Jean Sibelius, Labuť z Tuonely

Jean Sibelius, Labuť z Tuonely
skladby festivalu České doteky hudby

Jean Sibelius, zakladatel finské národní hudby, s nadsázkou řečeno finský Bedřich Smetana, je autorem více než sto padesáti skladeb, z toho sedmi symfonií a deseti symfonických básní. Ty čerpají z finského národního eposu Kalevala a osudů jeho hrdiny Lemmikäinena. Jeho jméno dává i název suitě, Lemminkäinen, op. 22 a Labuť z Tuonely je nejpopulárnější skladba ze čtyř skladeb suity. Autor líčí říši smrti s jedním vládcem bohem Tuonym a řekou, na niž majestátně proplouvá černá labuť jako posel smrti, charakterizují ji Severské listy v portrétu skladatele (zde). Na finských stránkách o Sibeliovi (zde) jsou charakterizovány jednotlivé části suity podrobněji:

Nr. 1 Lemminkäinen a dívka na ostrově. První redakce 1895, premiéra Helsinky 1896, Orchestr filharmonické společnosti, dirigent Jean Sibelius, druhá redakce 1897, premiéra Helsinky v tomtéž roce, rovněž Orchestr filharmonické společnosti, dirigent Jean Sibelius, konečná verze 1939.
Nr. 3 (do roku 1947 uváděná jako Nr. 2) Labuť z Tuonely. Data o vzniku tatáž jako u první – a všech ostatních částí, konečná verze 1900.
Nr. 2 (do roku 1947 uváděná jako Nr. 3) Lemminkäinen v Tuonele. Data o vzniku tatáž, konečná verze 1939.
Nr. 4 Lemminkäinenův návrat. Data o vzniku tatáž, konečná verze 1900.

Suita představovala pro Sibelia po operní krizi návrat k rozsáhlým orchestrálním skladbám. Brzo po uvedení prvního z děl tohoto charakteru, Ságy (první verze 1892), jejíž přijetí bylo poněkud nevlídné, se Sibelius seznámil s Wagnerovým spisem Opera a drama a učinil si z jeho četby závěr, že hudba beze slov člověka nemůže uspokojit. Plánoval složit operu na libreto J. H. Erkka, které mělo vycházet z 8. a 16. runy Kalevaly. Jedná se o operu Stavba člunu, kterou si Sibelius představoval následujícím způsobem: Mladý Väinämöinen, v dopisech k návrhu k libretu uváděný také jako Väinö či Wäinö vidí na nebi rudém večerními červánky vílu Kuutar, zamiluje se do ní a žádá ji, aby se stala jeho ženou. Ta přislíbí za podmínky, že Väinämöinen vytvoří zpěvem z pouhých třísek vřetena nový člun. Hrdinovi chybí některá slova a vypraví se proto do říše mrtvých Tuonely, aby si vyprosil potřebná slova. Tuonetar, vládkyně Tuonely, mu tři slovíčka pošeptá. V závěrečné části vyplouvá Väinämöinen na novém člunu a opěvuje lásku. Nebe zrudne, objevuje se Kuutar a milující docházejí štěstí.

Pro naši skladbu (Labuť z Tuonely) je důležité, že skladatel se rozpomněl, že ve svém letním domku v Ruovesi dokončil předehru k opeře. Tu totiž přepracoval na pozdější Labuť z Tuonely do suity. Práce na opeře pak byla přerušena kvůli zakázce suity Karelia. Sibelius ukázal náčrt libreta Kaarlo Bergbomovi, mecenáši finského divadla a finské opery, ale ten nepovažoval námět za dostatečně nosný pro jeviště.  Sibelius se ale nevzdal. V roce 1894 navštívil básníka Paavo Cajandera, který trávil léto nedaleko Hämeenlinna. Sibelius vytáhl ze šuplíku svého psacího stolu rozepsanou operu a chtěl  dostat víc dramatičnosti do jejího textu. Hudební vědec Markku Hartikainen našel v roce 1998 v archivu Finské literární společnosti v Cajanderově pozůstalosti druhý návrh libreta. Je tedy pravděpodobné, že skladatel požádal básníka o nové libreto, vycházející z tohoto návrhu. Ten totiž byl daleko dramatičtější a scénicky vděčnější než první.

První scéna není dochována. Ve druhé scéně jsou nápadná masová vystoupení, v nichž se hlavní hrdina pře s obyvateli vesnice a uvědomuje si svůj idealismus a nejistotu. Ve třetí scéně se Wäinö setkává s Tuonen Tytti, dcerou smrti, a ta se do něj zamiluje. Tytti zachrání Wäinö před duchy říše smrti, jejichž zpěv učiní hrdinu bezbranného. V poslední scéně vesluje Wäinö k Luonnotar, dceři přírody (tedy už ne k Kuutar) a bouřlivě jí vyznává lásku. Luonnotar vyznání však přijímá s chladem a zdrženlivě. Hrdina vzdává svůj sen a zůstává sám.

Tento příběh už byl dostatečně atraktivní pro jevištní zpracování. Aby si upevnil svou víru v operu, vydává se skladatel v létě roku 1894 na Wagnerovy Festspiele do Beyreuthu. Byl sice uctívání německého skladatele brzy přesycen, nicméně přiznal, že Parcival a Tristan a Izolda na něj zapůsobily  jako suverénní skladby do té míry, že si na okamžik nedovedl představit, že by sám pokračoval v kariéře hudebního skladatele.

Od Wagnera se Sibelius dokázal odtrhnout, když se zahloubal do Lisztovy hudby. „Myslím si, že jsem vlastně malíř hudbou a básník. Tím myslím, že Liszt mi je v hudebním stylu nejblíže. Ony symfonické básně (tím jsem myslel slovo „básník“). Zabývám se právě svým velmi oblíbeným tématem. Budu o tom vyprávět, až se vrátím,“ píše v dopise Aino. Je pravděpodobné, že oblíbeném tématem zmíněným v dopise, je právě téma Lemminkäinena, které se počíná transformovat z trosek původní opery do suity. V roce 1935 se Sibelius zmínil svému životopisci, že na této skladbě začal pracovat v Mnichově. Veijo Murtomäki se nicméně domnívá, že tímto tématem mohla být stejně tak Lesní nymfa.

Po návratu se Sibelius vytrvale po měsíce věnoval suitě. Z operní předehry se stala nyní Labuť z Tuonely. Sibelius se nyní rozhodl, že základní myšlenkou celé suity budou Lemminkäinenova dobrodružství. Hudba k Wäinövě cestě do Tuonely se hodila velmi dobře k legendě Lemminkäinen v Tuonele. Dodnes se neví zcela jistě, do jaké míry vycházejí z původních operních náčrtů úvodní a velkolepá závěrečná část suity. O první větě skladatel hovoří jako o skladbě v sonátové formě a o tom, že skladba byla míněna jako programová symfonie. V roce 1896 přicházejí totiž nové podněty, skladatel zmiňuje především symfonické básně Hectora Berlioze coby významnou inspiraci k vlastní práci. Jeho La damnation de Faust  se stalo oblíbenou skladbou helsinského publika.

Na začátku dubna 1896 začal Sibelius zkoušet s orchestrem Lemminkäinen-Suite. Orchestru připadala hudba příliš obtížná a začal málem stávkovat, podobně jako u první suity Kullervo. Skladatelova žena plakala, když slyšela za dveřmi hádky a spory.

Kritiky koncertu byly rozdílné. Karl Flodin napsal: „Sibeliovi se podařilo uniknout velkému nebezpečí, totiž že by opakoval sám sebe“ a chválil „finské vyznění“ skladby (podobně jako Oskar Merikanto). Kritizoval nicméně sólo na anglický roh v Labuti z Tuonely jako „kolosálně dlouhé a únavné“. Snaha působit na posluchače hypnotickou silou a sugescí se může míjet účinkem a oni potom také mohou opustit sál. Ale ani sám skladatel nebyl zcela spokojen a skladbu v roce 1897 přepracoval. Na koncertě s takto přepracovanou suitou byl vyprodaný sál a nadšené publikum se odvděčilo bouřlivým potleskem. Bylo proto zdrcující, že již řečený Karl Flodin ve své kritice skladbu rozmetal jako zcela nehodnou.

Sibelius se vrátil pravděpodobně v roce 1933 znovu ke suitě, o jejížch některých částech, zvláště Labuti z Tuonely, nepochyboval, a svolil k uvedení při příležitosti stého výročí Kalevaly v roce 1935. Další úpravy následovaly v roce 1939. Válka zkomplikovala definitivní vydání, ke kterému došlo až v roce 1954.

Podrobnější rozbor jednotlivých částí můžeme nalézt např. na stránkách, z nichž čerpal i tento příspěvek (odkaz pod textem, v němčině, agličtině a dalších jazycích)

Jean Sibelius
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jean_Sibelius
https://www.severskelisty.cz/osobnos/osob0014.php
https://www.sibelius.fi/deutsch/