Jaroslav Rudiš / Konec punku v Helsinkách

Nevím, proč jsem – v roztržitosti – nadepsal tento příspěvek nejdříve Konec punku v Čechách. Knihy Jaroslava Rudiše (nar. 1972), mimochodem rodáka z Podkrkonoší (z Lomnice nad Popelkou, možná se tím vysvětluje vztah k Liberci, eo ipso k Ještědu, a možná odtud odněkud startuje jeho vztah k němčině, mně pochopitelně sympatický), jsou vždy něčím zajímavé. Určitě by bylo zbytečné tady opakovat ony známé souvislosti „jízdních řádů“, tzn. záležitosti románu Nebe pod Berlínem (metro spojující pod zemí dvě rozdělená města, východní a západní Berlín, přestože dnes už psáno s malými písmeny, kontrování názvu filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem s anděly a Petrem Falkem, známým později jako komisař Columbo), komiksové trilogie Alois Nebel, úspěšně transformované do úspěšného, i technologicky zajímavého filmu (s Václavem Neckářem, který ve filmu nevystupuje, přesto je v jeho kontextu přítomen) a dopravních prostředků vůbec (vedle železnice třeba horkovzdušný balón v románu Grandhotel, v románu Potichu nevím, zda nějaký dopravní prostředek je, protože jsem ho nečetl). Takže ty souvislosti ani pro mě tak úplně známé nejsou, ale předpokládám, že se jimi tady nebudu zabývat. Uvidíme.

Bývá mým zvykem, že si všímám „okrajových záležitostí“, možná to nějak souvisí s jakýmsi programovým „periferním viděním“. Je otázka, zda mi tím uniká či neuniká podstata, ale to tu nevyřeším. Přebal pojednávané Rudišovy knihy je zajímavý tím, že jej lze z knihy sejmout, rozložit na dvojnásobnou velikost (papír je dvojitě přeložen a kniha do něj vložena) a vznikne jakýsi „plakát“ (poster) s jedním obrazem, zatímco v „knižní“ funkci obsahuje standardní věci (název, motto, miniportrét a úryvek textu coby anotaci – na jednotlivých stránkách od předu dozadu), ale zajímavě výtvarně pojednané (pro Rudiše charakteristické, ale není to komiks), vlastní papírová vazba je ale pojednána s motivy kazet z kazetového magnetofonu a titulem prostorově posunutým, tedy „useknutým“ v polovině písmen. Vzadu v tiráži (a vlastně i vepředu) si přečteme, že je to práce Juraje Horvátha. Na stránce impresa (vydavatelského záznamu za hlavním titulem) čteme dedikaci v němčině, „Für Christine“, ačkoli je kniha jinak psána česky. Posledních pár stránek je rovněž pojednáno graficky (fotky, nápisy, vše v modrém odstínu). Výtvarný i hudební kontext, zdá se, odpovídá obsahu, avizovanému v názvu knihy. Je to ovšem otázka, u Rudiše se můžeme dočkat různých překvapení, třeba to bude úplně o něčem jiném.

Tak, knížku jsem přečetl, a Rudiš nezklamal. Hned na první stránce textu (po jeho úvodním rámcovém úseku, tištěném kurzívou, se kterým si na začátku nevíme, co počít, a který je „pěší“, dějištěm je pohraniční Šumava) se objeví dva dopravní prostředky, „tramvaj“ a „náklaďák“, obojí, podpořeno motivem „trubek“ nějak souvisí se strukturou města, tzn. jeho celkem a nějak uspořádanými částmi, tak jak je třeba vidíme na ikonickém plánu metra či jiného dopravního systému, a takto to vnímá i autor, když popisuje, jak se kopáním tunelů pro dálnici pod městem město hroutí a rozpadá: „Ole si představuje, jaké by to bylo podívat se na všechno shora, zapomenout na město a vidět jen ty linky oranžových a modrých trubek. Vidět ty oloupané barevné žíly vyrvané z těla města na povrch…“ (s. 12).

Můžeme vzpomenout na Nebe pod Berlínem, kde název v prvním plánu označuje síť metra, které jediné zceluje rozdělené město, a zmíněné anděly ve Wendersově filmu, a tedy způsob „vertikálního“, nikoli „horizontálního“ vnímání skutečnosti, která se rozpadá do třech úrovní (a domýšlím „nebe“, „peklo“, „ráj?“). Ale v tuto chvíli je důležitější, že tento motiv je bezprostředně svázán s příběhem knihy, totiž osudy baru Helsinky, kam hlavní hrdina, jeho majitel, na prvních stránkách knihy směřuje, a společenství, které se v něm schází. A je to příběh jeho „konce“, ať už v  časovém a dějovém úseku příběhu, jímž kniha (bez ohledu na zmíněnou pasáž v kurzívě) začíná, totiž zákazu provozování baru právě pro porušenou statiku (v textu knihy přijde úředník z magistrátu takřka přesně v polovině, na straně 124, text končí na straně 259), nebo v dalších „plánech“, úsecích příběhu, to znamená někdejším „konci“ kapely Automat, se kterou Ole před dvaceti lety slavil úspěchy, ty ale skončily před tím, než se kapela do vytoužených Helsinek dostala (proto nostalgicky takto nazval bar), a pak v druhém dějovém pásmu, jehož hlavní postavou je Nancy, a odehrává se v Jeseníku v roce 1987. Ve všech případech děj „končí“, v posledním případě tragicky, ale souvislosti si dáváme dohromady teprve postupně.

Stejně jako v rozlomeném, rozpolceném městě (kdysi jsem četl jednu esej o Berlíně, který celou dobu historie směřuje k „celku“, a stále je „rozlomený“, autor v textu používal statické „sein“ a dynamické „werden“) je Rudišův text „punkově“ rozlámán do jednotlivých „střepů“, které si postupně dáváme dohromady. Nancy, o jejíchž osudech v Jeseníku (městě s také rozpolcenými osudy, předválečným Freiwaldau) v jejím deníku „Údolí dutých hlav“, je tatáž Nancy, která zahynula pod koly náklaďáku při pokusu o „nezákonný“ přechod československých státních hranic po koncertě punkové skupiny Die Toten Hosen. Úvodní a závěrečný rámcový text je návratem Oleho na ono místo přechodu po letech, kdy se najdou i některé věci, které tenkrát mladí pankáči nechali, když je policie vyhmátla, v seně a které vysvětlují další souvislosti.

Text je záměrně takto „rozkouskován“, nelze však íci, že je fragmentární či neucelený, naopak všechny části, vyprávěné ovšem nikoli chronologicky, „horizontálně“, ale podle smyslu, „vertikálně“, dávají uzavřený celek, ve kterém i při všech nápovědích nezůstává žádná otázka nezodpovězena (ovšem, zůstávají tajemství, je Christine, jíž je kniha věnována, onou postavou z románu?, etc.). A jeho podoba odpovídá povaze postav, které žijí v „rozlomené“ společnosti, na opačné straně její konformní podoby, a tedy i ony samy a jejich osudy jsou nějakým způsobem „rozlomené“. Jak je nazvat? Podivíny, „lůzry“ (jak to dělá Pavel Mandys v recenzi na iLiteratuře, hovoří také o „mimoňovitosti“), outsidery (německy Außenseiter)? Něco vypovídají i oni sami o sobě, když potvrzují, že jsou jinde než v poloze „normality“, komentáři jako „už mu definitivně hráblo“ (když Frank sestavuje dějiny světa jako figurky minifotbálku), stejně tak jako jejich punkové přezdívky Chaos, Tyfus, Funus, Hlína (v jesenickém společenství), v chování (např. se Ole pokouší rozpomenout, zda s jednou z dívek spal či nikoli) atd.

Osudy punkerů tak jsou líčeny jako osudy těch, kteří přijímají následky svého „nestandardního“ chování, které je ovšem naopak, alespoň částečně výsledkem nespokojenosti se soudobou realitou. Jsou úletem, ale také traumatem – Oleho pronásleduje smrt dívky, které nedokázal zabránit, jsou záležitostí „nadčasovou“, ale také velmi „časovou“ – líčení normalizačního Československa, skutečnost, že Malcolm, producent Automatu, byl estébák (v NDR Stasi, Státní bezpečnost). A pak je pozoruhodná i přináležitost k určité komunitě a určitému „vyznání“, jímž všichni hrdinové románu žijí: Nancy je přezdívka, je to jméno dívky Sica Vicia ze Sex Pistols, kapely, která rozpoutala punkovou revoluci, apod. Kompozice románu je jen zdánlivě „napřeskáčku“, jak už jsem v jednom náznaku zmínil umístění likvidace baru do středu textu, jsou i některé další, právě historické události, umístěny tak, že čtenář k nim postupně směřuje. Je to především plzeňský koncert punkové kapely Die Toten Hosen, ale také třeba následky výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu (společným prvkem všech těch událostí je „výbuch“, třeba i v přeneseném slova smyslu, zahrnující i všemožné formy destrukce či sebedestrukce).

Ke kvalitám Rudišova textu třeba připočíst jeho jazyk. Pavel Mandys ve zmíněné recenzi hovoří o jednotlivých jazykových polohách společenství v Helsinkách, deníku Nancy, zahrnující násilné germanismy a běžné používání vulgarismů (přidal bych oslabenou syntax a v důsledku toho chybějící interpunkci) či subkulturní argot Evy, dcery Oleho, kterou jsem ještě nezmínil a nechávám si ji nakonec. Výstižný název jejího „manifestu“ (další forma diskursu, zahrnující jazykové a stylistické prostředky odpovídající určitému názorovému a společenskému postoji) Hezký lidi nejenže přesně pojmenovává vlastně dnešní přístup většinové společnosti, pro niž je vnější vzezření (např. značková móda) nejen pro kariérní úspěch důležitější než kdykoli předtím, ale i stupeň agresivity protestu, který sahá k daleko ostřejším formám „výbuchů“, ale volí i odpovídající jazyk internetové generace. A jestliže jsem se na začátku tohoto příspěvku zabýval „nepodstatnými“ detaily, jako je obal či grafika knihy, pak se k nim vrátím, když zmíním, že text Evina manifestu je vytištěn nejen jiným typem písma (příznačně bezpatkovým), ale i na tmavším (šedém, tedy ekologicky recyklovaném) papíře, zřetelným v bloku knihy vedle vazby a dalších prvků, ještě než ji otevřete.

Tak a teď jen coby dodatek, už vím, proč jsem na začátku naklepal chybně název knížky Konec punku v Čechách. Stará Kovárna aneb konec punku v Čechách je album, které natočil Lou Fanánek Hagen s přáteli v roce 1994, a z nějakého nepochopitelného důvodu (nejsem Fanánkovým obdivovatelem) se mi jeho název vynořil z podvědomí. Taky máme Konec básníků v Čechách, ale to už jsme úplně jinde.

https://www.iliteratura.cz/clanek/27379/rudis-jaroslav-konec-punku-v-helsinkach
https://cs.wikipedia.org/wiki/Konec_punku_v_Helsink%C3%A1ch