V portrétu Billa Gatese mu jde o to, aby vystihl to, co počítačový mág říká ve své autobiografii Informační dálnice. Má především na mysli jeho víru v kapitalismus, v tajemnou „neviditelnou ruku“; své absolutní, neotřesitelné přesvědčení, že jakkoli je trh vrtkavý a přináší zdánlivě protichůdné příklady, nakonec má vždycky pravdu, a dobro trhu se vždy ztotožní s dobrem všeobecným. (124) O pár řádků dál se říká: Jed Martin mohl svůj obraz nazvat spíše Krátká historie kapitalismu; neboť právě o to šlo. Gates je reprezentantem právě oné radikální proměny dnešního světa.

A od byznysu sleduje vlákna souvislostí k dalším oblastem, médiím a politice. Mihnou se jména Jacquese Séguély (autor sloganu při prezidentských volbách Francoise Mitteranda), Jeana-Pierra Pernauta, žurnalisty a osobnosti francouzské televize, Frédérica Nihouse, politika a kandidáta na prezidenta ve volbách 2008 (stranu CPNT, „Lov, rybářství, příroda, tradice“, označuje zkráceně jako „Lovce“, vše s. 151). V některých případech svá pozorování činí s jistou jízlivostí (Kennedy se „usmíval s oním kreténským nadšením a optimismem, který je pro neameričany tak těžké napodobit“, s. 88), podstatnější je nicméně ostrost postřehů, vztažených k nejrůznějším detailům současnosti. Všímá si například „jistého druhu brazilského kapra, který nedávno dorazil do Evropy, na úkor sivena alpského a obecněji místních ryb“ (s. 236), dospívá k určitým obecným charakteristikám („Obchodní hodnota utrpení a smrti přesáhla obchodní hodnotu rozkoše a sexu,“ s. 237 – proto Damien Hirst předstihl Jeffa Koonse v úspěšnosti na trhu s uměním), na jednom místě zase říká: Západního člověka definuje především jeho místo ve výrobním procesu, nikoli reprodukční status. (předtím: V některých společnostech se nejdřív ptají, zda je ženatý, jestli má děti…, s. 102).

Jiný postřeh, kontextuální vzhledem k umění a postavení člověka ve společnosti: Lidé, kteří pocházejí z chudých poměrů, špatně snášejí nové bohatství, štěstí přináší těm, kteří znají bohatství odjakživa. Tady se překlápí kritický pohled na okolní svět do psychologické tématiky. Proti realitě coby zaměření analýzou klade autor/hrdina i sen, (či možná přesněji snění, explicitně např. na s. 99), čímž dodává celému pohledu jakousi přízračnost, pobývání v tomto podivném světě dává do protikladu odtaženost za jeho hranice, Jed Martin i Houellebecq coby postava románu jsou si podobní svou uzavřeností, s minimalistickými sociálními kontakty, komentáře poukazují i na to, že podobnost je tu i mezi hrdinou románu a autorem samotným.

Tak se tedy Jed Martin uvolnil ze života, říká autor knihy na jedné z jejích posledních stránek (s. 274, slovo uvolnil přitom vyznačil kurzívou) na konci vyprávění a konci života umělce, který se v posledních letech věnoval „nostalgické meditaci nad koncem průmyslového věku v Evropě“. A pak následuje už jen „klid, v němž jen vítr komíhá trávou. Triumf vegetace je naprostý.“ A to je poslední paradox. Nevím, proč mě při oněch posledních větách napadl Labyrint světa a Ráj srdce J. A. Komenského.

Odkazy
M. Houellebecq

https://de.wikipedia.org/wiki/Michel_Houellebecq

http://www.deutschlandradiokultur.de/persiflage-auf-sich-selbst.950.de.html?dram:article_id=139818

https://www.perlentaucher.de/buch/michel-houellebecq/karte-und-gebiet.html

české recenze
https://www.respekt.cz/tydenik/2011/40/jak-rozcupovat-autora-po-celem-pokoji

dnes Koonse předstihli další Američané
http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/zebricek-nejdrazsich-vytvarnych-umelcu-vedou-americane/1399265

ukázka z knihy
https://www.beletrie.eu/data/attachments/sampleCAU2S78Z.pdf

Michel Houellebecq, Mapa a území, Odeon, Praha 2011

Zpět