Jiří Gruša / Prózy I (pokračování)

Jiří Gruša / Prózy I
(pokračování)

Salamandra (1981)

„Motivy povídky (počínaje jménem titulní postavy) vstoupily do Grušova románu Doktor Kokeš – Mistr Panny […] (1980).“ (s. 385) Jestliže už jedna z předchozích povídek připadala jedné čtenářce nepřehledná, pak Salamandra vybočuje z běžného literárního kánonu nejvíce. Je to ovšem tím, že je nutno „přijmout“ neobvykle velké množství disparátních věcí, které jsou za souřadnicemi běžného vnímání. To si zřejmě uvědomoval i Milan Uhde, když v doslovu ke knize věnoval právě Salamandře rozsáhlejší popis. Když ho „přepíšu“, uvědomíme si, že vlastně onen obsah je docela reprodukovatelný.

Povídka Salamandra je opět černá groteska, ale jejího hrdinu J. V. Rybu, učitele nejvyšší platové třídy a zástupce ředitele, nahlíží autor s velkým odstupem, jako by vychutnával situaci, ve které pedagogova moudra a jejich mocenské důsledky znějí jako z bezpečné dálky.
Učitel Ryba diktuje manželce spis Je bůh?, na který dostal oficiální objednávku obsahující přesný rozsah příští knihy, její zařazení do tematické skupiny a údaj o počtu výtisků. Dílo záleží v nahloučení banálních, primitivně ateistických tezí nashromážděných na základě čtyřiadvaceti propagandistických přednášek, jež referent pronesl v posledních dvou letech. Je zřejmé, že základnou, od níž se text odráží, byl zážitek komunistického Československa.
Ryba je blb ubuovského rodu. O svém synovi je přesvědčen, že je němý. Chlapec však nemluví proto, že je tak silně krátkozraký, „že se pohybuje v prostoru, který mu uhýbá, takže se musí zabývat jeho lapáním a nemá dost času se k tomu vyjadřovat“.
Otec se na lékařskou radu pokouší vžít do synova světa, ale neúspěšně: svět zůstal pevný a nehybný. Utkvělí ptáci, jichž je plná zahrada a kteří se nehýbají, ztělesňují trvalý Rybův problém. Řeší jej usilovně a přímo posedle i v nemoci, která jej potkala, dokonce ptáky zaříká, přičemž nepřeruší delirantně zabarvené úvahy nad nejrůznějšími materialistickými důkazy boží neexistence.
Rybova žena má kromě zápisu mužových diktátů na starosti svou matku. je stará sto osm let, chystá se dožít dvojnásobného věku a mít ještě děti. Hledá a posléze najde a oblékne svou hedvábnou svatební róbu, ale stravu odmítá, neboť je příliš rozrušená, a dceru oslovuje jako družičku.
I dítě tentokrát svými vlastnostmi a projevy spadá do groteskního světa. Chlapec sice počítá do tisíce, ale je věrným synem a odlitkem svého otce. Po návratu z nemocnice, kde jej ošetřili po pokusu proskočit skleněnými dveřmi, filozofuje u slavnostního stolu: „Není to zvláštní, na co se podívám, hned taky existuje! Znamená to však, matko, že nebylo nic, dokud jsem to nespatřil?“ S matkou zachází téměř velitelsky, jako by byl druhou hlavou rodiny.
Osamělý učitel Ryba, který předtím prožil „prastarou nechuť“ z manželčiny blízkosti a jemuž se právě nevratně rozsypaly kartičky pracovními tezemi a poznámkami, zatím marně přemýšlí nad tím, zda vesmír, který nepochybně existuje nezávisle na jeho vůli, vznikl už v běžícím čase, nebo zda čas utíká společně s ním. Oslaben nemocí mine napůl nevědomky syna a manželku, kteří se zamkli a rozjařeně tančí, a skončí u Salamandry, totiž u tchyně, jejíž svatební oblečení z něho vyloudilo otázku: „Co se mnou zplodíš?“
Odpověděla mu: Ó, cosi mrtvého.“

(s. 339) Takto přehledně „vysvětlené“ to je nicméně něco zcela jiného, originální text provází onen „nervózní“ zážitek absurdity. Neměl bych zapomenout poznamenat to, co autor o povídce uvádí v Ediční poznámce k souboru Život v pravdě aneb Lhaní z lásky (Barrister & Principal 2011, s. 77), kde próza vyšla společně s titulní povídkou a další, Pěší ptáci, zařazené i do tohoho souboru, že totiž prózu psal během svého prvního pobytu v Bonnu a že „se jedná o mou poslední prózu coby československého občana.“

Životní pojistka (1983)

Povídka věnovaná Jiřímu Kolářovi je psána ve 3. osobě, stejně jako předchozí Salamandra a následující  Pěší ptáci, což stojí za zaznamenání už proto, že je to určitá změna módu vyprávění (od počátku psal Gruša své prózy v ich-formě. První věta „Nechuť, kterou Josef Gerta ráno pocítil, byla obzvlášť silná.“ na mě působí kafkovsky („Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz.“, tak zní první věta slavné Proměny), potvrzení mi dává komentář, který na jednom místě říká, že spisovatelé „kafkovali“. Také mám podobné pocity jako z některých groteskních českých filmů 60. let (československá nová vlna), ale princip je podobný, jaký uplatnili Voskovec a Werich v první předscéně, uplatněné pak ve Vest Pocket Revue, kdy jeden druhému prodával hrobku za převrácených okolností, tj. co nejlevněji. Gruša ovšem není tak „veselý“, když hlavní postava povídky přijímá agenta s nabídkou zdravotních potřeb, a přestože „kdyby ho nyní někdo zezadu zastřelil, byl by mu vlastně vděčný“ (s. 217), hrají se tu obrácené úlohy, totiž ten, kdo má podepsat smlouvu, ji raději rychle bez dalších domluv podepíše, aniž by ji vůbec četl, vzhledem k tomu, že agent má zřejmé zdravotní potíže a mohlo by se mu přitížit. Kafkovské je rovněž agentovo dominantní chování, ale především závěr textu, kdy Gerta volá pohotovost, aby agenta odvezla:
Gerta vytáčí číslo, vlastně spokojený.
„Ano,“ odpovídají mu, „my už jsme si pro mrtvého byli.“
Nerozumí jim.
„Pro Gertu,“ říkají, „reklamního referenta. Ve Svahu číslo 1.“
Ohlédne se. Třeba je stále ještě slyší, cítí se velmi nesvůj.
„Myslím, že je na čase, abyste zanechali hloupých žertů,“ rozzlobí se, svítí však na něj světýlko s mincí, která má být vhozena, aby rozhovor pokračoval. (s. 220)

Těžká služba v N.

Absurdní je i tato povídka, jak je zřejmé z tuším čtvrtého odstavce, kde se píše o „postavení“ Juliána, s nímž je srovnáváno to Pradovo, hlavního hrdiny: „A to se ani nevím, že měl kdysi incident, který by mu vlastně musel přitěžovat. Oženil se totiž se ženou, která mu postupně utopila tři dcery. Zvláštní matka, neuměla jaksi pochopit, že také Julián ty děti považuje za své.“ (s. 223) Také zde jde „podrobném vyplňování tzv. denních hlášení“, tedy o onen byrokratický svět, odkazující k svazujícímu tzv. reálnému socialismu doby, kdy Gruša své prózy psal. Absurdní je ovšem i vlastní obsah služby, totiž nošení obřích věder s výkaly, fyzického výkonu přinášejícího zdravotní obtíže (krvácení z dásní a krev z prasklých žilek konečníku, mžitky před očima, tedy téměř slepota, kdy hrozí, že spadne do jímky).

Próza je jeden z mála v souboru nepublikovaných a dokonce nedatovaných textů, zachovaných pouze ve strojopisné podobě v pozůstalosti Jiřího Gruši v majetku Moravského zemského muzea v Brně.

Pěší ptáci (1984)

S předchozí prózou spojuje tato podobný motiv zpochybňované identity spojené se jménem. V Těžké službě v N. „Jmenuje se skutečně Prado, ale nikdo mě tak neoslovuje, není totiž zvykem používat jmen, s nimiž jsme sem přišli.“ (s. 223, první věta textu) v Pěších ptácích: „Jmenoval se Felix, nebyl ovšem zvyklý, že se mu tak říká. I teď mu to připadalo nepříjemně hlasité a zároveň i nesnesitelně intimní.“ (s. 230) Identita jména je zároveň otázkou vztahu jedince a prostředí, zásadní v Grušově tvorbě (viz třeba Mimner a uváděné přizpůsobování hlavního hrdiny „pravidlům“ Kapadocie) – ostatně téma řady dalších spisovatelů této generace, např. Václava Havla.

Na stránkách časopisu Host anotace knihy Život v pravdě aneb Lhaní z lásky komentuje tuto problematiku takto:
Variantu této poetiky či pozice ke světu ztělesňuje i následující povídka „Pěší ptáci“. Ta rozvíjí motiv anonymity v prostoru mnohopatrového bytového domu, v němž je možné se s někým znát prostě „přes digestoř“. Nejasnou identitu mají nakonec i bývalé manželky hlavního hrdiny, o nichž vposledku víme pouze to, že vypadají trochu čínsky. Druhou stranu těchto náhodných a povrchních vztahů pak tvoří jistá otevřenost v konverzaci, jež ale ústí v nonsens. Ponurou metaforou anonymního lidského sídliště je pak hejno ptáků připravených o svou nejpřirozenější schopnost.

Také v této povídce  je jakýsi archaický sci-fi motiv, totiž bytosti „pěších ptáků“: Popisuje je v souvislosti s vejcem, které bylo sneseno na balkoně, přestože je záhada, jak tam dokázal pták vlétnout:
Běžel na balkon, myslel, že tam vejce snesla některá z hašteřivých samic, ale balkon, zčásti zasklený a opatřený ocelovou sítí, nevypadal,že by poskytoval dostatečný průlet. Ostatně – a to doktora uklidnilo – křídla pěších ptáků byla přece velmi zakrnělá, takže téměř vylučovala náročnější let. Možná popolétnutí, možná velké skoky, avšak zdejší výška a zdejší profil vyžadovaly nejen sílu letek, nýbrž také krkolomný přistávací manévr. Tedy tlouštíci? Od těch žroutů mlsných na kdejaké exotum by se toho bylo možno nadít. (s. 234)

A k tomu motiv nefunkčního výtahu, pars pro toto mnohapodlažního domu, v němž se na konci příběhu některé postavy, tedy doktor, čínská žena a inženýr, setkávájí a komentují zřejmě rozbité vejce, které Felix přenášel v pouzdru od violoncella na pláž, kam ptáci vejce kladli, a zpět:
„Něco vám z těch fidlátek teče.“ (s. 237)

Další let do horského města

Další krátký text s momenty sci-fi, což je například let s některou z žen, které se všechny jmenují Melanie, na blíže neidentifikovaném létajícím prostředku (víme jen, že má vzduchový polštář) do krajiny, do města, kde je každý ze synů hrdiny generálem, tento je slavnější, protože byl počat za bouřky, a kde zazní skladba, která se jmenuje stejně jako hrdina, tedy Prado.

Život v pravdě aneb Lhaní z lásky

V tomto svazku snad jediná próza, která bezprostředně odkazuje – hned v první větě – k politické rovině společnosti – „Na jaře umřel soudruh Stalin.“ (s. 247) To je ovšem, ve srovnání s metaforickým vyjadřováním ve sci-fi formátech poněkud výjimečné. Ve zmíněné anotaci knihy, v níž se povídka nachází se dvěma dalšími, je uvedena takto:

Odlišně vyznívá nejnovější povídka „Život v pravdě aneb Lhaní z lásky“. Autor vystupuje z fantaskního vnitrosvěta, aby zavzpomínal na počátky svého intimního života rámované padesátými lety. Milostná diplomacie drobných lží, úskoků a nejistot se odehrává v době totálního zvratu hodnot, padá měna, realita dostává nová jména, stejně jako básnící hrdina svůj pseudonym. Autor pro tentokrát nemusel vytvářet žádný paralelní symbolický svět, někdejší realita byla dostatečně absurdní i tak, přičemž dnes o tom již panuje konsenzus. Gruša se pak v tomto smyslu stal vítězem nad totalitní obludou. Nikterak ovšem do mrtvoly nekope, nic nezveličuje, nedramatizuje, nezesměšňuje. To by nakonec snad nikdo ani nečekal. I poslední Grušův prozaický text, stejně jako všechny předchozí, vyniká jazykovou suverenitou, schopností potencovat významy ve složité hře slov. Přesto povídce chybí určitá experimentálně existenciální drásavost starších textů.

Politická situace po „Vítězném únoru“, tedy různé udávání, vyhazování z práce, nemožnost dostat se na určité školy etc., je v povídce nicméně spíš jen rámcem, pokud ovšem nebudeme interpretovat slovo „lhaní“ v titulu ve vyšší rovině opozice „lživého režimu“ a „lhaní z lásky“, které je v příběhu dovoleno a na němž je rozvržen celý syžet povídky (M. Uhde v doslovu dokonce dává toto lhaní do protikladu k některým příznivcům Václava Havla, kteří odmítají „život ve lži“ nejen v politické, ale i intimní sféře). Vlastním námětem je erotický studentský příběh „ze školních lavic“, dokonce s odkazem na (tehdy velmi aktuální, protože zfilmovaný) Stříbrný vítr Fráni Šrámka, především však s momenty autobiografickými, jak můžeme tušit s alespoň základním povědomím Grušovy biografie a dále z dalšího poznámkového aparátu v knize. Tak například Pardubické reálie (pěkná je také tematizovaná paralela dvou žen, dívky Hanky, s níž je ve veslařském klubu, a češtinářky Vanesy, se dvěma řekami, Labem a Vltavou) či skutečnost, že studentovi Grušovi říkali přátelé Martin, stejně jako si toto jméno dává hrdina prózy. Mně coby vystudovanému germanistovi nemusela pomoci vysvětlivka, že pod jménem Brunem Siebensteinem se skrývá germanista Hugo Siebenschein, pod jehož jménem je známý dvojdílný česko-německý a německo-český (tedy v úhrnu čtyři díly) slovník, základní příručka z doby mého studia.

(Naopak mě překvapil výraz „Unglücksrabe“, „smolař“, se základovým slovem „havran“, podobně jako „Leseratte“, v protikladu s použitým „Glückspilz“, „šťastlivec“. Překvapil mě proto, že pro „smolaře“ znám výraz „Pechvogel“, a onen první výraz si neuvědomuji, přestože jsem v němčině četl Wilhelma Busche Hans Huckebein der Unglücksrabe, jak jsem si teď na internetu zpětně dohledal; nepřítomnost výrazu v příručce pro mě rovněž autoritativní Langenscheids Großwörterbuch Deutsch als Fremdsprache mě utvrzuje v tom, že „nešťastný havran“ je výraz knižní.)

Tak to ovšem jen na okraj. Podstatné jsou ony peripetie lhaní a (ironické) zvraty v erotické situaci (erotických situacích), kulturní aluze (zvl. na minnesang, Waltera de Vogelweide, náboženskou terminologii v ústředním motivu „clavis mea“, tj. „můj klíč“, na přívěsku, který vytváří v příběhu několik významových vláken etc.) ad.

Další rukopisy / Hrbáč čili Druhý sešit

Text jsem spíše prolistoval než pročetl, je zřejmé, že podobně jako „clavis mea“ v předchozím textu tvoří další, řekl bych „ponornou“ úroveň Grušovy tvorby, charakteristickou řadou variant rukopisů, jak je ostatně k dočtení v poznámkovém aparátu i k dalším textům. Už při běžném pohledu je zřejmé, že jsem „tohle už někde v knize četl“, a to od první věty, která říká „Vyhrožuji jim, že se oběsím.“ (s. 267) Text se kříží s prózou Z románu Dotazník (tam patří úvodní část textu) či s Popisem práce ředitele vodopádu, v poznámkách je dále uvedeno, že Hrbáče předložil (snad pod názvem Dotazník) do nakladatelství Československý spisovatel (dostala se do rukou Antonína Brouska, příslušníka Grušovy generace, který jej zamítl). Při četbě jsou nicméně zajímavé některé rysy Grušovy poetiky, aniž bych je do hloubky analyzoval, napadá mě modelování textových útvarů typu „První tah: […] Druhý tah: […] Třetí tah [… etc.]“ (s. 270) či jiných „číslovaných“ (nebeletristických) útvarů (typických rovněž třeba u Párala) (s. 280, 295: „Z Lauermannovy odpovědi vyplývá: 1) p. Lauermann je rád, že […], 2) p. Lauermann mi oznamuje […etc.]) či jiné využívání rozsáhlých syntaktických paralelismů – nejvýrazněji ve „vyhlášce“ o činnosti ředitele vodopádu: „Ředitel nejmenšího až menšího vodopádu […]. Ředitel většího až největšího vodopádu má právo vymáhat […]. Ředitel nejmenšího až menšího vodopádu a ředitel většího až největšího vodopádu […].! (s. 308) Pozoruhodné jsou matematické příklady, jejich použití jakoby zvýrazňovalo pozornost vůči „modelování fabule“. Další moment je ten „kafkovský“, totiž „proměna“ (výše zmíněná povídka Proměna), k níž směřuje téma „pavouka“ v textu (zde i příklad zmíněného „modelování“, ale také zde slyším narážku na Hegelův článek „Pán a rab“, který Gruša coby student filozofie musel znát):

„(-36 much)
První dva páry končetin jsou přeměněny v ústrojí ústní. Další čtyři páry jsou vyvinuty jako nohy.

Poznámka: pán a pavouk.
Pán je neklidný. Pavouk umí vyčkávat. Pavouk má čas. Pán každého zastavuje a vyptává se. pavouk se staví mrtvým. Pán píše na útržky papíru vzkazy a posílá je dovnitř, do domu. Pavouk, když se pohne, rozšíří o ten pohyb zároveň i svou síť. Pán čeká na odpověď nebo žmoulá papír, do kterého jsou zabaleny šeříky. Pavouk, když jde ven, zůstává doma, a kdyby pokračoval stejnou rychlostí v rozvíjení sítě, zahrne tento pokoj během tří set dní.“ (s. 293)

V doslovu Cesta ke svobodě Milan Uhde prochází jednotlivé Grušovy prózy, pečlivějším čtením celého dalšího poznámkového aparátu by bylo možné dojít k dalším závěrům. Stejně tak jako pročtením dalších svazků Díla Jiřího Gruši, vydávaného v nakladatelství Barrister&Principal, zvl. dvou svazků Esejí a studií o literatuře a kultuře. O tom jsem přesvědčen vzhledem k tomu, že tvorbu Jiřího Gruši vnímám (přes možný prvotní dojem vydávání se různými směry, ale to je přece v pořádku!) jako velice kompaktní záležitost, zasluhující si velkou pozornost.

Jiří Gruša
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Gru%C5%A1a

Jiří Gruša, Prózy I
https://www.kosmas.cz/knihy/199459/prozy-i/

Dílo Jiřího Gruši
https://barrister.cz/souborne-dilo-jiriho-grusi/

Bakalářská práce Jitky Eliášové, MU Brno
https://is.muni.cz/th/221572/pedf_b/Bakalarska_prace.pdf

Další
https://casopis.hostbrno.cz/archiv/2012/02-2012/nejen-posledni-povidka
https://www.zeno.org/Literatur/I/bwe1490a

Grušova hlídka na Rýnu
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/karel-hvizdala-grusova-hlidka-na-rynu/

Jiří Gruša, Prózy I, Povídka a novely, Dílo Jiřího Gruši, svazek I, Barrister& Principal, Brno 2014