John Fordham / Jazz

Většina materiálů, na které jsem při různých příležitostech narazil, když jsem se pídil po jazzových souvislostech, se zaměřovala na jeho dějiny či na jednotlivé osobnosti, které psaly jeho historii. Tak tomu bylo vlastně už od prvních hodin hudební výchovy někdy v deváté třídě, kdy nám pan učitel Hejduk pouštěl Paula Robesona či Louise Armstronga, ten druhý pak se v šedesátých letech jako jeden z mála umělců „ze Západu“ objevil i v Praze, a následovala nejrůznější poučení o stylových epochách, spousta desek, protože přesto, že jsme byli uzavřeni za železnou oponou, bylo Československo svým způsobem velmoc, vycházely antologie na černých deskách, od roku 1964 tu byl jeden z prvních jazzových festivalů v Evropě, k dispozici byly časopisy, měli jsme i vlastní osobnosti jako byl Lubomír Dorůžka či hvězdy jako Jiří Stivín s Rudolfem Daškem, orchestry jako ten Gustava Broma. A pak, po letech mrazu z Kremlu, vycházely antologie na cédéčkách, a ještě později jsme si vyměňovali materiály na přenosných médiích a konečně bylo vše zpřístupněno na internetu, dnes jsou dokonce k dispozici k poslechu celé koncerty z nejvýznamnějších světových festivalů.

Jak se tak vše rozběhlo do šíře, dostal jsem pocit, že bych si rád prolistoval nějakou knihu, kde je všechno pěkně pohromadě. Tak jak to je i u některých jiných hudebních oblastí, třeba u rockové hudby. Publikace s prostým názvem Jazz a obrázkem saxofonu na obálce, jejímž autorem je John Fordham, splňuje tuto představu velice dobře. Záložka naznačuje obsah ve třech heslech, „nezaměnitelný zvuk“, čímž se myslí hráčské metody, stavba nástrojů či notové příklady jazzových skladeb, „klasické nahrávky“ pak diskografického průvodce podle jednotlivých stylů a „hudebníci a jazzové řemeslo“ časové tabulky, klíčová místa, události a osobnosti, profily hudebníků a artefakty, které jsou zachyceny nejen textem, ale i na fotografiích a obrázcích. Autorem této jazzové encyklopedie v jednom svazku je jazzový kritik, publicista a rozhlasový komentátor, spolupracovník britského deníku The Guardian a autor ilustrovaných dějin jazzu The Sound of Jazz, a říká se, že je určena jako pro „jazzové začátečníky“, tak pro „ostřílené znalce“. Kniha má dvě předmluvy, jednu od anglického saxofonisty Sonnyho Rollinse, který vystupoval od konce čtyřicátých let s hráči jako jsou Miles Davis, Thelonius Monk či Max Roach, a druhou českého multiinstrumentalisty, zmíněné legendy českého jazzu Jiřího Stivína. Kniha vyšla v nakladatelství Slovart 1996. Zajímavé je, že mezi překladatele patří i Markéta Cukrová, kterou příznivci hudby znají jakožto přední mezzosopranistku žádanou v oblasti staré hudby (Collegium 1704, Collegium Marianum, Musica Florea aj.). Vše je zřejmější, když si uvědomíme, že pěvkyně je vystudovaná anglistka na Karlově univerzitě.

Kniha je rozdělena do šesti kapitol. Historie jazzu zahrnuje Kořeny jazzu, Nové začátky a Časové tabulky jednotlivých období od roku 1900 do roku 1990 a kapitoly nejdříve podle míst zrodu tradičního jazzu, New Orleans, Chicago, New York a pak stylů – Cool jazz, Hard bop, Free jazz, Fusion (píšu velkými písmeny, jsou to názvy částí textu) a konečně Jazz dnes. V kapitole Anatomie hudebních nástrojů se čtenář dozví více o trubce, trombónu, klarinetu, saxofonu, dřevěných dechových nástrojů, bicích a perkusech, zvlášť pak vibrafonu, strunných nástrojích, kytaře, kontrabasu, jedna podkapitolka se věnuje samplování.

V portrétech v kapitole Jazzoví velikáni jsou pojednáni Scott Joplin, Jelly Roll Morton, Louis Armstrong, Bix Beiderbecke, Sidney Bechet, Duke Ellington, Coleman Hawkins, Billie Holiday, Lester Young, Count Basie, Charlie Mignus, Charlie Parker, dizzy Gillespie, Miles Davis, Thelonious Monk, Art Blakey, Sonny Rollis, John Coltrane, Ornette Coleman a Keith Jarrett. V Jazzovém řemesle se hovoří o kořenech, melodie a rytmu, harmonii, improvizaci, kompozici a aranžmá, nahrávání, tři podkapitolky jsou věnovány jazzovému tanci.

Poslední kapitolou je Galerie klasických nahrávek, a zde se opět setkáváme s jednotlivými styly, tato část je rozdělena na Blues & kořeny, Ragtime & stride, Neworleánský styl, Chicago & New York, První zpěvačky, Swing, Bebob, Cool jazz, Hard bob, Raný funk, Mainsstream, Poválečnýzpívaný jazz, Free jazz, Postbopové bigbandy, Modální jazz, Latinský jazz, Fusion, Ve jménu tradice, Klubový jazz, Free bop & funk a konečně Worldbeat.

Ovšemže, je to encyklopedie, jednotlivé kapitoly jsou provázány, takže můžete začít, kde chcete, třeba u jednotlivých osobností, o nichž už je nejstručnější zmínka v časových tabulkách a charakteristikách období, které spoluutvářely. Na dvojstraně či jedné straně se pak čtivou formou dozvíte více. Na druhé straně je to pak pochopitelně výběr těch nejznámějších osobností a způsob, jakým jsou čtenáři přiblíženy, si uvědomíte nejlépe, když porovnáte třeba s někdejší rozsáhlou, několikasvazkovou Encyklopedií jazzu a moderní populární hudby (Matzner, Poledňák, Editio Supraphon). Tam je pochopitelně „všechno“, tzn. stručná, hutná informace, na druhou stranu „suchá“, často dokonce ve zkratkách, což vyžaduje úhrnný objem faktů, které jsou zde sděleny (tzn. můžete nalistovat každou, i „méně významnou“ osobnost a základní věci se dozvíte). Je to oním zmíněným zaměřením, encyklopedie českých autorů je psána odborným stylem, Jazz je i pro zmíněné jazzové začátečníky. S šíří záběru, ale i s dobou a polygrafickými (a rovněž politickými) možnostmi (před Listopadem byl jazz spíše trpěnou oblastí kultury) souvisí poutavější forma prezentace v textech, nezanedbatelné je rovněž množství obrazového materiálu.

O úloze řečených osobností v historii jazzu se tak můžete dozvědět např. v základních esejích, navazujících na chronologické tabulky, ale i v samostatných portrétech a pak v Galerii klasických nahrávek, která je jednou z předností celé publikace vzhledem k tomu, že můžeme získat poměrně detailní vhled do tvorby jednotlivých osobností, ale i stylů, zachycené na široké paletě (na 250) nahrávek. Ovšemže, jak je i v knize řečeno (a je tím zdůvodněna právě ona Galerie), o jazzu, ostatně jako o každé jiné oblasti hudby, nemá smysl pouze mluvit, ale je třeba jej poslouchat, to by ale předpokládalo buď sběratelskou činnost, systematické pořizování uvedených nahrávek (jistě dnes mnohdy velmi cenných, pokud nemáme remasterovaná CD alba) nebo přístup do odborné knihovny. Ale i v případě, že se obrátíme na dostupné materiály na internetu (Youtube či jiné servery), mohou tyto informace, vzhledem k tomu, že ani tam není všechno v původní podobě, být alespoň výchozím vodítkem při vyhledávání jednotlivých skladeb, alb či výběrech tvorby.

Každé dílo má svůj určitý charakter, zaměření. Fordhamova příručka, která vyšla v originále na začátku devadesátých let (1993) a u nás poměrně rychle poté (1996), do značné míry vychází z představy o zásadním stylovém zvratu, který se odehrál po swingové éře, v bebopu. Možná, že tento pohled vychází právě i z perspektivy začátku devadesátých let, kdy došlo – po jistém útlumu zájmu o jazz v předchozích desetiletích v souvislosti s prudkým nástupem jiné hudební oblasti (rocku a elektronické hudby, přes určité dílčí pokusy ve fusion či artrocku) právě v tomto stylu. „Srdečním tepem tohoto návratu byl bebop,“ říká autor (na straně 49) a v odstavcích Nejkratší cestou ven! a následujících pasážích popisuje tento objev u DJů a nočních klubech a příchodech nových osobností. Historie jazzu samozřejmě za to dobu „narostla“, přinejmenším o free jazz a různé podoby fúze a posledních dvacet let a kniha určitě měla i své vydavatelské limity, nicméně přesto mi poněkud chybí například west coast jazz jako výrazná kapitola, ve starších materiálech uváděná, stejně jako některé klíčové osobnosti jako Acker Bilk (u nás známý coby host prvního jazzového festivalu v roce 1964) či Django Reinhardt (je zmíněn u C. Hawkinse), nebo Dave Brubeck, Nat King Cole, ze zpěvaček Bessie Smith. Ovšemže je to otázka výběru, ale ne vždy je to jen jeho záležitost. Zatímco dechové nástroje jsou v různých aspektech „pokryty“, nástroje smyčcové takřka absentují – jazzový houslista Stephane Grappelli je zmíněn jen v jedné nahrávce a kdesi v přehledu, Jean-Luc Ponty rovněž. Obrázek elektrických houslí a zmínka o nich chybí zcela (samozřejmě si toho, jestliže mou instrumentální oblastí jsou smyčcové nástroje, nemohu nevšimnout). Mnohé, jak řečeno, je ovšem „dotaženo“ v nejzevrubnější části publikace, tedy ve zmíněném diskografickém průvodci na více než padesáti stránkách na konci knihy.

Fordhamův Jazz je velmi užitečnou knihou, kterou stojí za to se podrobněji zabývat.

https://jazzport.cz/2005/08/20/kniha-john-fordham-jazz/
https://www.kosmas.cz/knihy/101117/jazz/

John Fordham, Jazz, Nakladatelství Slovart, Praha 1996