Luis Leante / Pamatuj, že tě mám rád

06.02.2017 20:56

Román španělského prozaika, scénárista a novináře Luise Leanteho (1963), který ho proslavil po devíti předchozích prózách (byl mj. v roce 2007 oceněn prestižní cenou Alfaguara, porotě předsedal klasik španělsky psané literatury Mario Vargas Llosa), je v různých komentářích prezentován jako milostný příběh Romea a Julie „ze země nezemě“ (cituji část titulu doslovu Stanislava Škody v českém vydání v Odeonu), na přední záložce knihy se prozrazuje začátek tohoto příběhu, kdy Romeo – autoopravář Santiago San Román „se vydává za ředitele banky, aby zapůsobil na studentku z aristokratické rodiny“ Montserrat  Cambrovou, a bere ji načerno půjčenými drahými auty na projížďky (když se na to přijde, šéf ho vyhodí).

Překážkou vztahu mezi Santiagem a Montse není ovšem jen společenská přehrada jako v Shakespearově modelovém příběhu, ale i další osudy obou hlavních protagonistů, dívky, která mezitím dostuduje a stane se lékařkou, a chlapce, který po žárlivých výstupech Montse a po zhrzeném rozchodu vstoupí do legií a dostane se do pouště (obrázek pouště je na obálce knihy, poušť je zmiňovaná jako klíčové prostředí v komentářích o knize a rovněž hraje dost podstatnou úlohu jako prostředí příběhu) Španělské Sahary. Skutečnost, že nejsem až zase tak příliš velký nedovzdělanec, když jsem neměl ponětí o historických událostech spojených s tímto dodnes územím s politicky nevyjasněným statusem, které je místem jednoho z nejvleklejších a obtížně řešitelných konfliktů (Wikipedie, článek Saharská arabská demokratická republika) mi potvrzuje recenze Floriana Borchmeyera na www.perlentaucher.de  (německé vydání s názvem Liebst du mich?), která ovšem jinak neříká příliš podstatného, nicméně se recenzent rovněž přiznává, že si musel nalistovat historii této původně španělské (a vlastně poslední španělské) kolonie nedaleko Kanárských ostrovů, o kterou se pak přetahovaly okolní státy (Maroko, Alžírsko, Mauritánie), přičemž v sedmdesátých letech bylo nutné vnímat ještě širší kontext, neboť v době studené války bylo Maroko spojencem Západu a Alžír Sovětského svazu (tak to vnímala před Listopadem coby jeho satelit i naše politika). A stejně tak je i neobvykle podrobná deskripce historie tohoto území, hnutí Polisario, etnických souvislostí (např. havanská arabština, jazyk, se kterým se setkáme i v knize), vztahů mezi jednotlivými hráči na tomto mnohdy krvavém dějišti atd. v doslovu Stanislava Škody, který zařadil i dvě doprovázející mapky, jednu coby náčrt této části africké Sahary, druhou s vyznačením  míst utečeneckých táborů, v nichž se Leantův příběh odehrává (Al Ajún, Smara, Tindúf ad.).

Příběh Santiaga a Montse není vyprávěn chronologicky, nýbrž „napřeskáčku“, přičemž toto „napřeskáčku“ jsou jednak návraty ve vzpomínkách obou postav, jednak autorské řazení jednotlivých částí syžetu na několika místech, především v katalánské Barceloně (zvl. v její čtvrti Barcelonetta) a v prostoru africké pouště, a ve dvou časových rovinách, té kolem roku 1974-5, kdy se Santiago s Montse seznámil, a posléze v době, kdy je, už coby legionář, obviněn z pašování zbraní pro povstalce, a pak po dvaceti letech, kdy se rozplétají události, především když Montse nalezne svazek dopisů, které nikdy nedošly k adresátovi, neboť je její matka zadržela, a náhodně se jí dostane do ruky fotografie, která odstartuje její naději, že Santiago na rozdíl od všech předchozích zpráv žije. Není jednoduché (jak ostatně přiznávají i někteří recenzenti) dát si tyto segmenty příběhu dohromady a v jednotlivých fázích se zorientovat. Určitý podíl na tom má určitě skutečnost, že chronologické skoky se odehrávají i uvnitř kapitol (často s návraty do původního časového pásma). Samozřejmě je tento typ kompozice výdobytkem moderní literatury (s jedním z prvních spisovatelů, kteří se odchýlili od tradiční retrospektivní kompozice, byl už třeba William Faulkner či Gabriel Garcia Márquez), je ovšem otázkou, jakou hodnotu tento posun mezi fabulí (jednoduše řečeno vlastní, tedy chronologický příběh) a syžetem (zahrnujícím perspektivu vyprávění, zachycující příběh z různých úhlů pohledu) v tomto případě má. Nevidím tady ani důvod retardace (oddalování efektu), ani jiných možných významových posunů ve sdělení (hodnota vzpomínek, obrat ve vnímání etc. etc.), jediné vysvětlení se nabízí coby ztráta paměti a pokusy o kompletaci jejích fragmentů po bodnutí Montse štírem, ale ani to mi nepřipadá příliš přesvědčivé. Přesto ale asi „bude mít pravdu“ autor, neboť teprve po dočtení románu si některé souvislosti, jako např. motivaci Montse po zjištění, že její manželství s Albertem je neuspokojivé, a znovuvzbuzené naděje, že její někdejší láska je zaživu. Na druhé straně – a recenze to chválí – Leante nezahlcuje knihu souvisejícími historickými detaily, které by sice daly vlastní fabuli ostřejší obrysy (překladatel Vladimír Medek, zřejmě s vědomím toho, předsunul textu stránku o historických souvislostech Západní Sahary a v textu pod čarou uvádí jindy dnes už neoblíbené „vysvětlivky“), ale nejspíš by ještě více utlumily vlastní tajemství příběhu.

Ten tedy nezačíná tím, jak se oba protagonisté seznámili v polovině sedmdesátých let v Barceloně, nýbrž o pětadvacet let později, kdy Montse leží v zanedbané vojenské nemocnici uprostřed pouště, a poté, co odletí na jih Alžíru, je zajata bývalými legionáři a když se jí podaří utéci, zabije ji málem jed štíra, který ji bodl. V další kapitole se vracíme do vojenského vězení, kde je Santiago obviněn z již zmíněného pašování zbraní. Posléze se dozvídáme o mladičké dívce Andíe, na kterou Santiago narazí při návštěvě do „zakázané“ části města nazývané Hata-Rambla a do níž se zamiluje. Mezi Sahařany nachází své přátele, změní ve válce fronty, ve kterých bojuje, a posléze svou vlastní identitu. Pohybujeme se v prostředí místních kultur, zmíněného havanského jazyka, vedle brutálních scén narazíme na celou řadu pohostinných, laskavých a přátelských vztahů nejen mezi ženami, které si pomohou v těžkých chvílích, zkrátka dostaneme se „pod kůži“ lidí, které bychom zvnějšku asi posuzovali jinak. A to i v řadě vedlejších epizod (třeba když lékařka zachraňuje jednoho chlapce, kterému hrozila smrt dehydratací), tak v naznačených historických kontextech, které se ovšem nikde explicitně nerozebírají, a jejichž jsou hlavní hrdinové do značné míry obětí. Čtenáři nejspíš utkví v paměti moudrý Sahařan Sid-Ahmed, arogantní poddůstojník Baquedano či služka v Montserratině rodině Mari Cruz, zamilovaný příběh v Barceloně a dramatické okolnosti dalších Montsiných osudů (dítě, manželství), Santiagův útěk z vězení pomocí přítele Guillerma či útěk Sahařanů z domova právě s pomocí Santiaga, završený tragédií.  A ovšemže pak šokující závěr celého románu.

Na českém internetu jsem zprvu nenašel žádný podstatný text o knize. Teprve když jsem se začal pídit po povaze titulu – v originále Mira si yo te querré, který má být podle jednoho verše španělské vlastenecké písně o vlajce (jak jsem zjistil, pochází z jedné zarzuely španělského skladatele Francisca Alonsa, 1887–1948, jakési španělské obdoby lidových operet, s názvem Las Corsara, česky Korzárky) a ověřil si, že i český titul je veršem z této písně, uvedené v knize před samotným textem příběhu, přišel jsem na to, že český text o knize, dokonce na iLiteratura.cz existuje. Román je ovšem uveden pod titulem Podívej, zda tě miluji, napsaný Annou Tkáčovou, která později (2010) román v Odeonu redigovala, v souvislosti s Leantovým oceněním v době jeho původního vydání. Na iLiteratuře je pak přetištěn i doslov ke knize (v pdf formátu přímo ze sazby knihy) a skvělá recenze českého vydání od Anežky Charvátové v Hospodářských novinách (2010).

https://www.perlentaucher.de/buch/luis-leante/liebst-du-mich.html
http://www.deutschlandfunk.de/eine-liebesgeschichte-im-wuestensturm.700.de.html?dram:article_id=84165

http://www.iliteratura.cz/Clanek/22225/leante-luis-mira-si-yo-te-querre
http://www.iliteratura.cz/Content/Doslov/Leante_Pamatuj.pdf
http://www.iliteratura.cz/Clanek/27205/leante-luis-pamatuj-ze-te-mam-rad-in-hn

Luis Leante, Pamatuj, že tě mám rád, Odeon, ed. Světová knihovna, Praha 2010, přel. Vladimír Medek

Zpět