Johannes Brahms / Symfonie č. 1

Johannes Brahms / Symfonie č. 1
skladby festivalu České doteky hudby

Symfonie č. 1 c moll, op. 68, pro symfonický orchestr Johannese Brahmse byla poprvé uvedena Velkovévodskou bádenskou dvorní kapelou v Karlsruhe (Großherzoglich Badischen Hofkapelle Karlsruhe, dnes Badische Staatskapelle Karlsruhe), za dirigentským pultem stál Felix Otto Dessoff (1835 – 1892), německý skladatel a dirigent. Dílo vznikalo v rozpětí čtrnácti let, první náčrtky pocházejí z roku 1862.

Symfonie má charakteristickou stavbu pro žánr, tedy čtyři věty s označením
1. věta: Un poco sostenuto – Allegro
2. věta: Andante sostenuto
3. věta: Un poco Allegretto e grazioso
4. věta: Adagio – Più Andante – Allegro non troppo ma con brio – Più Allegro

Trvá zhruba 45 – 50 minut.

Poměrně dlouhou dobu vzniku symfonie lze vysvětlit dvěma okolnostmi. První z nich je mimořádně sebekritický způsob Brahmsovy práce, která vedla k tomu, že zničil celou řadu raných děl, na druhé straně očekávání přátel a veřejnosti vůči skladateli, v němž viděla pokračovatele Beethovena a jeho dědictví, ve kterém měl důstojně pokračovat ve své symfonické tvorbě. A proto nás ani neudivuje, když Hans von Bülow, rozhodující hudební autorita té doby, prohlásil toto Brahmsovo první symfonické dílo za „Desátou Beethovenovu symfonii“. Vzhledem k monumentální postavě Beethovenově a všestranně akceptovaným vůdčím postavením v tomto žánru toto očekávání nebylo vůbec jednoduché. K tomu ještě můžeme připočíst diskusi, která v této době nastala ohledně „symfonie“ jako hudebnímu útvaru. Představitelé „Novoněmecké školy“ Richard Wagner a Ferenz Liszt prohlásili, že symfonie je mrtvá a jediným dalším východiskem v hudebním vývoji je symfonická báseň.

Konkrétním plánům na symfonii předcházely různé projekty. Plánovaná instrumentace čtyřruční sonáty z roku 1854 ztroskotalo na základě sebekritiky, první věta prvního klavírního koncertu, op. 15 (1856) byla původně koncipována jako věta symfonie, a v roce 1858 následoval pokus, do tohoto okamžiku třívětou serenádu pro oktet přepsat pro velký orchestr a dokončit jako symfonii. Nakonec z toho vyšla Serenáda č. 1, op. 11, ale nikoli symfonie. Tyto pokusy lze doložit na základě korespondence, další úsilí, jak naplnit Beethovenovo dědictví, zůstává zahaleno.

První náčrt symfonie pochází z roku 1862. Albert Dietrich, skladatel, dirigent a přítel domu Schumannů, byl první, kdo se s touto ranou verzí první věty seznámil. V tomtéž roce posílá Brahms materiál Kláře Schumannové, která se pak v dopise Josephu Joachimovi vyjadřuje o „poněkud silném začátku“.  Na naléhavé Joachimovy dotazy ale i nadále Brahms odpovídá, že dílo „není hotové“. Rostoucí zájem o pokračování práce na díle dokládá korespondence přátel s Brahmsovým nakladatelem Fritzem Simrockem až do roku 1874. Brahms sám se vyjadřuje vyhýbavě, máme doložen úryvek melodie alpského rohu, podložený textem, který poslal jako hudební pozdrav na pohlednici Kláře Schumannové, a který zůstal v definitivní verzi finále skladby nezměněn.

Motivací pro to, aby skladatel dokončil symfonii, byla vzrůstající popularita jeho skladeb, které v sedmdesátých létech vytvořil – Německé rekviem (1868), Píseň osudu (1871), Triumfální píseň (1872), Variace na téma Josepha Haydna (1874). Na těchto skladbách je zřejmé, že tvůrce je nyní schopen dostát obtížnému úkolu, jejich orchestrace byla perfekcionizována. V roce 1876 konečně došlo k průlomu, když Klára Schumannová na Rujáně zahrála obě krajní věty, které byly zřejmě beze zbytku dokončeny jako první. V říjnu pak skladatel prezentoval celou symfonii.

Jak rozvleklá byla práce na prvním symfonickém díle, tak takřka bleskové bylo její nastudování, korektury, případně krácení atd., které byly realizovány během jednoho měsíce. Premiéra se konala v Karlsruhe pod taktovkou Brahmsova přítele Otto Dessoffa, on sám pak dirigoval dílo o tři dny později v Mannheimu. Reakce byly převážně entuziastické, napjaté očekávání hudebního světa se naplnilo. Přes i některé kritické výhrady, např. v nejasnosti tématu či orchestraci, se diskuse točila převážně kolem dvou otázek: první bylo (pochopitelné) srovnání s Beethovenem, druhé byla absence „tématu“, čímž skladatel setrvával na pozicích absolutní hudby. Na německé stránce Wikipedie jsou doloženy hudební motivy, které jsou podobné nebo dokonce totožné s Beethovenovými. Jde samozřejmě nikoli o „opisování“, ale o kontinuitu hudební tradice, dá se říci o citace, protože si toho „všimne každý osel“, jak bylo poznamenáno již v době prvních provedení skladby. (Stejně tak mohu toho, kdo by chtěl nahlédnout do podrobností kompozice, odkázat na zmíněnou webovou stránku, na které jsou základní věci rozebrány.)

https://de.wikipedia.org/wiki/1._Sinfonie_%28Brahms%29

Vídeňští filharmonikové, Leonard Bernstein
https://www.youtube.com/watch?v=o3a4v1TWUNo

Queens College Orchestra / Maurice Peress, Conductor
LeFrak Concert Hall
October 28, 2011
https://www.youtube.com/watch?v=42QH9nDoLJA

Berlin Philharmonic, Wilhelm Furtwangler
Live Recording, Feb. 10, 1952
https://www.youtube.com/watch?v=uGexRHe2iBk

Na festivalu České doteky hudby 2013 zazní symfonie na  Slavnostním zahajovacím koncertu ve Španělském sále Pražského hradu 16. 12. v podání Janáčkovy filharmonie Ostrava pod taktovkou Petra Louženského.