Lázeňské zvyklosti

06.03.2011 22:36

Možná je to trochu blbost, abych popisoval to, co si buďto každý vyzkouší jednou na svou kůži, a připravoval ho o ono dobrodružství, nebo je s tím, coby častý lázeňský host, důvěrně seznámen. Navíc nemohu zaručit, že v jiných lázeňských zařízeních to nebude jinak.
Když jsem odjížděl na pobyt do Lázní Luhačovic, říkal jsem si, že všechny ty složky, které tvoří jakýsi standardní celek, musí mít nějaký „protokol“, rituál, který je nutný pro vlastní realizaci celé akce, tak pro „úřední úroveň“ věci, tj. objednání pobytu, jeho dokumentaci i vyučtování pojišťovně.
Nejspíš i úplný nováček jako já ví, že lázeňské pobyty se dělí na tzv. komplexní a příspěvkovou lázeňskou péči, přičemž ta první z nich je plně hrazená, u druhé je pojišťovnou hrazen vlastní léčebný proces a ubytování a stravu si hradí pacient sám. Ano, pacient, protože lázeňská péče je jiná forma zdravotní péče vedle nemocniční. Ještě u mé babičky si pamatuju, že komplexní se nazývala „křížkové lázně“, nepodařilo se mi vypátrat, proč vlastně. A pak jsou samozřejmě samoplátci, ti platí všechno. To je ovšem z hlediska způsobu úhrady, vedle toho jsou všechny ty starší i novější možnosti, až po dnes módní wellnes pobyty, tím se ale nebudu zabývat.
Když mi přišel po vyplnění jednoduché žádosti, vyplněné mou diabetoložkou a potvrzené obvodní lékařkou a podané na pojišťovně, poukaz na lázeňskou péči, připomínala mi moje žena, že nesmím ten voucher zapomenout doma. Dohadovali jsme se, jestli se ten výraz dá použít (z mé strany trochu slovíčkaření, je to poukázka na spotřebu nebo potvrzení, že mi léčebná péče byla přidělena?), ale nakonec jsem si sbalil kufry a nezapomněl ani občanku a průkaz zdravotní pojišťovny.

V hotelu jsem při příjezdu zaplatil obvyklý poplatek při ubytování pro město a tzv. lázeňskou taxu a dostal hromádku papírů, z nichž je podstatná hotelová karta, jakýsi průkaz o tom, že jsem zde ubytován, na kterém pokoji, od kdy do kdy a ve které „směně“ mám jídlo, a druhá, také žlutá kartička s mým jménem, která pak zůstávala v jídelně na přiděleném stole, a na které byl vyznačen druh diety.

Pak jsem dostal modrý zdravotní průkaz, knížečku, na jejíž titulní straně bylo razítkem vytištěno místo ubytování (v mém případě Palace) a místo léčby (v mém případě Morava) a jméno lékařky. Místo léčby neznamenalo, jak jsem zjistil, že se procedury konaly na tomto místě, pouze skutečnost, že na Moravě najdu svou lékařku a sestru. Nu a pak se tam konala edukace. Hned po snídani jako první sestra vyplnila papíry a napsala mi, kdy mám přijít na vstupní zdravotní prohlídku (tušil jsem, že musí být i závěrečná, ale teprve později jsem si ujasnil, že její termín je také napsán ve zdravotním průkaze). Paní doktorka mi vypsala neschopenku (údajně je možné ji mít i z domu, ale pouze při nepohyblivých pacientů či jiných zvláštních případech) a pak jsem měl jít na rozpis procedur.

Nad slovíčkem časování jsem se zase lingvisticky vrtěl. Co to má znamenat, je to snad časovaná bomba? Německy to je Zeitzuteilung, tedy „přidělení časů“, tedy časový rozpis. Zatímco kantor a studenti mají „rozvrh hodin“, tabulku podle pevného časového vzorce (první, druhá, pátá hodina, hlavní přestávka atd.), toto je list formátu A4, který se spíš podobá výpisu autobusů z IDOSu. Na každý den jsou vypsány jednotlivé procedury, tedy její název, číslo místnosti, ikonka označující typ (bazén, perličková či uhličitá lázeň, cvičení pro diabetiky) či edukace (přednášky) a kolonku pro podpis a razítko. Je důležité, aby všechny položky byly podepsány, protože tenhle papír je zároveň dokladem pro pojišťovnu a musí souhlasit se závěrečným účtem. To jsem pochopil, když mi sestra s důrazem řekla, když jsem potřeboval při dřívějším odjezdu závěrečnou zprávu, že musím mít tohle zařízené, tj. oběhat si i ty procedury, které nebudu absolvovat. Takže ještě jednou posloupnost – papír s rozpisem procedur, odevzdává se po jejich ukončení spolu se zdravotním průkazem sestře, od ní pacient dostane propouštěcí zprávu, při opouštění hotelu pak podepisuje účet pro pojišťovnu, zahrnující tři částky – léčení, ubytování a stravu. V mém případě (odjížděl jsem o den dříve, v sobotu, vzhledem k tomu, že odpoledne už jsem stejně nic neměl, jen bazén) se ještě odhlásit ze stravování.

Nu a uzavření neschopnosti, to mi tady v té logice textu vypadlo, ale tak jako tak jsem to měl jinak (druhý týden pobytu se kryl s mými prázdninami, čili by byl nesmysl, abych ještě i takto přišel o další peníze, když první tři dny si stejně dnes člověk platí sám), proběhlo při závěrečné prohlídce.

Tož – načichl jsem znovu mou oblíbenou moravštinou – vypsal jsem, jak jsem to měl já. Co jsem teď brouzdal po internetu a četl si zkušenosti některých pacientek z doby předlistopadové, bývalo tohle papírování děsivá záležitost, ostatně zvláště i v celém ostatním kontextu. Tady proběhlo vše v úplné pohodě, vstřícné a příjemné atmosféře.

V tomto článku jsem se věnoval oné „úřední“ rovině věci, vynechal jsem několik dalších rovin, které laskavý čtenář možná očekával (vinárny, „tanečky“, několik kamarádů mi telefonovalo, jestli „už mám ženskou“, případně cože jsem to za lázeňského šviháka, jestliže ještě nemám). Tak to bych si dovolil v tuhle chvíli ignorovat, případně přesunout do nějakých jiných příběhů. Tento okamžik mne spíš trápí, že nevím, jak bych měl pojednat onu společenskou rovinu pobytu, tedy ty opravdové „zvyklosti“, případně „vztahy“, ale především vztah mezi mnou coby klientem a subjektem Luhačovic coby hostitelem. Jak bych popisoval právě onen lidský rozměr, totiž úsměv personálu, skutečnost, že každý vás pozdraví, starají se, za celou dobu jsem se nesetkal s neochotou či nevraživostí – ale jak říkám, to se do textu těžko nějak transponuje. Snad jen poděkovat. Protože toto dnes opravdu není všude samozřejmostí.

http://vademecum-zdravi.cz/moznosti-lazenske-pece/

Zpět