Luis de Gongóra / 450 años

06.04.2011 20:24

Z cesty po Andalusii si moje žena přivezla takovou zlatavou podlouhlou kartičku se zlatou šňůrkou a graficky zajímavě vyvedeným nápisem. Nebyl čas ji nějak podrobně zkoumat, jen jsem zachytil nápis, který píše Gongóra / 450 años 2011. Pochopil jsem, že jde o výročí narození španělského básníka, o kterém jsme se kdysi učili ve škole jako o představiteli manýrismu, případně gongórismu právě podle jeho jména, a že na lístečku jsou nějaké verše. V době studia by mi byl „ornament“, coby vyznavači avantgardy, poetismu a funkcionalismu, poněkud cizí (pleonasticky řečeno, i když jsem nebyl takový fanatik jako Teige a nechtěl sundávat obrazy ze zdi), takže jsem vše, co jsem měl zaškatulkováno jako „zdobné“, víceméně odmítal. Tedy i Gongóru. I když, pravda, nějaký zvláštní přístup k nějaké databázi textů, nějakému rozsáhlému výboru z díla andaluského básníka, jsem neměl, takže i kdybych chtěl, tak bych se pravděpodobně příliš nemohl kochat.
Druhý den jsem se znova podíval na kartičku a přepsal si text, který na ní byl otištěn. Všiml jsem si, že na spodním okraji je ještě poznamenáno, že Cordóba je kandidátem na město evropské kultury 2016. To se dalo vyrozumět i bez znalosti španělštiny, kterou mám prachbídnou, ani ne na základní úrovni. S textem básně to bylo horší.

En el candaloso río,
donde el muro de mi patria
se mira la gran corona,
y el antigua pie se lava
                  Romances

Vysoudil jsem, že by to mohlo být ze sbírky básní, jejíž titul by mohlo označovat poslední slovo. Že by to mohly být vlastenecké verše (patria), verše oslavné (gran corona, velká koruna?), obracející se k historii (antigua), přírodě (río by mohla být řeka), pak mi byla zřejmá ještě spojka y, ale co spojuje, to by bylo horší, a členy el označující podstatná jména. Přesnější smysl mi uniká.

Sním o tom, že zmíněná „zdobnost“ bude duchovně příbuzná s maurským slohem, vybavují se mi ornamenty arabského písma, které jsou tak záludné, totiž hlavně proto, že i kdybyste se naučili písmena (to není problém, na internetu je pár pěkných aplikací, kde vám ukážou dokonce, jak ty klikyháky psát), bude potíž je rozplést, oddělit od ostatních kliček, které mají pouze estetickou funkci a mezi nimiž jsou písmena označující nějaké hlásky a nějaká slova zapletena. Tak to bude onen přebujelý, samoúčelný manýrismus, jak zní ony definice básníkovy tvorby? Napadlo mne ale, že i Vítězslav Nezval a jeho program poetismu byl svým způsobem samoúčelný, čirá hra s významy slov, A  nazváno buď chatrčí…, a kdovíjak to je s Gongórovou odtažitostí. Možná, že bychom naopak našli opojení smyslů, tak jako na nás sálá horko, když jdete mezi historickou architekturou někde na jihu Španělska?

Zkusíme aplikace, které máme, ke španělskému slovníku někde nahoře v regále se nebudu vydávat. Bude to něco jako náš Kde domov můj? Nebo jsem úplně vedle?

Google překladač Ctrl C / ctrl V:
En el candaloso río,
donde el muro de mi patria
se mira la gran corona,
y el antigua pie se lava
                  Romances

V candalas řeky

kde je stěna z mé země

Při pohledu na velké koruny

a starověký umývání nohou

                   Románky


Tak asi to nebude to pravé ořechové, to jsme přece věděli. Muro mně ovšem mohlo napadnout. Pak je jasné, že nepůjde o „románky“, ale o „romance“ či prostě o básně vůbec. Přesnost samozřejmě stále ještě chybí, nicméně nějaké obrysy smyslu se opravdu vynořují. Jednak tady bude výstavba prostoru – dole řeka, nahoře koruny stromů, to je ta příroda coby ono východisko cítění vztahu ke své zemi (Kollár: Aj zde leží tam ta před okem mým slzy ronícím, či Mácha: kolébka má, hrob můj…zemi jedinou), ohraničení (nemá tam být hranice mé země, tedy tam, kam až má země sahá?). Ta historie zůstává, napadl mi i rozměr časový – ona řeka, která tady teče po staletí (ačkoli Hérakleitos říkal, že nevstoupím dvakrát do stejné řeky… ale ten to myslel trochu jinak).

Nedobrali jsme se sice přesného smyslu, ale udělal jsem ještě jeden experiment – zadal jsem slova candaloso río znovu do Googlu, ale ve vyhledávání obrázků. No tak se podívejte, co jsem našel.
http://senderoylibertad.blogspot.com/ Příkré skalnaté srázy, staré zříceniny hradů, nádherná otevřená krajina a v ní poutník. Skoro jako ten Mácha, dovedl bych si to představit. El candaloso río. Možná i ta řeka tam byla.

Pokusím se teď ještě dát celou věc do nějakého rámce, kterým by mohla být stránka o básníkovi na Wikipedii. Dozvíme se tam mimo jiné rovněž o stylu, který přerostl určité hranice – říká se tu srozumitelnosti. V pasáži o sbírce Samoty: Samoty obohatily španělskou lyriku o mnoho novotvarů, z nichž některé se posléze ujaly i v běžné španělštině, a o nové výrazové prostředky, uvolnivše syntax až na hranici srozumitelnosti. Luis_de_Gongora . Na španělské stránce jsem našel formulace una constante acumulación de juegos conceptistas, equívocos, paronomasias, hipérboles y juegos de palabras típicamente barrocos , nahromadění hyperbol („přemrštěných“ významů), temas (amorosos, satíricos, morales, filosóficos, religiosos, de circunstancias, polémicos, laudatorios, funerarios), všechna ta témata, to je jasné, el complejo y difícil estilo culterano, lleno de simetrías, transposiciones, metáforas de metáforas o metáforas puras, hipérbaton, perífrasis, giros latinos, cultismos, alusiones y elusiones de términos, procurando sugerir más que nombrar y dilatando la forma de manera que el significado se desvanezca a medida que va siendo descifrado, tak to je trochu horší, ale aluze jsou narážky, perifráze opisy, kulteranismus (estilo culterano) jiné označení směru, jehož je Gongóra představitelem.

Ale zpátky ke kartičce, která je toho všeho původem. Třetí den se dívám, kartička neleží na stole, asi je už uklizená v příslušné složce o Andalusii. Nikoli. Kartička vlaje na balkóně zavěšená na zábradlí. Nu a pak jsem se dozvěděl, jak to vlastně bylo. Desítky, možná stovky kartiček byly v Cordóbě, místu, kde Luis de Gongóra zemřel, na stromech. Báječný způsob, jak říci „máme tady velkého básníka, který zemřel před čtyřista padesáti lety“. Vzpomenul jsem si na Jiřího Mahena, který měl v jedné knížce, teď nevím, zda to bylo v Huse na provázku, takovou pasáž, kde byly po stromech v parku rozmístěny básně či jejich části a čtenář tedy nečetl knížku doma u psacího stolu, ale poezie byla vynesena tímto způsobem do krajiny.

Tak to je věc k zamyšlení. Jaro vtrhlo i sem k nám. Dovedu si představit dívku, jak sedí někde v sadě pod jabloní a čte si verše o přírodě…

Zpět