Ivan Diviš / Teorie spolehlivosti

Se jménem básníka Ivana Diviše jsem se seznámil v souvislosti s řadou jeho sbírek, které vycházely v šedesátých létech, tedy v době která – po letech frází a schematismu „budovatelské poezie“ – začala být příznivá pro autentickou poezii. Básnické sbírky Uzlové písmo (1960), Eliášův oheň (1962), Chrlení krve (1964) či Umbriana (1965) jsem vnímal v kontextu poetiky této doby, vedle básní Skácelových a Mikuláškových, poezie Května (Holub, Šotola aj.), tedy generačně převážně stejně příslušných básníků. Seznamoval jsem se s ní, neboť to byla poezie dávající o sobě vědět v době i mé generace, která začínala vnímat umění (populární hudbu Šlitra a Suchého, Semafor a divadla malých forem, novou vlnu ve filmu, nové projevy ve výtvarném umění atd.), přestože Diviš psal už za protektorátu a publikoval těsně po světové válce (1947). A stejně tak už jsem se nikdy, či jen velice fragmentárně, nedostal k poezii, kterou Diviš napsal po emigraci v roce 1969, zvláště k trilogii Beránek na sněhu (1978), Odchod z Čech (1981) a Moje oči musely vidět (1991). Je teď shoda okolností, že se mi dostala do zorného úhlu jeho kniha Teorie spolehlivosti, a jak se jí zabývám, narazil jsem na to, že v nakladatelství Host právě vyšla první monografie o tomto básníkovi:  Jiří Zizler, Výstup na horu poezie (2013, edice Tváře české literatury). Z ní mohu hned citovat, jestliže chci nějak stručně postihnout styl Ivana Diviše jako básníka:

„Jazyková virtuozita vedle křečovitých násilností, široce obzíravá učenost a sentence z periferie, vznešenost a naturalismus, étos naděje a výkřiky z poslední příčky skepse.“

Tato charakteristika i to, co je řečeno např. v recenzi o monografii (viz odkazy), platí i pro soubor deníkových záznamů, poznámek, reflexí a sebereflexí, náčrtů básní apod. od 60. let do doby vydání (Wikipedie), jak lze ediční uspořádání Teorie spolehlivosti Divišovým básnickým kolegou Ivanem Wernischem v nakladatelství Torst v roce 1994. Část těchto deníkových záznamů, zahrnujících texty z let 1960-1994 (tj. pět let před smrtí básníka) vyšla už v roce 1972 ve stejnojmenném výboru, vydaném CCC Books v Mnichově. Ten se stal základem vydání v Torstu, ovšem neshoduje se s ním doslovně, jak se dozvídáme v ediční poznámce, v níž se hovoří i o komplikacích chronologického i tematického řazení textů (některé jsou i několikrát přepracovávány, původní soubor, který Diviš předal v roce 1990 Čs. spisovateli, byl doplňován staršími nalezenými apod.)

Knihu svým způsobem unikátní jak textovým rozsahem, tak způsobem zachycení prakticky celého aktivního tvůrčího života autora, vnímám i v kontextu širší české literární tradice a nazírání na tuto její polohu od Karla Hynka Máchy přes Jakuba Demla, u něhož kontinuální Šlépěje tvoří rovněž „druhou“ vrstvu vedle samostatných skvostů Hradů smrti, či Jiřího Ortena se svými „knihami“ až po Ludvíka Vaculíka s Českým snářem, i v kontextu doby, v níž byla vydána, totiž kdy se mohly na knižním trhu objevit literární díla, po řadu desetiletí existující pouze v samizdatu či v exilových vydáních (takovým snad nejvýraznějším paradoxem byly texty Jiřího Koláře). Najednou tady před čtenářem vyvstal sedmisetstránkový špalek proudu rozčleněného pouze na údaje o roku na každé stránce nahoře a datem, případně místem a jiným časovým určením u každého textu či fragmentu. Jediný snad delší souvislejší text je „Morálka mladého básníka“ z roku 1968, vše ostatní jsou úvahy většinou v délce jednoho odstavce, ale také maximy či citáty jiných osob o jednom řádku (Svět se řítí do ďáblovy řiti).

Nechci tematicky příliš rozebírat obsah knihy, určitý „výbor“ (čítanku) můžeme najít i na internetu (Misantropova čítárna, viz odkaz), tam je jistý náhled na to, o čem Diviš píše, jak vnímá okolní svět a s tím související expresivitu, zmiňovanou už v citaci výše. Nechci zde vytvářet ani další „svoji“ čítanku, nicméně přidám alespoň několik úryvků, které jsem si v knize „podtrhl“.

Nahý světec sedící nehnutě na zemi, v sobě pokojně tkvějící, bičovaný větry a větry konejšený s prasklou mozkovou cévou, která nevydržela nápor samandhi, to teprve je člověk, kdežto my ostatní jsme botelová předsíň plná hadrů, souloží, chlastu a podrazů, od narození do smrti charakterizováni základní, ostudnou, roztržitou nedospělostí a apriorní, nevyléčitelnou věrolomností. / 1963, s. 8

Propadnout se do pekel? Ale kdepak. Kdepak propadnout se do pekel, ale pomaloučku, se sadistickou rozkoší, jako když se netykavka sedá do vany, milimetr po milimetru sklouzávat do fekálií, a to ne do cizích, ale do vlastních, to bude to pravé pokoření, ta pravá roztomilá smrt… Nemusí to bát jen osud jednotlivce, může to být osud celých národů. / 1968, s. 163

Ďábel je starý, unavený kretén. Jeho funkci převzal člověk, jeho nejučenlivější a dosud velmi svěží učeň. / 1973, s. 280

5. ledna zemřel v Praze Felix Vodička. Zprávu o tom zatajili, na Západ se dostala až kolem desátého února. Zemřeli J. B. Kozák, Otakar Vočadlo, Jan Čep. 13. února 1974 přibyl do Německa Solženicyn. V Praze zatkli Pavla Kohouta.
Nemohu takhle žít, ačkoliv čekáme dítě. Chtěl bych pracovat pro Jižní Ameriku nebo pro staré opuštěné lidi. Třeba bezplatně jako laik. / 1974, 15. února, s. 297

Západ. Západ už bez okcidentu, v podstatě zrádcovský a sebeničivý, dávno bez tváře, podstaty, výdrže, poznačený ztrátou evidencí, absencí hledání, vymazáním vůle, se konsekventně proti bezohlednému, absolutně sprostému tzv. Východu zmáhá po léta, více, po generace už jen na trojí: žasnutí, rozhořčené protesty a v posledních létech všemožnou hospodářskou, braintrustovou a posléze i vojenskou pomoc (všichni se mohou přetrhnout v dodávkách mouky, lidí, zbraní). Toto odporné divadlo je i pro neošálitelný chlad zkušenosti, jakým a jakou je naše zkušenost, natolik neprůhledné, že se můžeme jen dohadovat buď ve smyslu kšeftovního hazardu, který nevyšel, anebo vymiškované nezvůle k zániku, o čemž dávno byly napsány stohy lučebně přesných, zašívaně varovných, a jako vždy, marných knih. / 1977, 26. dubna, 424

Dobu charakterizuje rušení vztahů, přeřezávání pupečních šňůr, klestění nože, jímž kolem sebe mává kolos s mozečkem vlaštovky. / 1977, s. 425

Debakl paměti; ztráta ponětí souvislostí, sounáležitosti, evidencí. Ztráta vůle k nadosobní povinnosti, ablace ponětí možnosti něčeho takového. Ztráta odpovědnosti, rozdulá lenost na entou. Jakékoli angažmá je idiocie. Nevůle pamatovat si, zapamatovat; pokud si paměť proráží přirozenou cestu, pociťuje se to co obtíž. Masová neschopnost bránit se zlu, stádní debilita, pochodující vstřícně, popřípadě jásavě vstřícně k šafotce, copak šafotce! K obecnímu močalisku. Toto mokvání znamená beznaděj nikoli co okamžitý zlom a reparabilní propad, ale habitus. / 1977, 25. května, s. 425-6

Hořce prší. / Ondřej, 18. srpna, 1977, s. 428

Budem papat političku. / Mimi, 19. srpna, 1977, 428

V pátek večer; 3. září t. r. se po telefonu ohlásili a nazítří, 4. září odpoledne se se mnou před muzeem etnografie sešli Antonín H. a Luboš. První ve středních letech, druhý mladší. Spolehlivé. Poselství od Jana Skácela, který napsal sto překrásných čtyřverší, dokončil je, rozesílá lidem; chystá se na druhou stovku čtyřverší, k níž má už i překrásný název: Oříšky pro černého papouška. Sekfert se cítí dobře, a dokonce se snaží psát. Přesmutná zvěst o Holanovi. Zemela mu Kateřina, Holan zlomen, duch zastřen, blábolí, čárá na útržky papíru a na okraje novin, načne větu a neví, jak dokončit. Justl se o něho stará. Rozpad obra, ale jak krásně řekl Luboš: málokdo je tak připraven / 1977, 6. září

Naše nesnesitelná nenávist k Rusům a všemu ruskému včetně Dostojevského a Sacharova, nenávist nesnesitelnější než polská, protože podlejší, a tedy slabší, k neunesení kmenem tak slabým a rozvráceným, jako jsou Češi. Poláci mohou do své tělesné nenávisti vždycky ještě vbudovat heraldiku šlechty a vklínit hnáty mrtvých, my do své matné a uraženecké leda hovno. Přesto věřím! já a věřit! že tam u nich, u dvou set miliónů Rusů, žije mnoho dobrých, svobody bažících a ušlechtilých, profilovaných lidí. / Listopad, 1986, s. 604

https://www.nakladatelstvi.hostbrno.cz/cs/nakladatelstvi/pripravujeme/item-900
https://www.rozhlas.cz/mozaika/literatura/_zprava/nad-zizlerovou-knihou-o-ivanu-divisovi-pocitime-radost--1273813

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ivan_Divi%C5%A1

https://sites.google.com/site/misantropovacitarna/i-divis-teorie-spolehlivosti   rozsáhlý přepis textů/čítanka