Jičín – město pohádky 2017

Jičín – město pohádky 2017
27. ročník festivalu / 13. – 17. září 2017

I
Vzhledem ke vztahu, který k jičínskému pohádkovému festivalu mám, pro mě každý další ročník představuje celou řadu dalších nových, ale i opakujících se otázek, které vycházejí z představy, že jedna z hlavních kulturních událostí roku je jakási „značka“ Jičína (resp. jedna ze značek, vedle jen částečně využité valdštejnské historie a žel takřka opomíjeného světového spisovatele a novináře Karla Krause – byť i toto se v posledních letech otevřením Židovské školy přece jen změnilo). Že se jedná o záležitost, která má jedinečnou tradici a „ksicht“, daný představami o určité koncepčnosti, formulované ve „filozofii festivalu“, dramaturgii orientované na určité pilíře, které jsou trvalou podstatou festivalu, a na druhé straně proměnlivé tematické zaměření v tom kterém ročníku.

Tato koncepčnost by měla přesahovat tuctová „historická klání“ na českých hradech či vesnické posvícenské zábavy (byť i ony mívaly kdysi jedinečnou atmosféru a kouzlo). Tentokrát se nicméně nechci se vracet k obecným analýzám a zaměřovat se na to, do jaké míry se to či ono podařilo vzhledem k „zadání“ (letos Český rok aneb tradice Tradičně a netradičně), naplnit deklarovaný tvůrčí charakter zvláště dětského tvoření, či vytvoření unikátního „obrazu“ pohádkového města, pro který má Jičín mimořádné architektonické, ale i historické dispozice. Asi se jim na určitých místech nevyhnu, ale nebudu postupovat nijak systematicky, spíše v roztroušených zmínkách vedle samostatných postřehů „z terénu“ či z četby každoročně vydávané „Programové brožůrky“.

Musím předeslat, že podstatná většina lidí by byla s letošním ročníkem spokojená, kdyby dost zásadním způsobem nezasáhla – po několika letech slunných dní v minulých letech – nepřízeň počasí, která návštěvníky vyhnala mnohdy předčasně z pohádkového města a i mně překazila záměr návštěvy některých konkrétních pořadů. Musím ještě poznamenat, že jsem se sám soustředil pouze na některé momenty spíše než na to, abych pečlivě a pokud možno vyčerpávajícím způsobem prošel všechny „programové položky“, jak bych to učinil, kdybych měl za úkol napsat závaznou recenzi na událost. Několik posledních let si vybírám jen některé pořady či se zaměřuju vždy na některé jiné věci, které mě aktuálně zajímají, takže se dá říci, že většinu všech těch hudebních a divadelních vystoupení, workshopů, soutěží, výstav atd. jsem neviděl . Kromě toho jsem si řadu let, i v souvislosti s postupným rozrůstáním celého projektu vědom, že ani není možné vidět a slyšet všechno, co by člověk vidět a slyšet chtěl, vzhledem k rozsahu celého festivalu, ale i vzhledem k časové souběžnosti některých pořadů.

Tak tomu bylo tentokrát například s Jaroslavem Hutkou, který hrál druhý festivalový den, tedy ve čtvrtek 14. září, v 19 hodin na Rynečku, zatímco já jsem měl už lístky do kostela sv. Jakuba na Pavla Šporcla a Smiling String Orchestra. U Hutky to byl ovšem spíše než vážný zájem o jeho vystoupení zvědavost, jak vypadá po nějakých těch takřka třiceti letech, kdy jsme si s ním, nedlouho po převratu, povídali v kulturním domě (dnes Masarykově divadle) při příležitosti jeho návštěvy Jičína spolu s Radimem Hladíkem. Zatímco Pavla Šporcla jsem chtěl opravdu po koncertě alespoň krátce pozdravit a zeptat se, zda mu předali fotky z koncertu ve Smetanově síni vloni o Vánocích (samozřejmě jsem věděl, že mu je předali).

A stejně tak mi uniklo vystoupení Fiakru, „spolku emeritních Špaleťáků“, „staropražského hudebního tělesa“, které jsem potkal při řazení průvodu u 2. ZŠ na Husově ulici (tři z nich znám, Petra Kůse, Jana Jiterského, domestikovaných na Jičínsku, a – překvapení – Bedřicha Kameníka, někdejšího dirigenta Podkrkonošského symfonického orchestru). Ve stejnou dobu, tedy ve středu v 19.00 hod., kdy hrál Fiakr na Rynečku, jsem měl lístky na Malou vizitu s Jaroslavem Duškem a Pjérem la Šéz´em v Masarykově divadle. A z důvodu vlastního hraní na tomtéž místě, tedy na Rynečku, s Kubou Kazdou & spol., a ovšem i pro špatné počasí a pak už i vlastní únavu, se mi nepodařilo dostat se alespoň na některý z pořadů, připravených dramaturgickou skupinou Jinčí čin.

Přestože o samotných pořadech nemůžu hovořit (výjimkou bylo vystoupení dua Sova smrti v jezuitské koleji), rád bych vyjádřil pochvalu těmto dívkám, které už druhým rokem vytvářejí jakési samostatné alternativní dramaturgické vlákno celého festivalu, do něhož letos zařadily několik koncertů, ale i jiných formátů (zvuková dílna, přednášky o veřejném prostoru, divadelní představení atd.), a to nejen ve zmíněné jezuitské koleji, která, stále po takřka třiceti letech a několika pokusech o to neopravena zůstává právě prostorem pro alternativu (už před časem se zde uskutečnilo několik ročníků festivalu Kolej v jednom kole, než byl vytěsněn nepřízní ze strany Města), ale i na dalších místech, jako je vrch Šibeňák či vlakové nádraží či kostel Marie de Salle na Novém Městě, tedy v lokalitách jednak vzdálenějších od centra města, jednak zdánlivě nepřípadných pro kulturní dění (tuším vloni zorganizoval Jinčí čin také jeden pořad v lomu na Čeřovce, rovněž místu vlastně na okraji města).

Téma „českého roku“, inspirovaného mimo jiným legendárními čtyřmi knihami Karla Plicky, Františka Volfa a Karla Svolinského, tedy Jaro, Léto, Podzim, Zima, je určitě téma nosné. Jen by muselo být explicitně zřejmé, tak jako byla patrná „zima“ na zámecké nádvoří, která zde byla výtvarně srozumitelně (tj. zřejmě na první pohled) ztvárněna (bílá plocha, „rampouchy“ a „sníh“ na stromech, skluzavka u jednoho z vchodů aj.) a tematicky usouvztažněna v programových položkách, nazvaných Zdobení vánočních perníčků a tvorba ozdobných kolíčků, Dárky pro Ježíška…, Zdobení vánočního stromku či Hokejová školička. (projekt profesionálně vytvořeního rodinného site-specific podrobně popisuje s. 50 „Programové brožůrky“). V ostatních případech se jednotlivé dětské workshopy vztahovaly rovněž ke konkrétním ročním obdobím (Listí tady šustí, Všechno je to na draka – tvorba draků a skládání vlašťovek u „podzimu“ či Cvrnkání kuliček u „léta“), nicméně prostory – zámecký park pro „léto“, farní zahrada pro „jaro“, Ryneček pro „podzim“ nebyly příliš vizuálně čitelné, a v určitém smyslu mohlo návštěvníkovi dojít, že se nachází v tom či onom období, jen podle tabulí, na nichž byl vyznačen s bližším vysvětlením příslušný čas v kalendáři, např. Velikonoce.

Pokud bychom od této skutečnosti odhlédli a zaměřili se na otázku, do jaké míry byl naplněn jeden z pilířů festivalu, totiž možnost tvoření dětí v dětských workshopech, pak bychom mohli říci, že opravdu vrchovatě. Pokud se rodiče či prarodiče dítěti věnovali a prošli si alespoň některé z prostor pohádkového města, k němuž vedle Valdštejnova náměstí, které (i tím, že je zde hlavní pódium) představuje centrum dění, patří i všechna tři nádvoří jičínského zámku (Arkádové, Malé a Velké) a Zámecký park či Farská zahrada, Ryneček, tedy malé náměstí u náměstí Valdštejnova (náměstí Svobody), či jezuitskou kolej, do níž se z Rynečku vstupuje (zde celý program tvůrčích dílen zajišťovalo Balbineum, z. s.), mohly si to děti užít prakticky po celý týden, aniž by musely – po vyjití z vlastního „pohádkového města“ branou ven třeba na Husovu třídu – využít některou z „placených“ (komerčních, spojených často i s prodejem výrobků) dílen, jichž tu byla rovněž přehršel. To mohu potvrdit podle vlastního vnoučete, které si domů přineslo postupně celou tašku vlastních výtvorů, včetně letního slaměného klobouku, kreseb, makové panenky, vystřihovánek, omalovánek atd., nemluvě o tom, co všechno ještě dostala při různém závodění (jen z nedělního Pelášení v Lípách, kde si to ovšem zasloužilo svým sportovním výkonem, toho měla vrchovatě).

Proto zcela určitě smekám klobouk před pořadatelským výkonem Nadačního fondu Jičín – město pohádky (a spolupořádajícího města Jičín, které samozřejmě zajišťovalo jiné věci jako třeba bezpečnost), stačí si jen trochu pečlivěji přečíst poslední stránky „Programové brožůrky“, kde je celý organizační tým vypsán, stejně jako jsou vyznačeni všichni participující partneři, záštity, mediální partneři, partneři dílen či sponzoři atd..  Zmíněných příležitostí pro dětské tvoření na stránkách označených jako Tvůrčí dílny je odhadem na osmdesát položek, s Hrami a soutěžemi tedy na stovku, a u vlastního programu raději položky v sešitku čítajícím takřka osmdesát stran, které z něj tvoří vlastně malou knížku, vůbec nepočítám. Vím jen, že jsem kdysi, před léty, v úhrnu napočítal celkem na dvě stě programových položek, a letos to bude ještě o mnoho více.

V Programové brožůrce jsou tím či oním způsobem (explicitně popisy symbolů pohádkového festivalu, pojmenováním jednotlivých dní, tentokrát quasipříslovími typu „Léto balí fidlátka, PODZIM klepe na vrátka“ aj.) pojednány dlouhodobé tradice, k nimž se festival hlásí, ale také ty speciálně letošní. Hned na straně 1 jsou vyznačena výročí, která jsme si mohli při letošním festivalu připomenout: 50 let od prvního uvedení výtvarné podoby Rumcajse v televizi; dvojvýročí (narození a úmrtí) malíře, ilustrátora, scénografa a spisovatele Josefa Lady (1887-1957), výročí narození Josefa Čapka (1887) či jičínského architekta Čeňka Musila (1889 – 1947), který dal Jičínu moderní tvář.

II
S výročím Rumcajse (v brožurce: „RUMCAJSI, to to letí, máš půl století), přesněji s jeho výtvarnou podobou (večerníček O loupežníku Rumcajsovi byl premiérově vysílán od 5. listopadu 1967) je spojena také lavička na začátku Lip (valdštejnského stromořadí), naproti domu č.p. 139, kde žil dědeček literárního autora postavy Rumcajse Václava Cafourka, tedy Václava Čtvrtka, který u něj trávil své dětství. Výtvarné dílo rozbouřilo vlny veřejného mínění a snesla se na něj kritika buď z pozic estetických, ale především z hlediska ceny, kterou město zaplatilo autorům (131 000 Kč). Rumcajsova lavička se probírala na kulturní komisi, která následovala bezprostředně festivalu (pondělí) i na zastupitelstvu, kde byl k ceně vznesen dotaz (Josef Kužel, ODS, tedy z opozičního tábora, který ovšem tvrdě kritizuje současnou garnituru vlastně za cokoli), ale i na stránkách tisku, dokonce vznikl na Facebooku na profilu Rumcajs z Řáholce komentář s ironickým obsahem, vyjádřeným v textu: „Tak jsem od Města Jičín dostal dárek k 50. narozeninám. Vlastně nééé já, ale můj stvořitel pan Václav Čtvrtek. Tůristi a kolemjdoucí prý můžou spočinout na daru – lavičce – a kochat se pohledem na dům, ve kterém pobýval. Nechtěl bych být nevděčný, dar se přece přijímá a nemluví se o něm špatně. Ale…“ a spolu s fotografiemi objektu následují argumenty zpochybňující financování projektu.

Kritiky, které někde zaslechnu, beru obvykle, poučen už léty, s rezervou. První „informace“ o objektu, která se ke mně dostala, říkala, že je to lavička J. Š. Kubína s jeho domem. To je doklad, jaké míry zkreslení může nějaký „názor“ doznat – tady jsem ironický já právě vůči slovu „názor“, jehož právem se dnes zašťiťuje jakýkoli zcela evidentní nesmysl. Kdyby totiž dotyčná osoba „nazírala“, přečetla by si text, který je na boční straně fošen a který jednoznačně hovoří o Václavu Čtvrtkovi a jeho ilustrátorovi Radku Pilařovi. Ovšemže i mně „docvakly“ souvislosti (o kterých, pravda nemůže každý vědět) teprve, když jsem se byl na lavičku podívat.

Už před časem jsme na kulturní komisi probírali nápad zviditelnit nějakým způsobem právě onu skutečnost, že v domě „č. p. 139“ (nechávám tu starší podobu, která mimochodem znamená „číslo popisné“) trávil u svého dědečka pozdější spisovatel, který už v 60. letech proslavil Jičín svým loupežníkem Rumcajsem a jeho rodinou (fasádu jednoho domu na křižovatce na Letné, tedy příjezdu do Jičína od Turnova a Prahy, ještě v době, kdy neexistoval obchvat zdobil jeho velký portrét), a ani po takřka půlstoletí, kdy už se schylovalo například k oslavám výročí Večerníčka, nebylo toto místo ve městě nijak zviditelněno. Nejlépe samozřejmě pamětní deskou na tomto domě. Jistou potíž představovala skutečnost, že na domě už jedna pamětní deska je, totiž Františka Lepaře, ředitele gymnázia, které dnes nese jeho jméno, a propagátora turistiky na Jičínsku. To by nicméně nevadilo, skutečným problémem byly neúměrné požadavky majitelky při jednání o možnosti Čtvrtkovu pamětní desku na tomto domě umístit. Pochopitelně má na to právo, návrh instalovat na Husově třídě pamětní desku související s životem básníka Jaroslava Seiferta, našeho jediného nositele Nobelovy ceny, na příslušném domě se setkalo dokonce s přímým odmítnutím majitele.

Tenkrát se navrhovalo jako řešení zřídit například do chodníku nějakou kovovou dlaždici nebo vytvořit v Lípách (tedy na druhé straně silnice) něco, co by na tuto skutečnost upomínalo. Pak byla zřízena komise, která se tímto tématem zabývala – a to je pro mě ten chybějící článek, který mi scházel do logiky celé věci, jejím členem jsem nebyl. Právě tato komise dospěla k zadání, jehož výsledkem je dnešní Rumcajsova lavička. Ta je z tohoto pohledu tedy logickým vyústěním snahy nějakým způsobem poukázat na to, že v Jičíně pobýval autor věhlasného loupežníka, který po odklonu od něj v určité době, kdy bylo „přerumcajsováno“ (Nechceme Rumcajsland, říkali tenkrát zakladatelé pohádkového festivalu), opět nabyl (také v souvislosti s digitalizací a „obarvením“ původně černobílých televizních večerníčků) na zajímavosti.

Toto řešení záměru je věcí jičínského spolku Balbineum, který podal vítězný návrh, autorem kamenné části realizace je sochař Aleš John, té dřevěné Robert Smolík, loutkoherec, scénograf a pedagog na katedře alternativního a loutkového divadla pražské DAMU, kterou předtím vystudoval. Nápad dvou fošen „proti sobě“, na nichž by se symbolicky mohli setkat oba tvůrci Rumcajse, spisovatel Václav Čtvrtek a výtvarník Radek Pilař, může upomínat na rokokovou lenošku, nazývanou „tête-à-tête“ (francouzský výraz označuje intimní rozhovor, dosl. „hlavou k hlavě“, tedy „mezi čtyřma očima“), „confident“  či „indiscret“ (varianta z doby Napoleona III), se kterou se může návštěvník českých hradů a zámků rovněž setkat (existuje pro to i český výraz, na který si nevzpomenu). Tedy řešení, které má hlavu a patu.

Jediné, co je diskutabilní, je velikost textu, ale domnívám se, že to není ten případ jiných Smolíkových realizací v Jičíně, které jsou podle mého názoru „málo čitelné“ (o planetární stezce v Lípách prakticky nikdo neví, nejenže není uváděná na propagačních materiálech, ale není dostatečně výrazně adjustována, takže ji většina lidí přejde bez povšimnutí, totéž platí pro labyrint na jednom z nádvoří jičínského zámku, od něhož navíc dnes odpoutává pozornost pozdější socha Albrechta z Valdštejna, takže návštěvníci (navíc neznalí věci) čtou tento útvar (který jsem tak trochu inicioval na jednom ročníku JMP a poté na kulturní komisi) jako pouhý ornament. To říkám s plným vědomím toho, co Robert Smolík pro Jičín udělal, počínaje záchranou a přestavbou domu v ulici Na Koštofránku, představeními pro děti v zahradě tohoto objektu, někdejší koncepce využití valdštejnského tématu, a konče aktivitami v Balbineu (kaplička na Velišském hřbetě aj.). O penězích se nehodlám bavit – ve městě, jejíž jedna politická reprezentace nechala postavit možná za půl miliardy sportovních zařízení, takřka každé se zásadními chybami, a která vrátila sto miliónů grantu k už schválenému projektu rekonstrukce barokní jezuitské koleje. Tak to už jsme se, byť po logickém vláknu (mnohé spolu opravdu bezprostředně souvisí), dostali už přece jen trochu mimo vlastní téma letošního festivalu.

Tak snad ještě alespoň kontextuálně poukázat na webovou stránku „rumcajs.jicin.cz“, kde je uveřejněna pohádka „Jak Rumcajs vystrnadil z Řáholce obra“ a připomíná jednotlivé fenomény s Rumcajsem spojené – kromě letošního festivalu též Galerii Rumcajsův svět Radka Pilaře ve Valdštejnském zámku, Rumcajsovu Ševcovnu v ulici Pod Koštofránkem, Rumcajsovu jeskyňku na Bradech, Cipískovu a Rumcajsovu stezku, proslulý jarní Pochod za Rumcajsem, taneční soutěž O cenu Rumcajse Manky a Cipíska, která se v Jičíně organizuje více než 40 let, letošní soutěž v Knihovně Václava Čtvrtka a další.

III
Tak teď už opravdu poznámky k jednotlivým pořadům. Festival začíná ve středu pohádkovým průvodem (o zkrácení týdne a přesunu průvodu z pondělí na středu přesvědčil ostatní kdysi Jaromír Gottlieb), ale stejně mu vždy předchází „něco“, ať to byl v některých minulých ročnících slavnostní večer nebo v poslední době zahájení knihovnické dílny, která je sice „samostatnou záležitostí“ Knihovny Václava Čtvrtka (jak mi kdysi bylo ze strany organizátorů JMP zdůrazňováno), ale nicméně je jednou z podob Pohádky: po řadu let byla v zámku, zprvu v Porotním sále, později vhodněji v Obřadní síni expozice nově vydaných knih, frekventanti/tky (nezdůrazňoval bych to, ale těch žen je opravdu podstatně více), dílny vždy tvořily velkou část publika na odborném kolokviu atd.. Po léta jsem namítal, že „týden“ je nejméně od dob Starého zákona zaběhnutým a osvědčeným kalendářním formátem a i do němčiny se logičtěji překládá „Märchenwoche“ (s tím, že právě jen tak každý ví, o jaký typ festivalu se jedná), ale nikdo moje argumenty nechtěl slyšet.

To samozřejmě nic nemění na tom, že je jen a jen mou nepozorností, že jsem přehlédl skutečnost, že v úterý (v 19 hod.) v knihovně vystoupil Petr Váša s programem fyzického básnictví. To jsem neměl vynechat už vzhledem k tomu, že vzpomínám na Vášovo vystoupení s tímto konceptem, který považuju za unikátní, před řadou let na pódiu zrekonstruované auly Lepařova gymnázia. Nabádal jsem ho tenkrát, aby udělal nějaký pořad s evropskou dadaistickou poezií, kterou (i od Jiřího Valocha) znal a která by jemu i té poezii velmi slušela, ale bližší mu zřejmě bylo dělat pouze vlastní věci, v nichž byl vynikající („les vábí, les láká…“). Jak jsem zaznamenal po letech v jedné jeho epizodní filmové roli (Muži v říji, 2009) či při vystoupení se skupinou Ty syčáci ve Valdštejnské loggii, a nyní při vyhledávání na YouTube spatřuji na koncertu v Lucerně se skupinou Mňága a žďorp, že bohatá hříva vlasů mu zůstala, jen zbělala. Škoda, byl bych se s ním rád setkal, takhle padlo jeho jméno jen ve Farské zahradě při rozhovoru s jiným Brňákem, hercem a režisérem Arnoštem Goldflamem.

Arnošt Goldflam byl druhý z letošních čtenářů pohádek pro děti v pravidelném pořadu Čtení s Hajajou ve Farské zahradě, kde se v minulých letech (nejméně od roku 2012) konalo čtení řady pozoruhodných osobností – Petra Formana, který četl z knížky Marie Kubátové, Vladimíra Javorského, Václava Chaloupka (abych uvedl ty, co mě zaujali, dále třeba Zora Jandová, Honza Onder, Slávek Janoušek, na jejichž čtení jsem ale nebyl), viděl jsem se zde také s Václavem Vorlíčkem, který přišel v doprovodu Věry Rychterové. Drobný rozdíl v místě čtení je tuším od loňského roku, kdy mimo jiné zaskakoval za někoho (nevím už koho, kdo nemohl přijet) také hlavní patron festivalu Jiří Lábus, kdy se totiž zdobné křeslo, na kterém sedí čtoucí osobnosti, přemístilo z polohy přivrácené k zámeckému parku ke zdi, u níž je tuším už druhým rokem malé dřevěné pódium. Jak to říkám, vzpomněl jsem si také na herce Josefa Dvořáka, ke kterému se přidala Jiřina Bohdalová (už si nevzpomenu, zda to nebylo naopak), která docela ostře peskovala děti za jejich nepozornost.

Arnošt Goldflam byl naopak laskavý, četl ze svých vlastních knížek, měl sebou dvě, O nepotřebných věcech a lidech, z níž četl, a do rezervy pak knihu Tatínek není k zahození, kterou publiku rovněž ukázal při úvodním vysvětlení vzniku knih a výběru pohádek, které bude číst. Inspirací k první knížce byla krabice s nápisem Staré nepotřebné hadry, kterou měl Goldflamův tatínek a kterou herec, režisér a spisovatel po něm zdědil. Četl pohádku O hovínku a ještě jednu další, opravdu to neodbyl, čtení skončilo snad někdy před šestou hodinou, děti pozorně poslouchaly a i já jsem si to užil. Vzhledem k tomu, že jsem přišel se značným předstihem (jak jsem zjistil už na Šrámkově Sobotce, někdy se to vyplácí), sešli jsme se tu – v tu chvíli ještě ve zcela prázdné zahradě, předtím pršelo, a nebylo zde ještě připravené ani křeslo, které přinesli na poslední chvíli – prakticky my dva a nezbývalo mě, abych jej za všechny Jičíňáky přivítal (přestože předtím ještě byl někde na kafi a přestože já nejsem v současnosti žádným oficiálním představitelem festivalu). Popovídali jsme si pak, než nás zaskočili novináři s žádostí o rozhovor, velmi příjemně o našich společných kamarádech v Brně, Goldflam mi dokonce říkal, že má od J. H. Kocmana nějakou jeho ranou věc (jak dělal ty motýly).

Ale pojďme raději trochu popořádku. Průvod. Tentokrát vzhledem k tématu se to hemžilo postavami Rumcajsů, ale též Manek či Cipísků. Šlo dokonce o vytvoření rekordu, jak to avizuje text v Programové brožůrce s názvem Pohádkový průvod se zápisem do České knihy rekordů, kde se říká:  Jste srdečně zváni na pohádkový průvod městem, během kterého se pokusíme o vytvoření rekordu v „Co největším počtu pohádkových postav z pohádek O loupežníku Rumcajsovi v pohádkovém průvodu“. Zda se to skutečně podařilo, nevím, ale s největší pravděpodobností ano, zaslechl jsem něco z hlavního pódia o počtu, kterého bylo dosaženo. Přesto, nebo možná právě proto, jsem měl pocit jakési nedostatečné pestrosti průvodu, těžko říci, zda jsem se jen špatně díval nebo zda to bylo tím, že v něm nebylo příliš skupin, které bývají působivé, kouzelných kostýmů malých dětí, které mě vždy zaujaly, či něčeho mimořádného, jako byly kdysi velké postavy na chůdách.

V souvislosti s průvodem jsem se chvíli bavil s muzikanty z kapely Fiakr, „spolku emeritních Šlapeťáků“, tedy „staropražského ryze akustického hudebního tělesa“, jak byli označeni v programu. Na kapelu Šlapeto mnozí z nás pamatujeme z televizních pořadů, v této podobě se znám se třemi z nich, jak už jsem ostatně zmínil na začátku tohoto příspěvku, tedy s Janem Jiterským, ředitelem školy Bodláka a Pampelišky ve Veliši, který se před časem rozhodl, že se naučí hrát na akordeon (slyšel jsem ho už na jeho festiválcích v Zálesní Lhotě) a tím rozšíří svou původní profesi muzikálového zpěváka, kterou kdysi opustil a přestěhoval se do Českého ráje, Petrem Kůsem, který své hudební aktivity rovněž vyvíjí v několika posledních letech rovněž v našem kraji, a s Bedřichem Kameníkem, hráčem na fagot a ředitelem jedné pražské ZUŠky, jenž jeden čas (ještě před současným dirigentem Grazianem Sanvitem) dirigoval Podkrkonošský symfonický orchestr. Vlastně jsem se s ním nedávno setkal v Třeboni na hudebním soustředění PSO a zde to bylo pro mě překvapení, byť jsem věděl, že v různých hudebních spolcích hraje na fagot.

Ve středu večer jsem ještě šel do Masarykova divadla na Malou vizitu, „totální improvizační představení Jaroslava Duška a Pjéra la Šéz´e“, tomu se ale věnuji v samostatném příspěvku, podobně jako vystoupení Pavla Šporcla se Smiling String Orchestra (čtvrtek večer, kostel sv. Jakuba, a sobota na hlavním pódiu) a Kolokviu s profesorem Robertem Kvačkem a Alfrédem Strejčkem (čtvrtek dopoledne v Porotním sále jičínského zámku).

No a vlastně už toho dále příliš komentovat nemohu. Divadelní vystoupení souboru Buchty a loutky s názvem Zlatá husa (čtvrtek 14. září, 16 hod. na Rynečku) jsem pro mizerné počasí musel oželet, podobně jako Malina Brothers, které bych nestihl vzhledem ke Šporclově koncertu v kostele, v sobotu se čas nepřízně počasí, průtrže a zimy opakoval, takže jsem na Ryneček na Yellow Sisters, „originální českou a kapellu“, na niž jsem se těšil, rovněž nedorazil, chtěl-li jsem bez újmy na zdraví zvládnout další program.

Tím mám na mysli MIG 21 s Jiřím Macháčkem coby frontmanem na hlavním pódiu (19:30 před ohňostrojem). Neočekával jsem příliš vzhledem k mému předsudku o hereckém zpívání. Má neznalost věci mě naváděla k tomu, že to je pro herce svého času opravdu populárního (filmy Samotáři, Horem pádem, Jedna ruka netleská atd.) jen jakási „bokovka“, sloužící na odreagování a že to muzicírování má asi takový smysl jako když Karel Gott maluje. Těžký omyl! V první řadě mě překvapila řada skvělých muzikantů, Tomáš Polák (kytara), Pavel Hrdlička (klávesy, trubka), Honza Hladík (bicí) a Adam Stivín (baskytara), kterého jsem vlastně jediného znal z jednoho vystoupení s jeho otcem, ale také z jeho epizody s Chinaski. Jestli je něco skvělá muzika, která se nejen nachází ve „škatulce“ pop-music, ale zároveň vrchovatě naplňuje smysl tohoto pojmu, pak je to právě tahle kapela. Hrdličkova trubka byla opravdu mimořádná, člověk měl pocit, že se opravdu odvázal.

Zároveň celé vystoupení MIG 21 bylo perfektní jevištně. Nevím, do jaké míry na tom všem má také podíl skutečnost, že Pavel Hrdlička (už potřetí, ale i ostatní byli skvělí) je střihačem ve filmu (Český lev za film Protektor) a Tomáš Polák studoval jako jednu ze dvou vysokých škol Filmovou a televizní fakultu FAMU, mám tedy na mysli podíl na vědomí, že scénografická podoba vystoupení zásadně ovlivňuje dojem z něj. Nafukovací kytara, na kterou „hrál“ Macháček či obří „mikrofon“ u jedné písničky, skvěle vytvořené pozadí se stylizovanými erotickými symboly (coby parafráze motivů na perských kobercích či ezoterických obrazců), přes nějž běžela další grafika (grafické symboly mužství a ženství v okamžiku, kdy byli vyzváni „kluci“, aby zpívali, pak „holky“, pak všichni a oba symboly se zrychleně střídají, autobus u příslušné písničky atd.), a nezbytný světelný park. Ten je dnes už samozřejmostí u většiny předních popových kapel, to ostatní ale nikoli.

Přitom to vše je funkční. Vzpomínám na nesmyslně patetickou prezentaci skupiny Mandrage s oponou a vlajkami na jevišti, samoúčelným vybavením, které vůbec nesouviselo s estetikou lehkého  „popíku“, jaký ta kapela hraje (působilo křečovitě, agresivně, stejně jako vizáž některých hudebníků, zatímco hudební struktura byla mdlá) ani tematikou/obsahem písniček. Tady vše zapadalo, bylo to promyšlené a přitom všichni působili uvolněně, lehce provokativně, ale nikde „přes hranu“, Macháček se svým šátkem kolem krku vypadal na jedné straně jako „lev salonů“, na straně druhé naopak vydal ze sebe maximum energie (viděl jsem ho potom za pódiem) jako správný rocker. Je zřejmé (i z ostatního, co jsem si kde přečetl), že v kapele každý má své místo (texty Macháček, muzika Tomáš Polák) a zároveň jim to šlape dobře dohromady.

Ještě k té „erotice“MIG 21: Kapela má třeba takové písničky jako je Kalhotky si sundej (Album, 2014) nebo Onanovat (Udělalo se nám jasno, 2002), to znamená pojednává motivy, které určitě „zaberou“ na (zvláště adolescentní) publikum (ostatně: bylo by zajímavé porovnat první ze zmíněných se songem Punčocháče z raných Chinasek). Nejde ale jen o ono „první signální“, ale o to, že Jiří Macháček v textech i chováním na jevišti prezentuje určitý životní názor. Shrnul bych ho metaforicky uvedením jednoho verše z první řečené písničky: „Známe se, neznáme se, máš v sobě žár, máš v sobě vtip.“ Nechci být polopatický, ale v písničkách MIG 21 je „žár“, ale i „vtip“. Vladimír Vlasák v recenzi prvního alba MIG Snadné je žít (2001) hovoří o „spanilém“ rázu téhle hudby. A dám ještě jeden příklad: Na zmíněném grafickém symbolu ženského klína na zadní projekci za kapelou je kosočtverec, ale uvnitř není čárka, nýbrž svislá elipsa. Je to detail, ale právě že signifikantní. K tomu „vtipu“ patří mnohé, to bychom se museli pustit do dalších podrobností či do Macháčkových textů, vypovídá ovšem i slogan/název „Chlapecká taneční pěvecká a striptérská skupina“, který frontman skupiny uvedl s komentářem, že po těch takřka dvaceti letech (MIG 21 vznikl v roce 1998) už to jsou dospělí muži, ale – zhruba řečeno – to, s čím přišli, jsou pořád oni chlapci, kterými byli tenkrát.

Standardní navazující ohňostroj a rovněž už tradiční Hradecká cimbálová muzika příjemně uzavřela můj sobotní program. V neděli (velká chvála: mnohdy to byl už takový „prázdný“ den, tentokrát, už po několikátý rok, ještě různé možnosti, kam jít a co vidět) vnouče šlo s babičkou „pelášit“ do Lip, já jsem chtěl zajít aspoň na debatu Jinčí činu do zahrady knihovny s názvem „Jaký byl Jinčí čin?“, jenže se jako naschvál znovu pustilo do deště, takže jsem to vzdal.

Programová brožůrka
https://www.pohadka.cz/uploads/file/27-rocnik/Pohadkova-brozurka-JMP-2017.pdf

Rumcajs 50 let
https://rumcajs.jicin.cz/
https://www.jicin.org/dr-cs/24241-rumcajs-slavi-50-narozeniny.html

Rumcajsova lavička
https://www.mujicin.cz/rumcajsova-lavicka-zna-svou-vytvarnou-podobu/d-1293423
https://zpravyceskyraj.cz/rumcajsova-lavicka-k-padesatinam-obdivovana-i-kritizovana/
https://www.facebook.com/search/top/?init=quick&q=Rumcajsova%20lavi%C4%8Dka&tas=0.34434095920127605
https://www.facebook.com/rumcajs/?hc_ref=ARSpTa2jkaY2rozCLjJjicjRPoGcTL5Q_GPArBJF4VO1cIu_tWzsk0Mg6Dxfv5QrK_o

Petr Váša
https://www.youtube.com/watch?v=zYGwUqzXG30

Arnošt Goldflam
https://www.iliteratura.cz/Clanek/34531/goldflam-arnost-pohadky-o-nepotrebnych-vecech-a-lidech
https://www.kosmas.cz/knihy/199227/o-nepotrebnych-vecech-a-lidech/

MIG 21
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mig_21_(hudebn%C3%AD_skupina)
https://mig21.cz/
https://www.mig21.net/kompletni-seznam-pisni/
https://www.lyricon.net/texty-pisni/mig21
https://kultura.zpravy.idnes.cz/strilet-si-ze-slagru-a-nezastrelit-pop-dyj-/hudba.aspx?c=A011012_153954_hudba_brt