Jiří Dienstbier zemřel

20.01.2011 19:43

Jiří Dienstbier (20. 4. 1937 – 8. 1. 2011)

Byla to doba polistopadové euforie. Zatímco normalizační politiky jsem viděl „naživo“ pouze jednou na vzdálenost několika set metrů v Praze na tribuně u Letenské pláně na prvního Máje, nyní se objevovali budoucí ministři v Jičíně každou chvíli. Symbolicky v budově bývalého okresního výboru KSČ hovořil brněnský dramatik Milan Uhde. Zprvu mluvil vážně a rozšafně, tak jak to dnes známe z některých televizních kulturních pořadů, pak si sundal sako, pod ním kšandy, a rozpovídal se ležérně, trochu jako moravskej strejc. Později, když se schylovalo k rozpadu Občanského fóra (jak jsme potom pochopili) přijel Václav Klaus, ve sportovním areálu podepisoval svou knihu. Všechny ohromil, mne tenkrát rovněž. Říkal jsem si, první politik dokonale západního střihu, včetně dokonalého střihu obleku. Ovšemže nikdo netušil, co se z toho vyklube, nicméně leckdo zůstal ohromen dodnes.

Jiří Dienstbier se objevil v Jičíně několikrát. Jednou tuším v podobné roli jako ti ostatní, totiž opravdu v politické, v nějaké besedě, už nevím, co povídal, jen si vzpomínám, že kolem mne, který stál v publiku, prošel na vzdálenost běžnou při normální konverzaci. Jindy to bylo v souvislosti s rodícím se festivalem „Jičín – město pohádky“. Mám dojem, že byl v kontaktu s Karolem Bílkem, který se tenkrát angažoval v politice a který ho přivedl. Dětský parlament odhlasoval zákony pohádkového města a jeden z nich, krom toho, že se v době trvání festivalu ve škole nezkouší a nedávají pětky, zněl, že v pohádkovém městě se nesmí kouřit a pokud ano, pak se musí kouř foukat do kanálu. Jiřímu Dienstbierovi, který se přijel do Jičína podívat, pak děti zákony přeříkaly a někdo ho pak vyfotil, anžto fouká – coby silný kuřák a poslušen zákonů, byť jen dětských – kouř do kanálu. Pochopil jsem, že je to člověk, který má smysl pro pravidla i pro humor.

Byla to doba polistopadové euforie. Politici byli tak nějak lidštější, alespoň nám tak připadali. Ještě jsme neznali slovo tunelování, i když si v té době jistě už titíž, kteří možná nedávno cinkali na Václaváku klíčema, mnuli ruce nad tím, jak si – zatímco budou bědovat, jakou to stojí námahu – pohodlně nahrabou. Nechci říkat, zda to, co jsem ocenil u Jiřího Dienstbiera, dnes politikům chybí či ne. Nedávno jsem na stolku v kabinetu viděl kopii nějakého kresleného vtipu, na kterém bylo pod fotografiemi dnešních vládních politiků napsáno, zhruba: Komunisti nás čtyřicet let vedli do prdele, my jsme teď našli zkratku. To, že Jiří Dienstbier byl člověk, se kterým byla také sranda – to pro mne znamená člověk s rozhledem a nadhledem, tedy vše jiné, než katedrový školomet, který chce dělat reformy podle učebnic (a podle toho to taky dopadne) – potvrzují i svědkové, kteří odchod velkého polistopadového politika okomentovali v novinách. Kdybych uměl napsat nekrolog, udělal bych výjimku a Jiřímu Dienstbierovi bych jej napsal.

http://jiri.dienstbier.cz/cz/uvodni-stranka/
http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/zemrel-jiri-dienstbier-prvni-polistopadovy-ministr-zahranici_190742.html
http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/verejnost-pratele-i-politici-se-rozloucili-s-jirim-dienstbierem_191181.html
http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?r=vikendV&v=016&idc=1515203
http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=&r=vikendV&idc=1515205
http://www.mojecelebrity.cz/clanek/havlovi-v-dienstbierovi-umrel-kamarad-ve-zlych-casech-152661

Zpět