Karel Hvížďala / Grušova hlídka na Rýnu

10.06.2017 11:26

Karel Hvížďala / Grušova hlídka na Rýnu
Rozhovory z let 1883–2011

Bezprostředním impulsem pro přečtení této knížky byla skutečnost, že Karel Hvížďala v doprovodu Zdenko Pavelky (dělává to tak, jak jsem si všiml, vždy to má nějaký kontext, tentokrát skutečnost, že Zdenko Pavelka redigoval ve svém nakladatelství Novela Bohemica Hvížďalovu poslední beletristickou knihu, Osmý den týdne) navštívil 15. března (2017) jičínskou Knihovnu Václava Čtvrtka.

Grušovu hlídku na Rýnu jsem si půjčil také proto, že jsem se s oběma, autorem i spisovatelem, s nímž publicista rozmlouvá, setkal už dříve. S Karlem Hvížďalou na jednom pořadu pro studenty jičínského Lepařova gymnázia v devadesátých letech (byla jich celá řada, zajímavé bylo už to, že zatímco jiné školy zvaly k besedám politiky, LG zvalo osobnosti kultury; tento byl pozoruhodný tím, že jsme v historické knihovně gymnázia seděli u jednoho stolu v jednu chvíli tváří v tvář Karlu Hvížďalovi a zároveň Jiřímu Černému, který se svou tematickou diskotékou byl ve škole už poněkolikáté). Jiřího Grušu jsem potkal uprostřed Valdštejnova náměstí v době jičínského pohádkového festivalu (myslím, že to byl ten rok, co jsem byl jeho dramaturgem, on pak přijel coby tehdejší ministr školství) uprostřed trochu bezradných, jak se mi alespoň zdálo, úředníků školského odboru. Reagoval jsem kupodivu bleskově, „čapl jsem ho pod paží“ a nabídl mu prostředí Pohádkových novin, kde mladí lidé právě tvořili další aktuální číslo. Posadil se k počítači a s velkým zájmem si prohlížel výtvory studentů. Líbilo se mi, jak sympaticky spontánně reagoval (moc jsem se neptal, jestli nemá nějaký jiný program, který bych narušil).

První, čeho jsem si všiml, je barva obálky knihy, takřka stejná jako jiná Hvížďalova kniha rozhovorů, totiž Opustíš-li mne, nezahyneš (Rozhovory se Zdenou Salivarovou a Josefem Škvoreckým), vydaná rovněž v Mladé frontě, a podobnost pokračuje nejen týmž formátem a grafickou úpravou vč. sazby (tvůrcem u obou knih je Clara Istlerová, autorka řady katalogů významných českých umělců, sama autorka, ilustrátorka), autory fotografií (na prvním místě Tomki Němec) a odpovědným redaktorem (Antonín Kočí), snad jen korektorka je v obou případech jiná (Viola Lyčková a Irena Zítková). Explicitně obě knihy jako řada uváděny nijak nejsou, přesto do jedné řady, přesněji coby pokračování Sedmi knih (dialogů) o vzpouře, v němž je kniha o Jiřím Grušovi jedna z posledních.

Tentokrát je to vlastně řada rozhovorů (celkem deset), vedených v Bonnu, ve Vídni a v Praze, s předsazeným úvodem Jiří Gruša jako Evropan a následujícím Post skriptem. Zhruba dvěstě stran textu úhrnem doplňuje ještě Ediční poznámka a Životopis a výběrová bibliografie česky vydaných knih Jiřího Gruši a Výběrová bibliografie česky vydaných knih Karla Hvížďaly.

 

Výraz „česky vydaných knih“ signalizuje a potvrzuje i kontext, v němž se rozhovory Karla Hvížďaly a Jiřího Gruši odehrávaly, a týž výchozí motiv společného osudu, totiž právě zmíněného evropanství obou a zároveň „ukradeného staatsbürgerschaftu“ (státního občanství), které jen jiným výrazem pro nucenou emigraci Gruši i Hvížďaly. Tato „německá“ souvislost mě ovšemže rovněž zajímá vzhledem k tomu, že jsem v Německu (byť ne nuceně, byť ne nuceně jako Gruša a Hvížďala, a byť ne v tehdejším západním Německu, ale východním) rovněž pobýval. V tomto (osobním i kulturním) kontextu jsou srozumitelné Hvížďalovy úvodní věty: „Jestliže byl pro Jiřího Grušu Edvard Beneš Rakušan, tak on byl, stejně jako svatý Vojtěch, Jan Amos Komenský a Milan Kundera, abych jmenoval ty naše nejznámější, Evropan. Bohužel všichni tito Češi a Moravané, včetně Jiřího Gruši, kromě Milana Kundery, který žije v Paříži, zemřeli v exilu.“ Odkazuje se v nich nejen na název Grušovy knihy (originál v němčině, česky v překladu vlastním a Mojmíra Jeřábka, Brno 2011), na nucenost odchodu z vlastní, v tomto případě i „odebrání občanství“ (jinými slovy řečeno to, co výše), a tím i určitý úhel pohledu, který je poněkud jiný, než je běžně Čech zvyklý zaujímat.

A především pak na právě určitý akcent Grušových interpretací různých fenoménů, které (mnohdy i svou provokativností) představují pro čtenáře mnohdy výzvu ke kritickému přemýšlení o historických souvislostech, které běžně vnímáme jinak.

Už v onom úvodním eseji Hvížďala při kladení otázek česko-německému spisovateli upozorňuje na problematiku různého pojetí národa, které je u nás rozšířeno v pojetí Herderově (je definován jazykem, písněmi atd., Gruša pak formuluje „Kulturvolk“, národ vytvořený kulturou, s. 40), zatímco v některých západních zemích (Anglii, Francii) je definován územně a státní příslušností (eo ipso zákony tohoto státu, angl. slovo nation je spíše státní příslušnost), a s tím i související nedorozumění v komunikaci o této věci. Provokativnost jeho vyjadřování je zřejmé, když ocitujeme jeho výrok, že „Václav Klaus je prorok průměrnosti“ (Hospodářské noviny, květen 2011; už tímhle vyjádřením u mě stoupnul o další příčku). To nevylučuje náročnost uchopení jednotlivých Grušových myšlenek, zvláště proto, že mnohdy jsou prezentovány jako teze či maximy bez další interpretace, metaforicky či útržkovitě.

Jednotlivé rozhovory (přehledně uvedené na začátku knihy v „obsahu“) mají podtitul (uveden pouze na místě), který by mohl být („obráceně“) i titulem. Tak například hned ten první, označený O smyslu života, specifikuje přesněji obsah podtitulem O Tváři, Sešitech a Gordonu Schauerovi, tedy dvou časopisech, na nichž se Gruša významně podílel a o českém publicistovi 19. století (v učebnicích uváděn jako Hugo Gordon Schauer), příslušníkovi Masarykova realistického hnutí, který svým článkem Naše dvě otázky právě otevřel dlouhou diskusi o smyslu českých dějin. První otázku, kterou Hvížďala Grušovi položil, byla právě po Grušově prožívání exilu. Svou první „básničku“ poslal Gruša do časopisu Květen, kde se (po první politickém tání od „Vítězného února“) poprvé „objevovaly texty, které měly konečně autenticitu.“ a tedy mladé spisovatele oslovoval (22). Básničku neuveřejnili, protože časopis byl zrušen a Gruša v tom vidí předznamenání svého literárního osudu. Dále líčí zrod nového literárního časopisu – Tváře.

Gruša na Sjezdu spisovatelů přednesl projev, u jehož vzniku byli rovněž Ivan Wernisch, Petr Kabeš, Jan Pištora (pravděpodobně on přišel s názvem), Tomášek a Uhde, dále např. Miloň Čepelka, Antonín Brousek, Olga Hostovská, později Jaroslav Pacovský, následovalo jednání o založení časopisu, museli najít straníka, který by jej zaštítil. V druhém čísle otiskli texty filosofa Ivana Svitáka, ve třetím Grušův článek Realismus jako mravnost (“to byl malér“), proti Grušovi pak bylo zahájeno vyšetřování kvůli besedě se západoněmeckým spisovatelem Joachimem Ziehmem. A vše dorazila Grušova kritika Nezvalových stalinských veršů. Gruša byl dva roky bez práce a měl zdravotní problémy, koncem šedesátých let pak s Petrem Kabešem založili Sešity. „Sešity (1966-69) byly, řekl bych, s odstupem času, více autorské, Tvář analytičtější, filozofičtější, ale spojitost je tu zřejmá – i cosi, čemu bych téměř marxisticky řekl „společná fronta“ (s. 36). V Sešitech Gruša představil (pod pseudonymem Samuel Lewis) veřejnosti svůj první román Mimner pod tehdejším názvem Listy z Kalpadocie („zprávy z podivné země“). Následovalo obžalování z pornografie.

Na téma Schauerových, Milanem Kunderou aktualizovaných otázek odpovídá Gruša jemným předivem interpretací, např. poznámkou o zničení česko-německo-polské a rakousko-německo-maďarské symbiózy, evropské architektuře, jejíž hranice jde přes Hamburk, Švédsko, „Kolín nad Rýnem a pak jde do Anglie a přelévá se do Ameriky“ (s. 42), devastace revolucí 1917, která „zlikvidovala … poměrně úzké ukotvení Ruska v Evropě“ (s. 41), vytržením Čech ruskou mocí „z Evropy, v které tisíc let žily“ (s. 44), o možnosti či nemožnosti se zbavit „naříkavého obrozeneckého tónu, který se táhne celým českým myšlením“ (s. 42), o dnešních rozdílech mezi Východem a Západem, kde „se umírá daleko lépe“ (s. 45), rozrůstání střední vrstvy a její neochotě riskovat (s. 48) atd. Gruša hodnotí negativně onen prvek myšlení, které nazývá „hegeliánství“, tj. upínání k „nějaké syntetické ideji“, např. Všeněmec, Všeslovan atd.

Poznámce pro literární historiky neboli Co předcházelo zrušení Tváře pak Karel Hvížďala mimo rozhovor podává věcnou zprávu o průběhu událostí, které zahájil článek Jiřího Gruši Verš pro kočku (59 – 66).

Nový, v Čechách nejspíš dost neobvyklý pohled přináší rozhovor s názvem Danajsko-dunajský dar (tyhle „hříčky dvojčata“ jsou pro Grušu typické, jinde např. metafora „pasti-vlasti“) s podtitulem O literatuře. Moderní česká literatura „slaví v roce 1985 dvě stě let svého trvání, počítáme-li od vydání Thámova dvojdílného almanachu Verše v řeči vázané“. Literární teorie, kterými jsme byli vychováni, hovořily o „demokratizaci“ české literatury v době Husově, ale i v pozdějších údobích jako o něčem pozitivním (i v německé literatuře se hodnotil pozitivně posun, kdy např. v Lessingově dramatu Emilia Galotti vstupuje na literární scénu, do té doby s postavami šlechticů, dramatickým způsobem měšťanský prvek). Gruša hovoří o opačném konceptu – „světové literatury“ byly literatury panské, zámecké (Corneille, Shakespeare a Cervantes, Italové), její „dohánění“ postihlo i Němce, nejen nás, u nás je pak problém, že nevidíme z perspektivy měšťanských domů, ale „z kuchyní a maštalí“ (v životopisech všech autorů první půlky 19. století je „dominující zkušeností slabost sociální“. Toto „plebejství“ či „demokratická tradice“ je podle Gruši onen danajsko-dunajský dar.

Je vždy „výrazem mentality služebných lidí“ (v komentáři k jiné Hvížďalově knize jsem tomu věnoval pasáž o Hegelově studii Pán a rab). „Česká literatura je jako jediná ve středoevropském prostoru bez šlechtické účasti,“ říká v souvislosti s kladením otázky Karel Hvížďala (i v předchozích pasážích jsem citoval některá jeho slova). Neruda, Dyk, Machar a další usilovali společnost „aristokratizovat“, Palacký by první, kdo byl schopen zpracovat ono nejvyšší patro myšlení „německé protestantské kuchyně“ (Kanta, Schellinga, Hegela), na druhé straně tu je posouvání měřítek a devastace Marxem, Engelsem, Leninem, Stalinem, u nás Fučíkem, Štollem či Blahynkou (starší generace bohemistů ví, o koho jde).

S tím souvisí například to, že se v Čechách věnujeme „malým tématům“ (všiml si toho i Franz Kafka), které jsou charakteristické pro „lidovost“. O pár stránek dál je to formulováno (Hvížďalou), „pro dnešní dobu je právě charakteristické propadnutí všednosti.“ (s. 80, a o kapitolu později: „Naše heslo je „malé ale naše“ […] Nosí se arogantní plebejství“, s. 113) A právě Grušův jazyk je na opačném konci, Karel Hvížďala našel v knize Dr. Kokeš, Mistr Panny v kapitole Rozkoš větu: „...vždycky včnichávám…vyčichám čechy Čenichů ve vyčichlu Čech, živý z číč, lež bratr slzy na slézu slízávané včelou.“ Ovšemže vůči Grušovy byly výtky, že je nepřeložitelný, „příliš složitý“ (s. 77), on však „se nikdy nesmíří s tím, že se mám smát na svého holiče, aby mě volil či četl, jak říkal Stendhal.“ (s. 78) Pak se Hvížďala táže, zda „je možné být spisovatelem po práci“ (právě jsem dočetl Murakamiho knihu Spisovatel jako povolání, který hovoří o nutnosti „plného úvazku“), Gruša zmiňuje jako typického spisovatele tohoto druhu právě Franze Kafku.

Kapitola (rozhovor) V Benátkách je taky hezky alias O politice a jazyku vznikla již v době, kdy se Gruša stal ministrem školství (předtím byl diplomatem). Gruša píše studii o „politickém žvástu“ s názvem Moc mocných neboli Vláda jmen a nomokracie (zjevná je narážka na Havlovu esej, ale i na jeho „ptydepe“ ze hry Vyrozumění). Hovoří také o tom, jak ti, co ho „nezákonně zbavili občanství a rodiny a kamarádů a jazyka“ dnes „pobíhají a říkají, že trpěli a jak to bylo hrozné“. A také o nově vznikajících elitách.

Následuje kapitola O dějinách a českých šancích v 21. století (Z pohledu Němců jsme dosáhli nejctižádostivějších cílů). Totiž, „ve 20. století jsme dosáhli všeho, čeho jsme chtěli: udrželi jazyk, založili stát, zbavili jsme se dvou totalitních systémů, národního a internacionálního socialismu a připojili jsme se vojensky k euroatlantickému civilizačnímu okruhu“. Ale: neustále je naše existence „nesamozřejmá“, stále se limitujeme „lokálními zájmy“ (je to tak už od svatého Vojtěcha), nechceme se „propojovat“. Bohužel jsme promarnili všechny velké šance („Když v Praze seděl římský císař, který mluvil hlavně česky a jmenoval se Václav IV., své šance prochlastal během asi patnácti let.“, s. 105) Problém je rovněž v tom, že jsme se definovali jako nacionální stát (viz výše). „Záludnost definice a znejistění hranic bylo dáno a priori tím, že tyto jinojazyčné skupiny jsme definovali jako menšiny…“ (s. 107) V diplomacii nám komplikuje renomé náš způsob vyjednávání, který má žel „rys vychytralosti místo chytrosti. To je model našich furiantů.“ (s. 108) Česká vyčůranost („celé minulé století chyběly přirozené vzory rovného chování, myšlení, gest a cti“ říká Hvížďala) je příčinou i polistopadového vývoje. Gruša dodává: „Samozřejmě že podobných faux pas se dopouštějí i ostatní, ale u nás je to metoda. Stačí si uvědomit naše šance v letech 1990-1992 a jak rychle jsme z nich byli vycouváni díky právě této vychytralosti“ (s. 108-9). To je žel Čechům vlastní. „Čteme zákon, abychom věděli, jak ho obejít a nedodržet. (…) V Čechách se jakoby neví, že zákon je cosi, co slouží spravedlnosti.“ (s. 110) Gruša dálo hovoří o „sebeprovincializaci“ v letech 1993 až 1995, záměrné ztráty širší perspektivy. Proto nás také např. Němci vidí, pomocí svých přesudků „jako malé, vychytralé, potměšilé a servilní lidi. Podobně jako my je předsudečně vidíme jako nafoukané, velké a hloupé.“ (s. 115)

Gruša tato negativa, která si možná někteří lidé u nás ani neuvědomují, nebere na lehkou váhu a nevyjadřuje se nijak „kulantně“, zkrátka nás „nešetří“. Umím si v tuto chvíli představit reakce některých čtenářů á la „to se mu to hovoří“ či „co do toho má co mluvit, když tady nebyl“. Ano, vzpomínám si právě na reakce v oněch polistopadových letech a vytěsňování těch, kteří byli – v době povšechné euforie, která ale zároveň kryla leccos ne právě lichotivého – kritičtí (např. Karel Kryl). A Gruša tyto skutečnosti rozebírá na řadě dalších příkladů v českých dějinách. Vidí „jiný typ prostoru, jiná témata“, poznamenal jsem si neslušně tužkou na okraj stránky knihy. Je to jeho zkušenost pobytu „v české selance a sebeizolačním manýrismu“ (s. 130), jak říká v dalším rozhovoru z roku 2003 s názvem Čech z Německa a Rakouska. A stejně tak je formulován název dalšího rozhovoru, totiž „musíme se naučit stát na stejné úrovni jako partneři (O diplomacii a prezidentováni PEN klubu), který ukazuje cestu z této šlamastiky ven. Čas bychom měli vnímat jako „kairos“, nikoli jako „chronos“, kairos je čas odvahy, čas radostného skoku, čas vstupu do širšího kontextu (ve starém Řecku to rozlišovali). To se týče i otázek vstupu do Evropy a komunikace s ní.

Už dříve (na s. 129) Gruša upozorňuje: „Kdo nebude chápat významy slov tak, jak se chápou v Evropě, nedomluví se, i když bude znát cizí jazyk.“ Nyní (147) hovoří metaforicky o snaze získat výhody pro „pytlácké spolky“. Jak ho tíží tato skutečnost, o tom svědčí, že poněkolikáté opakuje, že nemůže pochopit, „proč jsme museli vyštípat prvního zdejšího Evropana, Slavníkovce Vojtěcha, a pak čekat na arcibiskupství v Praze třista roků a na královský titul stopadesát.“ (147) Podobně nesmyslná byla aféra s vnukem cizince, který se stal českým panovníkem díky chytrým diplomatům Nečechů, zajistil českou státnost na dvěstě let, jeho syn pořídil první ústavy a první mimorománskou univerzitu, „ale my jsme se zmocnili jeho synka a vysvětlili mu, že nemusí z Křivoklátu ani do Řezna, natožpak do Říma. Takže on potom jako jediný římský císař jménem Václav přišel o titul pro neschopnost – sesazením. Dodnes se aovšem radujeme, že nám tu univerzitu počeštil!“ (s. 148) Ještě Albert Einstein učil v Praze na německé Ferdinandově univerzitě, „na půdu Karlovy univerzity on nikdy nevstoupil“ (148).

Pokračováním příběhu, v níž si Hvížďala s Grušou velice dobře rozumějí (to je znát z toho, že formulaci z otázky můžeme takřka vydávat za Grušovu odpověď, jak se mi tady málem daří), je i další rozhovor Naivita je poklad, rovněž O české politice, ředitelování ve Vídni a ještě jednou o PEN klubu. Z Grušových komentářů vybírám: „Moje obava o Čechy spočívá v tom, že se opět v této zemi rozhoduje proti měřitelnosti skutečných výkonů ve prospěch dané lovecké družiny se správnou legitimací.“ (s. 162) či „Dnes je mentálně snažší se domluvit mez Vídní, Bratislavou a Brnem, než s Prahou. Praha se tváří jako střed světa, ač všechny důležité dálnice se Praze vyhýbají, a nepodařilo se to změnit ani takovému státníkovi, jako byl Karel IV.“ (s. 163) A dále: „demos není poklus“, „demokracie je vždy o menšinách“ (s. 161) Mimochodem zkratka nejstarší mezinárodní organizace literátů, založená v Londýně v roce 1921 (International PEN, od r. 2010 PEN International), jejímž předsedou v letech 2004–2009 Gruša byl, znamená Poeti, Esejisté a Novelisté. Zajímavý postřeh je o dnešním světě pictoratury, v němž obraz má větší hodnotu než slovo.

Posouváme se do roku 2007, kdy je Jiří Gruša už dva roky ředitelem Diplomatické akademie ve Vídni (rozhovor s názvem Nationalita a racionalita nesmějí kolidovat / Znovu o diplomatické akademii, strachu z konkurence a českém narativu). „Akademii založil v roce 1754 hrabě Kounic, je to tedy tak trochu naše instituce, a zároveň nejstarší diplomatická škola v Evropě,“ uvádí téma Gruša (s. 173) a pokračuje, že zde „prezentoval postnacionální koncept diplomacie“ (viz první titul).

A sérii deseti rozhovorů na různých místech Evropy uzavírá ten z roku 2010, uvedený jako Život v pravdě anebo lhaní z lásky či O rekapitulaci penzisty. Gruša, uvolněný z jednotlivých vazeb, se vrací především ke knihám, a možná i proto se jeho styl v odpovědích na Hvížďalovy otázky ještě více zahušťuje, metaforizuje i intektualizuje, takže takřka každá druhá věta dává nějaký impuls, který nás nutí jej promýšlet, nacházet svou odpověď, oponovat či souhlasit, rozpalovat se nadšením nad tím ohňostrojem či hledat vlastní formulace. Vyberu schválně jeden úryvek (bez uvedení kontextu): „»Fructus ventrix tui«, plod života tvého, je boží kompetence. Vlast jako Erde – vlastní Pánbůh. S takovým pozadím můžeš vzdorovat všem vlastencům. Nejde tedy o národní jazyk, ale o komunikativní kompetenci.“ (s. 195) Myšlenkový rozmach a úhel pohledu, daný i bilingvitou (rozšiřující se na další jazyky), vzdělanost a imaginace, zkušenost z řady naplněných příležitostí (hledal jsem slovo, nad výrazem „funkce“ jsem si řekl fuj!) zakládá důvěryhodnost toho, co Gruša říká. Je pochopitelné i to, že jedna z posledních Hvížďalových otázek se týká médií a školství. Co Jiří Gruša odpověděl, si ale musí přečíst čtenář sám.

https://www.kosmas.cz/knihy/205228/osmy-den-tydne/

http://www.novelabohemica.cz/o-nas.html

http://art.ihned.cz/c1-54719640-karel-hvizdala-grusova-hlidka-na-rynu
http://www.databazeknih.cz/knihy/grusova-hlidka-na-rynu-97185

https://en.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Gru%C5%A1a

Karel Hvížďala, Grušova hlídka na Rýnu, Mladá fronta, Praha 2001

Zpět