L. N. Tolstoj / Kreutzerova sonáta

04.04.2011 23:05

Kreutzerova sonáta patří ke knížkám, které lze přečíst na posezení. Podobně jako novelu Stařec a moře Ernesta Hemingwaye, Petra a Lucii od Romaina Rollanda či Muzikantskou Lidušku od Vítězslava Hálka (trochu provokativní srovnání, nicméně proč ne). Ruský romanopisec, autor Vojny a míru, Anny Kareninové či Vzkříšení, ji napsal 1887/89, v Rusku vyšla nicméně až 1891 (to je zajímavé, v Německu vyšla už o rok dříve) – to souvisí s (tenkrát, možná ale i dnes) provokativním obsahem, který by konzervativní společnost carského Ruska neskousla.

Podívám se na knížku – možná ne tak provokativně, nicméně trochu do jejích hlubších vrstev. Z toho důvodu by možná bylo dobré, se ještě před čtením tohoto textu zopakovat ten nejhrubší obsah, který je dostupný na řadě odkazů (třeba na tomto: kreutzerova-sonata.html ) a teprve pak se zabrat do onoho dobrodružství:

I
Občas si kreslím „panáky“, tj. vizualizuju kompozici, vztahy mezi osobami v knize a tak podobně. V tomto případě je to docela zajímavé. Kniha začíná a končí situací ve vlaku, kdy se autorovi/vypravěči („ich“ forma) po úvodní „rozpravě“ účastníků na téma manželství svěřuje se svým příběhem, který je vlastním tématem knihy, přesněji řečeno úvaha/rozprava a příběh jsou dvě složky, které se významově vzájemně doplňují). Nejvýraznějšími představiteli úvahy jsou nositelé dvou vyhraněných názorů (extrémních) – kupec zastává názor, že manželství je zákon a muž si má ženu držet na uzdě (tak to je dáno už v Bibli), dáma názor protichůdný, manželství je založeno na upřímné lásce („moderní“). Nakreslíme-li si „panáka“, pak příběh v realitě je vlastně korekturou obou krajních názorů – idejí. Obrazec bude mít – dvě protikladné dvojice proti sobě horizontálně a vertikálně – podobu kříže. Příběh Pozdnyševa a jeho ženy a hudebníka Truchačevského je příběhem vztahů, které klasicky označujeme jako manželský trojúhelník. Protiklad reality (příběhu) a idejí (úvah o vztazích) je dvojice. A – chtě nechtě – vražda, coby absolultní čin, nevyhnutelný, nevratný, konečný, je jednička. Transponujme už jen ještě kříž do čísla čtyři – a máme souvislou magickou řadu. Je to jen náhoda. Moje hra? Vyšší smysl u spisovatele, který akcentuje duchovní a náboženské souvislosti, který má povídku precizně zkomponovanou – dodám ještě, že v desáté kapitole (z úhrnného počtu dvacetosm – dojde k zásadnímu zvratu v ději.

„Kříž“ ve výstavbě knihy není svévole – příběh můžeme vnímat opravdu horizontálně, zatímco myšlenku vertikálně. Kromě rozvrstvení na časovou a logickou „horizontální“ a „vertikální“ posloupnosti příběhu a idejí lze ale hovořit o tom, čemu se u počítačových souborů říká „vnořování“, tedy principu podobnému ruským bábuškám. Vyprávění ve vlaku a příběh je klasický princip „rámce“, tedy kompoziční princip, jaký najdeme třeba u Dekameronu Giovanni Boccaccia či básnického cyklu Ve stínu lípy Svatopluka Čecha. V prvním případě je útěk deseti šlechticů po deset dní rámcem pro vyprávění každého z nich, tedy celkem sta příběhů, ve druhém je „lípa“ místem, kde se setkávají rovněž vypravěči, z nichž každý vypráví svůj příběh. V Kreutzerově sonátě je princip rámcové novely ale třístupňový – pokud za třetí stupeň „vnoření“ budeme považovat motiv hudebního díla, které se objeví zhruba vprostředku a rozhodně není logickým důvodem rozpadu manželství ani vraždy v závěru knihy, přesto se objeví v titulu celého díla. Význam novely se tedy posouvá, příběh není o známém německém houslistovi Kreutzerovi, pro kterého Ludwig van Beethoven napsal dílo, známé dnes především díky knize L. N. Tolstého, ale o něčem jiném. Podobně jako v povídce Jana Nerudy Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku. Tam je tento „vedlejší motiv“ rovněž použit jako trik, jako zakrytí smyslu povídky, totiž příběhu o lidské zarputilé zlobě, omezenosti a – dnes bychom řekli xenofóbii.

II
Přestože je Kreutzerova sonáta vlastně poměrně útlou knížkou, není to novela, v níž by těžištěm rozvíjení textu byl vlastní příběh, nýbrž vlastně velice precizně, takřečeno „bod po bodu“ vystavěná úvaha, od níž a zároveň souběžně s níž se děj rozvíjí. Pokusím se v osnově, jakou si studenti sestavují, když mají psát „sloh“, postihnout tuto posloupnost.

1) expozice „chlípníka“ jako sebekritická reflexe a příčina celého oblouku příběhu, tady je začátek, tragické vyústění je důsledek
2) povaha ženy jako bytosti, která svou vyzývavostí svádí muže k nepravostem
3) sňatek jako past a účelový obchod
4) rozmary a hádky hned v prvních dnech po sňatku, jedovatost a nenávist / příběh začíná a rozvíjí se
5) konflikt přírody a manželství, od ženy je vyžadováno, aby byla zároveň milenka, matka a kojná, zatímco muž je puzen či určen k rozkoši
6) konfliktní téma – žena jako nástroj rozkoše a emancipace ženy, obojí nelze sladit
7) žárlivost a mateřská láska jako pouhé sobectví
8) hudba jako problematická záležitost, „hudba je něco strašného“, (podobně jako T. Mann hovoří o podezřelé povaze hudby), návrat ženy ke klavíru, hudebník (houslista) vstupuje na scénu
9) hádky, překrucování reality a mocenské hrátky, předstírání neustálá podrážděnost, sebelítost jako forma obviňování a další psychologické odstíny zhrouceného vztahu mezi mužem a ženou
10) jednotlivé epizody, vystupňovaná žárlivost, scény před dětmi, pochyby a „tvrdý konec“ / vražda

III
Je tedy zřejmé, že věc, která vypadá jednoduše, je docela komplikovaná. Otázkou je, zda a jaký rozměr přibírá povídka vrstvou reálií, které patří nepřímo k jejímu obsahu, totiž Beethovenovou hudební skladbou a postavou houslisty, jemuž je skladba věnována.

Rodolphe Kreutzer (1766 Versailles – 1831 Ženeva)
Na životopisu tohoto houslisty, skladatele, autora devatenácti houslových koncertů, 42 etud a capriccií pro housle, několika symfonií a čtyřiceti oper (Panna Orleánská, Paul a Virginie aj.), není nic obzvláště pozoruhodného či mimořádného. Z našeho pohledu snad to, že jeho prvním učitelem houslí byl Anton Stamitz, syn u nás známějšího Jana Václava Stamice, který se vyznamenal jako zakladatel Mannheimské školy, tedy příslušník známé exulantské hudební rodiny Stamiců (měl ještě bratra Carla). Kreutzer byl v šestnácti letech jmenován prvním houslistou v královské kapele, v jednatřiceti letech podnikl koncertní cestu po Itálii a Německu a následně byl jmenován profesorem hry na housle na pařížské konzervatoři. Působil rovněž jako sólový houslista ve Velké opeře a v soukromé kapele Napoleona.
Takže nic. Nebo žeby přece jen něco? Co ona kombinace francouzské národnosti a německého jména? Tedy křížení. Co obsah toho jména? Německy „Kreuz“ znamená „kříž“. Že by to bylo alespoň podprahové použití jména, které je v jakési shodě s kompozičním principem, který jsem nahoře popsal. Nebo ve shodě s významem, který používáme v obratu „s tebou je kříž“, tedy nějaký závažný problém. Problém, který popisuje jako neřešitelný v prvních kapitolách knihy?

Kreutzerova sonáta
Skladbu, celým názvem Sonáta pro klavír a housle č. 9, A dur, věnoval Ludwig van Beethoven Kreutzerovi, když ho slyšel hrát v roce 1803 ve Vídni. Tuto skladbu nicméně houslista nikdy veřejně nehrál, protože se domníval, že je „mučením pro nástroj“.  Skladba trvá zhruba čtyřicet minut a začíná několikahlasým sólem houslí, vyznačuje se opravdu virtuozitou, technickou náročností, překvapivými modulacemi a rovněž proměnlivostí od první věty furioso přes meditativní druhou větu a oslavnému finále. Skladba byla napsána 1802. Že jste zbystřili pozornost? Že tady něco nesedí?  Původně byla skladba věnována houslistovi jménem George Bridgetower. Po vystoupení nicméně došlo k rozepři mezi oběma muži, ve chvíli, kdy houslista urazil ženu, která, jak se ukázalo, byla spřátelená s Beethovenem. Rozzuřený skladatel odejmul Bridgetowerovi věnování a udělil jej francouzskému houslistovi. Zajímavá je rovněž okolnost, že Beethoven označoval všechny své sonáty pro tyto dva nástroje (které by – z principu – měly být v souhře rovnoprávné) nikoli pro „housle a klavír“, nýbrž obráceně. Je to ostatně stejné jako u W. A. Mozarta, který tyto skladby nazýval stejně.

Záměr nebo náhoda? Trojúhelník dvou houslistů a jednoho skladatele, s konfliktní situací v jádru – stejně jako trojúhelník v půdorysu Tolstého novely. Nehratelná a tedy nerealizovaná skladba, začínající sólové housle ale jméno klavíru v názvu klavíru, rozpory, stejně jako neřešitelná rozporuplná situace v principu manželství a přírody, jak ji demontruje v úvodní úvaze ruský spisovatel. Nechci se předvádět jako Dan Brown a vymýšlet ekvilibristická čísla, která by naznačovala tajemství, kde žádné není. Ale kdoví. Tolstoj byl mystik, podobně jako Gándhí ve své době uctívaný myslitel, uzavřený kdesi mimo civilizaci, šil si sám boty a byl blízko věcem, které jsou nám v dnešním shonu na hony vzdálené. Kdoví. Kříž, trojúhelník, čtverec a nekonečná přímka…

IV
Možná by stálo ještě za to, podívat se na souvislost citátů z Bible, které jsou mottem povídky. Zde jsou údaje.
Mat 5,28, a 19,10-11-12

Kniha L. N. Tolstého
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kreutzerova_son%C3%A1ta
„Obsah“ nekomplikovaně
http://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/lev-nikolajevic-tolstoj/kreutzerova-sonata.html
Příběh knihy http://www.citarny.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=1901&Itemid=3767
Originální text v ruštině
http://az.lib.ru/t/tolstoj_lew_nikolaewich/text_0240.shtml

Beethovenova houslová sonáta č. 9, „Kreutzerova sonáta“
http://de.wikipedia.org/wiki/Violinsonate_Nr._9_%28Beethoven%29 (v němčině)
Rodolphe Kreutzer
http://de.wikipedia.org/wiki/Rodolphe_Kreutzer

 

Zpět