Úvodní stránka | Lomnické kulturní léto 2016

Lomnické kulturní léto 2016

26.07.2016 14:13

Letošní lomnické kulturní léto pro mě začalo telefonátem s Jaroslavem Krčkem a postesknutím si nad některými projevy mladých kulturtrégrů, konkrétně na Šrámkově Sobotce, festivalu, který nedávno skončil. Nechci to na tomto místě příliš rozebírat, téma padlo v souvislosti s tím, že v dramaturgii lomnického festivalu zařadil Jaroslav Krček pořad Okouzlení slovem s Luďkem Munzarem a Františkem Novotným, který jsem viděl právě na Šrámkově Sobotce. Luděk Munzar je prý nicméně nemocný, takže nepřijede. František Novotný si vzal sebou na pořad alikvótního zpěváka a prý bylo natřískáno. To mi řekl Jaroslav Krček před pořadem Poslední fejeton, literárním pásmu ze sloupků, glos a fejetonů Karla Čapka v podání předního českého herce Petra Kostky.

Pořad se konal 17. 7. v sále na zámku, kromě uvedení v programu LKL byl připraven ještě samostatný program. Hudebním doprovodem přednesu z Čapkova díla je na samostatném programovém listu uvedena reprodukovaná hudba Francise Poulence, autorem koláže je Martin Kusák. Pořad byl proveden mimo jiné v Divadle Viola v režii Tomáše Vondrovice (premiéra 2008, obnovená premiéra 2010, u hudby je uvedeno ještě jméno Daria Milhauda), kromě toho – v poněkud jiném řazení (jako první text: Není toho mnoho…, zatímco v pořadu je první v nahrávce následující Abych vyložil situaci) a s hudbou Jaroslava Krčka (hraje Musica Bohemica, sólisté Gabriela Krčková a Hana Jouzová, nahrávka 2014) – byly Čapkovy fejetony natočeny a vydány Spolkem přátel komorního souboru Musica Bohemica Praha o. s. v roce 2015.

Nechci komentovat vše, co Petr Kostka recitoval. Úvodní fejeton o půllitru na malostranské střeše, vypitý do poloviny a posléze zcela – a posléze zmizel, připomíná jednu z Čapkových povídek s názvem Šlépěj, tu, v níž se podivnému úkazu nedostane vysvětlení. V následujícím textu se vztah k tomu, „jak se co dělá“, snoubí se vztahem Karla Čapka k českému jazyku, jehož je mistrem a jehož zákruty komentuje i v dalších textech, například srovnání možných použití výrazů „všichni“ a „každý“. Vše s vtipem, noblesou a moudrostí. Řada dalších textů se pak vztahuje k dobové politice a k národu, jeho povaze viděné rovněž kriticky. Titul pořadu pak – v poslední, třetí z částí, na které Petr Kostka pořad rozdělil – byl ozřejmen oním skutečně posledním fejetonem, který Karel Čapek napsal v obavě a úzkosti z budoucnosti národů Evropy, a který vyšel – paradoxně – v den Čapkovy smrti.

Petr Kostka si přivezl sebou celou dekoraci, světla, zařízení pro reprodukci hudby, v dokonalém šedém obleku, modré košili a komentářem, že přijel bez kravaty, protože předpověď počasí hlásila vedra, zatímco když se vydal na cestu, všude kolem pršelo. Čapkovo moudré sdělení umocnil svým kultivovaným projevem, při němž dokáže vyhmátnout odstíny významů jednotlivých slov i vět. V „audio“ podobě je to skvělé, česká herecká legenda nicméně hraje i výrazem očí, gest rukou atd. Tím spíš, v jaké míře si vážím jeho práce, se mu musím omluvit (učinil jsem to už v šatně), že jsem blesknul fotoaparátem (byť jen dvakrát) v závěru pořadu, protože jsem chtěl mít výraz hercovy tváře a nejen civilní „předávání květin“, a narušil jeho průběh. Věci přitížilo, že ve srovnání s natočeným albem, kde je text, který Kostka považuje za nejdůležitější na začátku, jej na tomto pořadu zařadil nakonec. Svjatoslav Richter prý kdysi, když něco narušilo jeho soustředění, zaklapl víko klavíru a koncert nedokončil. „No jo, Péťa Kostka,“ pokrčil rameny jeden jeho kolega, rovněž známý herec, s nímž jsem mluvil několik dní nato (nebudu uvádět jméno, stejně jako další, i dost rozdílné komentáře). No, nedá se nic dělat, i to se stane fotografovi (byť mně za celá ta léta poprvé), je to pro mě mimo jiné i potvrzením, s jakou koncentrací Petr Kostka svou práci dělá. Rozhodilo mě to nakonec víc než herce, po možná dvou, možná tří stech nafotografovaných koncertech či jiných kulturních událostí něco takového.

Páteřní událostí na festivalu je vždy vystoupení souboru Musica Bohemica. Tentokrát to byl Koncert k poctě Karla IV. k 700. výročí jeho narození s titulem podle jedné ze skladeb uměleckého vedoucího souboru Jaroslava Krčka Maiestas Carolina. Bohemisté a historici vědí, že Maiestas Carolina (Majestas Carolina, Codex Carolinus) je – vedle Vita Caroli (Život Karlův, císařovy autobiografie) jeden ze dvou z nejvýznamnějších textů spjatých bezprostředně s jednou z největších osobností české a evropské historie, jehož výročí česká kulturní veřejnost letos oslavuje. Profesor Jindřich Pecka, který byl dlouhodobým spolupracovníkem Jaroslava Krčka a který je autorem textů ke stejnojmenné skladbě, píše ve festivalovém programu:

Maiestas znamená majestát. Je to slovo latinského původu, které má několik významů. Označujeme jím nejvyšší panovnickou moc, vladařský titul, panovnickou listinu v slavnostní úpravě nebo všeobecně uznávanou vznešenost. U Karla IV. (1316–1378), jednoho z největších panovníků českého středověku, se setkáváme se všemi těmito významy, mezi nimiž dominuje majestát ducha.
Dále Jindřich Pecka v katalogu píše:
Karlova velikost pramenila z nevšedního vzdělání, osobní kultury, státnické moudrosti a pracovitosti, což jsou vlastnosti, jimiž vysoko převyšoval své předchůdce, vrstevníky i pokračovatele. Jeho podíl na rozvoji českých zemí byl tak významný, že se dodnes hovoří o „Karlově době“. Byl prvním českým králem, který dosáhl císařské koruny. Nikoli mečem, ale svou obratnostní rozšířil území českého státu.

On nebyl rytíř jako jiní,
uprostřed vřavy, zápasů
měl vše, co muže mužem činí,
on nebyl rytíř jako jiní,
měl smysl pro krásu.

On nebyl rytíř jako jiní,
nehledal v boji svatozář,
měl vše, co muže mužem činí,
dal této zemi víc než jiní,
gotickou duši, nejen tvář.

Toto je dnes ideově klíčové, jasnozřivé sdělení (čtyřicet let staré, k tomu se vzápětí vrátím), vyjádřené i v citovaných verších textu, souzní i se i se základním významovým gestem skladby Jaroslava Krčka, respektive je jeho náplní (a nejspíš i intencí celého jeho díla). Skladby, která (na rozdíl některých jiných uvedených na koncertu) vznikla při jiné příležitosti, totiž k 600. výročí Karlova úmrtí (1378) v roce 1978. Obě sloky textu v katalogu spolu s dalšími nalezneme rovněž v Krčkově knize Odkud a kam (Vydavatelství ABM, 2011, cit. s. 245), kde její autor komentuje vznik tohoto „oslavného cyklu pro Otce vlasti“, první skladbu mimo inspiraci lidovými předlohami, v roce 1978 (dokončená 1977) i starosti, které provázely tehdejší uvedení skladby (byla to doba stále ještě tuhé normalizace, nutného schvalování každého slova). Pozoruhodné je autorovo vyjádření k poetice skladby: Objevil jsem v sobě dokonce něco, co jsem dosud nikdy nepoužil. Naskakovala mi jakási pseudogotika, myšlení pro mě nové, které ale, poeticky řečeno, vonělo věkem dávno zašlým. Věkem, který na nás ale volá své dávné a stále potřebné poselství. (…) Těžko bych spočítal, kolikrát jsme Maiestas Carolina hráli a vlastně hrajeme stále.

V roce 2010 vyšlo album pod názvem Maiestas et Vita Caroli o šestnácti číslech 1.-4. Sonety psané do kamene, 5.-7. Písně věčnych žáků, 8.-16. Dědici české koruny, zpívá Jaroslav Krček a Karel Jakubů, recitace Alfréd Strejček. Předpokládal jsem, že starší redakce alba je Maiestas Carolina – Pocta Karlu IV. o dvaceti číslech, kde zpívá ještě Lubomír Vraspír a mluvená složka je rozšířena ještě o čísla se Zdeňkem Mahlerem. Je to ještě trochu jinak, jak mi upřesnil autor a interpret celého projektu, Jaroslav Krček. Nejdříve byla stará nahrávka, kterou jsem naposledy uvedl, následovala novější, jaksi dílčí, a do třetice byla „namixovaná“ nahrávka z oné s Vraspírem a Mahlerem a novější s Karlem Jakubů.

Na koncertě v lomnickém kostele sv. Mikuláše z Bari zařadil Krček – do závěru celého programu – všechny čtyři písně první části – Sonety psané do kamene, dvě z druhé části Písně věčných žáků, třetí část Koruna česká (jedna píseň) nezařadil. Kromě toho pak na programu byly skladby, které patří do projektu, tj. Koncert pro krále – Tanec a další Jaroslavova bratra Josefa Rex historionum (Král hudců), obě nalezneme na playlistu cédéčka.

To ale není všechno. Maiestas Carolina je nejen titul skladby, ale je hlavním názvem lomnického koncertu, na němž byla – vedle ještě dvou historických duchovních písní, slavné Jezu Kriste, štědrý kněže a Písně o pravdě, uvedena ještě nová kompozice (z loňského roku), Mše č. 10 k poctě Karla IV. o tradičním složení jednotlivých vět (Kyrie, Gloria, Sanctus, Benedictus, Agnus Dei), nicméně s bezpečně rozpoznatelným rukopisem jejího autora Jaroslava Krčka. „To je nádhera, viď,“ poznamenala posluchačka v řadě za mnou. Myslím, že není třeba dál nic dodávat.

Snad bych mohl ještě doplnit, že v podstatě stejný program (rozšířený pouze v úvodu o píseň Hospodine, pomiluj ny a Melodie z Jistebnického kancionálu) Musica Bohemica připravuje (mimo jiné) na koncert v Břevnovském klášteře 26. 10. 2016. A pro úplnost, u zpěvních partů stojí vedle Karla Jakubů sopranistka Petra Havránková, autor diriguje, zpívá, hraje na svůj „digitální harpsichord“ a drobné bicí nástroje.

Dlužím ještě avizované podotknutí, úvahu o Karlu IV. jako rytíři ducha, jak je prezentován v textu profesora Pecky. Je myslím nade vše patrné, jak aktuální je tato myšlenka, která je jednou z páteřních ideí celé české kulturní historie – explicitně formulovaná v díle Petra Chelčického (O boji duchovním) právě jako výsledek zkušenosti z předchozího dramatického vývoje českých dějin a uvědomení si, že ze dvou cest, cesty boje mečem a cesty boje duchem ta druhá je ta signifikantní pro českou historii. A domnívám se, že tato idea je u Krčkovy skladby nejen záležitostí interpretace jedné dějinné události, ale že prostupuje celým jeho dílem. Celé Krčkovo hudební, tj. skladatelské a interpretační, ale i organizátorské, tzn. vytvoření (a udržení!, festival čítá 22. ročník) je prodchnuto zřetelnou intencí přinést něco duchovního, tedy podstatného, dnes – podle mého názoru – v mnohdy krutých podmínkách cokoli podobného vytvářet, stále cennějšího. A zpětně, tato intence je patrná od skladby ke skladbě, celoživotně, vyjadřovaná jak explicitně (ve volbě „literární“ složky), tak imanentně, v rukopise skladby, který se vnořuje do české (a evropské) historie a zároveň nalézá modernost dneška.

V dalším festivalovém programu jsem si zaškrtl do programu svého koncert z českých a světových písní od renesance až po současnost s názvem S písní napříč staletími, jehož interprety jsou Pánské pěvecké kvarteto Symfon (umělecký vedoucí Jan Kukal). V následujících dnech mi několik přátel pělo (dokonce aniž bych se ptal) chválu na to, co v Tylově divadle ve čtvrtek 21. července slyšeli, nicméně – jak to občas bývá – byl jsem pozván na přednášku Jaromíra Typlta o Ladislavu Zívrovi, o němž původem novopacký básník a kunsthistorik napsal velkolepou čtyřsetstránkovou monografii, a pozvání jsem nemohl odmítnout. Nedá se nic dělat, festival stejně nejsem sto absolvovat v naprosté úplnosti (zcela jsem vynechal divadelní představení spolku J. K. Tyl, které je navíc hlavním organizátorem festivalu, tedy úvodní divadelní grotesku Muž sedmi sester, Slzy Eliny Makropulos (1858-1922) či Ani o den dýl! v účinkování Nezávislé divadelní scény SemTamFór, výstavy, tentokrát Hany Čápové, se mi daří shlédnout rovněž jen některé).

V pátek jsem už ale v Tylově divadle „nechyběl“. Koncert lomnické rodačky Jany Stehr Prskavcové a slovenského pěvce Juraje Nociara, působícího coby operní pěvec v Opavě, měl jednoznačný název Od operety po muzikál. Už na minulém koncertě Jany Stehr Prskavcové na Lomnickém kulturním létě podotkl Jaroslav Krček, že zpěvačka se po pětadvaceti letech v Německu „vrací domů“, letos to je před koncertem týden, co dokončila stavbu domu v Čechách, do kterého se manželé stěhují. Pro práci na jevišti je třeba trochu klidu, přál jsem sympatické Lomničačce úspěšně završený boj s českými řemeslníky.

Na programu pěveckého koncertu byly ty nejznámější čísla Franze Lehára (z Paganiniho, Guiditty či Veselé vdovy), Roberta Stolze (Der Favorit), Leonarda Bernsteina (pět čísel z West Side Story), Fredericka Loeweho (Písseň Freddyho z My Fair Lady), Richarda Rodgerse (You´ll Never Walk Alone z Caouselu) či dvě věci Andrew Lloyda Webbera z Koček a Amigos para Siempre a ještě několik dalších písní. Veselé překvapení byla Prašná cestička a Mé přání z Mrazíka Borise Urbánka. Vše ve skvostném provedení obou interpretů, ale i Bohuslava Lédla, který doprovázel zpěváky na klavír. O kvalitách muzikanta, který v „základním povolání“ pracuje jako ředitel Základní umělecké školy v Turnově, jsem byl vždy přesvědčen (slyšel jsem ho nejen v Beethovenově koncertu s PSO, ale i v jazzovém pianu se Sváťou Košvancem v hospodě Maškovka). Tentokrát ale bylo třeba klobouk smeknout hodně hluboko, už jen při pohledu na ten ne štos, ale stoh papírů s notami, které musel přehrát. Když jsem je viděl na zkoušce rozložené kolem klavíru, skoro jsem se děsil, jak tohle může dopadnout. A dopadlo to skvěle, bez poskvrnky. Bouřlivý aplaus publika mi to může potvrdit.

V sobotu, opět v Tylově divadle, byl na programu poslední koncert v samotné Lomnici: klavírní recitál Michala Maška s mluveným slovem herce Jana Přeučila. Přijel jsem, přes svůj trochu náročnější předchozí program, hodinu předem, jako obvykle. Jan Přeučil se v šatně trochu rozpomněl (přestože musí časem potkat stovky lidí) na jičínský pohádkový festival, kde jsem ho (je to opravdu už pár let) přivítal v šatně kulturního domu s loutkou Honzíka, mého tehdejšího festivalového alter ega v ruce. Pak jsem je, jeho i jeho ženu Evu Hruškovou, potkal ještě na kolonádě v Lázních Luhačovicích, to už je možná taky skoro pět let. Je tady se mnou, říká s radostnou energií v očích takřka osmdesátiletý herec, a povídá se, pak ještě i na jevišti před vlastním představením, o všem možném, také o nadšení z dovolené v Řecku.

U okna seděl Michal Mašek, klavírista s velice pohnutým osudem. Jeden z nejnadanějších hudebníků své generace, na klavír hrál od třech let, v neuvěřitelném věku nahrál s Pražskou komorní filharmonií pod taktovkou Jiřího Bělohlávka Bachovy Goldbergovské variace. A pak přišla pohroma, která jej vyřadila na deset let z činnosti. Mimo jiné. Lze dohledat řadu informací z médií, mimo jiné v jednom díle televizní Třinácté komnaty. Usměvavému a vstřícnému umělci jsem řekl, že v domě, kde bydlím, neuvěřitelnou shodou okolností bydlí rovněž Michal Mašek, jsem strýčkem jeho ženy.

Nyní, když píšu tento komentář a trochu surfuju také po internetu, jsem našel zajímavý příspěvek na stránkách Českého rozhlasu, video s názvem „Jak jsme fotili Jana Přeučila“. Směju se, jak tam pracoval celý štáb s fotokamerou napevno na štaflích, maskérem atd. Nezmiňoval bych to, kdybych si v té chvíli neuvědomoval, jak jsem pracoval s fotoaparátem já, narychlo a ve světelných podmínkách, jaké na místě v tu chvíli byly. Samozřejmě pak zase něco práce přibylo doma na počítači, přesně jsem na tom videu viděl, co. Ale zpět do lomnického Městského divadla.

V první části večera jsem, pro mne zcela překvapivě, poslouchal to, co Michal Mašek hrál, s určitými rozpaky. Nejznámější věci od Scotta Joplina, Ježkův Bugatti step, Leoše Janáčka Lístek odvanutý z cyklu Po zarostlém chodníčku, melodii kdysi známou rovněž jako televizní znělku z pořadu Hudba z respiria a dvě skladby Fryderyka Chopina, jednu z mazurek a scherzo. Na jedné straně neoddiskutovatelná technická zdatnost, na straně druhé jakýsi snad psychický tlak, který jako by interpreta hnal podivnou silou bez úlevy vpřed, Scotta Joplina a Ježka hrál bez vydechnutí, bez přestávky… byť tady to ticho, které k hudbě patří, nebylo potřeba, ta hudba neměla prostoru, aby vyzněla. Jakoby tu byla nějaká ozvěna z duševní dispozice klavíristy, o níž jsem si večer po koncertě přečetl na několika internetových příspěvcích. Přesvědčil mě až v druhé polovině koncertu, kdy po známé Dvořákově Humoresce zahrál Beethovenovu Sonátu č. 17, opus 31, č. 2 d moll. Tu ovšem zahrál famózně. Precizně, pregnantně, s citem, s barvou jednotlivých sekvencí, které klavír na pódiu Tylova divadla umožňuje (zasloužil se o něj Jaroslav Krček, to by byla samostatná kapitola). Zkrátka zážitek.

Jan Přeučil přišel na pódium z druhé strany v zářivě bílém pruhovaném saku na černé košili a v klobouku, který však vzápětí odložil (na rozdíl od jiných příležitostí). Z toho, co herec četl, s příznačnou noblesou a – opět – pregnantností sobě vlastní, důrazem na jednotlivá slova coby nositele významu, mě zaujalo nejvíce vyprávění o Bohuslavu Martinů, o jeho komunikaci s některými významnými osobnostmi české kultury, například Janem Zrzavým, v době, kdy byli oba v Paříži, či klavíristou Rudolfem Firkušným. Na konci celého večera, po předání květin a knihy o Lomnici nad Popelkou, pak Jan Přeučil vstal od stolku, u něhož setrvával po většinu času večera, a ve strhujícím podání přednesl proslulou báseň klasické čínské poezie o Měsíci s tím, že jméno města, v němž se koná festival, zakomponoval – s vítězným úsměvem – do posledního verše.

Nedělní poutní koncert v kostele Proměnění Páně na Táboře každoročně završuje festival. Tentokrát jakožto Chvála varhan v podání Jiřiny Dvořákové Marešové. A to v podání dvojím, s hlasem varhanního pozitivu, umístěného v prostoru dole před publikem, v první části koncertu, a kostelních varhan, v části druhé. Byl to komentovaný koncert, mladá usměvavá umělkyně nejdříve ozřejmila rozdíl mezi pozitivem a portativem (oba píšťalové/klávesové historické nástroje, portativ malé varhánky, lehce přenosné, jako dnes klávesy) a pak zahrála, jak říkala, „vlastenecký“ repertoár, totiž skladby autorů, jejichž jména někdy znějí německy, ale jsou to Němci, kteří žili na českém území.

Zda byla tato formulace také výsledkem curricula vitae úspěšné varhanice, která je vyhledávaným komorním hráčem, nahrává pro Český rozhlas v rámci projektu Historické varhany Čech a Moravy a kromě interpretace staré hudby se věnuje také volné varhanní improvizaci, jak je uvedeno v anotaci koncertu, se vzděláním v Čechách (na pražské Konzervatoři a AMU, jejíž studium završila nejen hrou na varhany, ale i doktorátem), ale také v Německu (Hochschule für Musik und Theater Hamburg), to je s ohledem na tento poslední údaj otázka, mně je toto „zemské“ pojetí vlasti v každém případě sympatické a zvláště ve staré hudbě mi připadá opodstatněné.

Mám rád skladby „libereckého“ Heinricha Ignaze Bibera, rovněž „českého Němce“. Jeho „bitvy“. Biber v programu varhanního koncertu na Táboře nezazněl, „bitva“ ano, a sice Batalla Imperial I Johanna Kaspara Kerlla, od nějž pochází i žert „Kukačka“, jak jí interpretka říkala v komentáři a jak mi ji hrála ještě před koncertem, když jsem ji požádal, aby mi něco zahrála při fotografování. Tedy Capriccio sopra il cucu. Smysl pro humor je přítomný nejen ve staré hudbě, zcela zřejmě je jím obdařena – vedle talentu, vědění a zmíněného úsměvu i Jiřina Dvořáková Marešová.

Když pak hrála skladby známějších autorů, Jiřího Ignáce Linka (Preambulum in C) a Josefa Myslivečka (Sonata II, G dur, obě skladby interpretka nahrála na CD Svátek varhan, Brno 2011), dala publikum hádanku, komu ze světově známých skladatelů že se tato hudba podobá. Někdo mi poklepal zezadu na rameno s komentářem „Řekni to!“ Ani jsem si neuvědomil, že si v průběhu koncertu za mě sedl Jaroslav Krček. „Já?“ opáčil jsem. Přede mnou už před chvílí dvě dámy s tázavým pohledem říkaly, Mozart. Tak jsem to poklepání symbolicky přenesl dopředu, ať to řeknou. A Krček mi zezadu ještě doplnil ten pohled na věc. Je to jako muzika z Kouzelné flétny, „ty ptáčkové“. Ano, ten ptačí zpěv dokonce jako by prostupoval celou tu muziku, Kerllovu kukačku, ale i improvizace, které v závěru koncertu – po kratší druhé části pevného programu s díly Karla Blažeje Kopřivy, Františka Xavera Brixiho (Seykorka) a Antonína Dvořáka – Dvořáková Marešová rozvinula nahoře na kůru.

Jaroslav Krček, to bylo už po děkovačce a předání květin, přešel k pozitivu a dal improvizátorce nahoře několik možností – melodií Aby vás Pán Bůh miloval a Ach synku, synku – „nebo obojí“. Vzpomněl jsem si na okamžik, to je snad pětadvacet let, kdy jsem stál s ostatními zpěváky a muzikanty jičínské Malé muziky na pódiu v lomnickém divadle, a spolu s dalšími jsme tu první píseň zpívali a hráli – právě s Jaroslavem Krčkem, za jeho řízení. Ten nyní oceňoval, jak varhanice dokáže na takovýto vlastně malý nástroj (varhany na Táboře, jako řada dalších v kraji od Kobrleho, má pouhých osm či deset registrů) vytvořit tak pestrý a barevný zvuk, a dokonale využít jeho možnosti.

Následovala ještě improvizace na píseň Dobrú noc, má milá, („přestože ještě není tak pozdě“) a varhanice znovu sešla dolů. Kolem krásného nového nástroje z roku 2008, postaveného v Praze kompletně ze dřeva, a přitom s elektrickým pohonem měchů (které se u barokních nástrojů musejí buď šlapat, nebo jsou umístěny nahoře a musí je někdo zvedat – pak se pod tíhou či zatížením spouštějí a vhánějí vzduch do píšťal), který si Marešová sebou přivezla, se shromáždila řada zájemců a následovala předvedení, nějaký pán si fotil uložení píšťal, a tak dále.

Já jsem ještě pozdravil Alenu a Václava Brádlovy, dlouholeté sbormistry Jizerky (Vaška jsem viděl už na některé z předchozích koncertů, stejně tak jako paní Valentovou, manželku mého někdejšího kolegy v Semilech a babičky Kačenky, která s námi hraje ve Fidle), o přestávce předtím jsem si ještě podal ruku s Martou Klapkovou (bývalou ředitelku ZUŠKy a učitelky houslisty Ivana Ženatého), v orchestru (PSO) s námi už nehraje, měla menší zdravotní problémy, ale už je zase fit a v dobré náladě. A pak už jsem se ale nadechoval před úchvatným panoramatem, které si vždy užívám, když sjíždím autem s hory Tábor, a přemýšlel o tom, jak byl letošní lomnický festival v mnohém mimořádný (mluvím i slovy několika dalších posluchačů), a to vlastně jak co se týče programu (v dramaturgii nebyla jediná „vycpávka“), tak opravdu kulturní, tj. povznášející atmosféry, která je výsledkem úsilí (cultura, něco pěstěného, tedy zušlechtěného), například i v řadě publikací (souvisejících mj. s nedávným 190. výročím Divadelního spolku J. K. Tyl, ale i jiných), a jak mě obohatil o radost, poezii, o poznání, moudrost a pobavení se, abych potvrdil slova jeho dramaturga Jaroslava Krčka, jak je uvedl v úvodním slovu programu Lomnického kulturního léta jeho návštěvníkům.

Lomnické kuturní léto 2016
https://www.kislomnice.cz/lomnicke-kulturni-leto-2016/a-1565
https://dstlomnice.wz.cz/
článek v Dobrých zprávách z Českáho ráje (i sprogramem)
https://zpravyceskyraj.cz/category/z-regionu/lomnice-nad-popelkou/
Jaroslav Krček
https://vyznamneosobnosti.cz/jaroslav-krcek/
https://www.trebonskanocturna.cz/jaroslav-krcek-2/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/205522160100011-na-plovarne-s-jaroslavem-krckem/
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10319602241-jaroslav-krcek-ten-ktery-jest/21154215646
https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10319602241-jaroslav-krcek-ten-ktery-jest/21154215646/
https://www.klasteryck.cz/jaroslav-krcek-musica-bohemica-mysterium-hoericense/