Johannes Brahms / Osm skladeb pro klavír

Johannes Brahms / Osm skladeb pro klavír, op. 76
dílo Johannesa Brahmse

Osm skladeb pro klavír, op. 76, zahrnuje Capriccia a Intermezza, od každého po čtyřech. Sbírkou charakteristických kusů (kalk z něm., Charakterstück, lyrická skladba, většinou právě pro klavír, s jednoduchou myšlenkou, vyjádřenou názvem, např. Touha), publikovaných v únoru 1879, Brahms přišel po delší době s novou skladbou pro sólový klavír. Premiéra se konala v říjnu 1879 v podání Hanse von Bülowa v Berlíně. Zatímco první Capriccio bylo zkomponováno již v roce 1871, napsal Brahms zbytek v roce 1878 v Pörtschachu u Vrbenského jezera (Wörthersee).

Sbírka, která byla původně rozdělena do dvou sešitů, vykazuje vliv Roberta Schumanna a Frédérica Chopina, jejichž souborná vydání v nakladatelství Breitkopf & Härtel coby vzácnost opatroval. Ve zhuštěné podobě vykazují většinou třídílné skladby zniterněný pozdní styl opusů 116 až 119, k jejichž charakteristice patří mnohovrstevná klavírní sazba, chromatika a rytmické rafinesy.

Obě formy se odlišují ohledně temp a označení přednesu, dynamiky a charakteru. Zatímco Capriccia upřednostňují rychlé tempo a jsou energická, svižná a dokonce vášnivá, jsou Intermezza pomalejší a spíše umírněného výrazu.

Přehled

1. Capriccio fis moll (6/8, Un poco agitato, Unruhig bewegt)
2. Capriccio  h moll (2/4, Allegretto non troppo)
3. Intermezzo  As dur (alle breve, Grazioso, Anmutig, ausdrucksvoll)
4. Intermezzo  B dur (2/4, Allegretto grazioso)
5. Capriccio  cis moll (6/8, Agitato, ma non troppo presto. Sehr aufgeregt, doch nicht zu schnell)
6. Intermezzo  A dur (2/4, Andante con moto. Sanft bewegt)
7. Intermezzo  a moll (alla breve, Moderato semplice)
8. Capriccio  C dur (6/4, Grazioso ed un poco vivace. Anmutig lebhaft)

Klavírní kusy vznikly poté, co Brahms dlouho nenapsal žádná samostatná sólová klavírní díla. Po Variacích na Paganiniho, zveřejněných v roce 1866, Valčících pro klavír na čtyři ruce, op. 39 (Walzer für Klavier zu vier Händen op. 39), kterých si skladatel velice cenil, a prvním dílu Uherských tanců, napsaných zprvu pro čtyřruční klavír, došlo k dlouhé přestávce ve zveřejňování v této oblasti, která skončila teprve v roce 1879. Podle Andrey Bonatty to ukazuje, jak bylo pro Brahmse obtížné nalézt po klavíristických objevech ve virtuózních Variacích na Pagaginiho a na Händela nové výrazové možnosti.

Pro klavíristy, komorní hráče a nadané hráče z listu tato fáze ovšem neznamenala, že by se zcela zřekl klavíru. Vedle Valčíků a Uherských tanců napsal v této době ještě Sonátu pro klavír a violoncello, op. 38, Valčíky milostných písní (Liebesliederwalzer) op. 52, verzi pro dva klavíry svých Haydnovských variací, op. 56b, Klavírní kvartet č. 3 c moll, op. 60, a Nové milostné písně, op. 65. V roce 1878 kromě toho započal pracovat na svém symfonickém Druhém klavírním koncertu B dur; klavír tak hraje důležitou roli pro komorní a koncertantní hudbu.

Komplet prozrazuje historické vzory, jimiž se Brahms zabýval rovněž v rámci svých organizátorských a filologických aktivit. Tak se druhé, opravdu populární Capriccio h moll inspirovalo v tónině, rytmu a charakteru u dvanáctého čísla Tanců členů Davidova bratrstva (Davidsbündlertänze)  Roberta Schumanna a parafrázuje začátek svého předobrazu.

Zatímco Theodor Billroth shledává v baladeskním sedmém čísle „takřka záměrný schumannovský charakter“ a skladba mu ztělesňuje „připomínku Schumannovy první tvůrčí periody“, Max Kalbeck poukázal na skutečnost, že se orientuje na Nocturno f moll od Chopina. Constantin Floros zase poukazuje na motivickou blízkost s prvním číslem Schumannova klavírního cyklu Dětské scény, jejich kompoziční schéma se zde rovněž odráží.

Vedle Kalbeckem popsaného vlivu Schumannova a Chopinova na op. 76 je možné upozornit i na zásadní význam klavírní hudby Francoise Couperina na skladatelský vývoj Brahmsův, který se dostal do zorného pole muzikologů. Jeho Pièces de Clavecin, Livres I/II vydal v rámci projektu Památky hudebního umění (Denkmäler der Tonkunst), který řídil Friedrich Chrysander, a o Couperina se i později zajímal.

Brahms zprvu nevěděl, jak by měl jednotlivé části pojmenovat a psal svému nakladateli Fritzi Simrockovi: „Nevěděl byste nějaký titul? !??!!??!? Ze zemí všech pánů by byl ten nejpřímější, Kirchneriana veselý, napadá Vás něco? Kaprica a Intermezza nebo Fantazie by bylo také správně,  kdyby šlo o různé koncovky.“ První návrh byl dozajista míněn sebeironicky a vztahuje se možná na skladbu O cizích zemích a lidech (Von fremden Ländern und Menschen), jimiž Schumann zahajuje své Dětské scény. Simrockovi se Brahms přiznal, že mu vlastně „vůbec není jasný“ titul. Před tištěnou verzí pozdních klavírních skladeb op. 118 a 119 váhal mezi označeními „Fantazie“ a „Klavírní skladby“. Simrock se pokoušel ho přemluvit, aby si zvolil „mluvící souhrnný titul“, na což Brahms reagoval odmítavě: „Monology nebo Improvizace“ by „bohužel tentokrát vůbec neřekl. (…) Asi nezbývánic jiného než „Skladby pro klavír“. Katrin Eichová vysvětluje, že Brahms se touto „relativní neutralitou“ titulu  chtěl vyvarovat příliš silné poetizace či tvoření asociací se svou hudbou.

Info
https://de.wikipedia.org/wiki/Acht_Klavierst%C3%BCcke_op._76
(tam i podrobnější popis jednotlivých čísel, do tohoto příspěvku převzat v překladu ostatní text)
Davidovo bratrstvo
https://www.musicsvet.wz.cz/vybrany.php?soub=Schumann

Muzika
https://www.youtube.com/watch?v=KuGwTdTzabM
https://www.youtube.com/watch?v=vmIszCwkYTc