Jana Brejchová

11.11.2010 01:27

(text psán v lednu 2010)
20. ledna oslavila své sedmdesátiny Jana Brejchová. Filmová a divadelní herečka, o níž se hovoří jako o jediné poválečné hvězdě českého filmového nebe.  Např. na serveru „osobnosti.cz“ se o ní hovoří v tomto tónu: „…po několika dalších úlohách zazářila jako největší talent českého filmu konce 50. let ve Weissově přepisu románu VLČÍ JÁMA (1957). Stala se nejobsazovanější herečkou své generace, sklízela obdiv a vavříny na všech domácích i zahraničních festivalech. Měla štěstí na režiséry, kteří jí poskytli příležitost a dokázali ji vést. Nebýt však její učenlivosti, talentu a pokoře, asi by byla jen stěží už v roce 1958 vyhlášena domácí Herečkou roku. O dva roky později dostala za svůj výkon v Krejčíkově VYŠŠÍM PRINCIPU v Locarnu Stříbrnou plachtu a doma se opět stala Herečkou roku.“ http://zivotopis.osobnosti.cz/jana-brejchova.php

Nikdy jsem příliš nesledoval životní osudy ať už herců nebo hudebníků či spisovatelů, zajímalo mne spíš, co vytvořili na plátně či v knize, a tak, i když nevím, jestli je to dobře nebo špatně, jsem měl trochu zmatek například v rodinných vztazích – možná jsem jen zakrýval špatnou paměť či nesoustředěnost – dokud mne nenapadlo, že by to mohlo být, třeba pro studenty docela dobré téma.  Takové rodiny jako jsou Medkovi-Slavíčkovi-Masarykovi či dynastie herců Hrušínských nebo Steimarů-Kodetů. Našel jsem pak takové stránky, které – byť někde až příliš „bleskově“ – toto téma zpracovávaly.

http://www.rozkvetlekonvalinky.estranky.cz/clanky/patri-k-sobe

V případě Jany Brejchové ale není divu. Měl jsem zafixované, že byla ženou Miloše Formana a později „Bródi“, z kteréhožto manželství pochází Tereza Brodská. Nenapadlo mne, že byla vdaná čtyřikrát a že nestíhám ty změny registrovat. To je ale v tuto chvíli úplně jedno. Zajímavější mi připadá, že přestože jsem vlastně nebyl fanouškem Jany Brejchové a z té její bohaté diskografie jsem viděl pár filmů, vryly se mi zřetelně do paměti. Přesněji řečeno, její tvář, pohyby, hlas. Myslím, že ono první „zařazení si“ do vysoké kategorie důležitosti bylo – jak o ní mluvili rodiče, to hraje přece „ta“ Jana Brejchová. Nicméně ono mohlo jen pomoci navodit vytvořit situaci, kdy jsem se měl soustředit – samo vtisknutí by nebylo, kdyby nebyla něčím výrazná.

A je zajímavé, když si teď pročítám její filmografii, že jsem viděl (byť zdaleka ne všechny) filmy, které jsou označovány za důležité. Dokonce ten první film, zmiňovaný ve výše ocitovaném úryvku („zazářila…“), se točil pár metrů od domu, kde jsem strávil dětství, totiž u tehdejších Městských lázní (dnes Hilarion), k jejichž vchodu jsem viděl z okna. Nedal bych teď ruku do ohně (je to velmi silná situace), zda jsem vlastně viděl Janu Brejchovou „na place“ hrát či aspoň přicházet či zda jsem si to později jen namlouval (racionalizace, jak ji známe z psychoanalýzy). Pamatuji si ale zábrany, za něž jsem nesměl, mimořádnou atmosféru, vyznačující se jakýmsi tajemným ruchem, nervozitou či napětím, reflektory v Nerudově ulici… O pár let jsme na tomtéž místě dělali filmové záběry s Milošem Šejnem. Ty byly inspirované Ingmarem Bergmannem. Nevím, zda ho k volbě místa inspirovala skutečnost, že se na tomto místě točila Vlčí jáma.

Kdybych měl pojmenovat dojem, kterým na mne působila Jana Brejchová v těch filmech, které jsem viděl, řekl bych, že … odtažitě, nepřístupně, někdy až chladně. Jestli se nemýlím, nejvýraznější to bylo ve filmu Mladý muž a bílá velryba podle románu Vladimíra Párala. Také zvláštní intonace hlasu, působila s jakýmsi napětím, provokativností, dramatickým náznakem, nedořečeností. Zkrátka  působivě.
Před několika lety jsme byli s ženou na divadelním představení, už jsem zapomněl vlastně, co to vůbec bylo, jen vím, že bylo v rámci Šrámkovy Sobotky v tamějším velkém divadelním sále Sokolovny. A vím, že na mě udělala úplně jiný dojem, než který jsem měl, když jsem ji viděl na filmovém plátně. Nebylo to pokročilým věkem. Byla to prostě jiná bytost. Hrála výborně, takto jeviště a film vůbec nechci srovnávat. Spíš jsem si znovu uvědomil to, co dávno vím, totiž že plátno člověka úplně změní. A ověřil jsem si to mnohokrát předtím i potom.

Ale to jsem vlastně vůbec nechtěl psát. Toto má být pocta ženě, jejíž tvář a hlas nás, filmové diváky generace, která začala chodit do kina na počátku šedesátých let, provázely vlastně po celý život. Ta poslední odbočka v textu může zůstat jen proto, že to jen stvrzuje.

 http://www.ct24.cz/kultura/78262-jana-brejchova-herecka-ktera-umi-starnout/
http://www.csfd.cz/film/4839-mlady-muz-a-bila-velryba/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jana_Brejchov%C3%A1
(ze starších textů, malé úpravy v listopadu 2010)

Zpět