Královská cesta dobrodružství

21.10.2010 21:06

 

Ta knížka se tenkrát jmenovala „Královskou cestou za romantikou“ a půjčil jsem si ji v Městské lidové knihovně v Jičíně, tak se ty instituce zkrátka jmenovaly, vlastně zkratka byla MLK a všechno prý bylo „lidové“. O to ale teď nejde, na pozadí skutečnosti, že charakteristická barva doby byla socialistická šeď, tím spíše vyniklo překvapení z četby, ani to nemuselo být zdůrazňováno v doslovu nebo na záložce, nebo kde to bylo, jakáže – dnes bychom řekli kultovní – tenkrát vlastně nevím, zkrátka se zdůrazňovala jedinečnost a mimořádnost spisu, tedy jakáže jedinečná kniha to je. Byla to pravda, Richard Halliburton se v ní proháněl po různých koutech světa, o kterých se nám tenkrát mohlo jen snít a už jen proto jsem knížku zhltl na jedno posezení a pak se k ní ještě před koncem výpůjční knihy vrátil.

Už tenkrát jsem si to slovo „romantika“ identifikoval se slovem „dobrodružství“, „exotika“ či málem „divočina“ (tak jak to u některých dobrodružných knih bývá) a dnes, když jsem v hromadě starých knížek vyhrabal jinou Halliburtonovu knihu s titulem „Cesty za dobrodružstvím“ (zřejmě je to první kniha od tohoto autora, která u nás vyšla), shltl jsem ji stejným způsobem jako tenkrát tu první. A jak jsem četl o tom, jak se autor vypravil na hřbetě slona, inspirován příběhem Hanibala před dvěma tisíci lety, vybavoval jsem si, že jsem vlastně o tom slově „dobrodružství“ během života dost přemýšlel.

Samozřejmě tou první „vrstvou“ musely být všechny ty dobrodružné knihy, které každý kluk v příslušném věku přelouská, počínaje Vzpourou na lodi Bounty přes Ostrov pokladů a konče Oldem Shatterhandem. V tomto věku člověk obvykle příliš nepřemýšlí příliš o dalších souvislostech, ale je zapálen pro to, co se v knize děje, zaujat příběhem a očekáváním, jak to celé dopadne, zda se Vinnetou osvobodí z pout a proradní zloduchové dojdou zasloužené odplaty. V době, kdy jsem všechny tyhle knížky čítal překotně jednu za druhou, jsem ještě zachytil první vlnu filmových indiánek v západoněmecké produkci, při Pokladu na stříbrném jezeře bylo plné kino, na film šel celý Jičín (zaplněný sál ale tenkrát nebylo zas až tak něco mimořádného, dělo se tak při každé zajímavé novince, vzpomínám si třeba na český film Až přijde kocour). To už jsem ale měl přečtený celý obrovský štos Mayovek, které měl můj spolužák naskládané – ještě v předválečném sešitovém vydání – doma v takové úzké, ale vysoké skříni. Vlastně tam měl kompletně všechno, co v té edici vyšlo a bylo toho požehnaně. Takže – to nové, vlastně dost zkomolené vydání, které vyšlo nově v Knihách odvahy a dobrodružství – jsem vlastně vůbec neznal a k informacím o něm se vracím díky báječným stránkám na internetu, které se zevrubně celou edicí zabývají („kod.pecinovsky.cz“, viz odkazy).

Nechci tu rozebírat, jak působí dobrodružná literatura na „mladou duši“, „utváření charakteru mladého člověka“, ne proto, že by nebylo důležité, jak akcentuje odvahu a další vlastnosti, dává případně vzor a umožňuje se identifikovat s „kladným hrdinou“ (předpokládám, i když jsem párkrát už slyšel, že ten či onen chtěl být spíš tím zloduchem), ale protože chci spíš poukázat na problematičnost oněch klíčových slova „dobrodružství“, „dobrodruh“.

Ta jsou totiž vnímána pozitivně obvykle, pokud nepřekročí hranice stránek dobrodružné knížky. Když ale řekneme o někom v realitě, že je to dobrodruh, je to nejspíš takřka nadávka, a máme na mysli, že se jedná o člověka nezodpovědného, nevypočitatelného atd.. Když o někom řekneme, že se pouští do nějakého dobrodružství, myslíme tím, že neuváženě riskuje. Dobrodružství rovná se hazard, dobrodruh málem vyvrhel. Když to zjednoduším, je představa o dobrodruhovi a dobrodružství v rozporu s tzv. „měšťanskou morálkou“, totiž se „spořádaným životem“ podle předem stanovených pravidel, z nichž dobrodruh svým chováním vybočuje. Takhle to platí alespoň ve střední Evropě, v našich „civilizovaných“ státech. Už ve Spojených státech je to trochu komplikovanější, vždyť „pionýři“ museli mít některé kýžené vlastnosti dobrodruha, žánr „westernu“ (v literatuře, ve filmu) je pak takový standard, který neodmyslitelně patří k oné kultuře, která se (aspoň v těch originálech, jimiž myslím např. R. W. Emersona a transcendentalismus) nezbytně promítla do trochu jiného vidění světa. Mohli bychom si říci, proč vlastně různí „hrdinové“ z naší historie (i když třeba Rukopisy, tedy Rukopis královédvorský a zelenohorský, jsou falza) nemají onu pozici pozitivních vzorů jako američtí zálesáci. Nebo se to dokonce zvrtne jako v Německu, kde se germánská mytologie stala jednou z opor jedné z nejzrůdnějších ideologií v dějinách.

To jsem možná trochu odbočil, ale aspoň je vidět, jak je to komplikovaná záležitost. Když jsem psal diplomku o Osvobozeném divadle, pojmenoval jsem jeden motiv v tvorbě písňových textů Voskovce a Wericha „lyrickým dobrodruhem“. Byl to onen Don Juan, který snil s dvěma lahvemi vína pod poduškou, byla to atmosféra písně Svítá, kde ráno nabádá k „dobrodružství“ a k tomu, abychom „uprchli“ – kam, už se neříká. Ale je to ta romantika, která může vést do přírody, která dodává odvahy zamilovaným (popřípadě ta zamilovanost sama je romantická), romantika, která souzní s dobovým hnutím trampingu, který se realizuje „za městem“, do něhož se pak zase přírodou osvěžení trampové vracejí. Tady je to dobrodružství trochu něco jiného. Nejsou to krvavé námořní bitky a šermířské umění, jak je předvádějí protagonisté francouzských „romantických“ filmů, počínaje Třemi mušketýry a konče Hrbáčem. Je to ten vnitřní postoj, názor na svět kolem nás.

Souvislost vidím pak i s myšlenkovým světem, jak nám jej předkládá Albert CamusMýtu o Sysifovi. Tam totiž vychází ze základního paradoxu lidského života, který je konečný, a jako konsekvenci této „absurdity“ vyvozuje určitý postoj, který pojmenoval před ním už Denis Diderot v Paradoxu o hercích. Na rozdíl od spisovatele, který může psát do šuplíku a doufat, že jeho dílo „jednou“, třeba i po smrti, bude slavné, herec má v onen okamžik, kdy tvoří, publikum, které ho vidí na jevišti, a pak může být tím slavným umělcem, nebo ho nemá, a pak je to prostě v háji. Dnes nám to trochu komplikuje skutečnost, že můžeme divadelní představení zaznamenat. Nicméně ono „tady a teď“ (což je pojem z jiného šuplíku filozofie, totiž z fenomenogie, jejíž způsob dotazování právě odtud vychází) je pro herce klíčové, je rovněž jeho aktuální šancí, která se buď naplní – nebo ne. Stejným způsobem ostatně fungují sportovci – a neblahý příklad onoho zmaření šance na rekord, titul atd., byly ty nesmyslné politické blokády na některých olympiádách (teď si nevzpomenu, bylo to Mexiko?).

V těchto úvahách nám vychází dobrodružství jako něco, co nemůže být „naplánované“, co nemá „dopředu zaručený výsledek“, co vyžaduje schopnost okamžité improvizace, tvořivosti atd. Nemusí to souviset s žádnými extrémními situacemi, kdy se člověku tají dech, jak to v následujícím okamžiku dopadne, zda se zřítím se skály do propasti nebo ne. Z Camusovy studie vyplývá – podle oněch typů, které on, vedle herce uvádí – že onen základní akcent je „obrat“ k pozitivnímu, totiž k přítomnosti a k maximálnímu jejímu naplnění, maximálnímu soustředění na aktuální realitu a bezprostřední reakci na ni.

Samozřejmě tady je to, co bylo pojmenováno v řadě dalších myšlenkových směrů, a co lze společně nazvat „mezní situace“, to je krajní, zlomový okamžik, kdy se před námi otevřou všechny možnosti a zároveň jejich nejhlubší uvědomení. Tato „mezní situace“ v sobě má onu mimořádnost, která se nekoná každý den, u existencialistů to může být i otázka mravní (případně popření „idealistických“ představ, např. nikdo nejspíš nevydrží nejbrutálnější mučení a v těžké chvíli zradí své ideály, ale je to ještě zrada?). V oblasti zábavy dnes je tato krajnost vyjádřena např. výrazem „adrenalinové sporty“ nebo hry a soutěže, kde hraje extrémní zadání či pravidla zásadní roli, možná také ty nejrůznější reality show, kde je člověk vystaven nezvyklému zatížení. Úspěch této oblasti show byznysu svědčí nejen o tom, že člověk je „čumil“ (jako chodil ve středověku na popravy, tak dnes sedí před VyVolenými, dnes vlastně už celou řadou dalších pořadů a filmů a je napjat, jak to dopadne), ale že nějaká ta „výzva“, potřeba nebezpečí, je v člověku zakódována z dob, kdy se s kyjem honil za mamuty.

V dnešní době virtuální reality se můžeme vrátit na trochu jiné úrovni i k té „staré romantice“, když zrovna opravdu nevyrazíme na čundr (ten tedy značně upadá) nebo se nesejdeme u táboráku a nezpíváme písně s kytarou, totiž u počítače. Můžeme si vyhledat na zmíněné adrese ty staré knížky o dobrodružství, na jiných adresách si přečíst něco o cestovatelích jako Roald Amundsen, David Livingston či naši Hanzelka a Zikmund či Emil Holub – to je další poloha celé věci, o které jsem se v tomto krátkém textu nezmínil – , kteří, každý za svým posláním, ať už to byly polární objevy či dobytí nových území, procestovali kus světa. Nebo se do něčeho podobného můžeme pustit sami a byť se asi málokomu z nás podaří být Markem Polem a překročit meze starého světa na cestě, která by trvala několik let, může se nám podařit – třeba i tím malým, několikadenním výletem (možnosti jsou nesčetné, v odkazech je několik příkladů adres, které jsem uvedl, ale je jich, stejně jako těch cest samotných, nepočítaně) posunout hranice v sobě samém.

Odkazy

Portál o dobrodružných knížkách
http://kod.pecinovsky.cz/kod.php?id=autori&autor=43&daemon=20a13e532e1eaf5de0fdbc95cd9f65d9d6838792

R. Halliburton, Cesty za dobrodružstvím
Richard Halliburton. Americký reportér a cestovatel. Napsal několik knih o svých dobrodružných cestách po světě. Vybrali jsme pro vás z jeho díla kapitoly nejzajímavější a soubor jsme nazvali Cesty za dobrodružstvím. Přejdete v nich spolu s autorem na slonu Alpy. Vrhnete se s ním do tajemné aztécké Studny smrti. Pocestujete s ním, s jeho kolovrátkem a s opičkou Niňou k jihoamerickým vodopádům Iguazú a pohovoříte si na Borneu s lovci lebek.
http://kod.pecinovsky.cz/kod.php?nav=knizky&ukon=detail_knizky&nahled=2&knizka=567&daemon=9d7f3a97ec75365a516d3942d8162b71cbd2bd60

http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/richard-halliburton/kralovskou-cestou-za-romantikou.html

http://www.ceskycestovatel.cz/ceskycestovatel.php?id=3⊂=2&typ=n#

transcendentalismus, R. W. Emerson
http://en.wikipedia.org/wiki/Ralph_Waldo_Emerson http://profil.muni.cz/01_2000/americky_transcendentalismus.html

Cestovatelé
James Cook, Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, Roald Amundsen, Emil Holub, Alexander von Humboldt

http://cs.wikipedia.org/wiki/David_Livingstone
http://www.afrikaonline.cz/view.php?cisloclanku=2005110301
http://www.treking.cz/archiv/roald-amundsen.htm
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Hanzelka
http://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Zikmund
http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1235
http://cs.wikipedia.org/wiki/James_Cook
http://emsexplorers.pbworks.com/James-Cook
http://drake.marin.k12.ca.us/academics/rock/Cook.htm
http://cs.wikipedia.org/wiki/Alexandr_von_Humboldt
http://www.phfawcettsweb.org/von.htm

Voskovec, Werich, Ježek / Svítá
http://www.musicer.net/Jaroslav-Je%C5%BEek-Sv%C3%ADt%C3%A1.php?p=1012092
Voskovec, Werich, Ježek / Prázdná náruč (téma lyrického dobrodruha), Není dobrodruh jako dobrodruh
http://www.google.cz/url?sa=t&source=web&cd=4&sqi=2&ved=0CCIQFjAD&url=http%3A%2F%2Fwww.tistin.cz%2Ffile.php%3Fnid%3D745%26oid%3D398913&rct=j&q=don%20juan%20waltz&ei=X4zATIj9AtvNjAeb6oXVCQ&usg=AFQjCNE_bD7T-O5uouUFIaXh8Hw_X3wxVQ&cad=rja

Albert Camus, Mýtus o Sisyfovi
http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/albert-camus/mytus-o-sisyfovi.html

Dobrodruh
http://www.casopisdobrodruh.cz/
časopis s outdorovou problematikou, jinak časopis pro aktivity v přírodě

Zpět