Michel Faber / Pod kůží
03.02.2017 11:32Nasměrován poněkud záložkou, neřešil jsem coby čtenář žánrové zařazení knihy, s nímž jsem pak měl trochu problémy, nýbrž od prvních stránek přímočaře sdělované, až takřka na posledních stránkách relativizované téma dívky, která jezdí svou postarší dodávkou Toyota Corolla a nabírá dobře stavěné muže s co největším množstvím svaloviny (schválně to tak formuluji, abych šel trochu ve stopě oné provokativnosti textu, která přece jen vyvolává vzápětí určité otazníky), a ačkoli je to „mladá žena s obrovským poprsím a neskutečně silnými brýlemi“, nesměřuje děj k „různým sexuálním dobrodružstvím“, jak se dozvíme už v textu záložky.
Pozornost čtenář nejspíš zbystří už na třinácté stránce u věty, „jako vždy dávala pozor, aby nahmátla páčku blinkrů a ne reflektorů, stěračů nebo icpathuy“ vzhledem k tomu, že jeho auto nejspíš oním posledním zařízením vybaveno není. Funkci „malého spínače u volantu“ se pak dozví o deset stránek později (na s. 23). Musím zřejmě už v tuto chvíli zdůraznit, že by čtenář měl odrušit, pokud byl v kině na stejnojmenném filmu Jonathana Glazera (Pod kůží), natočeného „podle knihy Michela Fabera“ s hlavní hrdinkou Scarlett Johanssonovou (kde je mj. i od první věty oficiálního distributora jednoznačné, že se jedná o příslušnici „mimozemské korporace“), onu polohu atraktivního sexuálního thrilleru, kterou nabízí film („Možná konečně máme dědice Kubricka“, říká trailer k filmu, který jsem ovšem sám neviděl a mám o něm informace pouze nepřímé) a která je v knize do značné míry „obráceně“.
Celou (fiktivní) skutečnost se čtenář dozvídá naopak velmi pozvolna, po dávkách. Isserley, tak se ona žena jmenuje, nesmí připustit, aby stopař viděl její oči bez brýlí, při takřka neustálém ježdění autem trpí únavou do té míry, že hrozí, že za volantem usne, když přiveze stopaře na farmu a předá jej mužům, kteří tam pracují, a jde se vyspat do odlehlého domku takřka bez vybavení (kromě prostého lůžka a televize), přežívá noc na posteli, protože je měkká a v přírodě, kde by nejraději přespala, by trpěla neskutečnými bolestmi. Později se dozvíme, že jí byl na rukách amputován šestý prst, což trochu vysvětluje i podivnou zmínku o sukovitosti rukou, ale ještě předtím, že prošla složitými operacemi páteře, jejíž část byla nahrazena kovovými čepy, a řadu dalších věcí, které přece jen nebudu prozrazovat. V každém případě se jedná o zmrzačenou bytost, a důvodem toho jsou okolnosti jejího narození a úděsných životních perspektiv na těchto místech, jimž se jí tímto způsobem podařilo vyhnout.
Podstatnou složkou textu, která čtenáři přivodí zbystření, je pojmenování určitých skutečností. Aviir (co to je, se dozvíme až na poslední stránce, a rovněž neprozradím), mussantová pasta, kterou si Isserley maže na chleba, protože normální strava jí může činit potíže, vodisina, jedno z klíčových slov v obsahu příběhu, ezziin, jakýsi blíže neurčený druh jídla, pozdrav v několika jazycích, z nichž ani jeden neznáme, a naopak potíže domluvit se se stopaři, pokud mluví místním dialektem, a především klíčový výraz „vodsel“, o němž zprvu nemáme tušení, co by mohl znamenat, a jehož význam ozřejmí teprve posléze samotný příběh, protože, podobně jako u řady jiných věcí, explicitní vysvětlení vypravěče chybí.
Já snad prozradím, vedle zmínky o necitelnosti a krutosti dvou kultur vůči sobě navzájem a parodii i na naše (lidské) vlastnosti, tématu „zdevastovaných světů“ a „vykořeněných jedinců bez identity“, které zmiňuje ve svém doslovu ke knize Richard Podaný, že onen výraz „vodsel“ představuje začátek vlákna vidění dvou civilizací, prezentovaného z perspektivy právě hlavní postavy knihy, převráceného k perspektivě naší.
Pokoušel jsem se, stejně jako u jiných neznámých slov, o vyhledání nějakých možných konotací, přece jen nějak tento výraz „zařadit“, je přece možné, že člověk některé výrazy nezná (tak jsem si ozřejmil např. mně dříve neznámé slovo kauterizace, označující bolestivý chirurgický zákrok, zastavující krvácení). Po zadání slova „vodsel“ do vyhledávače víceméně všechny reference odkazovaly k Faberovu románu, našly se zmínky o „nonsensových“ slovech a přesmyčce „solved“, která myslím není relevantní, a podobných slovech v angličtině. Co mi ovšem přišlo zajímavé, je podobné slovo, „vessel“ (i výslovnost je takřka tatáž), které mi vyhledávač nabídl, a jehož vysvětlení – „nádrž na odpadky“ je v souladu s ostrou ironií příběhu:
vessel
noun
°(nautical) A general term for all kinds of craft designed for transportation on water, such as ships or boats.
°A container of liquid, such as a glass, goblet, cup, bottle, bowl, or pitcher.
Ona druhá civilizace není během celé knihy nijak příliš ozřejmena, takže si čtenář (alespoň u mě to tak bylo), delší dobu kladl otázku po vysvětlení, „jak k tomu došlo“ – v Planetě opic (1968) se například na konci filmu, když si hrdinové při pohledu na trosky newyorské Sochy svobody uvědomí, že vše je výsledkem sebedestruktivních sil lidstva (takový moment je, byť není základem příběhu, zde také možná naznačen). Nicméně dá se říci, že příběh je jedním ze zpracování námětu v jistých rysech podobného těm, který známe už z Guliverových cest, jejichž poslední díl pojednává o moudrých koních Hvajninimech a degenerovaných Jahuích (u Jonathana Swifta se ovšem příběh odehrává v pouhých rozpravách „o mravech“, nicméně právě mravy, tedy bezohledná krutost, spojená s „podnikáním“, je tématem i zde). A v oné široce rozvětvené linii bychom možná mohli pokračovat zmínkou o Krásce a zvířeti, a také o Frankensteinovi, kterého Podaný zmiňuje v řadě vedle doktora Jekylla a pana Hyda, Kurta Vonneguta. Do jaké míry sem patří i další autoři jako Neal Stephenson, Iain Banks, Orson Scott Card či Robert Holstock, o nichž se oddaný zmiňuje v souvislosti s žánrovým vymezením, už nedovedu posoudit (nejsa příliš sečtělým v novější sci-fi literatuře).
V každém případě se spíše než s erotikou v knize setkáme s nestvůrností, do značné míry až krajní (ovšemže, co jsou meze?), na druhé straně ovšem i přece jen určitou katarzí, a to nejen ve smyslu Aristotelovy Poetiky, tedy „očištění“, které přináší člověku dramatický zážitek zla, ale i ve smyslu Hippokratově, který tento výraz používal v lékařském smyslu. Poukazuju na úplný závěr knihy po posledním neočekávaném dramatickém vyústění příběhu, který pochopitelně opět neprozradím. A pak, což určitě stojí za to, je zde řada dalších témat, s předchozí zmínkou o jazycích souvisí i důležité téma komunikace a médií (nepochopení toho, jak zkresluje televize skutečnost či komický okamžik, kdy Isserley vyřazuje z možností jídla „hot dog“, protože přece nebude jíst psy), či psychologie stopařů, s nimiž se v průběhu děje setkává a které vyzpovídá, aby se podle výsledků informací mohla zařídit. Čtenáře vybízejí k zamyšlení i otázky environmentální či snobství, na druhé straně ale i milosrdenství, které poněkud vyvažují temnou satiru a vcelku pochmurnou, dokonce bezvýchodnou atmosféru celého příběhu.
Snad by se ještě patřilo zmínit, že román Pod kůží je prvním románem (v orig. r. 2000), který spisovateli (nar. 1960) se zajímavým životopisem rodilého Holanďana, který žil v Austrálii a nyní žije ve Skotsku, kde se odehrává i naše kniha, přinesl popularitu. V češtině vyšel román Pod kůží dokonce už dvakrát (2002, 2014) ve Světové knihovně Odeonu.
Michel Faber
https://cs.wikipedia.org/wiki/Michel_Faber
Pod kůží
https://en.wikipedia.org/wiki/Under_the_Skin_(novel)
„vodsel“
https://ninjawords.com/Vodsel
———
Zpět