Lidské bonsaje

28.11.2010 23:47

O drobných nožkách Japonek i způsobu, jakým se této podoby, neodmyslitelné od představy japonské ženy v příslušném kulturním kontextu (patřila tam slova jako kimono, gejša), dosahovalo, jsem slýchal od dětství. Nikdy jsem si ale neuměl toto mrzačení lidského těla konkrétněji představit. Lépe řečeno, neuměl jsem si představit míru tohoto zmrzačení a především zdravotní souvislosti, které úkon, který měl vést k deformaci zvané „zlatý lotos“. Dokud jsem neviděl na stránkách Instinktu skutečné fotografie a nečetl popis, za který by se nemusel stydět kterýkoliv autor hrůzostrašné literatury.
„Jak se v chodidlech pod bandážemi postupně snižoval krevní oběh, často docházelo k rozsáhlým zánětům. Před vynálezem antibiotik to sice občas končilo amputací nohou nebo i smrtí…. Když byly po pár měsících bandáže uvolněny, objevila se krev a živé maso. Případná hniloba byla pečlivě oškrábána ….“
Článek „Lidské bonsaje“, publikovaný v rubrice Svět na dosah, popisuje mechanismus, jímž se dosahuje této zrůdné deformace, která patří k tradiční japonské kultuře, která je ale v jisté míře praktikována dodnes, autor navštívil ševce, který pro tyto ženy šije obuv a hovořil s některými z těch, které tento zákrok podstoupily. Žen, které v důsledku tohoto zákroku prožívaly neuvěřitelné bolesti po celý život.
Úmyslně svou následující úvahu formuluju jako protiklad „deformace“ a „kultury“, nesmírného celoživotního utrpení, které je výsledkem zmrzačení, a ideálů, se kterými je jev útlých dívčích nožek spojen. Nemění na tom nic, že to není záležitost evropské kultury – samozřejmě můžeme brát v úvahu „asijskou krutost“ i vysokou stylizovanost (v divadle, tanci, výtvarném umění atd.), která je pro japonské umění charakteristická. Nenechme se mýlit ani evropskými ideály, jejichž některé formulace (např. J. W. Goethe) hledají soulad „zdraví“ a „umění“ – obecněji řečeno, alespoň v klasickém modelu, počínaje antikou přes renesanci, klasicismus, a nesoulad mezi obojím označují za dekadenci. Uvidíme, že ani tady „není všechno v pořádku“.
Nejde mi o to, odsoudit Japonce za to, že připouštěli, popř. připouštějí něco, nad čím zůstává rozum stát. Spíš je úděsné, že když se rozhlédneme, tak zjistíme, že tento jev, byť v případě útlých japonských nožek nejspíš extrémní, není zdaleka jediným případem, kdy se dostane do ostrého rozporu „zdraví“ a „krása“, popř. „štěstí“ (záleží na tom, jak to budete formulovat) v životním konceptu bytosti, která se považuje za nejdokonalejší na této planetě (Pánu tvorstva), člověka.

Uvedu několik dalších příkladů, po nichž zmizí možná zprvu nechápavý výraz nad tím, o co mi vlastně jde. A dodejme hned zkraje, že považuju za falešný argument, že něco „bylo dávno“, že dnes už přece není středověk.

Ta galerie šílenství je opravdu neuvěřitelná. Tak hned za prvé – trefa do centra evropské kultury:  zpěváci kastráti. Chlapci, kteří byli zbaveni svého mužství, ještě než ho mohli jakkoli uplatnit. Proč? Neproběhne ona proměna hlasu, která je charakteristická pro muže. U chlapce nedojde k mutaci, která může sice být na chvíli pro zpěváka trapná, protože hlas je neovladatelný, nicméně jeho proměnou vznikne ať již hluboký či vysoký (bas či tenor) hlas, který nemá ovšem onu andělskou čistotu, ale i sílu a emotivnost, kterou nedisponuje ani ženský soprán, u něhož pochopitelně mutace neproběhla. Kulturní fenomén baroka, zpěváci chrámových sborů, v nichž nesměly zpívat dívky, operní hvězdy své doby.

S kastrací blízce souvisí obřízka. Nemám teď na mysli mužskou obřízku, tak jak ji praktikují ortodoxní židé či některé domorodé kmeny. Tam je možné hovořit o pozitivním hygienickém efektu. Mám nyní na mysli ženskou obřízku, praktikovanou v islámu. Úkon, po staletí neodborně prováděný na mladých dívkách, které jsou, podobně jako mladé Japonky, zmrzačeny na nejcitlivějším místě svého těla tak, aby nemohly pociťovat sexuální rozkoš. Nechci se zabývat podrobnostmi, líčením – opět kulturních – souvislostí, nejrůznějších stupňů, totiž míry toho, co všechno je „uřezáno“, amputováno. Odstraněno, aby bylo učiněno zadost – čemu vlastně? Hovoří se o rituální obřízce, tj. úkonu spojeném s rituálem, něčím, co potvrzuje identitu společenství. Není to tedy něco vnějšího, co lze bez problému eliminovat, protože to „po generace tak bylo“ a racionální diskuse o věci, neřku-li nabádání, aby bylo konáno jinak, je chápáno jako útok na podstatu tohoto společenství. Nejhorší na tom je, že když uvažujete o tom, která že ta kultura je lepší, ta jejich nebo ta naše, euro-americká, tak zcela jednoznačnou, přesvědčivou odpověď nemáme. Když vidím šťastné úsměvy australských domorodců, kteří „nechodí do práce“ a žijí v souladu s přírodou, jíž nehrozí totální devastace, pak si nejsem jistý „západní“ dominancí v životních hodnotách – při vší její úspěšnosti.   

Podívejme se ale do té naší – dnešní – společnosti. Je ona v souladu naznačeném nahoře? Občas narazím v různých časopisech (i když pochopitelně speciálně módní časopisy nečtu) na různé projevy snahy o zkrášlování – nejčastěji mladých dívek, modelek. Nemluvím teď o nejrůznějších dietách či dalších „návodech“, jak dosáhnout dnešního ideálu krásy. Nemluvím o návratu obliby historických korzetů, tvarujících až nepřirozeně štíhlý pas, o diktátu kosmetiky, nepřipouštějící cokoli přirozeného, počínaje „chloupky“ a konče přirozenou, přírodně „voňavou“ pokožkou. Nemluvím ani o „tělesných modifikacích“ typu piercingu, tetování, skarifikaci, brandingu či ještě ostřejších forem zákroků, které souvisejí se sebeobjevováním prostřednictvím bolesti, případně hraničících s patologickým sebepoškozováním. Hovořím o vytrhaných zdravých zubech nahrazených dokonalými implantáty, vyoperovaných žebrech, které dosud bránily dokonale štíhlému, vosímu pasu. Vím, že jde o extrémy, navíc zdaleka asi ne tak masové jako jsou japonské štíhlé nožky, ale ona obecná tendence podřídit vnější kráse příliš mnohé v životě, její místo na nejvyšších příčlích hodnotového žebříčku, s tím mám trochu problém. Ovšemže i já vím, že „šaty dělají člověka“ a lidské tělo jsou také takové šaty – samozřejmě každé přirovnání kulže, fyzická kondice, odolnost atd. atd. mne usvědčují, že to platí opravdu jen do určité míry. Na druhé straně jsme na cestě k tomu, vyměnit postupně celé naše tělo, nahradit všechny jeho části, orgány atd., implantáty. Nemluvím pouze o náhradách, které člověku umožňují dále žít – o zubních náhradách, „umělých kyčelních kloubech“ – to je samozřejmě úžasný pokrok. Mluvím o celé proměně našeho světa, pohledu na sebe sama, na vztahy mezi lidmi atd. Jenže „krásná“ silikonová prsa, tam nejde jen o samotný tvar části těla. Určitě jde i sebevědomí ženy, která podstoupí zákrok, který nemá zdravotní, ale pouze estetické důvody. Ale ovšemže to souvisí s celkovým nastavením, úspěchem jako měřítkem, ale do toho se už na tomto místě nechci pouštět.

Záměrně jsem rovněž vynechal války, ony obě světové, ale i všechna ta další ohniska, kde zuří válečné běsnění dodnes. Země, kde dvanáctileté děti neznají nic jiného než tanec se samopalem v polorozbořených sídlech, země, kde se polovina národa skrývá v pouštních jeskyních, kde se vzájemně vyvražďuje několik generací místních kmenů, mučí politické protivníky ve vězeních atd. atd.

Možná ten článek vyznívá trochu apokalypticky. Novináři by řekli nevyváženě. Nechtěl jsem, aby byl vyvážený. Chtěl jsem se pozastavit nad tím, jak zacházíme my lidé s tím, co nám bylo dáno. Darováno. Ať už jsme věřící či takoví „pohani“ jako jsem já, a tedy přisuzujeme ten dar pánubohu, přírodě nebo nějakému principu ve vesmíru. To už je v tuto chvíli jedno. Chtěl jsem se pozastavit nad tím, jak zacházíme s životem.

Odkazy

zlaté lotosy
http://instinkt.tyden.cz/rubriky/ostatni/svet-na-dosah/lidske-bonsaje_24374.html

kastráti
http://www.muzikus.cz/klasicka-hudba-jazz-clanky/Farinelli-kral-kastratu~11~zari~2002/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kastrace
http://de.wikipedia.org/wiki/Kastrat
Na německých stránkách je podrobněji popsána historie, která začínala již v pozdní antice, nicméně těžištěm bylo období baroka. Jsou zde odkazy na proslulé kastráty rovněž v následujících kulturních epochách. Hloubka hlasů těchto chlapců rozlišovala alt a soprán. Vedle medicínské roviny tématu se pojednává právě ona kulturní, společenská. Je rovněž důležité rozlišovat termíny kastrát a eunuch (to je popsáno i na českých stránkách).
V souvislosti s kastrací by bylo možné zmínit i příběh Abelarda a Heloisy, který kdysi jeden můj spolužák na univerzitě nazval první tragédií v dějinách západní kultury. Petr Abelard, jeden z velkých vzdělanců své doby, byl na příkaz strýce Heloisy, který milence přistihl, vykastrován.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Pierre_Ab%C3%A9lard
Jak je zřejmé, problematika sexuality je širším komplexem, který v křesťanství má nejrůznější problematické podoby (např. tisíciletá diskuse o pohlavní čistotě kněží).

ženská obřízka
http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDensk%C3%A1_ob%C5%99%C3%ADzka
http://www.sexus.cz/zenska-obrizka

estetické zásahy do lidského těla, umělé tělo
http://www.plasticka-chirurgie.info/diskuze/telo-site-na-miru/chirurgicke-odstraneni-zeber-i24609
http://www.plasticka-chirurgie.info/diskuze/telo-site-na-miru/zmenseni-boku-pomoci-operace-panve-i11042
http://www.korzetorium.cz/pas-pod-drobnohledem.html
http://www.asklepion.cz/  (náhodně vybraná stránka, nic proti nim, proboha, nemám)
http://technet.idnes.cz/sestavte-si-umele-telo-0bq-/sw_internet.asp?c=A040319_5254297_sw_internet

Zpět