Johannes Brahms / Serenáda č. 2
01.04.2015 20:48Johannes Brahms / Serenáda č. 2 A dur
dílo Johannesa Brahmse
Serenáda Nr. 2 A dur, op. 16, tak řečeno sesterská skladba Serenády č. 1, neboť se její vznik časově kříží s touto skladbou, je, jak už řečeno v komentáři k ní, výsledkem Brahmsova zájmu o serenády W. A. Mozarta pro dechové nástroje a symfonie Josepha Haydna z konce padesátých let. Nápadná je u romantické orchestrální hudby absence houslí (ostatní smyčcové nástroje zde své party mají).
Ke vzniku skladby mohu zopakovat několik vět ze zmíněného minulého příspěvku: Brahms pracoval v době od září 1857 až do roku 1859 vždy od září do prosince jako koncertní klavírista a také jako dirigent dvorního sboru a učitel hry na klavír princezny Friederike na knížecím dvoře v Detmoldu. Tam studoval symfonie Josepha Haydna a nechal si od přítele Josepha Joachima poslat partitury serenád W. A. Mozarta. Skladba 2. serenády spadá do podzimu roku 1858. Návrhy ukázal Brahms nejdříve Juliu Otto Grimmovi a poslal Claře Schumannové v prosinci 1958 první větu, o rok později v témže měsíci 3. a 4. větu. Práce pokračovaly až do uvedení na počátku roku 1860.
Serenáda je napsána v obsazení pro malý orchestr, vynechány jsou, jak řečeno, housle: v partituře nalezneme dvě flétny a jednu pikolu, po dvou hobojích, klarinetech, fagotech a lesních rozích, dále violy, violoncella a kontrabasy. Pikola hraje pouze v závěrečném rondu. Brahms doporučoval osm nebo více viol, 6 violoncell a 4 kontrabasy.
Důsledkem zřeknutí se houslí (tuto praxi zopakoval skladatel v 1. části Německého requiem) je poněkud potemnělý charakter díla. Na druhé straně se tím skladba dostává do blízkosti Mozartových serenád, kde se rovněž melodie chopí dechové nástroje, zatímco předchozí, 1. symfonie je opět v blízkosti Haydnovy symfoniky. Pětidílná skladba trvá zpravidla zhruba třicet minut.
Její jednotlivé části:
- I. Allegro moderato. První věta má sonátovou formu, nicméně neopakuje se expozice. Hlavním tématem, ovládajícím úvodní větu, je chorálová melodie v sextách. Druhé, vedlejší téma v terciích a dvojtečkovaném rytmu zcela chybí v provedení a opakuje se teprve v doznívající codě.
- II. Scherzo, Vivace. Je to krátká věta ve formě da capo (Scherzo – Trio – Scherzo s codou). Rytmicky působící scherzo je výsledkem hemiolového motivu (hemiola je rytmický princip, který v české hudbě rovněž dobře známe, ve dvou taktech umístěné fráze v té délce, že se do nich vejde třikrát, s příslušnými akcenty, např. v lidové písni a tanci Sedlák, sedlák, sedlák, tedy tanec Furiant, jak jej ve své tvorbě užívali i Dvořák či Smetana). Kontrastní je měkká melodie opět v sextách ve střední části – Triu.
- III. Adagio. Třídílná věta (A – B – A‘ s provedením mezi úseky B a A‘) se otevírá basovým tématem osmkrát opakovaným v různých tóninách, nad nímž se klene kantiléna dechových nástrojů – tato část je tedy volnou passacaglií (právě tato v baroku oblíbená forma vychází z opakování basového tématu). Na začátku střední části zazní působivé téma lesních rohů. Clara Schumannová řekla o této větě: „Je úchvatně krásná (…) Celý kus má v sobě něco z církevní hudby, mohlo by to být Eleison.“ („Es ist wunderbar schön! […]. Das ganze Stück hat etwas Kirchliches, es könnte ein Eleison sein.“)
- IV. Quasi Menuetto. Také čtvrtá věta je postavena na formě ca capo, tentokrát je to menuet a trio, vždy dvojdílné, a krátké codě.
- V. Rondo, Allegro. Závěrečná věta spojuje prvky ronda nesonátovou formou. Prostě rytmizované hlavní téma má hravou vitalitu osminkových triol.
Premiéra se konala v roce 1860 v Hamburku, Hamburská filharmonie skladbu uvedla ve Velkém Wormském koncertním sále pod taktovkou skladatele. Na tomto koncertu zazněl rovněž Beethovenův houslový koncert se sólistou Josephem Joachimem, Brahms se ujal kromě toho také sóla v Schumannově klavírním koncertu.
V tisku doznala skladba rozdílné přijetí. Po druhém provedení v listopadu 1860 pod vedením Carla Reineckeho ji označil recenzent jako „neskutečně nudný produkt. Nápaditost je bídná a hubená a práce se vyznačuje snahou působit polyfonně a učeně.“ Jiná recenze z roku 1861 naopak vyzdvihuje „působivou jednoduchost celého pojednání, jíž se druhá serenáda mimořádně vyznačuje“ a „preciznost a jasnost výrazu.“ V roce 1862 zaznělo dílo s Newyorskými filharmoniky pod taktovkou Karla Bergmanna poprvé v New Yorku. 1863 následovala Vídeň, dirigoval Otto Dessoff. Úspěšná byla provedení 12872 v Baden-Badenu (řídil Brahms) nebo 1875 v londýnském Crystal Palace.
Tiskem vyšla Druhá serenáda na konci roku 1860 u Fritze Simrocka, hlavního vydavatele Brahmsova, v témže roce pak v aranžmá pro čtyřruční klavír, zpracovaném autorem v tomtéž roce. V roce 1875 vyšlo autorem revidované vydání, změny se týkaly orchestrace a frázování jakož větších změn dynamiky ve všech větách. Při příležitosti premiéry revidované podoby v prosinci 1875 s Vratislavským orchestrálním sdružením za řízení Bernharda Scholze přiznal Brahms, že hobojové sólo v triu Menuetu bylo převzato houslemi.
Skladba je dostupná na řadě nahrávek, mimo jiné od Kurta Masura, Heinze Bangartze, Jiřího Bělohlávka, Artura Toscaniniho, Gary Bertiniho nebo Bernarda Haitinka. Přesto patří k méně provozovaným Brahmsovým orchestrálním skladbám.
———
Zpět