Jiří Hájíček / Vzpomínka na jednu vesnickou tancovačku

Soubor dvaceti povídek z let 1995–2014 s názvem Vzpomínka na jednu vesnickou tancovačku (Host, Brno, 2014) je méně známá kniha českého spisovatele Jiřího Hájíčka, jenž se ve svém díle zabývá jihočeským venkovem. Stejně tak, jako v těchto povídkách je ústředním tématem trilogie Selský baroko (2005), Rybí krev (2012, Magnesia litera 2013) a Dešťová hůl (2016). Z právě uvedených dat je zřejmé, že povídková kniha vyšla v době mezi druhou a třetí částí trilogie, což by mohlo potvrdit i jejich podobné ladění. Uspořádání povídek je v knize členěno do šesti částí, přičemž nejvíce povídek obsahuje druhá část, první obsahuje čtyři povídky, třetí a pátá po dvou povídkách, čtvrtá tři povídky a poslední jedinou s žánrovým označením román (Vesnickej román), které ovšem nepojmenovává žánr textu. V Ediční poznámce jsou uvedena data, případně nakladatelství, v nichž byly povídky publikovány poprvé (většinou Hynek, první čtyři povídky, tedy ty v první části, podobně osm povídek druhé části Host, zbylé pak v nakladatelství Listen a Theo – po jedné, Literární sborník 7edm či periodika Respekt a Literární noviny, případně Revolver revue, poslední tři ze čtyř, z nichž předposlední vyšla v Respektu, vycházejí poprvé). V první části je dodržována chronologie (léta 1998 až 2008), nejzazší uvedené datum se vztahuje k vydání v Respektu (Popel nejlepšího záložníka).

Autor záměrně nezakrývá jistý odér regionálnosti, naopak jej používá jako koření a ozvláštnění obecně lidských příběhů. Neokázalost, pokud jde o styl, literární hrdiny i příběhy samotné, důvěrná znalost venkovského prostředí, vykreslení atmosféry — to jsou hlavní atributy Hájíčkova psaní. Návraty k realismu a přímočarému vyprávění jako by u autora nebyly otázkou volby, ale nutnosti či samozřejmosti vyplývající z témat a samotné podstaty a poslání jeho próz.

To se dočteme v textu anotace na Databázi knih, kde kniha zaznamenává velký čtenářský ohlas, komentáře přidělují často plný počet hvězdiček, jeden z nich, MaroCZ, ji označuje dokonce za „skvost“. Už ne tak jednoznačné jsou ohlasy literární kritiky. Markéta Kittlová, která na iLiteratuře v recenzi nazvané Zápisy sentimentálního kronikáře vyzdvihuje Hájíčkovy literární kvality, když říká, že „Výbor z povídkové tvorby Jiřího Hájíčka představuje tohoto autora jako kronikáře (jihočeské) vesnice. Povídky jsou mnohdy výrazně pointované, ale zároveň fungují jako skici vesnického prostředí, mezilidských vztahů a především historie vepsané do osudu rodin a rodů, do fasád vesnických stavení.“ či „I na malé ploše povídky však Hájíček dokáže – a možná ještě působivěji než v románu – ve zkratce popsat celou křivku života, její vrcholy i propady i způsob, jakým ji vychýlily dějiny,“ a o spisovateli hovoří jako o „detailním, citlivém, často laskavém pozorovateli lidského života“si zároveň posteskne, že „Čtenář, který se těší na zcela nové texty, však bude patrně zklamán – z patnácti povídek v souboru obsažených jsou jen tři dosud nepublikované.“

Méně pochopitelné jsou závěry Lucie Zelinkové v recenzi na www.novinky.cz, s níž můžeme souhlasit, když hovoří o „lehkém závoji marnosti“ či o určité „looserovitosti“ (anglické slovo označující břídila, poražence, se ale píše „loser“), ale už stěží, když vidí v Hájíčkovi pokračovatele hrabalovské poetiky, byť se to snaží doložit zmínkou o strýci Francinovi v jedné z povídek. To, že se řada povídek odehrává v hospodě u piva, ještě neříká nic o pábitelství či imaginativním autorském stylu, který u Hájíčka (není to ovšem žádný nedostatek) nenacházím. A už vůbec nesmysly čteme v Respektu v textu Víta Schmarce, u něhož se můžeme sice zamyslet nad tím, že se povídky vyznačují nejen rozptylem časovým, ale i kvalitativním (slabé jsou údajně povídky s vypravěčem ve 3. osobě, dokonce „ve skutečně slabých momentech se dostáváme až na hranu průměrných příspěvků do regionálních sborníků,“ zatímco vyzdvihuje povídku Baywach), ale nikoli už nad označením těchto povídek jako třetí části jihočeské trilogie. Já sám se v tomto komentáři spokojím se skromnějším cílem, totiž na základě četby poctivě popsat jednotlivé povídky, jakkoli by mně právě tento přístup mohl někdo vytýkat jako nedostatečnou ambici.

Úvodní povídka s názvem Pinky a já otevírá ono obyčejné prostředí, v němž se pohybují hrdinové většiny povídek, zde s humorným zabarvením. Vypravěč se po čase setkává se starým kamarádem, majitelem otlučené Škodovky 100 – to nás směruje v čase, stejně jako některé další reálie, totiž
kamarádi chodí po hospodách s představou, že zaplatí za stravenky, které Pinkimu dala jeho žena. To, že podnik RaJ, Restaurace a jídelny, je zrušený, se dozví až v několikáté hospodě, poté, co šli po jednom pivu do nějaké další, kde by mohli zaplatit. Dnes to je všechno HaR a tedy mohli platit těmi lístky, které mají. Hospodskou anabázi provázejí úvahy  o Bohu, Pinky z něj má strach.

Baladička vypráví o koni Martinovi, který měl jít na jatka, vypravěč přemluví závozníka, aby ho vzal sebou, a cestou vypravuje o ženě Monice, o níž se domníval, že chodí do pěveckého sboru, byl to ale sbor náboženský. Když se potom domluvil se známým, panem Stránským, že mu nechá na víkend volný byt, nic z toho vzhledem k jejímu přesvědčení nebylo, série paradoxů (a kolapsů) spočívala v tom, že Stránský navíc ostudně mluvil v hospodě, jak si mladí lidé užívali, a vypravěč se poté zapřísáhl, že tam už nikdy nepřijde. Když se ale dozví od pana Boháče, zištného člověka, který vše chtěl skoupit, že pan Stránský je nemocen, přijde k němu přece jen znovu. Když na to nyní vzpomíná, pociťuje „hroznou úzkost a samotu, srdce mi sevřel šílený a beznadějný smutek“. Pan Stránský je mrtvý, kůň rovněž, Monika je pryč, bezprostředně poté jí skončila praxe. V povídkách je častá reflexe minulosti, návraty zpět nejen o několik roků.

V povídce Noc s manekýnou se fotograf setká s dívkou Evou, tvrdí, že je jen komunální fotograf a že ale vedle toho fotil sebe s tričky a nejrůznější nápisy (nejrůznější místa galerie zajímavé četby a hudby, nejrůznější citáty, charakterizující zpětně osobnost vypravěče), spolubydlící Miro, který mu chtěl udělat v divadle fotovýstavu, jednoho dne ale zmizel a s ním i kufr fotek, Evě je pak špatně, zkrátka celé je to nepovedené.

Někdy tě hledám. Vypravěč jde s malým klukem na ryby, i když asi nic nechytí, jak říká jeho máma, má od táty „velkej atlas ryb“, neduživý chlapec Pavlík s přezdívkou Tkanička (je to onen chlapec, který v dalších povídkách vystupuje jako student?), chytí svou první rybu, ale to se nemělo stát, v kontaminované vodě nedožila, než ji vytáhl, dali si pak v restauraci rybu, tu mrtvou ale nechtěl vyhodit, chtěl ji ukázat doma. Zajímavou metaforu čteme ve větě: „Kam se teď vrtnout, do kterého kontejneru vyhodit zbytek tohohle dne?“ Ekologii přírody, ale i duše, zachycují výstižně tyto věty: „Vítr češe trávu a čeří hladinu, někde za ohybem řeky zůstal průmysl a hromady konfekce a prefabrikáty a nějaký nový řád, který trhá město na kusy, na majetkové podíly. My jsme tu sami, zbývá nám z toho všeho jen rozežrané děravé nebe nad hlavou, Péťa sleduje tmavý proud a chroupe jablko, jedno vzal pro mě, připadá mi skoro bez chuti. Povídáme si a řeka teče pryč a zároveň k nám jak to bývá.“ (s. 86) V závěru povídky se vypravěč setkává v hospodě s Veronikou, která mu nabízí, že ho ze splínu dostane „vkládáním rukou“. V televizi běží klip, „hit letošní zimy, ta pomalá, líně se převalující melodie, Free as a Bird,“ která upřesňuje dobu, kdy se příběh odehrál (dohledávám, rekonstrukce hudebního materiálu Beatles, již po smrti Johna, je z roku 1995).

Vzpomínka na vesnickou tancovačku 1986 dala název celému souboru. Hospodské Libuně zemřela před týdnem matka, vypravěč Pavel se cítí neschopný, že to nedokáže jako strejda, který ji pozve na panáka, ona je pak ale nakonec ocení, protože když ho vidí, tak ví, že věci jsou na svém místě. Na tancovačce se probírají záležitosti historie, např. měnové reformy či povinné dodávky, které některé sedláky zničily, vzpomínají na „starého pana Fukse, jeho čísla a jména a letopočty, snad to měl už trochu pomotané, ale mluvil jako chodící kronika česká, která všechno pamatuje, dobré i zlé o svých lidičkách, kteří za nic z té velké historie nemůžou docela, ale za všechno trošku.“ (s. 104) V napětí není jen Pavel v situaci, kterou stále nebyl schopen vyřešit. Dojde ke rvačce místních s chlapci odjinud, pankáči, kteří se opili. A Libuna Pavlovi jako jedinému, kterému to může říci, ukáže, jak schovala jednoho z přespolních, kterého chtěli zmlátit. To je jeden z momentů, kdy se věci jeví jinak než v onom původním světle – „Nohy v úzkých nohavicích měl natažené před sebe, jenom tak v černém tričku vypadal mnohem útlejší, byl snad ve skutečnosti hubenější než já, sám na zemi bez celé té kožené a kovové výbavy, která ležela vedle na podlaze.“ (s. 113) Zatrhl jsem si v textu i tuhle pasáž, popisující lyricky situaci, kdy Pavel pomůže Libuně přenést z výčepu bedny do sklepa. „Položili jsme bedny na zem pod pavučiny a vlhké cihly stropu, trochu jsme se přitom srazili hlavami, jak jsme se naráz oba sehnuli. Zasmála se nahlas a letmo jsme se zachytili očima. Ucítil jsem poněkud čpavý závan její blízkosti, z potu v jejím podpaží, z těch hodin prochozených mezi parketem, výčepem a kuchyní, byl to okamžik. Opatrně jsem se napřímil, ale vešel jsem se pod nízký strop akorát. Vystoupal jsem zpátky po schodech za Libunou, za jejími bílými lýtky a černými boky a černou stuhou. nahoře zamkla úzké sklepní dveře těžkým kovaným klíčem, který musel být starší než my dva dohromady.“ (s. 112) Povídka tak má celou řadu facet/poloh, od řady reminiscencí přes ony dramatické či „neklidné“, až po atmosféru niterné blízkosti a sounáležitosti.

Také Dřevěnej nůž je o pasivitě postav, o níž hovoří některé recenze. Kluci se posmívají „Myšáčkovi“ Michalovi pro jeho zamilovanost a vlastně ho šikanují, když po něm chtějí, aby o dívce řekl, že „je to svině“. K výchově chlapce, který „byl vždycky mazlíček a naši ti nadržovali a já jsem dostával za tebe přes hubu,“ (s. 125) jak formuluje svůj pohled na věc, se přidává Michalův starší bratr, jenž Michala nutí, aby zničil dřevěný nůž, který mu „vyřezal táta“. Ten je tak dostává do takřka neřešitelné situace, ovšemže chce být i s partou. Jeho psychické rozpoložení zachycuje poslední věta povídky: „Nebe tmavlo a padalo na něj, z trávy šla voda a vůně nahoru do větví jabloní, v očích ho řezaly slzy a jeho patnáct let a svět se trochu mlžil a potácel se a byl tak krásný.“ Rozporuplnost chvíle podporuje předchozí protikladné názory na Harryho Boušku, podle nichž byl buď disident, podle jiných zloděj nafty. Ty jsou zároveň zrcadlem teenagerovské suverenity „ostrých“ chlapců, ke starému pánovi se vrátí v realističtějším pohledu na něj povídka Octavie.

Havrani ve městě je jedna z oněch takřka humoresek, žánru, který dnes v literárním úzu v někdejší podobě už prakticky neexistuje (buď je příběh rodinné drama či groteska, řečeno ve zkratce), kde se jedná o nějaký spor. Na jedné straně jsou ti, jimž přítomnost ptáků všemožně vadí, píší rozhořčené články do místního zpravodaje, podávají stížnosti a sepisují petice, „prý, udělejte už něco s těma příšernýma vránama“, a postupně je odevšad vyhánějí (humoreskní je třeba moment, když hasiči vjedou hasiči se stříkačkami a poplašnými sirénami a lidé, protože bylo krátce „po listopadovém převratu v devětaosmdesátém“, si mysleli, „že se něco semlelo, opozice, kontrarevoluce…“ (s. 134) , na druhé straně tu je policista, nadstrážmistr kalich, jenž studuje jejich život v knihách a jezdí je pozorovat, je ale tak trochu pro posměch své manželky, že si hraje na detektiva.

Název povídky Koně se mají pohřbívat je podle rozhovoru v krámu, kde prodávají koňský salám, v němž „jist koně“ starší pán odmítá. Samotný příběh pojednává o pozůstalostním řízení, prostřednictvím něhož se vyjevují vztahy v rodině, jednotlivé osoby jsou uváděny, jak bývá zvykem, podle místa, kde bydlí, např. „stejda z Neměřic, starší bratr řepického strejdy, co umřel“ (s. 146). Zemřelý strýc byl komunista, nicméně přesvědčený, ostatní k němu zaujímají různá stanoviska. Druhý bratr, „radimilický strejda“ závidí otci dívky Slávinky, v jejíž perspektivě se příběh vypráví, přitom tomu moc podnikání nejde, ale nadává na všechny, i na zemřelého. Kredenc se při stěhování na schodech zašprajcne, když strýc chce vyrazit zadní stěnu, přijde se na to, že v ní přenášeli porcelán, který si měli rozdělit zvlášť. Robert, který studuje po maturitě na průmyslovce nástavbu v Praze, naláká dívku do sklepa, tam jí ukazuje pornografické časopisy (strýc komunista měl i tuhle stránku) a vyjede po ní. Pro ni to byl ten rytíř, který chtěl být hvězdářem, pociťuje znechucení a trapnost situace. Otec setrvává v póze, nic si od nich nebrat, když nabízejí Slávince kávu či víno, okamžitě za ni reaguje „Slávka víno nepije“, sám si také nedá ani víno ani kávu. Na konci povídky otec vysvětluje dceři jádro sporu: „Vidělas to tam sama, ne? Mám se tam s nima tahat o kastroly? Myslel jsem, že ten barák společně prodáme a rozdělíme se o peníze. Jenže Venca, strejda z Radimilic,si ho chce nechat a nastěhovat se tam. jsou teď s rodinou ve státním bytě. A že nás ostatní jako vyplatí. Jenže nemá moc peněz, tak chce, abychom mu počkali.“ (s. 161)

Příběh milovnice koňakových špiček patří k těm dobovým příběhům, charakteristickým pro české příhraničí, v tomto případě „paní Kühlmayer“, která kdysi emigrovala do Rakouska, a nyní se vrací do cukrárny „na Linecké třídě“, protože přestože v jejím novém domově mají vše, na co by člověk mohl pomyslet, chuť zdejších koňakových špiček se nedá ničím napodobit. Zvláště když si přitom může paní Kühlmayer (kdysi Jana Homolů) popovídat o všem, co se tady mezitím přihodilo, včetně o své někdejší první lásce. Bylo by to takhle jednoduché, kdyby tu ale nebylo podezření, že to nějak souvisí s protizákonným chováním tohoto muže, pana Matějovského. To se nicméně nepotvrdí.

Octavia je v nejkratší povídce ze souboru název auta, ale nikoli toho polistopadového, nýbrž „Škody Octavie Super, rok výroby 1960,“ s níž již její majitel nejezdí, ale po léta dodržuje pravidelný rituál mytí a leštění. Kdysi toužil s kamarádem vyrazit „po Route 66 přes Spojené státy“, to se mu sice nesplnilo, ale „na otevřených vratech garáže visí už léta ten slavný plakát“, na němž je napsáno, že 7. června 1975 pan Harry Bouška ujel takřka desetikilometrovou trasu z Neměřic do Nového Městce „se zavázanýma očima.“ Je to zápis, který se v neúplné podobě objevil už v povídce Dřevěný nůž (kde ještě nebyl vysvětlen kontext) a který je tak jedním z příkladů provázanosti povídkového cyklu.

Zvláštní název Metání trav se vztahuje k průběhu roku, jehož čas rychle míjí a jehož průběh komentuje starý pan doktor Bartl Pavlovi, jenž si přišel k němu do domu za městem na kopci pro pomoc při alergických potížích. „Vlastně je to všechno pořád stejný, Pavle, říká pan doktor zamyšleně, když jíme u stolu koláč a pijeme kávu, točí se to dokola jako kolotoč na pouti, duben, to jsou zvýšený teploty, a v máji horečka z lásky, pak metání trav a přejde úpal, uschne listí na stromech a nakonec zamrzne voda. Je to furt stejný, s lidma, s přírodou, ale nesmí tě to nikdy omrzet, nebo aspoň ne na moc dlouho, i když už jsi jenom tichej pozorovatel. Jinak jsi vyřízenej…“ (s. 197) Portrét moudrého starého muže, jenž opatruje spoustu malých lahviček, na jejichž etiketách jsou popsané alergenové roztoky („prach, roztoči, plevele jarní, plevele podzimní, lesní dřeviny, jíva, bříza, olše, plísně venkovní…“) je spojen s jednou z těch okamžiků, kdy  na nás dýchne atmosféra starých časů, venkovské pospolitosti. Mihnou se zde i další postavy, paní Koutná, která přinese na velkém porcelánovém talíři „rozkrájený koláč s povidly a tvarohem posypaný sladkým drobením“ (s. 197) či příběh Libuny, které s jejím Karlem „pronájem hospody […] neprodloužil, Libunin táta umřel půl roku předtím. Nic je tam nedrželo.“ (s. 193) Ve vsi panoval názor, že právě Pavel je si s Libuškou souzený, a vlastně to nedopadlo dobře.

Název Melancholické lístečky z podzimních stromů demokracie dávají tušit, že půjde o politické téma, v takového explicitnosti v knize nijak časté. V jednoduchém příběhu vypravuje Pavel (jeho jméno je prozrazeno později, ale je to ten, kterého známe z předchozího příběhu), který se vrátil na venkov a dělá zde mimo jiné i kronikáře, o volbách, v nichž sedí v komisi s „dědoušem Michálkem“, člověkem ze staré školy, starostlivým při každé události (opakuje stále „to je politika“), když do volební místnosti přijde Táňa, dívka, s níž vypravěč kdysi chodil, a do urny málem hodí dámské kalhotky. Vypravěč jí je na poslední chvíli sice vytrhl z ruky, starý pán je však zděšen, protože vesnice byla vždy vzorná a nyní jí hrozí skandál. Objíždí všechny, kdo v tu chvíli byli v místnosti, aby se to nerozneslo. Když v jednu chvíli vypravěč odejde z pokoje (právě kvůli „dědoušovi“), zjistí, že mu dívka, která si z něj dělá legraci, že je Ef El Věk, „dopsala“ pravdivě „ten zápis o volbách“. Povídka je i příkladem propojeného světa, když se zde v řeči mihne Libuše Englmanová, kterou známe z jednom z předchozích příběhů a která „se odstěhovala, když ji novej majitel vyhodil z hospody“ (s. 215)

Dojemná je povídka Anděl na půdě, v němž se Jana Měřická představí ženě s tím, že „přivezla dárek od svýho táty“ a chtěla by jí popřát hezké vánoční svátky, vzápětí se ale dozví, že došlo k omylu a žena není teta Růžena, za niž ji považovala. Obě ženy se potom u skleničky sblíží, vyprávějí o svém odcizení a o události, kterou paní Poláčková, tak se žena jmenuje, nikdy nikomu neřekla – o krádeži sošky anděla z kostela, kterého celý život na různých místech schovávala. Paní Poláčková otce Jany znala, on byl tím tenkrát studentem, který jí anděla přinesl, a ona to nedokázala oznámit, „protože by měl malér, blázen jeden,“ (s. 233). V závěru povídky sledujeme – z pohledu staršího pána – jak dvě ženy jdou přes náves „zavěšené do sebe“ a před vchodem kostela položily na kamenný schod krabici. Když ji otevřel, „zíral na kučeravou hlavičku anděla a na baculatou zlatou ručku trčící z dřevité vaty.“ (s. 235)

V povídce Baywach je propojena historie naší země, prezentovaná otcem, jenž vypráví o „třech osudových ránách“ své dceři, z jejíž perspektivy se čtenář dozvídá i o osudových ranách její rodiny, o Frantovi, jenž se opilý utopil v řece a jeho ženě Jaruně to přišli říci po několika dnech. Název odkazuje k někdejšímu televiznímu seriálu Pobřežní hlídka (David Hasselhoff a „silikonová“ Pamela Andersonová), což byly i přezdívky vypravěčky a „táty“, kterému říkali Mitch, podle onoho plavčíka. Její současný běžný život kontrastuje s tím, který má žena ve vzpomínkách.

Povídkám ve čtvrtém oddílu je společné téma fotbal. V první z nich, Popel nejlepšího záložníka, se po letech na zápase, kde hraje semotické mužstvo, setkávají Martin Moravec a Magda, ve dvou odlišných perspektivách se pak odhaluje nepravdivost předsudků, které oba vůči sobě měli – Magda Martina považuje za frajera, kolem něhož se motají modelky („Jo, nám tě od mala. Vaši tě obletovali, byl jsi hvězda, vozili tě na tréninky, měl jsi všechno a…“ s. 269), on jí nicméně prozradí nejen, že se netopí v penězích, jak si všichni myslí, ale že jeho žena po rozvodu vysoudila byt, jak mu bylo po zraněních, když ho přestali „stavět“ a, což nikdy nikomu neřekl, jak mu bylo, když ho jeho vlastní matka, dnes tvrdá podnikatelka, nechala, aniž by mu cokoli řekla, nechala s ještě jednou taškou stát s trenérem, který jej odvezl do internátu. Po vsi šla fáma, že zachraňuje svou matku svými penězi, protože je bohatý, od krachu, zatímco zde nyní pracuje za stravu a byt. Zjišťují, že jsou „na tom podobně“ (s. 269), když mu na otázku „proč tě zajímá, proč v osmadvaceti pořád žiju sama“, odpovídá, že to je proto, že nedůvěřuje mužům, jak říká: „Když tě zradí vlastní táta a je ti třináct nebo tak nějak, nechá tě s mámou bez peněz a úplně samotný… nevíš, jaký to je“. V druhém plánu hráči – už podruhé – oslavují nedávno zemřelého Magdina tátu, rovněž fotbalistu, který, jak naznačeno, zabil alkohol, opustil rodinu, na druhou stranu byl Martinovým vzorem, kamarádem, který byl na začátku jeho sportovní kariéry. Martin dá Magdě starou fotografii, na níž je jako chlapec s jejím otcem. A na konci příběhu se jí zeptá, jen zdánlivě žertem, „Co kdybych tady zejtra ráno čekal? Jako tenkrát.“ Tj. před těmi léty, když byli ještě děti. „Byli stejně staří, bydleli o tři chalupy od sebe a chodili spolu do třídy, než Martin změnil vesnickou školičku za město,“ čteme na začátku textu.

„Do vzpomínek,“ jak je to zde explicitně formulováno, se vrací celá řada postav v jiných povídkách, jak v té předchozí, předtím v Andělu na půdě, kde je to ještě větší časový odstup, a řadě dalších. Práce s různými časovými plány patří do poetiky Hájíčkovy tvorby, a není to jen záležitost „sentimentu“, jak o tom hovoří literární kritiky, ale představují vždy nějaký další významový impuls, buď v posunu děje, či odhalení pravé povahy věcí, jako je tomu v tomto případě.

V povídce Bubny a dýmovnice se vydal starý pan Tanečka, už starý pán, na fotbalový zápas, který se ovšem nekonal. V tašce měl pro někdejšího spoluhráče Jardu Vrzáka medaili, kterou sice dostal on sám, hlavní zásluhu za gól, který mužstvu vyhrál zápas, měl nicméně právě on, míč by se do brány dokutálel i bez Tanečkovy dopomoci. Po léta spolu oba nemluvili, teď to che pan Tanečka napravit. Neví, že Vrzák „předloni umřel“, respektive si to už nepamatuje, přestože byl na pohřbu.

V poslední ze tří povídek s názvem Lvíčata se setkáváme s trenérem Vařecou, kterého známe z předchozích stránek, v rozhovoru s profesorkou, která pátrá po tom, s kým byla v noci jedna z jejích svěřenkyň. Nakonec se nic nevyšetří, dívka odmítla přijít, podle fotky, kde se hledal údajný blonďák, se prý nic nepoznalo, ze záhadně nalezených peněz pak trenér koupí dvě lahve drahého vína a druhou dopijí u něj doma. Profesorka v řeči s mužem, který je jí sympatický, prozradí, že už kdysi jednu z dívek v ubytovně podniku Fruta, kde bydlely na brigádě, sklizni jahod, „naproti přes silnici kasárna“, neuhlídala, dívka („Ta holčina byla premiantka ročníku. Samé jedničky, vzorné chování. Rodiče ve vysokém postavení.“) otěhotněla a ji vyhodili. V posledním odstavci se hovoří o posledním čísle regionálního tisku o fotbalovém zápase, a chlapci, který v něm střelil tři branky, jako „o mladém blonďatém talentu jako o nejplodnějším útočníkovi mužstva.“

Dvě předposlední povídky, Driving Home  for Christmas a Koleje ve sněhu, zapadají svým obsahem do sebe (pochopíme tedy, proč jsou vyčleněny o pátého oddílu, i když ta první je publikována poprvé, zatímco druhá byla již časopisecky zveřejněna). Je to vlastně pohled na takřka stejné vánoční události z perpektivy dvou bratrů: Název první pochází od písně Chrise Rey, již v autě poslouchá Standa, když se svou ženou Kateřinou jede k rodičům na oslavu Štědrého dne, s níž ovšem původně nepočítali, poté, co najde na stránkách agentury s realitami fotografii rodinné chalupy v jižních Čechách. Po telefonátu se starším bratrem Josefem se mu potvrdí, že sice nechtěl chalupu prodávat, ale chtěl ji použít jako zástavu při půjčce od banky, jíž chtěl řešit své finanční problémy. Už před lety Josef prodal rodinný sad, protože potřeboval peníze na podnikání, a to bylo příčinnou rodinných hádek. Každý z bratrů je jiný, „Brácha fidlal na housle, hrál na kytaru písničky od Merty a čet Sartra a Dostojevského,“ (s. 315), vykládá Standa své přítelkyni Tamaře, nyní má neprosperující krámek s hudebninami („Kdo kupuje dneska cédéčka? Dývídýčka? Všichni vypalujou, stahujou z internetu, tak se prober!“ (s. 323), vysvětluje nepraktickému muzikantovi zdatný obchodník, který přijel k rodičům v novém audi, a kterému ovšem vadí především, že brácha jím „pohrdá“. Vzpomíná si na dětské ponížení, když ho o dva roky starší bratr, přepral, v duchu mu vyčítá, jak asi zachází se svými partnerkami, když má každý rok jinou, v současnosti se spolu vůbec nevídají. Nakonec ovšem překoná pokušení mu ponížení vrátit i bratrovu hrdost v jeho nezáviděníhodné situaci, a sice mu nepůjčí peníze, ale vše s ním probere, poradí mu a bude mu pro půjčku ručitelem.

Otec, který seděl omámen v synově audi v první povídce, v té druhé zmizí svým takřka nepojízdným vozem, ačkoli už nemá prodloužené lékařské potvrzení (nemá správné brýle a pořádně nevidí), a syn Pepa se jej vydá hledat – zastaví se na hřbitově, v dnes už neobývané chalupě u tety Líby, a konečně v sadu, o němž byla zmínka v předchozí povídce. Pepa se zlobí, že řešení problému je zase na něm, „protože Standa nikde, jako vždycky, když se něco stane“ (s. 333–334). Tématem jsou tentokrát nicméně nikoli vztahy mezi bratry, ale mezi syny a otci – otec Pepy se svým synem nikdy neprobíral životní věci, moudrost se dozvěděl v sedmnácti letech od jakéhosi závozníka, jeho žena Jarka náhodou našla v kapse jejich syna Petra jointa, rovněž to odmítá s ním sama probírat. Další komunikace se odvíjí od slova „hustej“, v Petrově komentáři je hustej děda, otec to obrátí vůči němu, on se brání, že to byl nevinný dárek od kamaráda, řeč se vede kolem sadu (zatímco syn, které vše slyšel posté, poslouchá ze sluchátek hudbu, což vede k dalšímu pocitu otcova zklamání), a když najdou posléze dědovo auto v kopci, protože mu došel benzín, a jeho na očekávaném místě, prozradí děda vnukovi na otce věci, které ho opravňují říci mu „Tati, tys byl hustej.“ Povídka končí humorně, Josef sleduje ve zpětném zrcátku, když sleduje odtahované auto, že Petr něco vytahuje z kapsy a plamínek zapalovače, který děda předtím zapomněl na hrobě.

Vesnickej román, závěrečná povídka, jejíž název odkazuje k české tradici žánru (Karolína Světlá, Vesnický román, 1867), je jakousi kronikou života obyvatel „hospodářství č. p. 8, kterému se říkalo Vajdlovna“, kronikou zachycující období dvou set let, od roku 1811, kdy jej koupil Kašpar Vácha za dva tisíce zlatých“, nepočítáme-li záznam na faře z roku 1624 o jistém Šimonu Waidelovi. Autor sleduje způsobem něčím podobným možná právě záznamům ve vesnických kronikách osudy jednotlivých vlastníků a jejich rodin a na třech místech v určitém časovém odstupu shrnuje – poprvé „Chalupu č. p. 8, kterou vlastnil Kašpar Vácha a po něm jeho syn Josef a kterou od něho koupil Němec řečený Babík a po něm se přiženil na grunt Matěj Svoboda, mecenáš farnosti, toto hospodářství v čísle 8 koupil roku 1912 po smrti vdovy Svobodové Jaroslav Kabrnka, hospodář z chalupy 4. p. 124, pro svého mladšího syna Jakuba, kterého nechal roku 1893 pokřtít po svém tchánovi.“ (s. 348) S určitými variacemi o oněch dosavadních obyvatel pokračuje v dalším shrnutí, když postoupil ve vyprávění o pohnutých událostech v životě rodiny Burešových (smrt syna na motorce, sebevražda otce (s. 350) a znovu v dalších generacích této rodiny, ale i znovu rodiny Kabrnkových, která dostala objekt zpět v restituci. 

S historií domu jsou přitom spjaty dějinné události („roku 1815 se ve vesnici zastavila družina ruského cara Alexandra I.“, s. 347), první světová válka, v níž Jakub Kabrnka „jedl na albánském pobřeží želvy, aby neumřel hlady, a který si na sklonku života „zapsal do modlitební knížky“ čísla, která vyznačovala, o jaký majetek jej v průběhu života připravila „německá říše, Rudá armáda a lidovědemokratický stát,“ kde se dožil nejen toho, že mu sebrali stroje, ale i „vězení za sabotáž a neplnění dodávek“ (typický postup proti „boháčům“, tzv. kulakům, tj. nejdříve mu sebrali stroje, pak jej zavřeli). Pro vyprávění jsou příznačné některé motivy, které tím či oním způsobem putují historii – věž kostela, kterou dal postavil zbožný Matěj Svoboda, či stříbrná mince, kterou Jakub Kabrnka našel na poli stříbrnou minci, pocházející „ze zavážky z roku 1839, kdy Němec vulgo Babík kopal sklep a hlínu vozil na pole za statek“ (s. 348) a kterou nakonec nosí na krku malá Kristýnka, dcera Petra Takovského, jenž „starou Vajdlovnu“ koupil v roce 2006, když jezdí na poníku, poté, co ji „našli rodiče při úklidu zapadlou mezi prkny podlahy“ a co její stáří „její matka, vystudovaná archeoložka“ odhadla na 600 let. Zatímco osudy všech těch generací obyvatel chalupy nebyly vůbec jednoduché, závěr povídky (a vlastně celé knihy) je smířlivý. Skromný, tichý a pracovitý zedník Bureš, který podle smlouvy měl rok a půl na to, aby si našel nové ubytování, se nebude stěhovat do „ubytovny v Nové Vsi“, když bude chtít, může zůstat u Takovských, nadřel se tu při přestavbě, a především je doma tady.

Ovšemže bychom zde mohli zahájit další stylistické či tematické rozbory, nicméně já mám v tuto chvíli jen několik drobných intertextových poznámek: Motiv kluka s letadlem – (Vesnickej román, s. 353) najdeme v Hájíčkově románu Dešťová hůl (jenž je tím skutečným završením „venkovské trilogie morálního neklidu“, jak říká anotace u poslední z těchto knih na Databázi knih). Motiv koně, jenž představuje v tradici české venkovské prózy významově velice zatížený symbol, se u Hájíčka objevil už v románu Zloději zelených koní z roku 2001, úspěšně zfilmovaném. A konečně Dřevěný nůž je nejen název jedné z povídek ve Vzpomínkách na jednu vesnickou tancovačku, ale i sbírky povídek z roku 2004.

Odkazy

https://www.databazeknih.cz/knihy/vzpominky-na-jednu-vesnickou-tancovacku-207123?c=all

https://www.respekt.cz/tydenik/2014/47/stridava-sklizen

https://www.iliteratura.cz/Clanek/33783/hajicek-jiri-vzpominky-na-jednu-vesnickou-tancovacku

https://www.novinky.cz/kultura/356073-sbirka-povidek-jiriho-hajicka-vzpominky-na-jednu-vesnickou-tancovacku.html

https://magazin.aktualne.cz/kultura/literatura/recenze-knihy-vzpominky-na-jednu-vesnickou-tancovacku/r~3ce1d7706c0611e48ee3002590604f2e/

Jiří Hájíček, Vzpomínka na jednu tancovačku, Host, 2014