Julian Assange

Nejspíš každý ví, o co jde. Jméno spoluzakladatele WikiLeaks, na jehož stránkách byly zveřejňovány informace, které si různé vlády a korporace přály utajit, je jménem jedné z nejkontroverznějších a, podle www.literárky.cz „nejpozoruhodnějších“ osobností současnosti.
Kdybychom WikiLeaks vnímali jen v tom prvním plánu, totiž že bylo zveřejněno něco, co mělo být utajeno, museli bychom si položit samozřejmě několik otázek. První by asi bylo, co znamená to slovo „utajované skutečnosti“. Podsouvá se nám tu pochopitelně význam slova, který dává rovnítko mezi výraz „utajovaný“ a „pochybný“ a „pochybený“, „netransparentní“, „protizákonný“ či dokonce „zločinný“. Tak to samozřejmě může být, zvláště různé vojenské a hospodářské kriminální činy bývá, pochopitelně, snaha zamést pod koberec, jak se říká. Nevylučujme nicméně, že „utajovaný“ může znamenat ale naopak i naprostý soulad se zákonem.
Další věcí je, když se hovoří o záležitosti, které patří do „veřejného prostoru“. Pak by v demokratickém režimu měly být veřejnosti z principu (i když v konkrétních zákonných omezeních) opět obecně přístupné.
Jenže to nejsou všechny konotace, které na člověka vyskočí, když padne tato zmínka. Souvislosti, proč tady činím tuto aspoň stručnou poznámku. Především to jsou „autorská práva“ na „duševní vlastnictví“, jejichž nějaké ustálení je dnes, tzn. v době, kdy světem vládne mediální prostor, právnicky, legislativně naprosto nezvládnuté. Jak to je se stahováním obsahů a s odkazováním na ně. Odkazováním, které je podstatou celosvětové sítě informací. Vzpomeňme, jak se tohle řešilo přidáním jakési podivné daně z cédéček, jak se hovořilo dlouze o pirátství, které je ovšem nepostižitelné, ale zabývat se tím začaly teprve firmy, které se cítily ekonomicky poškozeny, nikoli „osvícený panovník“, tedy pardon, nějaká mezinárodní právnická organizace, která by do věci vnesla nějaká pravidla. Vzpomeňme na nedávnou aféru s Google-knihovnou, u níž rovněž nebylo jasné (a není mi doteď), jak by tyto zákony měly fungovat. Vzpomínám jen, teď mne to napadlo, na dávnou historii americké literatury, kdy totiž autor Huckelberryho Finna Mark Twain bojoval o existenci, protože pro americké podnikatele na knižním trhu bylo jednodušší vydat Dickense, to znamená knihy, v jejichž cenové kalkulaci odpadal nejen honorář autorovi, ale i autorské poplatky, které pochopitelně byly přes oceán autory na britských ostrovech nevymahatelné. Takže – na nějaké vyřešení měli milánkové minimálně dvě stě let. Nu, tak teď to nebylo úplně korektní. Ale pár desítek let ano.

Stejně tak to dopadlo i s knihou, která byla bezprostředním impulsem k této poznámce, totiž „Neautorizovaná autobiografie“, kterou Assagne také nechtěl vydat, a která přesto vyšla. Také tam byly nějaké nesrovnalosti. Petra Smítalová v Instinktu nazvala svůj příspěvek „Uhrančivý autoportrét provokatéra“, našel jsem ale jiné odkazy.

https://www.literarky.cz/kultura/literatura/8293-julian-assange-neautorizovana-autobiografie
https://e-zkusenosti.cz/spolecnost/julian-assange-%E2%80%93-neautorizovana-autobiografie-assange-julian/