Karel Hvížďala / Restaurování slov

21.05.2017 11:04

Karel Hvížďala / Restaurování slov
knihy Karla Hvížďaly

Publicistické knihy Karla Hvížďaly (autor je rovněž dramatik, autor rozhlasových her, mě nicméně u něj zajímá, od dob Dálkového výslechu, právě jeho tvorba publicistická) lze v největší jednoduchosti rozdělit na knihy rozhovorů a knihy o médiích. K těm prvním patří, jak říká autor v Ediční poznámce k Restaurování slov, „zatím […] čtyřiadvacet knih“, v nichž zaujímá významné místo série označovaná autorem „Sedm knih o vzpouře“ (vedle rozhovorů s Václavem Bělohradským, Karlem Schwarzenbergem, rabínem Sidonem aj. též zmíněný Dálkový výslech s tehdy budoucím prezidentem Václavem Havlem), ale zajímavé jsou i Výslech revolucionářů z listopadu 1989 či další rozhovory se Zdenou Salivarovou a Josefem Škvoreckým, s Adrienou Šimotovou či Jiřím Grušoou. K druhým, na něž navazuje právě Restaurování slov, jsou Moc a nemoc médií a Jak myslet média (obě v nakl. Dokořán).

Snad ještě stojí za zmínku úvodní odstaveček Ediční poznámky, kde Hvížďala osvětluje genezi, zamýšlený charakter textů a důvod, proč dává svým rozhovorům knižní podobu:

Po příchodu do emigrace v roce 1978 jsem začal pracovat na cyklu publikací, kterému dnes říkám Skladiště věčnosti. V této práci jsem pokračoval i po návratu do Čech. Důvod: moje vlastní neschopnost umístit podstatnější texty v médiích. Těmito knihami se pokouším vzdáleně o něco podobného, co začal dělat Karl Kraus před sto lety ve Vídni ve svém časopise Die Fackel (Pochodeň): mapovat zdánlivě periferní myšlenkové proudy a v esejích reflektovat média a krizi demokracie.

Myslím si, že Hvížďalův vnitřní důvod, proč publicistické texty uvádí v knižní podobě, je hlubší než „neschopnost umístit podstatnější texty v médiích“. Nehledě na to, že tištěné knihy stále ještě mají (neztratily) charakter čehosi trvalejšího, svou sevřeností definitivnějšího než časopisy či nová média (podobně jsou v hudbě alba takto definitivní ve srovnání s umístěním třeba na YouTube), i zmíněný Krausův časopis překračoval charakter běžné umělecké revue či jiného druhu publicistiky už jen tím, že zvláště později byl on sám jeho výhradním autorem a Die Fackel vzhledem k výraznému charakteru osobnosti autora byl prostě kulturním fenoménem (Karl Kraus mě zajímá nejen coby původním vzděláním germanistu, ale i místem jeho narození, stejným jako je to mé, Karla Hvížďalu by možná vzhledem k jeho tématům mohla zajímat proměna významu názvu a vlastně jeho dehonestace použitím v době totality jakožto tehdejšího krajského plátku Pochodeň). Takže vztažení k Fackel-Krausovi je navýsost důvodné (i on viděl velká nebezpečí a ohrožení své doby mj. v médiích, která reflektoval). Knižní uzavřenost Restaurování slov dotvrzuje rovněž Hvížďalova úvodní reflexe, ohledávající slovo „esej“ ve všemožných záhybech jeho významů.

Podobně jako u předešlých knih o tomto tématu, ani Restaurování slov není kniha ve smyslu jednoho uceleného knižního textu, nýbrž řada příspěvků k tématu, které byly už někde publikovány (v Reflexu, na Vltavě, v Reflexu, v Respektu, brněnském Rozrazilu a jinde), takže se k tématu vztahují spíše jakožto konzistentní a soustavná intence sledování dnes problematické tématiky ohrožených slov a tím i ohrožené kultury, která pro Karla Hvížďalu představuje zásadní důležitost nejen sama o sobě, nýbrž i v kontextu demokracie jakožto základní evropské hodnoty. V knize se ovšem ony už texty publikované v letech 2005 – 2007 (Poděkování, v podtitulu uvedeno 2005 – 2008) objevují „v nezkrácené, původní verzi, jsou doplněny či v několika případech přepracovány,“ což je další aspekt zmiňované celistvosti (a zároveň zřejmě poslední autorské redakce).

V eseji Budeme spoluchapachatelé genocidy Evropanů? (Reflex  41/2005) píše Karel Hvížďala v podkapitole Stát ztratil svou funkci, Evropu spojuje kultura a její hodnoty:

Globalizace snižuje výrazně roli národních států (už nejsou nositeli pokroku) a způsobila i konec národních dějin: stát, přes nějž vede řada informačních dálnic, ztratil monopol na dějiny. Různé symboly, svátky a mytologické inscenace se proměnily ve folklór. Tato změna ještě zvýrazňuje roli kultury jako nositele obecně sdílených hodnot, tedy hlavního pojítka naší civilizace. Pokud se na tvorbě těchto hodnot nebudeme zaznamenatelně podílet, nebudeme je moci ani prosazovat a vyloučíme se z nově definovaných dějin. Budeme se stále zmenšovat, jako jsme se zmenšovali celé minulé století, jež jsme ve své většině prospali v čekárně na dějiny. (s. 44)

A dále pokračuje:

Dříve pravdu historiků vymezovaly státní hranice (pravda byla v archivech), za nimi vládala pravda politiky (pravda byla ve vojenské hospodářské síle), dnes už ani politika nemá pravdu, ta se ubydlela jen ve vysoké kultuře (pravda je ve sdílených hodnotách). Jak říkal Dušan Třeštík: Vracíme se před pokažení vědy národními ideologiemi. Společnost krátkodobé efektivity nepotřebuje dějiny, ale nutně musí mít vymezené hodnoty, které určují její váhu. (s. 45)

Kultura je nositel obecně sdílených hodnot, budeme-li ji zanedbávat či dokonce ignorovat, ocitneme se v neblahém prostoru pouhého přežívání. Autor eseje vysvětluje, jakou důležitost má kultura zvláště pro malý národ, kterému chybí řada momentů, které Evropa vytvořila (nemáme třeba klasický epos).

Jednotlivé kulturní výkony jsou tím jediným, čím se jako malý národ můžeme zapsat do dějin Evropy, se kterou nás v novodobých dějinách spojují jen taková jména jako Dvořák a Janáček, Hašek a Kundera, Toyen a Kupka, Jetelová a Koblasa či Seifert, Pecková a Kožená, Forman nebo i Gruša, nemluvě o Havlovi. (s. 44)

Hvížďalův výběr osobností můžeme vnímat s určitými otazníky (je dejme tomu do určité míry dán úhlem pohledu, ale to je u nás u každého, ovšemže na Dvořákovi či Formanovi se shodneme všichni bezpodmínečně), ale o to nejde. S podstatou myšlenky nelze než bezvýhradně souhlasit, a onen pocit roztrpčení nad ignorancí nad touto skutečností mám já sám osobně denně.

Kulturu vnímá Karel Hvížďala, jak už předesláno, jako cosi velmi důležitého, z určitých aspektů (především sdílení hodnot a vytváření společenství) důležitějšího než například ekonomika, jíž se dnes falešně (jak autor rovněž dokládá: „Náš hlavní problém […] není ekonomický, ale kulturní. […] Kdo své kulturní zdroje nepěstuje, ztrácí na významu, mizí.“) přisuzuje větší význam než z hlediska společnosti má. V příspěvku nazvaném V globální vesnici jako na pustém ostrově (Vltava, 18. 8. 2006) vymezuje v podkapitolce Kultura jako společná životní praxe po poznámce o knize Samuela P. Huntingtona Střet civilizací (1996) kulturu, tak jak podtitul naznačuje, slovy profesora Udi Di Fabio z univerzity v Bonu v jeho knize Kultura demokracie:

Kultura je základní sociální označení a orientační systém společenství […] Jen díky tomuto stejnému pojetí systému se stáváme společenstvím. Kultura je především společný způsob života, společný způsob toho, jak uvidíme, cítíme, posuzujeme a jak jednáme. Kultura s pomocí jazyka, obrazů a pojmů, s pomocí sociálních standardů a chování činí svět pochopitelný a díky tomu nám umožňuje se odpovídajícím způsobem sociálně chovat, třeba neurážet cizince či je neokrádat.“ (s. 76-77)

Nejen u posledních ocitovaných slov si čtenář uvědomuje, že Hvížďalův akcent na kulturu není pouhou spekulativní, akademickou záležitostí. Hned první esej po onom úvodním, vyjadřujícím se k povaze samotného žánru knihy, má titul Normalizace a nomenklaturní kádry, a hovoří o poškozené společnosti, tentokrát v evropské minulosti, a hned v tom následujícím textu, Budeme spolupachatelé genocidy Evropanů se naopak obrací do budoucnosti, když si všímá, že Média přestávají být kulturním statkem či skutečnosti že Evropu spojuje kultura a její hodnoty, jestliže cituju (v druhém případě část) názvy dvou už zmíněných podkapitol eseje. A pokračuje – jasnozřivě, deset let před migrační eskalací (2006 – 2016) – analýzou podstaty kultury islámské (Faleš a střet civilizací, Reflex, 11/2006) na jedné straně, příběhem kultury židovské (O vnitřním Bohu, Vltava, 15. 9. 2006), tedy po vnitřním ohrožení sleduje ohrožení naší kultury zvenčí (v prvním případě), či ohrožení jiné kultury (v druhém případě – na řečený esej vzápětí navazuje další s názvem Palestinci versus Židé anebo Střet dvou druhů paměti).

Když se podíváme na obsah celé knihy, je zřejmé, že její název, striktně „tematicky“ (oborově) vzato, mu neodpovídá. O „médiích“ (podtitul zní „eseje a texty o médiích 2005 – 2008) je explicitně jen část textů, zvláště se jim Hvížďala věnuje od kapitoly Texty o médiích, Jak myslet média v 21. století anebo O rychlosti a pozornosti jako nové měně. Onen poněkud nejednoznačný podtitul ovšem můžeme vnímat jako dva souřadné výrazy, tj. nikoli (eseje a texty) (o médiích), nýbrž (eseje) a (texty o médiích), to ale na věci příliš nemění. Podstatné je, slovo není vztahováno pouze k jeho sémantice (která byla v totalitním režimu, ale s ohrožením znovu dnes) vyprazdňována, nýbrž k širšímu hodnotovému a historickému kontextu, který je zřejmý například z umístění textu O permanentním zatmění reality před ony Texty o médiích etc., a vztah k ostatním textům, které se věnují třeba Karlu Havlíčku Borovskému či Milanu Kunderovi, Poláčkovi a Hitlerovi, Putinovi či Danu Ratherovi, lze vnímat jako metaforický nebo možná spíš metonymický (historické události souvisejí s pohybem a významovou silou a autenticitou slov). Řečené podpořím citací autora: „Komu pak budeme patřit, když slovo tvoří historii člověka? (s. 211, O permanentním zatmění reality).

Lze to říci ještě jinak, jestliže budeme sledovat Hvížďalovu metodu psaní: Na jedné straně Hvížďala uvádí (což je onen novinářský styl rešerší, který je pro tuto metodu klíčový) fakta, která právě v oné „holosti“ působí až omračujícím dojmem (Atentát na ruského politika Pjotra Arkaďjeviče Stolypina uvádí větou„Dne 1. září 1911 navštívil Kyjevskou operu první liberální předseda ruské vlády Stolypin…“, pokračuje informacemi o tom, kdo střílel, co se v opeře hrálo etc.), tato „novinářská“ fakta jsou ale v nejzazším významu ve vztahu k myšlence, která říká, že slova reprezentují základní lidské hodnoty.

Také proto Karel Hvížďala neuvádí jen „novinářskou“ aktualitu, tedy přítomnou událost, která může zítra být nezajímavá, nýbrž sahá do historie, často velmi dávné („17. březen roku 44 před naším letopočtem, tedy dva dny po vraždě Caesara“, uváděný jako den, kdy vznikl – požadavkem Cicera v římském senátě – pojem „tlustá čára“). Samotný čas přitom na řadě míst tematizuje (Nepravdivý vztah k času jako nemoc, podkapitola eseje O plechové oponě) nejrůznějším způsobem (dá se říci, že – opět v metonymii s historií je to jedna z nejdůležitějších rovin nejen této knihy, ale Hvížďalova způsobu myšlení vůbec), např. citátem „Nevidíme historii vznikat, stejně jako nevidíme růst trávu,“ uvádějícím myšlenku ruského spisovatele Borise Pasternaka.

Onen časový rozměr Karel Hvížďala tematizuje i nepřímo, zvláště spojením dvou od sebe časově vzdálených událostí (Karel Havlíček Borovský a Joseph Howe či Stolypin, Putin a Rusko). Můžeme, tak trochu s úsměvem, poznamenat, že dvojice jsou v české ale i německé kultuře, kterou je Hvížďalova profesionalita prosycena, významným fenoménem (u Němců je snad ještě hlubší než u nás, např. jeden z prvních „komiksů“, Max und Moritz kreslíře Wilhelma Busche, u nás překládaný jako Vít a Véna, je příkladem tzv. aliterace, náslovného rýmu, jímž byly napsány starogermánské eposy, takže tento pojem směřuje vůbec k základům evropské kultury, používá se ale i v běžné řeči - „Mann und Maus“, tj. všechno, „klipp und klar“). Němci označují poslední uvedené příklady jako tzv. „Zwillingsformen“, tedy „slovní dvojčata“. Jiné dvojice (Joachim Fest a Günter Grass nebo O Poláčkovi a Hitlerovi, ale také třeba O tykání a vykání) dávají do významového vztahu – a tím se dostávají nad vlastní jednotlivé příběhy – osoby (a pojmy) současné doby.

Esejista se pouští, právě v rámci návratu k původním významům slov (to je tedy ono vlastní „restaurování slov“) do jejich historie, tedy do etymologie. Tak například v eseji Faleš a střet civilizací uvádí, že výraz slogan „je bojový výkřik moderních lidí, původní keltské slovo slough-ghaim, kterým se svolávali duchové mrtvých bojovníků“ (s. 61), výraz entuziasmus (O vnitřním Bohu) pochází z výrazu en theos, a tedy orientace na budoucnost, kreativnost těch, kteří strhují ostatní. Podobné je latinské curiosus, což znamená zvědavec („zvědavý, ale i pečlivý, bedlivý, horlivý, zanícený, zvídavý, pátravý a bádavý“ s. 83, tedy nikoli kuriózní, jak by nás mohlo napadnout, ostatně dodnes v italštině una donna curiosa, zvědavá ženská). Diaspora, řecké slovo, označující dnes exil zvláště židovského národa, původně označuje rozptyl.

slovně se ke slovům pak obrací esej Sedm poškozených slov, které sledují používání těchto výrazů ve veřejném prostoru: Politologie, Marketing, Profesionalita, Morálka, Periferie, Médium, Občan a Rekapitulace (píši velkým písmenem, protože se jedná o podkapitoly.)

Mě samotného – mimo jiné – zaujal pohled na zdánlivě jen matematický pojem v eseji O strachu z nuly a demokracie, kde autor odhaluje kulturní a historický kontext „nuly“, tedy přenesení arabského způsobu zápisu čísel italskými obchodníky do Evropy a jejich používání (Hvížďala zmiňuje Leonarda Pisánského, známého pod jménem Fibonacci, žijícího v letech 1170-1250, autora knihy Liber abaci) místo dosavadních římských číslic, používajících (podobně jako třeba židovský způsob, původně fénické písmeno alef, příbuzné řeckému &, je v hebrejštině rovněž „první“ číslo, tedy 1, případně 1000 – v kalendáři) písmena latinské abecedy. Není až tak důležitý fakt odstranění zdvojení funkce písmen a zavedení samostatných číslic, nýbrž to, že způsob zápisu vlastně určuje vnímání číselného systému jako takového, a ovšem i praktičnost způsobu používání – např. násobení pomocí „jednodušších“ arabských číslic (9 místo IX, potvrzující systematičnost už existujícího dekadického systému) ulehčovalo praxi obchodníků (např. Florencie ještě v roce 1299 používání arabských číslic zakázala). U dosavadního systému číslic římských „nula“ neexistovala (podobně – viz – jako v hebrejštině), náboženský středověk se jí bál, a její přijetí vlastně znamenalo překročení zásadní hranice západní (židovsko-křesťanské) a východní (arabské, muslimské) kultury.

Ke stylu práce Karla Hvížďaly patří jakožto podstatný prvek uvádění myšlenek osobností evropské kultury. Citování z jejich knih a článků je jedna z věcí metodiky jeho myšlení. V tomto odkazování a vztahování se k něčemu vidím zajímavé sepětí/přesah oborů a směřování „novinařiny“ k filozofii (významní čeští a filozofové Václav Bělohradský), teorii kultury (Neil Postman), sociologii a politologie (Francis Fukuyama), teologie (Walter Schmithals) a dalších společenských věd (Elias Canetti) a oborů. Tím dostává sdělení podstatně jiný rozměr než jsou běžné publicistické články, kromě „časovosti“ (kdysi termín Nietzscheho) k nadčasovosti, ale i hlubšímu ponoru a především reflexe, kladení otázek.

V převážné většině případů je Karel Hvížďala ve zmíněných odkazech pregnantní, tj. uvádí přesné znění formulací a zdroj, článek nebo knihu, z níž cituje. V jediném případě, kde mi připadalo v souvislosti s významem textu důležité tento zdroj uvést (myšlenka souvisí nejen s tématem, ale vlastně étosem celé Hvížďalovy knihy) a kde tak autor neučinil (zřejmě předpokládaje vzdělaného čtenáře), je místo, kde se hovoří o „vztahu pána a otroka“ a Hvížďala zmiňuje německého klasického filozofa Georga Wilhelma Friedricha Hegela (narozen, stejně jako Ludwig van Beethoven 1770, zemřel 1831). Říká, že Hegel hovoří o „prvním náznaku lidské svobody“ a hned navazuje (s. 208) odkazem na Francise Fukuyamu a jeho knihu Konec dějin a poslední člověk. Vztahem „pán a otrok“ se v tomto případě ovšem nemyslí „vykořisťování“ otroka pánem, jak by si mohl našinec myslet (to rozebral v celém svém díle Karl Marx, vlastně Hegelův žák, trochu paradoxně), ale postoj jednoho a druhého, pána a otroka, k životu. Jak i na jiných místech Hvížďala uvádí, pán (člověk svobodný, samostatný, dnes zaměstnavatel) na rozdíl od otroka (v nové době zaměstnance) je ochoten riskovat, nežije v pohodlíčku (Hvížďala hovoří o řadě aspektů, např. ochranitelském státu, atmosféře ve společnosti atd.).

V českém prostředí je Hegelův námět znám jako „Pán a rab“ (tedy onen pán a otrok), výraz možná poněkud matoucí vzhledem k originálnímu „Herrschaft und Knechtschaft“ (Panství a otroctví), byť se i v německém kontextu hovoří o dialektice „pána a otroka“. Téma je součástí nejslavnějšího Hegelova díla Fenomenologie ducha (1907), jednou ze stejnojmenných kapitol knihy a centrálním motivem celé jeho filozofie vědomí (sebe-vědomí). Oba pojmy jsou výrazem identity, přičemž první je „Für-sich-sein“ (bytí pro sebe, pán) a druhý „Für-andere-sein“ (bytí pro druhé, otrok).

V tomto širokém kontextu můžeme číst i Hvížďalovu kritiku současnosti, jeho obavy o „permanentní zatmění reality“. Na jednom místě eseje takto pojmenované například píše:

Podnikatelé si stěžují, že mistři nemají dostatečné vzdělání, a učitelé zase naříkají, že žáci se nemohou od rodičů naučit ani morálce, ani dobrému vychování. Přibývá dětí a mládeže, kterou nikdo nevychovává, která jen vyrůstá. Vychovává je pouze televize, kulisy supermarketů a sídliště, tedy konzum a nevzhledné budovy, a za vzory jsou jim dávána průměrné osobnosti našich elit, jejichž jedinou dovedností je umět se prezentovat v médiích. (s. 205)

Neříká vám to něco? Hvížďala analyzuje „symptomy rozpadu měřítek, ztráty orientace, obecné bezradnosti“ (204) Jak už řečeno, Hvížďala odkazuje na myšlenky řady osobností/odborníků, například (v eseji V globální vesnici jako na pustém ostrově) na úvahu Paula Nolteho (Freie Universität Berlin), že vytrácení střední vrstvy, která měla podstatnou kulturní roli, a rozšíření nejnižší společenské třídy souvisí se třemi faktory: migrací, krizí rodiny a masovou kulturou (v své knize Riskantní moderna, o níž Hvížďala hovoří na jiném místě, vidí jako symptomy krize naší společnosti „odmítání rizika a mentalitu věčných odkladů“, s 259). V této situaci nejme schopni se „vymanit ze starých vzorců řízení“ a odsouvá naši společnost na periferii. V privátních televizích, z nichž se stala „média pro co největší cílové skupiny, což jsou vždy ty nejslabší a jim nejbližší vrstvy“ (79) žel nemají místo (byli prakticky vytlačeni) intelektuálové, kteří „umějí vyhledávat nová témata, artikulují plodné teze, rozšiřují spektrum argumentů“ a „tím zvyšují niveau veřejné diskuse“ (vzpomínám v tomto kontextu na to, jak jsem, když u nás vyšla, nesouhlasil s dehonestací intelektuálů v populární knize prominentního spisovatele Paula Johnsona Intelektuálové, který se podle mého názoru pouze na principu šoku chtěl zviditelnit). Zatímco televize v druhé polovině 20. století společnost demokratizovala a vychovávala, komercionalizace tyto role zcela zničila.

Náš hlavní problém proto není ekonomický, ale kulturní. Úspěšné mohou být jen takové kultury, které odpovídají dynamickému hospodářskému rozvoji, motivují lidi a nabídnou jim prostředky a identifikaci. Kdo své kulturní zdroje nepěstuje, ztrácí na významu, mizí. (s. 77)

Myšlenku, že kultura je substancí společnosti, uvedl i v Praze profesor Udi Di Fabio z univerzity v Bonnu, autor knihy Kultura demokracie. Termín „angažovaní pozorovatelé“ pak uvedl anglický sociolog Ralf baron Dahrendorf, podle něj jsou to lidé, kteří umějí za každých okolností „pozorovat kriticky“, „v minulém století nepodlehli ani na chvíli svodům jako fašismu, tak komunismu“ a „mají elementární smysl pro svobodu“. „Všechny je spojuje vysoký stupeň sebekontroly, tedy disciplína, rozvážnost a právě díky tomu jsou schopni sami určit svůj intelektuální směr nehledě na panující poměry.“ (103) Patří k nim především Karl Popper (1905–1983), Isaiah Berlin (1909–1997), Raymond Aron (1905–1983), z našich osobností Jan Patočka (1907–1977). Této elitě říká Dahrendorf Societas Erasmiana s odkazem na Erasma Rotterdamského, který tento směr před půl tisíciletím nastolil.

Nemohu tady „probrat“ všechna témata, která Karel Hvížďala v knize pojednává a která spolu vnitřně souvisí (formulujme ji, dejme tomu, jako úběžník otázky a obav po budoucnosti a dalším vývoji kultury), tedy alespoň nevyčerpávající zmínku o až freudovském kontrastu úsilí popisovaného v předchozích řádcích a zmaru, který přinášejí teroristé v eseji Vy milujete život, my milujeme smrt, či o kontrastních tématech Evropské hodnoty versus česká tradice, speciálních tématech esejů Nesnesitelná lehkost bytí o Milanu Kunderovi a navazujícím O mašíblech a vábitelích, beroucích v potaz výrazy Bohumila Hrabala a Vladimíra Boreckého či konečně několika historických tématech – Palestinci versus Židé aneb Střet dvou druhé paměti.

Poslední část knihy se naopak vrací do nejživější přítomnosti, když se v sedmi textech (s. 223-285) věnuje povaze „veřejným sdělovacím prostředkům“ (Texty o médiích…, Diagnóza globální mediální krajiny… O mediální civilizaci, O globální mediální vesnici 2007 aj.). Hvížďala poukazuje na fenomenologii rozdílu „hrubého“ a „mediálního světa“ (použil jsem termín J. Patočky), tedy vědomí „naivně bezprostředního“ vnímání, tedy toho, co se nazývá zkušeností, a zprostředkovaného (mediálního) vnímání, v okamžiku, kdy ona primární zkušenost neprojde médii a tím se dostane do pozice marginální aktivity: tento fenomén „mediální distance“ nazývá Paul Virilio termínem „negativní horizont“ (v „hrubém“ světě se pohybuje, podle J. Patočky, naše bytí ve světě tak, že v místě „tady a teď“ se z tohoto středu uzavírá v proměnlivém horizontu, s nímž tento svět tvoří celek). V jiném textu je to formulováno takto: „Média, stejně jako předtím věda, se vyvázala z přirozené ukojenosti ve světě, kterýms obklopuje a pracuje pouze se světem simulovaným (Baudrillard).“ (s. s. 239)

Dál si Hvížďala všímá války kultur „písmen“ (knihy) a nových médií, ikonické a alfabetické kultury (či používá výraz piktoratura namísto literatury), marginalizace „papíru, z něhož jsou vyrobeny knihy, peníze a šeky“, a tím i vytěsňování tzv. krásné literatury („která se nedá připojit na síť“, s. 225). Mohu jen komentovat faktem, který hovoří o poklesu čtenářských kompetencí mladé generace dnes podle porovnání na žebříčku zemí, na němž klesáme za Polsko a další země, s tím, že třetina dětí vůbec nečte (článek v posledním Instinktu, tedy 21/XVI, r. 2017), přestože v Čechách jsou aktivity, které se snaží čtení posilovat. Hvížďala si všímá fenoménu „pozornosti“ a „rychlosti“ což souvisí s tím, že „hlavní je změna“, s. 238), globalizace (Murdoch skupuje média) a následky proměny médií ve chvíli, kdy jediným cílem je zisk (ve chvíli, kdy zpravodajství nedosahují představy podnikatele, nastává propouštění kvalitních redaktorů) či dalších proměn médií dnes (např.: „Mediální svět definitivně rozbíjí hranice mezi vážným, vědeckým, tragédií a jarmarkem, povrchně exhibicionistickým, laškovně hravým a drbem či pomluvou.“ s, 237). A jaké místo v tomto novém nastavení má kultura?

Média se vyvázala z kulturního provozu a kultura nevede souboj s ekonomikou. Kultura, jak říká například McRobbie, byla pohlcena ekonomikou, stala se jedním ze způsobů výroby a její nadprodukce znemožňuje zahlédnout dnešní systém jako celek, už neprovokuje změnu, vyvolává jen emoce. (s. 242)

Ve dvou závěrečných článcích (zcela poslední je pak už jen Kauza Dan Rather) porovnává v rozhovorech se dvěma osobnostmi, které se věnují mediální kultuře, Wernerem D´Inkou a Marvinem Kalbem svůj pohled na „krizi demokracie a novinařiny“ a na výhledy nezávislého novinářství a uzavírá, že v mnohém se jejich závěry shodují, v určitých ohledech jsou pak interviewovaní mírně optimističtější.

Kniha Karla Hvížďaly je dobře „udělaná“. Grafika včetně barevné předsádky a Jiránkových, Renčínových a Kemelových pérovek (kreseb), kdy „s málem“ je dosaženo hodně a čtenář má dojem vkusné publikace („levný“ papír pak vůbec neuráží), redakční práce vč. Ediční poznámky, Medailonu autora a Rejstříku atd. To jsou hodnoty, které dnes zdaleka nejsou samozřejmé. Jediná má výhrada, která ovšem nesměřuje k autorovi a souvisí evidentně s ekonomickými tlaky, o nichž se v knize rovněž hovoří se týká tiskové korektury textu, která v některých místech (v převážné většině je to v pořádku) nechala neopravené „překlepy“ (většinou chybějící či nadbytečná písmenka či interpunkci). V závěrečném Poděkování je slovo esej, tedy klíčové slovo knihy, skloňováno v ženském rodu, což by nevadilo (zatímco mí učitelé mě kdysi opravovali s tím, že správně je jen mužský rod), ale jinde v textu (hned v úvodním, s. 9) autor používá rod mužský. V dnešní době, kdy ani televize žel nerespektuje tzv. „slovesné třídy“ (které se už snad ve škole ani neprobírají) a i reportéři běžně používají tvar „oni ví“ místo dosud kodifikovaného správného tvaru „oni vědí“ je tohle nicméně prohřešek minimální. Máme-li ale hovořit o kultuře, zmínit jsem to – byť s úsměvem – musel.

Na závěr několik slov z komentáře Petra Adlera, od nějž pochází jedno z mott v úvodu knihy, a které shrnují stručně výstižně vše, o co jsem se snažil ve svém předchozím příspěvku, a co bych tedy i já mohl beze zbytku podepsat. „Za sebe bych řekl, že mi Karel Hvížďala připomíná Dona Quijota svým soubojem s úplnou devalvací slova jako základního kamene lidského dorozumívání.“

Odkazy
Ke knize Karla Hvížďaly
http://obchod.portal.cz/hvizdala-karel--restaurovani-slov/
http://neviditelnypes.lidovky.cz/kniha-restaurovani-slov-08m-/p_kultura.aspx?c=A080416_095603_p_kultura_wag

Ukázky
https://www.beletrie.eu/data/attachments/1282_preview.pdf

http://www.citarny.cz/index.php/nove-knihy/knihy-dospeli/knihy-souvislosti/1289-restaurovani-slov-v-esejich-karla-hvialy

G. W. F. Hegel, Pán a rab
http://osudy.czweb.org/book/panarab.pdf

Výběr odkazů na osobnosti uvedené v knize:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Elias_Canetti
https://fr.wikipedia.org/wiki/Pierre_Lepape
https://cs.wikipedia.org/wiki/Neil_Postman
https://de.wikipedia.org/wiki/Walter_Schmithals
https://cs.wikipedia.org/wiki/Francis_Fukuyama

Karel Hvížďala, Restaurování slov, Portál, 2008

Zpět