Joseph Heller / New Haven, náš cíl

Joseph Heller / New Haven, náš cíl
úklid knihovny

Joseph Heller byl v první linii četby, obrazně řečeno, tj. byl autorem, který díky románu Hlava XXII byl dobře znám jako spisovatel americké válečné (protiválečné) literatury. Důvodů bylo několik, tzv. „pokroková“ (tuto nálepku bylo třeba přidat, aby kniha mohla vyjít) americká literatura se hodně četla, měla kvalitní překladatele (mj. Josef Škvorecký), pak tato kniha má přesně stejnou absurdní logiku jako český Švejk ^{Pzn. 1}, dokonce velmi podobá anekdota o dvou zákonech v armádě, první: velitel má vždycky pravdu, druhý: nemá-li pravdu, platí zákon první, patřila k tehdejšímu „vojenskému folklóru“, a za třetí, do českých kin přišel v roce film Hlava XXII.

Drama z roku 1967, které je tématem tohoto příspěvku, je běžně známější pod titulem Bombardovali jsme New Haven (v originále We bombed At New Haven, Dell Publishing, New York 1970, jinde jsem narazil na titul We bombed In New Haven), ponechal jsem ovšem podobu názvu, jak jej mám v dispozici ve vydání v Dílii 1986 v překladu Jindry Duškové.

Nabízí se tedy otázka, zda i tato hra má podobnou poetiku jako Hlava XXII, totiž v podstatě kritiku uzavřeného systému totalitního armádního světa, který se obrací proti základním principům humanity. Na úvodní stránce je vedle osob, které jsou Major, Kapitán Starkey, Seržant Henderson, Desátník Bailey, Desátník Sincliar, Svobodník Joe Carson, Vojín Fisher, Pět idiotů, Ruth, pracovnice Červeného kříže, Dva sportovci (Lovec a Golfista), Bratr vojína Fishera, ještě dítě a Syn kapitána Starkeyho poznamenáno, že čas je „vždy přítomnost, přesně v den a v hodinu, kdy se koná představení hry“ a místo „divadlo, kde se představení koná“. Je zde tedy signalizováno něco z absurdní logiky, kterou už známe z Hlavy XXII.

Odpovědi se nabízejí hned na prvních stránkách textu. Hra má dvě dějství, jevištní poznámky jsou poměrně rozsáhlé, před prvním dějstvím dva a půl strany textu. Na konci první strany se praví: Blízko jednoho rohu stolu stojí na podstavci velký glóbus. Na tabuli jsou ve sloupcích napsána křídou jména, mezi nimi většina jmen jednotlivých postav hry i skutečná jména mnoha z těch, kdo se podílejí na inscenaci. Před vlastním začátkem představení se odehraje cosi, co naznačuje, že se řízení představení v něčem zadrhlo, totiž opona stoupá a v polovině se zarazí v okamžiku, kdy ještě není vše připraveno, herci, kteří budou hrát, teprve připravují rekvizity na jevišti. V celém další hře jsou patrné dvě věci, které vyplývají i z těchto skutečností:

Za prvé se jedná o něco podobného, jako je „hra ve hře“, tzn. herci hrají na jevišti herce, v našem případě to ale není „další hra“, ale hra sama sebe, tedy – sáhneme-li do přihrádky teorie divadla, brechtovské „entfremdung“/zcizující efekt, kdy – opět obráceně, třeba s Janem Werichem či Miroslavem Horníčem řečeno – divák ví, že „pan lesník“ je ve skutečnosti pan Vomáčka, protože ho ve vesnici všichni znají. Herci se občas dívají do scénáře, co mají hrát, a je předem všechno dané, na několika místech je v divadelním textu předepsáno „volné místo“, tj. herec má (podle té které inscenace) doplnit své skutečné angažmá, nejznámější roli, jindy skutečné jméno. Za druhé pak ale tato identifikace „drhne“, nedaří se, ve scénáři jsou „chyby“ (hned na začátku se hovoří o Cařihradu, ale bombardovat se bude „Istanbul“, nastane o to hádka), herci občas z té role vypadnou či se ptají, jak to mají hrát či jsou nespokojení se zadanou rolí, jeden z nich říká, že nechce umírat už v prvním dějství, ale až v posledním. V tu chvíli se ovšem divák bude tázat, umírat jako kdo? Jako člověk, který se identifikuje s dotyčnou rolí, nebo jako herec, kterému je tím upřena možnost ukázat na jevišti po delší dobu své herecké umění? Stejně tak paralelně můžeme klást podvojnou otázku po smyslu toho, když se Starkey ptá, „Kdo tady vládne?“, „Kdo v tom cirkuse má hlavní slovo?“, kdo rozhodne, který příkaz má být vydán, zda major, nebo jeho nadřízený plukovník či nakonec generál, „kdo to všechno doopravdy řídí“. A to už je velmi blízko té otázce, kterou kladl pilot Yossarian v Hlavě XXII, který měl být vyjmut z letové služby, ale jen v případě, že o to požádá, a vlastní smysl otázky pak byl, kdo je vlastně blázen, případně zodpovědný zločinec.

A absurdnost textu hned na následujících stranách nás přesvědčí, že jsme na správném představení. Už místo jednoduchého hlášení slovem „zde“ na oslovení nadřízeným je vše zpochybňováno, včetně subordinace („Kams dal oči, paznehte!“, říká desátník Sinclair kapitánovi Starkeymu), herci diskutují, zda mají vůbec hrát tuto hru, nebo jinou – „Kdyby nám tu dali hrát něco krásného…?“, jak říká žena Ruth, nebo přehrávají v roli či vůbec pochybují o podstatě toho, co dělají, ale i divadla. ^{Ukázka 1} Obrátíme-li to zpět k obsahu hry, vyvstane pochybnost o smyslu toho, o čem herci hrají – o válce.

Mimo jeviště se uskuteční avízované bombardování Cařihradu, při náletu zabili Sinclaira a poté ho marně hledají, chtějí se ujistit, že „někde je“, že to není doopravdy, stejně jako vše ostatní, například bomba ve skutečnosti není žádná bomba, jak vysvětluje publiku seržant Henderson (s. 62), ale rekvizita, míč. Nepravděpodobnost „reality“ potvrzuje scéna s míči a hračkami, s dudlíky (s. 59), nicméně vše je stále na hraně, což je příznak nebo dokonce podstata absurdity, jak se ukazuje i v pokračování hry. Jednu ze vztahových rovin (ostatní ještě zmíním) představuje Ruth, která spí se Starkeym a nalévá kafe, které je odporné, není přece ve skutečnosti servírka.

Ve druhém dějství přichází na jeviště Bratr, tj. bratr vojína Fishera, který je náhradníkem za Sinclaira. Je to ještě skoro dítě, na tvrzení ostatních, že v divadle nedochází k žádnému násilí, namítá, že v Shakespearovi je spousta násilností (s. 64). Vidí věci svěžíma očima: Nic se vlastně neděje – „Tohle je všechno, co se tu má dít?“ (72). Chvíli máme opravdu tento pocit, celé to jsou variace, zdá se, že tu není vlastně souvislý děj (což je klam). Rovinu divadlo/realita také komplikuje skutečnost, že je mezi herci pět idiotů, někdy je problém rozlišit je od ostatních, respektive ostatní od nich, zpochybňuje se jejich idiocie (71). Je otázka, zda se nic neděje, protože ve scénáři je předepsáno, že po Cařihradu se budou bombardovat další města, Minnesota, New Haven, v Minnesotě má zahynout Henderson. Henderson diskutuje s majorem, že chce ještě žít (i jako herec), aspoň rok, aspoň chvíli. Znovu vyvstane otázka, co se stalo se Sinclairem, zbyly po něm kusy civilního oděvu. Henderson někam zmizí, všichni ho hledají, i sportovci, zavírá se opona, protože se nemůže pokračovat, Major a Starkey pokračují v hraní před ní, Major prohlašuje, že Hendersona zabije, Starkey mu to vyvrací, diváci mu to přece nedovolí ^{Ukázka 2}, sportovci opakovaně klepou na dveře a hledají Hendersona, Ruth naléhá na Starkeyho, že mu musí pomoci, je schován ve skříni, hra nabývá na dramatičnosti, Starkey říká, že to má s Majorem domluveno, nic se mu nestane, přijde za ním, sportovci odvedou Hendersona k Majorovi, Starkey se vrátí před ním k poslušnosti, sportovci Hendersona, který odomítá nastoupit do letadla, kde má přijít o život, zabijí. Jako náhradník za něj přijde Starkeyho syn, prosí jej, aby jej zachránil, dalo se to předpokládat (jedna z klíčových vět dramatu), měl na to devatenáct let, aby tomu zabránil, uteče, ale sportovci ho chytí, uteče znovu oknem, jako náhradník opět přichází jeho syn, všech třista jmen náhradníků je totiž stále on. Zatímco poprvé se vzpírá, potřetí už se chová i k vlastnímu otci jako k cizímu muži. Starkey v zoufalství opět vysvětluje publiku, že se vlastně nic neděje, je to jen hra, jen zábava. V dálce se ozývá výbuch. Starkey si bere noviny (ty standardní vzhledem k reálnosti inscenace, tj. u nás by to byla třeba MF dnes) a vybízí diváky, aby dali u pokladny příspěvek na děti, které nepoznaly své rodiče.

Když ještě shrnu to, co nebylo v deskripci story výrazně řečeno, jsou to role Hendersona, který od začátku říká, že není voják a všemi způsoby se snaží předejít fatálnímu určení, Starkey je ten poslušný, který nakonec vždy bude tím, který splní onen „díl povinnosti“ (i v závěru, kdy jako bankovní úředník zase odchází z divadla). Stejně tak jsou modelové postavy ostatních rolí, včetně sportovců a idiotů. A jejich jednání má validitu/platnost stejnou, ať je to divadlo či skutečnost, respektive, ať pochybují či nepochybují, zda je to vše „doopravdy“ (viz znovu ^{Ukázka 2}). A samozřejmě je to také jistá výpověď o podstatě armády.

Ukázka 1
Henderson: Protože já vlastně vůbec nejsem voják. Jsem něco úplně jiného. Jsem herec… v úloze vojáka. (Ukáže na obecenstvo.) Oni to vědí. (S úsměvem mluví rovnou k obecenstvu.) Že je to tak? A dobrý herec, ne? (Sinclairovi) Jen si tu chviličku pohráváme. Je to jen hra, podívaná, trochu zábavy, takže není dobře nechat se tím unášet a zapomínat, co jsme doopravdy.

Sinclair (zasmušile:) To se rozumí.

Henderson: Podívej, Sinclaire, - ten voják, co tu předstírám, že jsem nikdy ani nežil, takže jak mě může něco zabít? Existuje jen naoko, je to smyšlenka něčí představivosti. Nikdy jsem se s ním nesetkal, nic mi do něho není. Takže kašlu na to, kolik snad mají v Cařihradě kanónů nebo co říká nějaký učvaňhaný major. Je to tak?

(s. 22)

Ukázka 2

[Starkey ve chvíli, kdy nejdříve říká, že nebude jen tak přihlížet k tomu, jak Major zabíjí Hendersona]
Starkey: Za všechno se vám omlouvám, ale… hrajete teď Nebo to všechno, co tu říkáte, myslíte vážně?

Major: Na tom nezáleží. Copak to nechápete? Záleží jedině na tom, co se děje. To vy si vůbec neuvědomujete. A proto jste vždycky tak bezcílný a mouchy, sežerte si mě, skoro ve všem, co kdy děláte.

Starkey:Tak počkat, to bych si vyprosil! Jestli se mnou chcete mluvit takhle, udělám čelem vzad a jdu.

Major: Sotva. Na to ve vás není dost opravdového charakteru, abyste odešel. Pokřikovat tu před takovým zástupem lidí je asi ta nejzazší mez, kam se kdy odvážíte.

Starkey: Nebuďte si tak jistý.

Major: A to tedy jsem. Nechte tu všeho a jděte, jestli si myslíte, že to dokážete. Tak do toho, jděte.

Starkey: Jdu! (Starkey se má k odchodu, Major sebejistě přihlíží. Starkey po několika krocích jde váhavěji, pak se zastaví a hanbou svěsí hlavu.)

Major: Ne, vy neodejdete. Jste kapitán a kapitáni neodcházejí. Kapitáni poslouchají. Jsou ve vás vytvořeny všechny podmínky k tomu, abyste souhlasil a jste vycvičen jednat tak, jak je vám přikázáno. Jste rád, že máte svůj plat a prestiž, a líbí se vám, co tu máte za úkol. Na to nezapomeňte. Takže zůstanete, kde jste, budete jednat, jak se od vás očekává, a dál budete odříkávat svoje repliky přesně podle těch, na něž navazují – jak je tady už celou dobu pronášíte.

Starkey: Tak to tedy vůbec není pravda. K čertu, co mi nenamluvíte. To není pravda!

Major: Je to pravda. Má vám to dokázat? (Otvírá text a ukazuje na stránku.) Můžete to tady na ně vykřikovat ještě hlasitěji, jestli to ve vás probouzí pocit, že jste svobodný, čestný, nezávislý. Můžete dokonce sám sobě namlouvat, že máte jisté přesvědčení – ale už ne déle než několik vteřin. Pak budete muset mluvit a jednat přesně tak, jak se od vás očekává, protože to jste celý vy – neuhýbejte tomu – v tom je všecko, co jste, prostě kapitán. A budete tak muset mluvit a jednat i proto, že se bojíte tady toho (Zvedne ruku, prsty má nataženy.) Víte, co to je?

Starkey: Ruka.

Major: Ne. (Svírá prsty v pěst). Je to pěst. Bojíte se, že by vás mohla rozdrtit, a to by taky dokázala. Mimoto víte, že můžu svolat celou armádu lidí se střelnými zbraněmi a obušky prostě jen tím, že zahvízdám na tuhle svou zázračnou vojenskou píšťalku (Sáhne do kapsy, vytáhne dudlíka, začne jej dumlat.)

Starkey (se směje): To není píšťalka. Je to dudlík.

Major: Říkám-li, že je to píšťalka, je to píšťalka.

Joseph Heller, New Haven, náš cíl, Dilia Praha, 1986, překlad Jindra Dušková, 126 stran.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Joseph_Heller
https://www.spisovatele.cz/joseph-heller
https://m.ceskatelevize.cz/ct24/kalendarium/75222-zemrel-autor-hlavy-xxii-joseph-heller/
https://www.goodreads.com/book/show/99058.We_Bombed_In_New_Haven
https://www.nytimes.com/books/98/02/15/home/heller-bombed.html

Pzn. 1
Jak svědčí Arnošt Lustig, Joseph Heller mu osobně před lety řekl, že „by bez četby Dobrého vojáka Švejka svůj americký román Hlava XXII nenapsal“. Na soše je vytesán citát ze Švejka: „Život lidský, poslušně hlásím, pane obrlajtnant, je tak složitej, že samotnej život člověka je proti tomu hadr“.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Ha%C5%A1ek