Laudatio pro Antonína Dvořáka

Laudatio pro Antonína Dvořáka
Chrám Navštívení Panny Marie v Hejnicích / 17. června 2013
Aleš Bárta – varhany / Václav Postránecký – mluvené slovo
Dvořákův festival / 58. ročník / 1. – 23. 6. 2013

Chrám Navštívení Panny Marie s bývalým františkánským klášterem v Hejnicích, objekt dnes rekonstruovaný jako Mezinárodní centrum duchovní obnovy, je kultovní a magické místo – jak v historickém, tak krajinném kontextu. Pohled na areál někdejšího poutního místa v Haindorfu, tedy na německém území (slovo „Hain“, „háj“, odkazuje na charakteristické zalesnění), ale s kulturním přesahem do Saska, Polska a Česka (jak bychom to mohli vidět na starých malovaných hrníčcích z místní porcelánky) se vám otevře, když projíždíte městečkem po silnici od Frýdlantu a Raspenavy uzavřeným údolím dvou jizerských hřebenů. Vybudován byl na malém ostrohu nad řekou Smědou, což je ovšem z řečeného směru přístupu skryté a ozřejmí se teprve, když obejdete stavbu zezadu, je však důležité to říci, protože to úzce souvisí se zázračnou legendou o vzniku chrámu. Nad ním se vypíná mohutný žulový blok Ořešníku s křížem na strmém vrcholu, ten zde vztyčili františkáni v roce 1813 a je i dnes součásti ikony Mezinárodního centra, které tak v malém může připomínat slavné španělské kláštery, obtížně dostupné v horských masivech.

Pořad, který zde zazněl v rámci letošního Dvořákova festivalu, literárně-hudební pásmo Laudatio pro Antonína Dvořáka, patří k jeho programům kmenovým, vyvstal z jeho vlastní myšlenky a historického kontextu. Inspirátorem byl ředitel festivalu Miroslav Matějka, který před zhruba čtyřmi léty oslovil Stanislava Kubína, aby napsal pro festival pořad, který by byl oslavou skladatele, z jehož díla a regionálního kulturního kontextu se celý festival zrodil. Kubín začal psát pro divadlo už od studentských let v Brně a jeho scénáristické pořady s úhrnným názvem Doteky, podnícené původně Miroslavem Horníčkem a zprvu ve spolupráci s ním, na něž pozval jako hosty desítky významných osobností, mají své místo zvláště v liberecké kultuře více než čtvrt století (vznikaly od roku 1987, Kubín tvořil také pro ČRo2 – Praha či Českou televizi Brno). Nyní přijal nabídku a po konzultaci s muzikologem dr. Jiřím Pilkou vytvořil scénář k pořadu, sestavený z básní Františka Novotného, textů Saint-Exuperyho (vzdálený příbuzný folkloristy, pohádkáře a belletristy J. Š. Kubína je původem letecký technik a byl instruktorem vojenského létání) a svého vlastního textu. Vznikl tak, v určitém časovém a obsahovém posunu, pořad typu, jaký realizoval již soubor Ensemble Martinů (jehož je Matějka uměleckým vedoucím) před lety, když přizval ke spolupráci významné české herce (Radovana Lukavského, Věru Galatíkovou, Borise Rösnera, Sašu Rašilova, Otokara Brouska ad.). Volba Václava Postráneckého (z možných herců, kteří rovněž spolupracují s Alešem Bártou např. na jiných hudebně literárních pořadech) vycházela z Kubínovy představy civilního pojetí interpretace textu. Pořad byl realizován tuším tak osmkrát, v letošním ročníku byl uveden kromě hejnického chrámu v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Polici nad Metují 7. června.

V Hejnicích genezi pořadu na začátku stručně uvedl sám scénárista. Stejně jako se shora klenula hudba, i přednášený text se v monumentálním prostoru rozléhal, čímž vyzněly tak výrazněji některé jeho obsahové momenty s duchovním akcentem. Komentář ke zrodu díla Antonína Dvořáka hudbu vnímá jako dar a záznam lidských skutků a umění pak jako zázrak, který uzdravuje duši. Tento svět potřebuje zázraky, opakuje se zde několikrát. Rovněž motiv poutníka a cesty se prolamuje ke smyslu lidského bytí, zároveň v odkazech k jeho přesahům k jeho vyšším zdrojům. Civilní, ale zároveň vemlouvavý hlas Václava Postráneckého se vnořuje do porozumění věcem, vnitřní souvislosti ozřejmuje jak naléhavost jím promlouvaného textu, tak i návaznosti hudební. Hned do závěru úvodní básně o zlonických zvonech zazněly tóny hudby Antonína Dvořáka, stejně tak pak citace textu Hospodin jest můj pastýř k jeho Biblické písni, op. 99. Hudba v pořadu, a to nejen Dvořákova, ovšem má nejen návaznosti k textu, ale i svou vlastní dramaturgickou a emoční linii. Po citacích Slovanských tanců či Symfonie z Nového světa graduje zvláště Toccatou, druhou ze dvou částí Suite gotique francouzského skladatele Léona Boellmanna (spolu s první, Priére á Notre Dame, patří k nejhranějším částem), a vrcholí pak Adagiem a bouřlivým Postludiem z Glagolské mše Leoše Janáčka.

Monumentální a zároveň strhující majestátnost zvuku, ale i zvnitřnělost subtilních pasáží, umožnil Aleši Bártovi pozoruhodný nástroj, který varhany v hejnickém chrámu svým osazením zajímavými novobarokními rejstříky a přitom zřetelně pozdně romantickým charakterem představují. Na štítku na hracím pultu můžeme přečíst jméno Rieger a opus 2379, rok stavby 1929, tedy proslulou firmu z města Krnov (Jägerndorf), historie sahá nicméně hlouběji, z předchozího nástroje žitavského Johanna Valentina Englera z roku 1798 zůstala skvostná řemeslná práce skříně. Není divu, že hejnické varhany patří k oněm koncertním nástrojům, k nimž se vracejí významní čeští varhaníci, například Josef Popelka, Jaroslav Tůma, Přemysl Kšica, vystupovala zde Jiřina Pokorná (z. 2010). Bártův smysl pro mohutnou duchovní energii i barevné valéry dal právě zde zaznít hudbě Laudatia pro Antonína Dvořáka v oné skvěle posazené, bohaté interpretační poloze, jakou si můžeme u díla nejcennějšího, kterým Dvořákova tvorba je, představit.

Jan K. Čeliš
Recenze pro České doteky hudby, červen 2013