Mácha, Jirásek, Devětsil

20.01.2010 23:35

K. H. Mácha / Alois Jirásek / Devětsil

Tři velké pojmy české literatury – co jim je společné? Obsahově nic, kromě toho, že jsou součástí literární tradice jednoho národa. Největší český básník devatenáctého století, nejznámější autor historických románů, meziválečné avantgardní umělecké sdružení, jehož členy byly osobnosti tak různé jako Jiří Wolker, Karel Teige, Vítězslav Nezval či Jiří Voskovec –  podobná různost spojuje Máchu, Jiráska a Devětsil.

A ještě jedna věc je – v tomto okamžiku – společná. Letošní „kulaté výročí“. Tedy výročí zakončené ve všech případech „nulou“. A to se říká, že pro Čechy jsou charakteristické „osmičky“. Je-li tomu tak, pak bych měl všechny tři případy pojednat z dnešního pohledu, pochopitelně jednotlivě.

Karel Hynek Mácha (200 let od narození). Čím je aktuální básník, který se narodil před dvěma sty lety? Z mého pohledu několika věcmi. Pro dnešního čtenáře nejspíš nebude tak důležité, jak vysoko převyšoval soudobou literární produkci, která byla po předchozím útlumu na počátcích. Byly to „okusy“, jak to nazýval v prvních pracích i sám Mácha, jak jsou jazykově i obsahově jednoduché, je zřejmé teprve z pozdějšího odstupu. Mácha, přestože samozřejmě byl i on spojen se svou dobou, převyšoval všechny až neskutečně. To dnešního čtenáře ovšem nebude zajímat. Mělo by jej však – i po dvou stech letech – mrazit, s jakou otevřeností Mácha vyslovil úděl člověka.

Nebudu to rozebírat, každý ať si přečte znovu Máj a uvědomí si – třeba i bez ohledu na básnickou formu, která je samozřejmě rovněž důležitá (mám teď na mysli, že může třeba studenta, který o ní slyší ve škole, odvádět od samotného sdělení) – jak vystihuje podstatu věci – onu noc, kdy vězeň čeká na popravu. Povahu lidského bytí, čas a časnost – to, co sice vyjádřilo již baroko, ale dalším krokem snímalo z člověka a delegovalo na Boha. A krůček před tím, co nazýváme krizí moderního člověka, vyplývající z existenciálního pocitu, tak, jak je vyjádřili prokletí básníci.

A pak ještě jedna věc, „žhavější“ v době, kdy žijeme na rozhraní mezi světem „hrubým“, přirozeným, přírodním, a virtuálním, digitálním, mediálním, počítačovým. To slovo virtuální není přesné, protože pro dnešního člověka je svět na obrazovce v některých okamžicích reálnější než ve „skutečné“ skutečnosti. Nedávno jsem někde zavadil o poznámku, kde se říkalo, že na obrazovce televize vidíte sportovní výkon lépe, než kdybyste byli na místě – v padesáté řadě na stadionu. Toto rozhraní Mácha neměl, akcentoval tento svět, který je – jak zmíněno – v čase, a který je rozprostraněn v krajině – „zemi milovanou“.  Se zemí/krajinou trvá a končí život člověka, to je postulát, který Mácha i žil – cesty do Itálie, Krkonoš, Českého ráje (který tak ještě nebyl nazýván). Kresby hradů, deníkové zápisy… to vše je krajina a subjektivně prožívaný čas. A dnes je to aktuální stejně jako před dvěma sty lety.

Tady několik odkazů na webu:

http://www.eucebnice.cz/literatura/macha.html

kresby hradů - http://hrady.hyperlink.cz/macha.htm

celý text Máje - http://www.lupomesky.cz/maj/

nahrávky MP 3 - http://www.rozhlas.cz/ctenarskydenik/portal/

Alois Jirásek (nar. 1930 Praha, tedy výročí 80 let narození). To, co chci říci, zase tak trochu souvisí s časem. Za prvé, historie. Jestli jsem něco neměl rád, tak to byly historické romány. Ne že bych je nečetl. Ale nepřipadaly mi tak strhující jako knihy jiného druhu. A pak trochu jako výmluva, u některých spisovatelů v jisté době možná – když byl problém psát otevřeně o současnosti, mohl to být únik. Nevím. Možná jen osobní věc. Možná ten rozvláčný popisný styl. Dnes je tohle hodně nalomeno, to, co spisovatel historického románu líčil na dvou stranách (popis oblečení bojovníka třeba), zachytíte ve filmu v jedné sekvenci. Je pravda, že se může autor filmu opřít o to, co kdysi spisovatel zevrubně popsal. Ale jak říkám, je to osobní věc, někdo si rád „počte“ i tímto způsobem. V době, která čas zrychlila, rozporcovala a v mnohém zdevastovala.

V každém případě sama „tloušťka“ knih čtenářskému zápalu nebrání. To dosvědčuje třeba Harry Potter a následná smršť fantasy románů. A tady jsem u druhého momentu. Někdy v patnácti šestnácti letech jsem přehltal možná desítku knih od Jiráska, které měla moje teta v Bílém Potoce ve své knihovničce. Když jsem četl „Mezi proudy“, vůbec jsem neměl pocit nudy. Nezradila mě pověst „postrachu“ ve škole, zvláště reprezentovaného povinnou četbou – Proti všem. Hledám-li odpověď, napadá mne jediná. Jirásek umí vyprávět. Myslím, že tohle se dost nedoceňuje. Napadá mne jedna věc, jsem při tom ovšem na rozpacích. V anglosaském kulturním prostoru se vydávají „zkrácené“ knížky, to znamená knížky, kde jsou vyškrtané pasáže, které dnes jsou méně čtivé. Na jedné straně se prakticky běžně upravují třeba texty největšího dramatika W. Shakespeara, na straně druhé je to přece jen jiný případ a vzpomínám si na výše uvedeného Máchu, který vyslovil – byť třeba nadneseně – názor, kterým hájí nedotknutelnost textu, když říká, že nezměníte ani jedno slovo, jinak zkreslíte sdělení autora.

A teď mne to praštilo do očí, chodím kolem toho. Před několika lety jsme na jičínském pohádkovém festivalu pozvali Lucii Seifertovou s jejím tenkrát aktuálním, tj. novým hitem, totiž největším leporelem knihy „Dějiny udatného českého národa - a pár bezvýznamných světových událostí“, které bylo vystaveno v arkádách jičínského zámku. A o tom to je. Způsob, jakým je ta historie podána. U Jiráska byl adekvátní, čtivý, žádaný ten způsob, kterým on to ve své době psal. Dnešní mírná ironie autorky pozoruhodné publikace (např. už slovo „udatného“ je na obálce uvedeno malým písmem, stejně jako „dodatek“), kterou jsem si samozřejmě hned také koupil (v normálním formátu), vytváří přesně ten odstup, který potřebuje dnešní čtenář pro téma, nad kterým – nejsa holt tak velký vlastenec, jako byli jeho předci před sto lety – nebude jásat, ale přijme ho, jestliže bude pojednáno tak, jak to Lucie Seifertová udělala. Kniha získala literární cenu "Magnesia Litera - 2004 - Litera za knihu pro děti a mládež“. Vzpomínám si, že jsme při té příležitosti hovořili o oněch rozkládacích knížkách, které jsem i já měl v dětství (tenkrát Lemuel Guliver, vyšly dvě takové knížky, ale byly i jiné) a známá spisovatelka a kreslířka mi říkala, že tento možný způsob manipulace, posunování či rozevírání je údajně český unikát či vynález. Ostatně – v současnosti (od 2. ledna 2010) běží v České televizi před večerníčkem animované části „Dějin udatného českého národa“ – a s velkým úspěchem.

Alois Jirásek
http://cs.wikipedia.org/wiki/Alois_Jir%C3%A1sek

http://ld.johanesville.net/jirasek

Lucie Seifertová

http://knihy.abz.cz/prodej/dejiny-udatneho-ceskeho-naroda
http://www.ceskatelevize.cz/program/208552116230001.html?online=1

Devětsil (zal. 1920, výročí 90 let od vzniku). Umělecký svaz, později Svaz moderní kultury Devětsil, bylo meziválečné sdružení avantgardních umělců, jehož členy byli spisovatelé a básníci, výtvarníci, divadelní tvůrci, hudebníci, architekti, tedy osobnosti ve velmi širokém rádiu oborové působnosti (ve porovnání s obvyklou šíří zaměření uměleckých skupin, v nichž se sdružují obvykle umělci v jednom či dvou blízkých oborech, srovnej např. „Česká moderna“nebo „Skupina 42“). Tvorba některých z nich přitom zasahuje do několika oborů (K. Teige, jeden ze zakladatelů, byl typograf, teoretik a publicista, vydával časopisy a organizoval činnost sdružení, Jiří Voskovec přispíval do publikací časopisu, vytvářel obrazové básně, překládal, hrál ve filmu a ve slavném Osvobozeném divadle, atd.). Význam Devětsilu spočívá v odvážné a koncepci umění, radikálně přetvářejícího dosavadní a vytvářejícího zcela nové žánry a obory (např. zmíněné obrazové básně či „barevný klavír“, dnes bychom řekli předchůdce multimediálního umění, mnohé máme dochovány jako pouhé náčrtky či návrhy), kombinovali do té doby nevídaným způsobem materiály (např.sochař Zdeněk Pešánek, který do plastiky integroval „neón“, moderní svítidlo) . Působnost tvůrců zasahovala na jedné straně do divadla či architektury, na druhé straně spolupracovali umělci různých oborů ve společných projektech. K dnešnímu hodnocení nejvyšší důležitosti Devětsilu přispívá i skutečnost, že se zapojil do mezinárodní výměny a spolupráce, v publikacích Devětsilu se objevovalo to nejnovější, co v Evropě i v zámoří právě vznikalo, dokonce nejen v oblasti umění – vedle fotografie a filmu (jednou z ikon byl Charlie Chaplin) či jazzu byli Devětsiláci fascinováni americkými mrakodrapy či zaoceánskými parníky, novými médii ‚ v té době byl novinkou např. rozhlas). Naopak čeští umělci participovali v evropských souvislostech – účastnili se mezinárodních výstav fotografií, výtvarného umění nového bydlení, učili na prestižních zahraničních školách (Bauhaus), zapojovali se do evropského kulturního života (výtvarník J. Šíma či skladatel B. Martinů, kteří žili v Paříži) atd. Poetismus, jehož tvůrcem byli Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert (pozdější nositel Nobelovy ceny za literaturu), Karel Teige (teoretik umění, autor programových manifestů), můžeme považovat za původní českou podobou avantgardní poezie a za originální český příspěvek k evropské avantgardě.

Povědomí o významu Devětsilu v české i evropské kultuře je u nás bohužel velice chatrné. O tom, čím bychom se mohli opravdu pyšnit, se prakticky nemluví, a pokud vůbec, tak s výhradami. V maturitních otázkách, na které narazíme i po internetu, je pojednán Devětsil se zjevným nepochopením toho, co je vlastně jeho přínosem, tedy stylem staré ražby – ten napsal to či ono – pokud v textu vůbec nejsou hrubé chyby (srv. odkaz dole).  Např. i v článku na Wikipedii jsou žel pouze velmi „obrysové“ informace, nevystihující ani to málo, co jsem zmínil v předchozích řádcích (čtenář těchto stránek se může podívat do složky „Texty o umění…“ na někdejší příspěvek k jedné výstavě s názvem „Die tschechische Avantgarde und die K.I.“, je to ovšem v němčině). Jaké jsou důvody této naší „rezervy“?

Pokusím se stručně říci svůj názor. Vidím v podstatě dva důvody. První z nich je, že spisovatelé, básníci, ale i jiní umělci sdružení v Devětsilu, byli levicově orientovaní, mnozí byli členové komunistické strany. Jak s tím nakládat? První věcí je, neudělat to, co dělaly totalitní režimy, že totiž nechaly bílá místa po vyškrtaných částech kultury, která pak ztratila svou celistvost, kontinuitu, a tedy podstatnou část svého smyslu. Bylo by velmi pochybné vyškrtávat třeba Ivana Olbrachta z učebnic, protože napsal Annu proletářku. To se snad (doufejme) neděje, nicméně stále není zodpovězena předchozí otázka. Je otázka, zda je možné oddělit „poetiku“ a „politiku“, tedy život, občanské postoje, a tvorbu, literární či umělecké dílo. V někdejších učebnicích byl dáván příklad Balzaka, který byl příznivcem aristokracie, protože však byl realistou, popsal objektivně její zánik. To možná není nejlepší příklad, ale jiný mne nenapadá. Je zřejmé, že v dnešní době, dvě desetiletí po pádu železné opony, která zásadním způsobem ovlivnila život mé generace (a jejíž důsledky dodnes pociťujeme) je to velmi obtížné (podívejme se, jak se vynořují jednotlivé kauzy i ve zcela nedávné době – Jarek Nohavica, Milan Kundera atd.) Pro případ Devětsilu mám toto „řešení“: Patřičný pohled si vytvoříme, jestliže si postoje umělců na počátku dvacátých let, fascinovaných Sovětským svazem a chtivých okamžité socialistické revoluce, vyložíme jako utopický způsob myšlení. Způsob, který vidí nedokonalost současného světa a chce jej řešit idealisticky. Jiří Wolker (při jeho založení člen Devětsilu) nemohl vědět, jak se vše bude příštích sedmdesát let vyvíjet. Utopie je, podle mého, klíčové slovo, které nám umožní vidět „levicovou“ předválečnou avantgardu z jiného úhlu pohledu.

Druhý důvod, proč většina běžných lidí nejásá při zmínce o avantgardě je, že to, co po ní v českých zemích zůstalo, nejsou její nejlepší výsledky. Například z původní myšlenky „sociálního bytu“, který by byl dostupný každému (dnes skoro samozřejmost), nám zůstalo torzo v podobě stavby, okleštěné ve svých funkcích na základní úsporné parametry a multiplikované (opakované) bez dalšího pochopení třeba už jen ve vztahu k místu, kde byly stavěny  – „paneláková sídliště“. V původně pozitivním konceptu, pokleslém ve formě i obsahu, převážila řada negativ, které jej problematizují. Postoj, který hraničí až s opovržením či posměchem, vyplývá z toho, že z něčeho, co by mohlo vyvolávat dokonalým provedením, kvalitou atd. nadšení, se stala „levná“ věc, postrádající kulturní rozměr. Místo porcelánového šálku plastový kelímek. Místo nábytku s nádhernou kresbou dřeva a dokonale vypracovanými „rohy“ dřevotříska, z níž se odlupuje fólie. To je pokračování onoho směru, který svými principy otevírala ve společnosti právě avantgarda. Má to ovšem dvě strany mince – jak zmíněno u „sociálního“ bytu – dostupnost kontra kvalita.

Nu a – po pádu železné opony – jsme se chtěli vrátit před onu dobu, vůči níž jsme měli – oprávněně – takové výhrady. A protože tady nebyla zakořeněná představa avantgardy, která se v nepřirozených podmínkách nemohla vyvíjet jako v jiné části Evropy (paradoxně byla od padesátých let zdejším režimem zamítána jako zpátečnická – ten paradox je o to větší, že stejným způsobem postupoval Hitler, když moderní umění zlikvidoval jako „entartete Kunst“) a estetika doby se vrátila před avantgardu kamsi do 19. století (oslavoval se např. Alois Jirásek a Bedřich Smetana – to samo by nevadilo, ale oslavoval se proti Čapkovi a proti Dvořákovi), bylo přirozené, že ani po Listopadu jsme nenavázali na to, na co se navázat mělo. Výsledkem byly příšernosti z amerických katalogů staveb, označených později výstižně jako „podnikatelské baroko“, snaha o pompu v předražených a monstrózních kožených fotelech (viděl jsem takovou jednu hrůzu v jednom obchodě v Hradci Králové v polovině devadesátých let za dvěstěpadesát tisíc!) atd. atd. Samozřejmě, že se mnohé časem srovná, že to chce vývoj atd. Mnohé jsme ale žel prošvihli.

Přitom argumenty, které můžeme vynést na „obhajobu“ avantgardního způsobu myšlení, na postoje k umění a životu i na samu tvorbu, jsou docela zřejmé. Dokonce v konkrétních případech jsou tu nezpochybnitelné hodnoty, o nich se hovoří docela normálně. Vezměme si příklad vily Tugendhat v Brně, dílo německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe, zapsané v roce 2001 do listiny kulturního dědictví UNESCO. O ní, o problémech s její rekonstrukcí, atd., se v např. v televizi poměrně dost hovoří. Ale zřejmě musí být tak pádné argumenty jako v tomto případě. Skutečnost, že celá dnešní společnost navazuje na výsledky meziválečné avantgardy (evropské i té české), jsou zřejmé při každé cestě do zahraničí – při pohledu na stavby současné architektury. Je tu ale celá řada dalších věcí – design prakticky všech spotřebních předmětů, spotřební předměty samy, elektronika a celá oblast komunikace, „znakovost“ celé dnešní společnosti (už jen ty „ikony“ v počítači, písmo, komputery samy), dokonce způsob myšlení v kategoriích „funkce“, „prostředky“ atd. atd. – to jsou skutečnosti, které jsou bez toho, co se odehrálo v prostoru nejen umělecké tvorby mezi válkami, nazývané avantgardou, prakticky nemyslitelné. Jedna z Nezvalových básní, napsaná na sklonku dvacátých let, se jmenuje Edison. Akcent v ní je na dobrodružství vynalézání. Už jen z onoho „technického“ důvodu, dnešní fascinací nejnovějšími mobily či komunikátory, aplikacemi v počítači, od „facebooku“ po nevímco, bychom měli mít porozumění pro avantgardu – i Devětsil.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Svaz_modern%C3%AD_kultury_Dev%C4%9Btsil

http://referaty-seminarky.cz/devetsil---literarni-spolek/
(jeden z mála textů o Devětsilu, který vyhledávač najde při prvním naťuknutí, je tu jakási informace, ale i chyby – malířka Čermínová si dala jméno Toyen, zmíněný časopis se jmenoval Musaion atd.)

http://www.artmuseum.cz/smery_list.php?smer_id=156

o avantgardě např. na jinojazyčných stránkách

http://en.wikipedia.org/wiki/Constructivism_%28art%29

http://en.wikipedia.org/wiki/De_Stijl

http://en.wikipedia.org/wiki/Bauhaus

česky

http://cs.wikipedia.org/wiki/Bauhaus_%28v%C3%BDtvarn%C3%A1_%C5%A1kola%29

http://cs.wikipedia.org/wiki/Funkcionalismus

 

Zpět