Jean Michel Guenassia / Vysněný život Ernesta G.

Někdy od doby Šifry mistra Leonarda se objevují na knižním trhu příběhy, jejichž atraktivita spočívá v tom, že jeho v tradici ustálený průběh vyprávějí jinak. Vysněný život Ernesta G. není sice tak plný zvratů, jeho děj plyne až na závěrečné vyústění poněkud poklidněji, přesto nicméně patří k tomuto typu knih, které přinejmenším svou napínavostí dnes zaujímají místo někdejší dobrodružné literatury, přičemž tato napínavost spočívá v tom, jak jsou namíchány historicky ověřené, známé skutečnosti a autorská fikce. V našem případě autor využívá navíc fakta poněkud nověji objevená – to, že hlavním protagonistou je jedna z nejpopulárnějších osobností dějin dvacátého století, je jen lehce skryto, aby to mohlo čtenářem být posléze poměrně rychle být odhaleno, za šikovnou manipulací s dvojím jménem postavy, totiž tím, pod nímž se skrývá v Čechách v utajení a tím, které není tak úplně prozrazeno v šikovně vymyšleném titulu, a anotací, která jako hlavní děj uvádí „pouť českého lékaře napříč 20. stoletím“. Když je jméno proslulého kubánského revolucionáře někde v polovině knihy naplno vysloveno, už je čtenář v plném proudu děje.

Přitom nedávno objevené skutečnosti jsou pravděpodobně v přímém rozporu s příběhem, který vymyslel francouzský novinář původem z Alžíru ve svém druhém románu (tím prvním byl bestseller Klub nenapravitelných optimistů), neboť pobyt Ernesta Guevary, adorovaného zvláště levicovou mládeží od šedesátých let (trička s jeho podobou nosí dodnes) v českém Ládví byl možná spojen s jinou ženou, než kterou si vymyslel autor románu. To nicméně příliš nevadí vzhledem k tomu, že stejně nemáme jistotu, jak to skutečně bylo. Samozřejmě, že ono porovnání může být jedním z přístupů, přes který se můžeme přiblížit k celé problematice reality i románového díla. Můžeme to probrat buďto podle shod nebo podle rozdílů, vlastně jsou to dva pohledy na totéž jen z různého úhlu. Článek na iDnes.cz hovoří o tom, že za svého pobytu v Čechách měl kubánský revolucionář milenku – stejně jako román. Rozdíl je však v osobě: zatímco v Guenassiově románu touto ženou, která zaujímá ústřední postavení v příběhu v druhé polovině knihy, byla česká dívka Helena, dcera titulního hrdiny knihy doktora Josefa Kaplana, podle českých médií to byla agentka Tamara Bunke zvaná Tanja, Argentinka, dcera německo-židovských komunistických uprchlíků před Hitlerem, o jejíž výcvik se starala o její výcvik, poskytla jí falešnou identitu atd. (více ve zmíněném článku zde), tedy žena z téhož „tábora“, z něhož byl i revolucionář.

Románová žena je součástí románové fikce, tedy dílem romanopisce, který využil skutečnost, že v Guevarově životopise jsou bílá místa, která částečně poodhalili čeští novináři, konkrétně Stanislav Motl, který odhalil jako první místo, kde se Che Guevara pod jménem Ramón Benitez skrýval. Paradoxně tu je oprávněná ale i otázka, do jaké míry jsou pravdivé další okolnosti, o kterých se v souvislosti s českým pobytem Argentince hovoří, totiž Los Cuadernos de Praga (Pražské deníky), které publikoval argentinský velvyslanec Abel Posse, jsou napsány podle Che Guevarových zápisků, které se však nedochovaly.

Na druhé straně řada informací v románu se opravdu shoduje s realitou, počínaje zmíněným jménem Ramón Benitez, pod nímž se postava v knize zprvu opravdu představuje, přes řadu dalších skutečností, například důvod, proč pobýval v Čechách – léčil si vážná onemocnění, která si přivodil v Africe, kde se neúspěšně pokoušel provést podobnou revoluci, jako tu na Kubě – až po názory ortodoxního marxisty, které ventiluje i v knize zároveň se zhnusením, jak ideály o vybudování světa, v němž nebudou jedni žít na úkor druhých, zradili i bývalí přátelé, jak tento svět podléhá materiálním požitkům atd. Kritický byl Che Guevara i k tehdejšímu Československu. A shodný je i pohled na jeho smrt v Bolívii.

Jakkoli je tato dějová nit čtenářsky atraktivní, není jediná. Jejím pendantem, možná dokonce silnějším než konspirativní a milostný příběh Ernesta a Heleny (který ovšem do celku velmi dobře zapadá nejen tím, že se stane Guevarovým lékařem) je život titulního hrdiny, vědce, mikrobiologa a imunologa, a lékaře, doktora Josefa Kaplana, kterému vymezil autor na tomto světě život v délce sta let. To je snad jediná skutečnost, která – byť může mít jakýsi symbolický význam, stejně jako je to třeba u Podivuhodného případu Benjamina Buttona, kde jeho obrat od narození ve stařeckém věku po smrt ve věku nemluvněte je kulisou světového dění – mi připadá tak trochu přitažená za vlasy, protože vlastně nikterak funkční. Ale budiž, nemyslím si, že je to důvod považovat knihu za falešný kýč, jak to jako jednu ze dvou možností hodnocení nabízí Anna Žilková v recenzi na iLiteratuře. Stejně tak nejspíš okrajovou skutečností, i když podepřenou v dějové rovině absurditou totalitárního režimu, ve kterém Kaplan prožívá část svého života v poválečném Československu, je shoda iniciál jmen lékaře s hrdiny románů Franze Kafky (Josef K. či K.), na kterou se poukazuje.

Takřka čtyřista stran knihy dává dostatečný prostor pro vyprávění Kaplanovy životní dráhy, počínaje stručným vylíčením jeho dětství přes studium v Praze a v Paříži a posléze práci v Pasteurově ústavu v Alžíru, kde se setkáváme i s řadou dalších skutečných historických postav, například s profesorem Pierrem Paulem Émilem Rouxem, významnou postavou v oblasti mikrobiologie, bakteriologie či imunologie, žákem a spolupracovníkem Louise Pasteura (byť ten je jen zmíněn, dokonce jen příjmením), či Edmontem Sergentem, rovněž historickou postavou,  žákem Rouxe a po řadu let ředitelem na Pasteurově ústavu, který byl nominován na Nobelovu cenu, vyznamenal se očkovací látkou anatoxinem a proslul rovněž bojem proti malárii.

Autor líčí ale i veskrze osobní příběh, seznámení s Mauricem Delaunayem, jehož životním cílem je zbohatnout, jeho mladší sestrou Helene, která nešťastně otěhotní, a dvěma dívkami, Christine a Nelly, přičemž dramatičtější je ale osud první z nich, herečky amatérského divadla a zprvu vyhraněné feministky, odmítající manželství a placení muži v restauraci, posléze ale podléhající Mauricovi, kterého si chce připoutat dítětem ve chvíli, kdy ji on opouští ve chvíli, kdy se mu podařilo zbohatnout a bere si zámožnou Louisu. Dopadne to málem tragicky, kdy po nešťastném potratu takřka zemře a je v poslední chvíli zachráněna Josefem. S ním pak na konci války odjíždí do Československa a stává i jeho osudem (naplňují se tak i počáteční slova o tom, jak Maurice hluboko zasáhl do Josefova života, když jej uvedl do „velkého světa“ a seznámil s Christine, stejně jako mu představil Nelly).

To ale časově předbíháme, na jedné straně návratu do rodné země předchází ještě významná epizoda pobytu na výzkumné stanici v údolí Ouled Semir u pusté vesnice hluboko v poušti, kam jej odveze Sergent, aby jej ochránil před hrozbou, vyplývající z nového rasového zákona maršála Pétaina (1940), a kde pak žije jako Robinson a léčí v stísněných podmínkách místní domorodce, na druhé straně můžeme sledovat i události „velké historie“, tzn. postup Hitlera, jemuž zprvu lidé v okolí Josefa Kaplana nepřikládají příliš velký význam, protože nevěří, že se může opakovat krvavá historie, která vlastně nedávno skončila, tím spíše, že Alžír je od Evropy odloučen a zprávy odtud doléhají jen vzdáleně, posléze ale zmíněný rasový zákon, který doktora Kaplana zažene ještě dále mimo civilizaci, kde se například před zákonem skrývá i jakýsi tamější správce Carmona, který sem dezertoval z legií s dívkou, do které se bezhlavě zamiloval, zpěvačkou Ainou. Zprostředkovaně se dozvídáme o bitvě u Stalingradu, která přináší naději v Hitlerův pád, vylodění spojenců na Korzice atd.

Na tomto místě se můžeme zmínit o několika formálních prvcích knihy. Prvním z nich jsou textové formy. K nim vedle vyprávění ve třetí osobě patří forma deníku, použitá právě v období pobytu ve výzkumné stanici, kdy je vlastně způsobem, jak se samomluvou zachránit před šílenstvím, vzhledem k tomu, že jediný, kdo mluví jeho řečí, totiž Carmona, se s ním prakticky nebaví. Formu písemné výpovědi použije v jedné chvíli Helena, představí se tak jménem, pod kterým je skutečně znám, i revolucionář Ernesto Guevara, a znovu Josef v úplném závěru knihy promlouvá při příležitosti svých stých narozenin. Druhou podobou odlišnou od základního textu jsou fiktivní textové dokumenty, a to dopis Che Guevary, stvrzenka a záznamy výslechů STB, vše rovněž převážně v závěru knihy (pravda, některé záznamy hlášení pracovníků STB konfrontují naivní procházky Heleny s Ramónem-Ernestem po Praze. Jejich obsah by na tomto místě bylo nepatřičné prozrazovat, stejně jako některá další fakta, která by mohla čtenáře připravit o určitá překvapení, zvláště zvraty v milostném příběhu mezi Helenou a Ernestem. Druhým formálním prvkem je členění knihy v zásadě na dvě kapitoly, přičemž několik prvních stran není označeno jako kapitola (nespadá do žádné z nich). Kapitoly jsou označeny ženskými jmény dvou hlavních protagonistek, totiž Christine a Helena, a dějově se kryjí s jejich příběhy, v prvním případě zasahujícího i do děje v poválečném Československu. Je to dělení mírně asymetrické, první kapitola je delší část, příběh Heleny pak kratší zbytek. Text je pak dále členěn na neoznačené kratší úseky.

Vrátíme-li se k ději v okamžiku, kdy se Josef Kaplan se svou budoucí ženou vrací různými oklikami do Československa, musíme zmínit postavu Kaplanova někdejšího spolužáka Pavla Cibulky, který nyní pracuje na českém konzulátu v Curychu a s nímž vstupuje do děje komunistická ideologie. Cibulka je přesvědčený komunista a členem KSČ se stává i Josef Kaplan, který se divil, že by někdo mohl nesouhlasit „se skoncováním s nestydatým vykořisťování člověka člověkem“ a kapitalismus považuje za chorobu, kterou přenáší „sobectví, chamtivost a lakota“. Je to pro něj logické vyústění předchozích názorů. Cibulka napsal knihu s názvem Brestlitevský mír, diplomacie a revoluce, je v rukopise. Christine ve straně není, učí se zatím mluvit česky a dělá velké pokroky. Čtenář pak má možnost sledovat další dějinné události, vyhnání Němců, zatčení Milady Horákové v září 1949, procesy v padesátých letech (s Josefem Slánským) atd. Zajímavé je, že nijak výrazně není pojednán „Vítězný únor“, převzetí moci komunisty, zmíněny jsou jen některé detaily, pak smrt Jana Masaryka. Je ale zřejmé, jak se nové poměry promítají do osudů jednotlivých postav knihy. Pavel se stává velvyslancem v Bulharsku, Josef Kaplan poslancem Národního shromáždění, Christine dostává od režiséra Frejky (opět uveden bez křestního jména, jedná se o avantgardního režiséra Jiřího Frejku) významnou roli, když se dozví, o koho jde.

Momentem dějového zvratu ve vlastním (vnitřním) příběhu je zmizení Pavla, které souvisí s čistkami, tedy v době, kdy zatkli Slánského, Clementise, Fischla, Londona a další. Jeho žena Tereza vysvětluje malému Ludvíčkovi, že tatínek zemřel. Christine na rozdíl od Josefa nevěří, že je náhoda, že jedenáct ze čtrnáci odsouzených byli židovského původu, říká, že je nesmysl, že by jim vyčítali, že bojovali v interbrigádách. Příběh Heleny a Ernesta, který začíná na začátku kapitoly označené jejím jménem, je zasazen do celku tak, že Josef Kaplan – v časovém skoku asi patnácti let od zmizení Pavla – je vedoucím nově otevíraného sanatoria, kam jej jako prominentního klienta přivedou estébáci. Propojují se tak dvě roviny, ta režimní v postavě poručíka Emila Šourka, který i několikrát denně podává „nahoru“ hlášení o stavu pacienta a který se po letech pomstí za to, že ho Guevara vyhodil za to, že i jeho špicloval, k čemuž přispěl právě Kaplan. Podrobnosti, jak už zmíněno, není radno tady vyzrazovat. Říci můžeme už jen, že čtenář může – už ve zrychlené podobě – sledovat Pražské jaro 1968 a – v jakési přece jen zvláštní kapitolce „předzvěsti“ převratu v roce 1989, pád Berlínské zdi, a střihem až do roku 1996, kdy se Helena jde podívat na odtajněné spisy, které nakonec souvisejí s osudem jich všech.

Celou řadu dalších vláken příběhu jsem vynechal. Neopomenu pouze ještě jednu postavu. Zvláštní místo v knize má Carlos Gardel, zpěváka tanga (zpívané tango, tango-canción) původem z Uruguaye  (či Francie, neví se to určitě), který ale vyrůstal (jako Che Guevara) v Argentině a kterého s revolucionářem v jeho životním příběhu spojuje i skutečnost, že v roce 1915 byl postřelen Ernestem Guevarou Lynchem, Che Guevarovým otcem (ale i to je nejisté, jiná verze říká, že oním rváčem byl Robert Guevara; v románu se s touto skutečností, pokud jsem něco nepřehlédl, nepracuje, v partii, v níž se revolucionář sbližuje s doktorem Kaplanem, je nicméně jedním z motivů jejich souznění). Gardelův zpěv provází celý život Josefa Kaplana od jeho pobytu v Praze v mládí, kdy byl jeho velkou vášní tanec, v Alžíru, kde shromažďuje kolekci jeho desek, až po závěr románu coby stoletého staříka, kdy lituje, že už nemůže tančit jako zamlada.

Jean Michel Guenassia, Vysněný život Ernesta G., Argo 2014

Odkazy
https://ernesto.webz.cz/
https://zpravy.idnes.cz/che-guevara-se-skryval-s-milenkou-v-dome-u-prahy-f5p-/domaci.aspx?c=A100121_171835_domaci_pei
https://www.iliteratura.cz/Clanek/33239/guenassia-jean-michel-vysneny-zivot-ernesta-g

https://cs.wikipedia.org/wiki/Carlos_Gardel