Marian Palla / Zápisky uklizečky Mauď

Marian Palla / Zápisky uklizečky Mauď
úklid knihovny

Je otázka, zda knížky Mariana Pally, které začaly vycházet v polovině devadesátých let – Jak zalichotit tlusté ženě (1996), Kdyby byl krtek velkej jako prase (1997) a S chloupkem na jazyku aneb Sto případů detektiva Wlapra (1999) – označovat jako absurdní či nonsensovou literaturu, alternativní či „jinou“ kulturu, její návaznosti na konceptuální umění či kdoví jak ještě jinak. V tomto případě je mi to z nějakého důvodu jedno, i když bych uměl analyzovat žánrové souvislosti a podobnosti a odlišnosti s jinými českými či světovými autory. V první řadě vidím Mariana Pallu jako integrální osobnost, přestože jeho „úkroky“ od „běžné“ představy o tvorbě mohou tento pohled zatemňovat. Nevím samozřejmě, jaké pohnutky vedly Mariana Pallu, aby se pustil do psaní knížek, které uvádí na standardní knižní trh, zda to byly změny podmínek v nyní „tržní společnosti“ (třeba výtvarník Michal Cihlář rovněž se posunul od pozoruhodných autorských knih, které znal jen úzký okruh lidí, ke „komerční“ grafice pro pražskou ZOO). Ale nic to nemění na tom, že je to stále ten Marian Palla, který patří po několik desetiletí i umělecké scéně Brna, nu a nyní ji tímto způsobem překročil. Obrázky, které jsou součástí knihy, navazují na Pallovy portréty lidí z osmdesátých let (portrétovaného si posadil na židli a když mu po dvou hodinách předával jednobarevný obrázek s několika „dětskými“ čarami, odpovídal na jeho případné námitky, že se zobrazená fyziognomie příliš nepodobá originálu: to přece musíš být ty, vždyť jsi tu celou dobu seděl, a tento obraz má na rozdíl od realistického obrazu výhodu, že nepomine po letech jeho podobnost), vzpomínám si, jak jednou vystoupil v televizi, na hlavě kecky svázané tkaničkami atd. Je zde více akcentován humor, tedy je to jiná poloha než kontemplativní polohy (některá raná výtvarná díla, texty – na těchto stránkách jsou uveřejněny ve složce Edice zde atd.), ale je to týž Marian Palla.

V tuto chvíli přemýšlím, že se nebudu pouštět do deskripce knížky a jen zmíním základní rozvržení do jedenácti kapitol, členěných dále na 123 průběžně číslovaných podkapitol, z nichž je každá uvozena nějakou maximou, např. ta poslední: Pokud máš vředa / nezoufej / je to pořád lepší / než nic! Vlastní seznámení s knihou přenechám textu, který jsem vyhledal na internetu. Ostatně texty samotného autora jsou dostupné i na jeho vlastních stránkách (viz odkaz dole):

Charakteristiku knihy přináší referát bulharské bohemistky a překladatelky Anželiny Penčevy, který nalezneme na stránkách nakladatelství Petrov (nedávám odkaz a kopíruju celý text jen proto, že mám obavy, zda stránky zaniklého nakladatelství budou i v budoucnosti dále fungovat):

Ve svém románu, který je zároveň parodií katastrofického románu a anti-utopie, Marian Palla popisuje zcela nedalekou budoucnost země, která je přepadena obřími mluvícími krysami. Ačkoliv je dovede vychytralý hrdina pohádkově přilákat, aby se všechny utopily v oceánu, stačily předtím vyhubit téměř celou lidskou populaci. Hrstka lidí však přece jen přežila a pohybuje se v Pallou vymyšleném světě, kde nejbizarnějším způsobem existují vedle sebe všechny absurdity a vady jak ztroskotalého socialismu, tak i zkompromitované demokracie. Pallův experiment ukazuje, že svět se nejen dá udělat slovy, ale dokonce pouze slovy cizími. Jeho svět je vybudován z úlomků a střepů jiných literárních a filmových světů, ale slepených nakřivo, nebo obráceně, někdy zas naházených na hromadu a sesedlých jako na smetišti. V tomto světě Babička rodí Boženu, po stránkách se procházejí i jiné figury z českého literárního panteonu, například Rozárka vedle Anny sekretářky, pohádkové jablko je kyselé a nahnilé, avšak když je zahodíš nazdařbůh, spadne blízko hroudy zlata a zbohatneš, přičemž nemusíš zabít žádnou saň; nikoliv zlá čarodějnice, nýbrž sám král (který se ovšem jmenuje Karel) promění svou dceru v kuře a pak ji sní, atd. Hlavním principem vyprávění je parodování všemožných literárních žánrů, směrů a forem, jakožto i různých kulturogémů: od folklóru a rytířského románu přes sentimentální román, pirátská dobrodružství a western, východní filosofii, sci-fi a socialistický budovatelský román, přes heslo hippies „Make love, not war“ (krysy nepojídají souložící lidi a právě díky tomu se část lidstva zachrání) až po novinářské senzace, jako je prohlížení intimních částí Billa Clintona soudem…

V tomto světě, stvořeném slovy, mají právě slova svrchovanou moc, nebo, jak říká jeden z hrdinů, „v této zemi se vše řeší kecáním“. Slova mění Pallův svět nepředstavitelnou lehkostí, protože jsou jeho obyvatelé natolik inertní a manipulovatelní, že nepřípustnou lehkostí připouští, aby se to stávalo (znovu průhledná aluze na dobu socialismu). Pouhou změnou pár článků ústavy vymyšleného státu se v něm mění vše, přičemž lidé bez jakéhokoli odporu a jakéhokoli úsilí začínají žít naprosto jinak. To se odehrává tak rychle, že oba hlavní hrdinové Kurt a Matěj mohou sledovat společenské změny sedíce na baru u půllitru piva.

A ještě něco: podle Pally svět nemůže existovat, aniž bývá stále proměňován v slova, v literaturu. Tato teze není nová. Ve svém eseji „Vyznání postmodernisty“ prohlašuje Jiří Kratochvil, že fikce je všudypřítomná, že „není možné vykročit z teritoria literatury, z jejich vůkol se rozlévajících plodových vod, které už zaplavily vše, kam kdy vstoupil člověk“, že literatura je „podšívkou skutečnosti“. Dnes, zdá se mi, věci pokročily a možná že už skutečnost je podšívkou literatury…

Tak například v Pallově románu krysy-vetřelci nechaly naživu čínského mudrce Chuej Kua, aby jim pořád četl z knihy, která je vlastně sám Pallův román – začíná totiž, padesát stránek po jeho začátku, tím samým začátkem a sleduje osudy několika už z první kapitoly známých postav až po chvíli, kdy tyto postavy vstoupí do světa okupovaného krysami, kde se čte dotyčná kniha. Když Ku přestane číst, přestává se dít cokoliv; když hrdinové Kuovy knihy nedělají nic, stránky knihy zůstávají prázdné a není co číst. A tak, protože Ku bude krysami snězen, až knihu dočte, stejně jako Šahrazád nepřestává produkovat text a svět současně, a to do té doby, kdy hrdinové jím stvořeného světa nevskočí do světa krys a nezasáhnou rozhodujícím způsobem do jeho osudu.

Až shodou okolností získá důležité postavení v mocenské elitě státu, přenechá Chuej Ku verbální údržbu světa dvorní uklízečce Mauď. Ale jaký demiurg, takový svět: ač má královské jméno, je Mauď „tetou“ s plandavým tričkem a tlustým břichem, vykukujícím nad gumou tepláků. Její svět je světem primitivních úsudků a všeobecné pasivity, lidé v něm dokonce mají jen křestní jména a přezdívky, protože Mauď je líná a nechce se jí zatěžovat psaním jejich příjmení. Samotní hrdinové stále línou Mauď pobízejí, aby psala, a dokonce jí se psaním aktivně pomáhají, protože až napíše poslední tečku, bude to konec jejich existence. Proto jí po celou dobu vyprávějí svá dobrodružství, která vlastní iniciativou zažili, aby měla o čem psát. Dochází k absurdní situaci, kdy Mauď vypráví hrdinům v druhé osobě to, co jí oni navyprávěli v první osobě, a ptá se jich, jaký konec svých peripetií si přejí. Svět slov kolabuje v sobě samém. Nakonec psaní Mauď omrzí, navíc je hodně unavena nároky všech kolem ní, aby se dostali do románu i se svými životy, totiž aby skutečně stvořila celý svět se vším všudy. Rozhodne se tedy knihu ukončit, což však zdaleka není tak snadné, jak si myslela. Ukazuje se, že hra na tvoření světa není tak prostá, anebo, jak říká Mauď, „S literaturou se nežertuje. Literatura je vážná disciplína!“.

Svět-Mauď je krajně zploštělou a zjednodušenou projekcí reálného světa z posledních desetiletí XX. století, kde i ty nejsložitější sociální, ekonomické a politické problémy jsou redukovány do elementárních schémat, přičemž vychází najevo celá jejich nesmyslnost, anebo imanentní nespravedlnost. Nejeden problém, který se nám dnes zdá navýsost dramatický, je u Pally zpřevracen vzhůru nohama a totálně zesměšněn (například problém přelidněnosti světa). Zprofanovaná je třeba dnešní česká situace prostřednictvím vize lidstva, které degeneruje, protože zůstalo bez nepřítele, a aby se zachránilo, zvolí si prvního, kdo je napadne – v našem případě Marťany.

Je zajímavé, že i u Pally se setkáváme s Kratochvilovou [moje pzn.: autorka textu překládala rovněž Kratochvila] myšlenkou o televizním světě, o tom, jak televize „tvoří“ události, tedy v určitém smyslu „dělá“ svět, ve kterém žijeme – slovy a obrazy. Obyvatelé světa-Mauď žijí jen proto, aby se dívali na televizi. Tam, kde televizní signál nedosáhne, prostě nepřežijí. Také kino předchází skutečnosti: postavy si stěžují, že ať udělaji cokoliv, lidé už to viděli přinejmenším stokrát v kině.

Podívejme se nakonec, co je to za slova, ze kterých je svět-Mauď vybudován. Tato slova jsou soudobou variací haškovsko-švejkovského narativu. Pompézní pravdy se rozpadávají v prach a domněle pevné logické řetězy se trhají, když někdo z protagonistů položí prostinkou otázku „a není to poněkud blbé?“, anebo „a co z toho plyne?“ Jak u Švejka – puntičkářské následování nařízení ve svém jádru absurdních vede k nepředstavitelně komickým situacím. A naopak: na pohled stupidní, nebo povrchní soudy se ukazují – když se nad nimi jen trochu zamyslíme – jako neotřesitelně pravdivé. Třeba proti kurzívovaným myšlenkám Mauď, kterými začíná každá kapitola, nelze namítnout nic. Ultra-naivistický až insitní jazyk M. Pally v tomto románu, podpořený minimalisticky-primitivistickými ilustracemi, je právě jazykem, který se pro stvořený svět nejvíce hodí.
Ale zeptejme se, proč Palla „udělal“ právě takový svět – svět duchovní bídy, průměrnosti, stádnosti, kde je život přehráváním toho, co bylo viděno v kině, a může být shrnut do dialogu: „Proč bychom to vlastně dělali?“ – „No, já nevím.“

Je to dnešní český svět? Nebo svět české literatury? Nebo náš společný postmoderní svět? Chceme v takovém „jednoduchém“ světě žít? Když ne, tak co – zasedneme před počítač a uděláme si jiný.

Celý zveřejněný text na adrese
https://www.ipetrov.cz/index.html (text je třeba ale po zadání této adresy najít – vyhledat odkazy na „palla“, pak asi desátý řádek v seznamu.

https://www.ipetrov.cz/kniha.py/B35
https://aluze.cz/2001_02/palla.php
https://cs.wikipedia.org/wiki/Marian_Palla
https://marianpalla.cz/