Knížky, které …

26.07.2010 18:18

Haruki Murakami / Kafka na pobřeží
Vladimír Sorokin / Den opričníka
Raymond Queneau  / Zazi v metru

Knížky, které jsem původně chtěl v tomto článku zmínit pod vlastně kdovíjakým titulem, vzájemně nijak obsahově nesouvisejí. Co jim je ale společné, je v něčem podobný vztah jejich autorů k jazyku. Ten by bylo možno nazvat odstupem, reflexí či „uzávorkováním“ jazyka, nebo obratem k němu v jeho zkoumání , tak jak s tím začala již klasická avantgarda (i výtvarná nebo i hudební), když obrátila směr svého zájmu od zpodobení „vnějšího“ světa k prozkoumávání svých vlastních uměleckých prostředků (zřejmou stopou u zdejšího výběru knih je Queneauova vazba k surrealismu).

Je však třeba říci, že zapojení této reflexe, její funkce, je u každé knížky poněkud jiná – vztahuje se totiž k postavě, jejíž je charakteristikou, byť to nečiní takovým způsobem jako realističtí romanopisci, jejichž postavy promlouvají nářečím), nebo k společenství/společnosti, jejíž povahu postihují právě i tímto způsobem (tady můžeme rovnou zmínit jako nejznámější příklad z literární historie„newspeak“ v Orwellově románu 1984).

U knížky Zazi v metru Raymonda Queneaua – uveďme ji jako první, když už jsem jeho autora zmínil – je hravý jazyk způsobem vyjadřování „prostořeké venkovské dívenky Zazi, která se vypraví do Paříže za svým strýcem Gabrielem, tanečníkem v homosexuálním baru“ (záložka). Její útěky, cesty taxíkem po francouzské metropoli a ke stavbám, které jsou jejími ikonami, a především pak rozhovory/dialogy s ostatními zúčastněnými postavami jsou prostorem pro výtrysky jazykově neotřelých komických situací, hry, vynalézavosti a neustálého překvapení.

Ve srovnání třeba s jinou známou humoristickou knížkou, tentokrát v české literatuře, totiž s Poláčkovými Bylo nás pět, kde komičnost jazyka spočívá v kontaminaci jazyka dětí s mluvou dospělých, jimž se děti chtějí vyrovnat a „dospěláckým“ vyjadřováním získat respekt a vstup do jejich světa, jazyk ulice se v Queneauově knížce jednak rozšiřuje na všechny zúčastněné v hovoru, jednak je odchylnost od spisovného kódu akcentována i způsobem zápisu, pravopisně odporujícího spisovné ortografii (tady je samozřejmě obrovská úloha překladatele, který musel i tento prvek převést do češtiny).

Do tohoto jazykové polohy čtenáře uvádí hned první věta knihy, „Gdototutaxmrdí.“, kterou pronáší strýc Gabriel, a na takřka dvou stech stranách je podobných výroků nepočítaně. Tento vlastně „orální“ modus tvoří vedle „vykloubené“ logiky a neočekávaných reakcí protagonistů knihy trs autorských prostředků, které jsou důvodem, proč je Zazi nezaměnitelně půvabné dílko. Kdybych měl tento styl ukotvit mezi takto populární knihy, asi bych musel uvést Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka na jedné straně, na straně druhé Písání Johna Lennona.

„Doopravdy, je to tak,“ vysvětluje Charles, „že někdy to dělá schválně a někdy ne,“ píše se na jednom místě (s. 15, viz odkaz k vydání pod textem) a hned pokračuje „Svatá pravda!“ volá Gabriel, jako kdybys věděl vocode.

Příkladem veselé logiky může být třeba situace, kdy se uvažuje o svatbě dvou postav knihy, Charlese a Madly Nožky. Namísto řeči o vážnosti obřadu se dozvíme, že: „Taxe vlastně nic nezmění, než to, že když si to pak spolu rozdáme, tak to bude legální.“  K tomu je přičiněna opravdu patřičná poznámka: „Člověk si záminku najde dycky.“

Zatímco Zazi v metru je „klasika“, kniha Vladimira Sorokina Den opričníka je u nás žhavá novinka na knižním trhu. Chceme-li postihnout její jazyk, nejspíš nás napadne, jak už zmíněno, Orwellův  „newspeak“, který proměňuje obraz o skutečnosti jejím zakrýváním, totiž vymazáváním některých slov ze slovníku a přejmenováním reality v duchu ideologie, která mění vědomí lidí v popisované společnosti. Orwellovo dílo je klasickým zachycením takovéhoto světa a jeho zkreslování v „mínění“ (abych použil výraz G. W. Hegela, který se už v době klasické německé filozofie problémem zabýval), tentokrát ale záměrného, motivovaného mocensky, potřebou svět tímto způsobem ovládnout.

Den opričníka se odehrává v Rusku v oce 2028, které se vrací k tradici autoritativních, totalitárních režimů (samoděržaví, v jehož době instituce „opričníků“ vznikla, Ruska a Sovětského svazu po Říjnové revoluci). Hned na prvních stránkách je součástí drsného překvapení čtenáře a atmosféry nejistoty právě princip „přejmenování“ v jazyce privilegované mocenské vrstvy, které je prazvláštní kombinací rituálních frází, vojenského žargonu a primitivních vulgarit, kombinací pseudoidejí a přízemní, vlastně otrocké smyslnosti (protikladné třeba té svobodné, renesanční), a tedy přesně vystihuje devótní poslušnost opričníka na jedné straně, na druhé straně jeho zvůli – právě tak to u příslušníků všech těchto vrstev, ať to již jsou – obecně – nejrůznější „mafie“ či jiným způsobem vyčleněná společenství, která se na jedné straně opájejí mocí, na straně druhé straně žijí v neustálém strachu, protože vlastně neexistují žádná „pravidla“.

Tyto jazykové kódy nalezneme ve všech armádách světa, byrokratických systémech (nechtěl bych tu rozebírat zvláštní příklady, ale nabízí se jich přehršel), v naší literatuře se nabízí jako nejznámější příklad „ptydepe“ v dramatech Václava Havla, absurdní divadlo ostatně je rovněž jedním z těch nejvýstižnějších příkladů, ale vlastně podstatnou část literatury dvacátého století bychom mohli interpretovat tímto směrem.

Mám-li uvést pár konkrétních příkladů, pak tu je např. rozmáčknout / zabít, červený kohout / založit požár, vypálit, šťavnatá věc / znásilnění.  Výrazy jako kolomrd / skupinové znásilnění, jsou přitom součástí celé legendy, z níž jde hrůza. Skutečnost, interpretovaná jako to, k čemu se nositelé moci upínají, má všechny atributy, které můžeme očekávat – instituce, Západní stěnu, státně-církevní rituál – Obrození svaté Rusi: „Křižujem se a klaníme. Já se modlím ke své milované ikoně, Spasovi Zběsilému Oku, zachvívám se před neúprosnými zraky Spasitele našeho. Strašný je Spasitel, neochvějný v soudu svém.“ (s. 33) Podstata je ovšem jiná: „Nejedna hlava za těch šestnáct let padla na popravišti vedle zdi kremelské, nejeden vlak odvážel za Ural krkavce a jejich rodiny, nejeden červený kohout kokrhal za úsvitu v dědičných usedlostech, nejeden vojvoda prděl na kůlu v Tajné kanceláři, nejeden varovný dopis padl do schránky Slova a Díla na Ljubjance, nejednomu penězoměnci nacpávali jsme hubu zločinně nahrabanými bankovkami, nejeden adjunkt se vykoupal ve vroucí vodě, nejednoho vyslance cizokrajného jsme vyprovázeli ve třech žlutých medácích ostudných, nejednoho zpravodaje lhavého spouštěli z Ostankinské věže s křídly kachními v řiti, nejednoho buřiče a klidu rušitele topili jsme v řece Moskvě, nejedna vdovička dědičná dopravena byla rodičům nahá a bezvědomá v kožichu ovčím…“ (s. 33) Tento úryvek je symptomatický i z hlediska vnitřního rozporu (viděného ovšem teprve v našem interpretačním pohledu) – forma litanie, opakující coby anaforu týž výraz („nejeden“), tedy forma, která by měla být prostředkem duchovního sdělení, opěvuje zločinnou podstatu režimu.  Zvrhlost ideového kontextu, kterou tento jazyk reprezentuje, je přitom patrná i v jednotlivých větných sekvencích: „Jak sladké zanechat své semeno v lůně ženy nepřítele státu“ (28)

Celý obraz je jakoby v pokřiveném psychedelickém zrcadle – jestliže je tento stát např. ve spojení s Čínou, bez níž by nemohl vůbec hospodářsky fungovat, ale jíž opovrhuje atd. atd., příkladů takovýchto posunů je v knize celá řada. Koncentráčnická dusnota a pozlátko mongoloidní moci vytvářejí atmosféru, kvůli které stojí za to knihu si přečíst, a to nejen jako varování.

Také v knize Kafka na pobřeží Haruki Murakamiho, současného japonského autora, který si získal v Čechách širokou čtenářskou obec, nalezneme ve vyjadřovacích prostředcích určité posuny, i když zcela jiného charakteru. Odhlédněme přitom od kulturní vrstvy reálií, které ovšem mohou být i samo o sobě pro evropského čtenáře zajímavé, ale nenáleží k imanentnímu autorskému záměru.

Ve vlastní komplikované výstavbě literárního díla hrají – mimo jiné – úlohu dva jazykové momenty. Prvním je řeč Kluka, co se mu říká Vrána, alter ega hlavního hrdiny, patnáctiletého Kafky Tamury, který se vydává na svou odyseu. Tento výraz jsem zde nepoužil jako klišé, přestože je časový úsek v románu poměrně krátký, jedná se rovněž ale o putování a „cestu tam a zase zpátky“ či cestu, jejímž cílem je z dosaženého místa se vrátit domů. Ostatně stejný charakter životní pouti má i cesta druhého hlavního hrdiny, staříka pana Nakaty. Zatímco v prvním případě chlapce, který je na začátku své cesty, je Kluk, co se mu říká Vrána, vlastně vnitřní monolog, sebereflexe (jak ji známe již od evropského romantismu), tak u staříka, který svou životní pouť po vykonání svého úkolu končí, je jazyk znakem jeho vědomí. Pro mírně retardovaného muže, který celý život po zvláštním úrazu/úkazu (sic!) prožívá svůj život v absolutní přítomnosti a který se vlastně pohybuje na hranici mezi bytím a nebytím (poloviční stín patří rovněž do arzenálu romantismu, podobně jako třeba zrcadlo či maska), je jeho způsob vyjadřování na jedné straně komickým pendantem k „vážném“, v jistém smyslu pochmurném příběhu, na druhé straně právě výstižným vyjádřením existence muže, který (alespoň v českém překladu, jak je to v japonštině, netuším) o sobě hovoří ve třetí osobě (to je i pozoruhodné „rozdvojení“), jednak překrucuje slova, kterým nerozumí: Dostává potvoru od pana starosty, jeho příbuzní dělají například šiditele v korkorejšn (s. 244) nebo v minizvěrstvu mezináhrobního odchodu a průjmyslu“, „Japonsko opukovali vojáci“ atd.

Tyto, ale ovšem i řada dalších prostředků rozevírají složitou hru významů, které patří k uměleckému sdělení autora, k jeho poselství o světě a životě, v jehož atmosféře vnímáme celý příběh, respektive ve svém jádru podobný příběh všech postav románu, jimž dává vyšší smysl naplněného osudu: K těmto významům patří protiklady života a smrti, reality a snu či světu a mytologie, podstaty/ideje a jejich jevové podoby (Wesen a Erscheinung), normality a anormality/šílenství, imaginace a zodpovědnosti. Na takřka antické rozměry, přesto, že se rovněž odehrává v dnešním světě, umocňuje to, co se v knize dočítáme, křížení a paralelnosti příběhů, i to, že spolu s jejich hrdiny, přestáváme posuzovat věci podle běžných standardů (s. 128).

A to je jiná věc společná všem třem knihám. Uvádějí nás do nějakého jiných světů. Světa zvláštního, tajemného, ne že bychom v nich vždy chtěli žít (zvláště asi v tom, ve kterém žije Sorokinův opričnik), v něčem souběžného s tím naším – ostatně to je v jistém smyslu záležitost každé dobré knihy. U Murakamiho je to ještě navíc také v každé jeho knize zase trochu jiný svět. Ale ostatně celá literatura – v Kafkovi na pobřeží  je to velmi patrné – vytváří vnitřní síť vztahů, např. již u názvu Sorokinova románu musí jen trochu zběhlého čtenáře napadnout název Solženicynovy knihy Jeden den Ivana Denisoviče. Ale tak bychom mohli pokračovat donekonečna.
K dispozici jsem měl tato vydání:
Raymond Queneau, Zazi v metru, Plus,Praha 2010
Vladimír Sorokin, Den opričníka, Pistorius & Olšanská, Příbram 2009
Haruki Murakami, Kafka na pobřeží,  Euromedia Group – Odeon, Praha 2006

Odkazy
Zazi v metru
http://oli.bloguje.cz/224328-kecas-kecas-to-je-jediny-co-umis.php
http://cs.wikipedia.org/wiki/Zazie_v_metru
jiné práce R. Queneaua
http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=25083
Den opričníka
http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=25083
a řada dalších článků o autorovi a jeho díle, odkazy pod recenzí
http://cs.wikipedia.org/wiki/Opri%C4%8Dnina
Kafka na pobřeží
http://www.knihovnice.cz/recenze/murakami-h-kafka-na-pobrezi.html
http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=20211
a řada dalších článků o autorovi a jeho díle, odkazy pod recenzí

 

Zpět