Johannes Brahms / Houslová sonáta č. 3 d moll, op. 108

Johannes Brahms / Houslová sonáta č. 3 d moll, op. 108
dílo Johannesa Brahmse

Poslední Brahmsova sonáta pro housle a klavír, tedy č. 3 d moll, op. 108, byla zkomponována v letech 1878 a 1888. Na rozdíl od předchozích má čtyři věty (první a druhá jsou třívěté), je věnována skladatelovu příteli Hansovi von Bülow, dirigentovi, klavíristovi a skladateli, který dopomohl věhlasu Brahmsově, ale i Wagnerově symfonickému dílu. Premiéra se konala v Budapešti roku v interpretaci houslového partu Jenő Hubay (v Německu uváděného jako Eugen Huber), maďarského houslisty, a skladatele u partu klavírního.

1. Allegro
2. Adagio
3. Un poco presto e noc sentimento
4. Presto agitato

První věta je v tradiční sonátové formě. První téma, lyrická melodie cantabile v d moll, sotto voce (tlumeně) v houslovém partu a prostém, přitom živém doprovodu klavíru. Ihned poté, co housle téma uvedou, se chopí subito forte virtuózním, heroickým úderem klavír. Nyní je řada na houslích, aby jej doprovázely, opět v synkopovaném rytmu. Druhé téma, romantická, expresivní melodie v F dur  uvádí klavír sám a housle jej opakují v jednoduchými arpeggiích klavíru. V provedení zahrají housle variantu prvního tématu, zpracovaného bariolage, zatímco klavír se opět ujímá doprovodu v pravé ruce. Zvláště zajímavé v tomto oddílu je pédale (držený tón, Orgelpunkt, pedal point) na dominantním A v levé ruce po celou dobu. Reprízu (třetí část sonátové formy po expozici a provedení) začínají housle zpracováním prvního tématu, které je ve srovnání se začátkem o oktávu níže, klavír pak hraje verzi původní podoby. Po posledním zaznění tématu tři náhlé údery unisono subito forte oznamují nečekanou přímou modulaci do f moll. V následující části, které je virtuózního o mohutného, takřka symfonického charakteru, se housle a klavír prostupují a vrací k fragmentům původního tématu. Po přímé modulaci zpět do d moll pokračuje repríza, pak druhé téma zazní v D dur, pak ještě jednou zpět do d moll a první téma ještě jednou v houslích v původní oktávě. Následuje série modulací. Posledním sostenutem opakujícím první téma přes tři oktávy vede melodie do D dur, jíž přímo následuje – takřka atacca –  druhá věta.

Druhá věta v D dur je jemná a lyrická cavatina pro housle, úloha klavíru je omezena na doprovod. Má romantický a nostalgický charakter, tříosminový takt vytváří pomalý rytmus jako u valčíku. Melodii začínají housle espressivo, v polovině dolní rejstříku, probíhá v klidu, má introspektivní charakter až do okamžiku náhlé dvoutaktové modulace a crescenda vedoucímu k bouřlivému vyvrcholení v terciových dvojhmatech houslí. Po několika taktech pak přestávce melodie zazní znovu, ale o oktávu výš a poněkud méně zdrženlivě, nese charakteristické Brahmsovské označení "poco forte" (doslovně "trochu silné.") Tentokrát se modulace ubírá poněkud jiným směrem a v novém opakovaném vzepjetí, o kvartu výš než předtím, než podruhé klesá a vrací se zpět do D dur, ale náhle vzlétne na do rapsodického, jakoby improvizujícího arpeggia a dosahuje triumfálního třetího vrcholu, opět v původní tónině D dur. Stručná ozvěna pak uzavírá tlumeně celou kadenci.

Na rozdíl od druhé věty se ve větě třetí ujímá iniciativy klavír. Uvádí hlavní téma, scherzando v f moll, housle lehce odpovídají na druhou dobu a prokládají jednoduchý doprovod melodickými fragmenty. Podruhé opakují téma housle, melodické fragmenty z minulých doprovodných figur se stanou součástí samotné melodie.

Poté se ujmou vedení housle a v rapsodickém vzplanutí přicházejí s virtuózními arpeggii, která končí v mohutných akordech. Stejný materiál je uveden bezprostředně poté opět v d moll. Modulace zpět do f moll vede k rekapitulaci původního materiálu. Klavír opět uvádí hlavní téma, soto voce, polohlasně, zatímco housle doprovázejí pizzicato. Coda nenápadné celou větu uzavírá.

Čtvrtá závěrečná věta se vrací k původní tónině d moll. Je to technicky nejnáročnější, nejvirtuóznější věta celé sonáty, dynamická a vášnivá. Šestiosminové metrum sugeruje tarantelu. Struktura je podobná jako v první větě, se dvěma kontrastujícími tématy propojenými mezihrami z melodických fragmentů a modulacemi. Po úvodu v délce čtyř taktů, v němž klavír uvádí téma v doprovodu houslí, postaveném na smršti rozložených akordů, si nástroje vymění role a housle uvádí první téma v celém jeho rozsahu, lyrickou, ale bouřlivě vášnivou melodii, a nyní doprovází klavír týmiž akordy, které původně hrály housle. NáslNNNNNásleduje nervózní, roztříštěná série melodických fragmentů, plná ostrých dynamických kontrastů. Klavír uvádí, nyní bez doprovodu, druhé téma v C dur. Jedná se o elegantní, majestátní a klidnou melodii, hranou jednoduše a přímočaře. Housle ji pak opakují a klavír přidává v doprovodu synkopické rytmy a vrací ozvěnu. Brzy nato, když housle dokončily melodii, začíná se rozvíjet v klavíru pianissima a una corda motiv tarantelly. Housle jsou ozvěnou klavíru, a skladba se rozvíjí v několika modulacích. Hlavní téma se několikrát vrací, několikrát je rekapitulováno, obměňováno a rozváděno nejrůznějším způsobem s akcentem na variace v šestiosminovém rytmu tarantely až do bouřlivého závěru.

https://en.wikipedia.org/wiki/Violin_Sonata_No._3_%28Brahms%29

https://www.youtube.com/watch?v=eFFRAJP55f0