Ještě je rozhlas

Hlas Vlastimila Brodského v Hajajovi, Františka Filipovského v Poláčkově Bylo nás pět, četbě na pokračování, písně jako Včera neděle byla nebo Tam za vodou v rákosí, to je to první, na co si vzpomenu, když se řekne rozhlas. V době mého ranného dětství i školních let jsme ho doma poslouchali, táta radioamatér vyrobil, ještě se svým kamarádem, truhlářem Thořem, bezpočet docela rozměrných bedýnek s ušlechtilou kresbou lakovaného dřeva, v takové bedýnce vpředu svítilo magické oko a zezadu magické lampy (tranzistory se ještě nepoužívaly) a vše jsem měl spojeno nejen se zvláštním zkresleným zvukem vycházejícím z jednoho místa, ale i s vůní pájky namáčené do cínu a kouřem z otcových cigaret.

Později přicházely nejrůznější životní zlomy a „rádio“ se vytratilo z mého denního programu. Sice jsem vždycky nějaký ten „tranzistorák“ měl, ale důležitější se staly magnetofony, televize, kino, knížky a znovu černé desky, které byly na začátku… V životě jsem vždy spíše něco dělal sám než přijímal výtvory druhých a na rozhlas nezbývalo místo. V autě mne jiné zvuky rušily a odváděly pozornost od řízení a pohledů na krajinu, a když jsem si po létech koupil konečně hi-fi věž, poslouchal jsem spíše cédéčka, další nové médium té doby, či jsem ji používal jako konečně spolehlivé buzení po probdělých nocích u psacího stroje. Každodenní práce byla totiž neúprosně vázána na rozvrh vyučovacích povinností. A po řadu let mi bylo líto, že – z řady ještě dalších důvodů – se rozhlas ocitl v segmentu, vytěsněném jinými médii.

Předevčírem jsem si na notebooku pustil z archivu Českého rozhlasu několik pořadů z archivu Českého rozhlasu 2, nazvaného „Rádio na přání“. Došlo k tomu tak, že jsem pro studenty sestavoval přehled „čtenářských deníků“ na webu, které by neměly uniknout jejich pozornosti. V souvislosti s tím jsem se hrabal v těch stránkách Českého rozhlasu, kde jsem našel úžasnou možnost poslechu nejrůznějších literárních děl, tedy jednu z dalších možností vnímání literatury vedle všech těch „Literárních doupat“ a vnímavých blogů. Ta se vrací k oné podobě, kterou jsem znal už z dětství, ale s tou výhodou, že se mohu rozhodnout, co si poslechnu, kdy a s kým budu ten poslech sdílet a hovořit o něm.

Už před týdnem jsem si pustil v archivu České televize někdejší pořad o alejích, který začíná tím, že průvodce pořadem Václav Cílek sedí na balustrádě jičínské Valdštejnské lodžie a hovoří o jedné z nejstarších alejí u nás a Evropě (teď jsem ho zpětně v odkazech hledal, ale našel jiné). Zhruba ve stejnou dobu jsem si také mejloval s Pavlem Kracíkem, který Václava Cílka pozval na lednovou přednášku Jičínské besedy. A tohle vše, a ještě další kontexty dohromady vytvořily konstelaci, proč jsem při zkoumání webových stránek Českého rozhlasu napsal do vyhledávání také jméno Václava Cílka.

Ještě než dojdu k tomu, co bych chtěl říci, musím zmínit, že jsem poslouchal i jiné pořady, mimo jiné s Vojtěchem Ceplem, jeden z nich se jmenoval „Ubavíme se k smrti“, podle knihy Neila Postmana „Ubavit se k smrti“, na kterou mne už kdysi upozornil v jednom rozhovoru v naší gymnaziální knihovně – v debatě o tom, proč se studenti nechtějí učit tím způsobem, jako kdysi – Karel Hvížďala.

V rozhlasovém pořadu se diskutující vyjadřovali o negativním vlivu médií, zejména televize na „kulturní úroveň národa“, respektive mladých lidí. Jen zdánlivě to vypadá jako schizofrenie, když se na jedné straně shoduji s Vojtěchem Ceplem na tom, že nejen televize, ale vlastně celý balík nových médií (v tuto chvíli k nim počítám nejširší užívané přístroje a technologie - vedle internetu i mobilní telefon a všechna „udělátka“ – reprodukční zařízení) spoluvytváří životní styl, jehož komunikační úroveň je postižena fragmentárností výpovědi, „rozsekaným“ viděním světa, neochotou vnímat celek nesoustředěností atd. – a na druhé straně můj osobní, vlastní přístup k té nové technice (uvědomuju si, že jsem v tomhle textu metaforicky naznačil onen oblouk neskutečného vývoje, k němuž během vlastně velice krátké doby dvou generací došlo), je jiný. Uvedu to na příkladu: kombinace serveru „Svrchované Čechy“ na Youtube, a některých filmových databází dnes umožňuje dopátrat se, jak se vlastně jmenuje herec v předválečných filmech, na které chodila do biografu má matka, a pro mne je tedy dnes nostalgickým snem o té době („případ“ Čeňka Šlégla, o němž mimochodem vyšla nedávno pozoruhodná kniha). Tady je ovšem zase ještě navíc zajímavé ono rozhraní několika časových vrstev a životů.

A samozřejmě se také ptám, v čem je podstata onoho problému s televizí či médii, zda je to ono specifické „americké“ pojetí, které umožní na základě komerce (která si stanoví za jediný úkol bavit se, a o tom, že tam je daleko víc pitomých seriálů než u nás, nepochybuju) na jedné straně zrealizovat vlastně civilizačně úžasnou věc (film, auta, komputery etc.), na druhé straně ale vede k banalitám, tupému konzumování trivialit, neskutečných pitomostí, či zda je na vině povaha druhu „homo sapiens“, tedy lenost či hamižnost člověka (vzpomeňme si na písničku V+W „Civilizace“, která vypráví o původu kola, základu dopravního prostředku, který se v historii promění v peníze atd.) či zda jsou to možnosti a limity televize jako média, které umožňuje pouze určitý způsob vnímání reality (četl jsem někde zajímavou esej o společenství lidí u různých médií – lidé sedí kolem rádia ještě tváří v tvář, u televize již v jedné řadě, u notebooků pak každý ve svém pokoji). A zaujaly mne názory vyslovené ve zmíněném rozhlasovém pořadu. Vojtěchu Ceplovi, který poukazoval na negativní vliv televize, oponoval Petr Frischmann, který poukazoval právě na možnosti, o kterých jsem se zmínil, když říkal, že se blýská na lepší časy.  

A teď se přesunu zpátky do Jičína (doufám, že v této mé „síti“ myšlenek je to stále ještě přehledné a uchopitelné): Nemůžu souhlasit s tím, co odpověděl Václav Cílek na přednášce v Porotním sále v jičínském zámku na jednu pěknou otázku, zda se mladí lidé odvrátí od krajiny a zůstanou u monitoru počítačů. Prý možná ta další generace se vzepře svým otcům, kteří jsou fascinováni novým světem, a vrátí se zpátky do krajiny. Já vím, že Václav Cílek musel nějak odpovědět – v závěru pořadu –  a nechtěl to téma šířeji rozvádět. Je to ale velice chytrá otázka, narážející na dva světy, v nichž se dnes pohybujeme, a které se – z hlediska subjektu, který se v nich nachází – liší jedním klíčovým momentem, totiž v tom, že do krajiny musíte vykročit, do monitoru počítače budete sice brzy moci vstoupit v 3D formátu, ale budete přitom moci zůstat na jednom místě. Je to samozřejmě na další samostatný text, ale v tuto chvíli řeknu pouze, že  si na rozdíl od Václava Cílka naopak myslím, že jsme vlastně teprve na začátku. Že digitalizace teprve zachvátí svět a to, co tady teď je, jsou vlastně teprve první krůčky. A nemyslím si, že by to jednoznačně mělo být špatně. Možná za pár let otočíme notebook a otevřeme jej, v menším provedení a oku přátelštějším způsobu, jako knihu (právě nyní jsou velké debaty o tomto tématu, které souvisí také např. s autorskými právy – do jedné americké knihovny navezli náklaďáky knih, které chtějí zpřístupnit celému světu). Už dnes propojujeme nejen jednotlivé přístroje (mobil s foťákem a navigací, televizi s DVD rekordérem), ale prostupují se obě základní reality, realita „hrubého“ světa a světa digitálního, mediálního či jak to chcete nazvat.

Skutečnost, že tuto záležitost „vidím“ jinak, ale vůbec nevadí, ostatně v jiných Cílkovi spíše takřka horlivě přikyvuji. Nicméně dokladem řečeného budiž následující vlastně anekdota, jíž se vracím na začátek: Když jsem si několik dní poté, co jsme my Jičíňáci strávili příjemné dvě hodiny v Porotním sále s Václavem Cílkem, pustil v archivu Českého rozhlasu pořad „Jak to vidí“ s Václavem Cílkem, vyprávěl geolog, klimatolog a spisovatel, že když po skončení spěchal na vlak, odhazovali ve sněhové kalamitě sníh…

„moderátor:…co vy jste dělal o víkendu? Také jste si užíval sněhu?
Václav Cílek, geolog a klimatolog: Ne, já jsem byl v Jičíně, že jo, a cestou nazpátek z Jičína jsme asi dvakrát zajeli do nějakých závějí a lidé museli čistit koleje a dokonce cestující z vlaku vycházeli ven a pomáhali čistit. Bylo to jako velice, jako příjemné. …(z přepisu pořadu)

Jedno prostoupilo druhé – příběh v Porotním sále měl pokračování, kterého jsme mohli být virtuálně přítomni. Jen jsem litoval, že téma jičínského povídání nebyl sníh. Pak by to bylo úplně dokonalé. Ale to si každý může vyhledat v nějakém jiném pořadu s Václavem Cílkem.

Aleje

Aleje jako součást naší krajiny – v databázi filmů (je to jiný dokument než ten, který zmiňuji v textu, ale V. Cílek zde rovněž hovoří)
https://www.csfd.cz/film/239568-aleje-jako-soucast-nasi-krajiny/

Při putování malebnou českou krajinou objevíme spousty cest lemovaných stromy. Aleje a stromořadí vysazovali naši předkové z různých důvodů. Proč lidé vlastně vkládali tolik energie do výsadby alejí a údržby stromů? A jsou dneska tyto aleje vůbec užitečné, nejsou přežitkem v dnešní moderní době? Vypravme se tedy s průvodcem Václavem Cílkem krajinou a odpovězme si pak sami na tyto otázky. Cestou se potkáme s fotografkou Hanou Rysovou, jejíž láskou je fotografování stromů, se zahradními architekty Markétou Veličkovou a Petrem Veličkou, s ekologem Jiřím Klimešem a s mnoha alejemi, které tvoří monumentální chodby se stromy, kvůli kterým stojí zato zdvihnout hlavu k nebi. Pořad natočila režisérka Ljuba Václavová s kameramanem Josefem Nekvasilem.   (oficiální text distributora)

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_C%C3%ADlek

https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/20756223079-aleje-jako-soucast-nasi-krajiny/

https://www.vilemwalter.cz/cilek.htm

Novější pořad o alejích –
https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/209542158690002-aleje/

Neil Postman / Ubavit se k smrti
https://www.kosmas.cz/knihy/61754/ubavit-se-k-smrti/

zmíněný pořad v ČR
Člověk a demokracie / Ubavíme se k smrti. Hovoří: Jan Vodňanský, Petr Frischmann a Vojtěch Cepl. 10.01.2009 21:10 

Rádio na přání

vyhledávání Václav Cílek, na zač. r. 2010
https://www.rozhlas.cz/radionaprani/archiv/?p_po=-1&p_pattern=V%E1clav+C%EDlek&p_gt=1

https://www.rozhlas.cz/jaktovidi/prepisy/_zprava/681339
přepis pořadu – 12. 1. 2010

Člověk a demokracie archiv pořadu10.01.2009 21:10 
Ubavíme se k smrti. Hovoří: Jan Vodňanský, Petr Frischmann a Vojtěch Cepl.
https://www.rozhlas.cz/radionaprani/archiv/?p_po=-1&p_pattern=jan+vod%F2ansk%FD&p_gt=1