Hudební skladatelé v repertoáru PSO

16.04.2011 20:43

Johann Nepomuk Hummel (1778 – 1837)

se narodil v Bratislavě a od roku 1819 až do své smrti žil  jakožto dvorní kapelník ve Výmaru. Ve své době byl Hummel ceněný jako významný skladatel a vynikající klavírní virtuos. Pocházel z hudební rodiny, prvním učitelem byl jeho otec, kapelník v Schikanederově divadle ve Wiedenu. Měl to štěstí, že vzbudil pozornost W. A. Mozarta, v jehož domě žil a který jej po dva roky  hudebně vzdělával. Od deseti let podnikal v doprovodu svého otce dlouhá koncertní turné po celé Evropě, po Dánsku, Holandsku, Skotsku a Anglii. V letech 1804 – 1811 se na doporučení J. Haydna stal jeho nástupcem jako kapelník u knížete Esterházyho, později se stal kapelníkem ve Stuttgartu a nakonec ve Výmaru. V městě německé klasiky se spřátelil s J. W. Goethem a zde je také jeho hrob. V Hummelově rodišti, Bratislavě, je umělcův pomník. K jeho zřízení přispěl po jeho smrti řadou benefičních koncertů F. Liszt.

Těžištěm Hummlova díla je šest koncertů pro klavír a orchestr, osm klavírních sonát a další četné kompozice pro sólový klavír. Není divu, v klavírní hře byl Hummel považován vedle Josepha Wölfla za největšího konkurenta L. van Beethovena, s nímž jej vázalo srdečné přátelství. Ceněno bylo jeho improvizační umění – po Beethovenově smrti improvizoval na smuteční slavnosti na jeho témata. Byl rovněž vyhledávaným učitelem klavíru. K jeho žákům patřil, byť na krátkou dobu,  F. Mendelssohn-Bartholdy. Také F. Liszt, žák Carla Czerného, chtěl brát u Hummela hodiny a Czerny, ačkoli sám žák Beethovenův, oceňoval Hummelovu hru. Dále můžeme v seznamu Hummelova díla zaznamenat celou řadu oper a singspielů, kantát a mší, pozoruhodné jsou rovněž některé skladby v oblasti komorní hudby, a to v nejrůznějším obsazení, např. septet d moll pro klavír, flétnu, hoboj, lesní roh, violu, violoncello a kontrabas či kvintet es moll pro klavír, housle, violu, violoncello a kontrabas, který je svým způsobem předchůdcem Schubertova kvintetu Pstruh.

 

Koncert pro trubku a orchestr Es Dur (vlastně E dur), který je v repertoáru Podkrkonošského symfonického orchestru v podání Martina Petráka, patří k Hummlovým známým skladbám, první věta je dnes standardní povinnou skladbou při přijímacím řízení pro hráče orchestru.

 

Georg Friedrich Händel (1685 – 1759)

Vedle J. S. Bacha nejproslulejší barokní německý skladatel, na své umělecké dráze procestoval celou Evropu, po úspěšných pobytech v Hamburku, italské Florencii, Římu či Benátkách získal svůj věhlas a definitivní místo v dějinách hudby v královských službách v Anglii. K jeho početnému dílu patří na čtyřicet oper a dvacet pět oratorií, z nichž je nejznámější Mesiáš se sborem Halleluja.

Syn lazebníka, ranhojiče a dvorního chirurga u Johanna Adolfa I, knížete ze Saska-Weißenfelsu, a jeho druhé ženy v malém duryňském městě Halle se stal žákem varhaníka v chrámu na tamějším náměstí (až navštívíte tuto pozoruhodnou stavbu, vlastně jakýsi „dvojkostel“ se dvěma chóry, vzpomeňte si, že varhany, na které Händel hrál, je ten menší, nenápadný stroj). V roce 1703 jej nalezneme jako houslistu v Hamburské opeře, tamtéž se uplatnil brzy jako cembalista, kapelník a skladatel. Z tohoto období je zachována jeho první opera Almira (1705). V roce 1706 se vydává do Itálie, setkává se v Římě s A. Corellim,  v Neapoli s A. Scarlattim. V Benátkách uvádí Il Sassone (Sas) sdvou druhou italskou operu Agrippina, která jej definitivně proslavila. Když Domenico Scarlatti slyšel Händela inkognito hrát, řekl prý: „To musí být buď ten proslulý Sas nebo ďábel.“

V roce 1709 bylo Händelovi nabídnuto místo na dvoře kurfiřta Georga Ludwiga z Hannoveru, a když je v roce 1714 kurfiřt korunován králem Velké Británie a Irska, Händel se v Londýně, kde již předtím pobýval a kde pak strávil (kromě cest) zbytek života, jeho dvorní skladatelem. Král zdvojnásobil Händelův plat,  Händel se stal učitelem hudby princezen. Pro princeznu Caroline, pozdější anglickou královnu, napsal několik vokálních duet.  Zároveň byl kapelníkem a skladatelem ve službách Earla z Carnavonu, později vévody z Chandosu. Ke zdejšímu literátskému bratrstvu patřil  mimo jiné též John Gay, autor Žebrácké opery. Gay byl i autorem anglické verze Händlovy opery Esther.

Je zřejmé, že se Händel se pohyboval  v Anglii v té nejvyšší společnosti. Kromě uvedených se zde seznámil s celou řadou dalších významných osobností, například s malířem a grafikem Williamem Hogarthem či Jonathanem Swiftem, takřka o dvacet let starším autorem proslulých Guliverových cest. Setkal se zde také se svým o čtyři roky starším současníkem  Georgem Philippem Telemannem, kterého ovšem už dlouhou dobu znal. Telemann, který se u něj zastavil na cestě z Magdeburku do Lipska, kde se dal zapsat na univerzitu, píše ve své autobiografii v roce  1740, že se na cestu vypravil, aby poznal „již tenkrát důležitého muže“ Georga Friedricha Händela.

Dnes je Händel ctěn jak v Evropě, tak v Německu. Existují zde tři Händelovy společnosti. Ta v Göttingen se zasloužila o  znovu objevení některých oper, první z nich „Rodelinde“ měla premiére v roce 1920. Jiná, novější,  je v Karlsruhe (od r. 1989), kde už na konci 70. let byly Händlovy dny. V rodném Halle je muzeum v Händelově rodném domě. V příštím roce bude kulturní svět slavit 250. výročí umělcova úmrtí (14. 4. 2009).

 

Vodní hudba je, podobně jako Hudba k ohňostroji, která byla zadána králem a hrána 1749 v londýnském Zeleném parku v obsazení sta hudebníků a sledována 12 000 posluchačů, jednou ze dvou cyklů určených pro hraní pod širým nebem. Vodní hudbu zkomponoval německý, nyní již anglický skladatel  pro krále Jiřího I., který byl korunován ve Westminsterském opatství, pro jízdy člunů na Temži, kde byla pravděpodobně poprvé  hrána v roce 1717. V Daily Courant z 19. července 1717, tedy bezprostředně poté, co proběhla premiéra, se psalo: „Ve středu večer, zhruba kolem osmé hodiny, se vydal král na otevřeném plavidle na jízdu lodí… a jel, doprovázen řadou jiných člunů, obsazených významnými osobnostmi, nahoru k Chelsea. Jeden člun vezl hudebníky, kteří disponovali více než padesáti nástroji různého druhu. Hráli celou dobu nejkrásnější symfonie složené panem Händlem určené pro tuto zábavnou jízdu, které se Jeho Výsosti líbily natolik, že musely být na cestě tam a zpět třikrát opakovány.“

Vodní hudba sestává ze třech suit (HWV 348, 349 a 350) rozdílných v tónině a různých hlavních, eventuelně  sólových nástrojích, v první lesní roh, ve druhé trubka, ve třetí flétna. 

 

Anglický název „Hornpipe“, podle lidového nástroje podobného šalmaji a stejnojmenného skotského nebo irského tance, uvedeného do anglické„vážné“ hudby právě Händelem a Purcellem, je  8. část první svity F-Dur, obdobně se pak opakuje ve druhé části „Alla Hornpipe“ ve druhé svitě D-Dur, HWV 349, která je v repertoáru našeho orchestru.

 

Georg Philipp Telemann (1681 - 1767)

 

patří spolu s Johannem Sebastianem Bachem  a Georgem Friedrichem Händelem do triumvirátu nejvýznamějších německých barokních skladatelů.

 

G. Ph. Teleman je pozoruhodná osobnost barokní hudby z řady důvodů.  Pro nás hudebníky může být zajímavé, že je původcem jména „Collegium musicum“, tedy hudebního společenství, které později proslavil Johann Sebastian Bach. Telemann vytvořil sdružení amatérských hudebníků asi čtyřiceti lidí, nejčastěji studentů, které pořádalo veřejné koncerty. Obdivuhodné je i množství skladeb, které za svůj život složil, počítá se jich na 3600. Vysvětlením takové překypující plodnosti je jednak doba, po kterou mohl tvořit, takřka 75 let, jednak rychlost, s jakou byl schopen tvořit. Vypráví se anekdota o tom, že nastala situace, kdy měl pouhé tři hodiny na vytvoření kantáty, přičemž nebyl hotov text, a když psal noty zároveň s jeho autorem, měl často hotový řádek not dříve než on svůj verš, a celá práce byla za hodinu hotová.

Zajímavé je rovněž, jak byl Teleman vnímán během hudební historie. Není snad v dějinách umění skladatele, jehož dílo by podléhalo tak radikálním proměnám hodnocení od hvězdné slávy až po naprostou difamii. Známe samozřejmě příběh J. S. Bacha, který byl takřka zapomenut, než jej znovu objevil F. Mendelssohn-Bartholdy. G. P. Telemann byl nicméně ve své době dokonce proslulejší než Bach, a dá se říci, že když Händel opustil Německo a působil v Anglii, byl Telemann nejznámějším německým skladatelem té doby.  Po jeho smrti mu v Hamburku v parku rady Carla Friedricha Ricardiho postavili monumentální náhrobek ve starořímském stylu. Ten bohužel dnes již neexistuje, ale jeho podoba je zachována na mědirytině z roku 1781. Evropskou proslulost mu zajistila produkce v té době oblíbených žánrů, objednávky jeho Tafelmusik přicházely z Francie, Itálie, Dánska Španělska, dokonce z Lotyšska, ruský car měl zájem, aby Teleman vybudoval dvorní kapelu v St. Peterburgu.

Brzy po Telemannově smrti ovšem došlo ke změně estetických ideálu, Sturm und Drang vyzdvihuje nyní  citovost, 19. století ovládá kult génia. Telemannovi kritika vyčítá všechno možné, brzy je zpochybňován jako druhořadý autor, zatímco ještě Bach a už Haydn jsou ti prvořadí, jeho dílo je najednou označováno jako „Fabrikwaare“, tovární zboží, dokonce je označován jako grafoman a je mu vytýkána „škodlivá plodnost“ (Vielschreiberei). Teprve na začátku 20. století dochází postupně k rehabilitaci a až po druhé světové válce, v padesátých letech, se začíná metodicky zkoumat jeho dílo. Dnes pořádá jeho rodné město Magdeburk jako bienále mezinárodní Telemannovy slavnosti (Telemann-Festtage), každoročně se uděluje cena G. Ph. Telemanna, vedle Magdeburku jsou Telemannovy společnosti také v Frankfurtu a Hamburku.

Koncert pro violu, smyčce a orchestr TWV 51 : G 9  má čtyři části: Largo, Allegro, Andante, Presto. Jedná se o oblíbenou skladbu, provozovanou i nahrávanou na hudební nosiče. V Podkrkonošském symfonickém orchestru jej uslyšíme v podání Lenky Krausové.

 

Edvard Hagerup Grieg (18431907)

je považován za největšího norského skladatele.

Narodil se a většinu života prožil v Bergenu, jeho otec však byl Skot. V Bergenu byl britským konzulem. Griegova matka byla inteligentní a kulturně zaměřená žena s velikým hudebním talentem. Na klavír učila hrát Edvarda již od jeho šesti let, navíc se u Griegů scházela hudbymilovná společnost, a tak se již od brzkého dětství seznamoval s hudbou Mozarta či Chopina. Grieg studoval na konzervatoři v německém Lipsku a později u dánského skladatele Nielse W. Gadeho. Jeho dílo zaujalo např. skladatele Ference Liszta, se kterým se několikrát, poprvé na konci šedesátých let v Římě jako stipendista, setkal a se kterým si dopisovali. Podnikal cesty po celé Evropě jako klavírista a dirigent. Na nich se seznámil s řadou významných osobností, s Johannesem Brahmsem, Maxem Bruchem, Clarou Schumannovou,  s Petrem I. Čajkovským, nejvýznamějším evropsky orientovaným ruským skladatelem té doby. Právě je dva recenzenti srovnávali, hovořili o nich jako o autorech podobného směřování, o jejich „duševní spřízněnosti“, o „ruské“ a „norské“ verzi novoromantismu.

Griegova hudba vychází z národních tradic Norska a především čerpá z norské lidové hudby. Přestože nevytvořil žádné rozsáhlé dílo jako například operu nebo symfonii, v oblasti drobných prací komorní hudby představuje výjimečný přínos. Dnes je však často nespravedlivě opomíjen, přestože některé jeho skladby, jako například Ve sluji Krále hor nebo Jitřní nálada ze suity Peer Gynt, se hrají velice často a řadí se do zlatého fondu klasické hudby. Největší oblibu si Grieg získal u Norů, kteří ho velice uznávali, a také jim byla jeho hudba nejbližší. Když v roce 1907 zemřel, jeho pohřbu se zúčastnily tisíce lidí. Dnes je jeho popel, společně s popelem jeho ženy, uložen ve skále poblíž jeho domu.

Peer Gynt, dvě orchestrální suity, op. 46 a 55, na námět dramatické básně Henrika Ibsena, patří k nejznámějším orchestrálním kusům romantické hudby. Ibsen a Grieg se setkali v roce 1866 v Římě. Po úspěchu básně plánoval Ibsen přepracovat báseň do jevištní podoby a požádal Griega, aby k dramatu napsal scénickou hudbu. Z původních 26 částí Grieg sestavil, poněkud v jiném pořadí, než by odpovídalo divadelnímu kusu, výsledné suity, dokonce pro klavír a čtyřruční klavír.

Ibsenovo drama vychází z norské pohádky o dobrodružné cestě selského synka, siláka a podvodníka, který se pokouší svými lživými příhodami uniknout realitě, a zároveň o hledání lásky po celém světě, kterou nakonec najde doma. Na své cestě se Peer Gynt dostane do království trolů, setkává se tam s princeznou, kterou si málem vezme, potká ďábla, který se mu posmívá pro jeho lehkomyslný život. Jeho putování vede do Číny, po Středozemním moři, do Egypta a jako šedovlasý stařec se vrací do Norska. Jeho osudovou ženu je Solvejg, kterou potkal již na začátku své cesty a která zachrání jeho duši.

Prvním zpracovatelem námětu o Gyntovi nicméně není Ibsen, nýbrž Peter Christen Asbjørnsen (1812 -1885), norský lesník, spisovatel, vědec a sběratel norských pohádek. Narodil se v Christianii, dnešním Oslu, ale jeho kořeny vedly do Gudbrandsdalen, krajiny s bohatou lidovou tradicí. S Jørgenem Moem prošli celé Norsko a zaznamenali zdejší bohatství lidové slovesnosti. Pod vlivem Jacoba Grimma, spoluautora německých pohádek,  při jejich zveřejňování (od roku 1841) usilovali o co nejvěrnější reprodukci originálu. Asbjørnsenův portrét najdeme na norské padesátikorunové bankovce.

Solvejgina píseň, třetí část z druhé Griegovy suity, je pravděpodobně nejznámější melodií z Griegova díla. V repertoáru Podkrkonošského symfonického orchestru je nicméně Jitřní nálada, Allegretto pastorale, úvodní melodie celého cyklu.

Domenico Scarlatti (1685 - 1757)

 

Významný italský varhaník, cembalista, sbormistr, kapelník a hudební skladatel.

Syn Alessandra Scarlattiho, ve své době velice produktivního a známého autora oper, se narodil ve stejném roce jako Johann Sebastian Bach a  Georg Friedrich Händel. Pohyboval se po celé Evropě a v nejvyšších kruzích. Jeho kariéra jej zavedla nejdříve do Říma. Zde  začínal jako operní autor, byl ve službách polské královny Marii Casimiry Sobieské, která zde žila v exilu a měla zde soukromé divadlo. Zároveň  působil jako vrchní kapelník v svatopetrském chrámu. Zvláště zde psal mše a kantáty, celkem 14 oper a 12 concerti grossi. Dalším působištěm byl Lisabon. Zde se stal dvorním učitelem portugalského krále Juana V., vyučoval jeho dcery, a poté co se princezna Marie Barbara vdala za španělského korunního prince, odjíždí do Madridu. Zatímco na svých předchozích působištích je přes své postavení v podstatě konvenčním skladatelem, který nepřekročil stín svého otce, na španělském dvoře se stal tím proslulým skladatelem, kterého dnes obdivujeme. Již dříve byl znám jako virtuózní hráč na cemballo. Nyní se věnuje prakticky výhradně hře na tento nástroj.

Vypráví se anekdota, že v Římě byla cardinálem Ottobonim uspořádána soutěž, v níž Scarlatti zvítězil ve hře na cemballo nad Händelem, s nímž se zde setkal, když sem německý skladatel přijel, zatímco ten byl naopak lepší ve hře na varhany. Teprve však sonáty pro cemballo to byly, které založily jeho slávu. Je jich zachováno neuvěřitelných 555. Slovo sonáta ovšem neznamená totéž, co později v klasicismu, totiž určitou hudební formu. V baroku toto slovo ohraničovalo prostě hudbu instrumentální oproti vokální. Název „cvičení“, který nalezneme v podtitulu, se nevylučuje s virtuózním charakterem některých z těchto skladeb. V jedné z nich například má levá ruka  předepsány skoky přes tři oktávy, v jiné zase dochází ke komplikovanému křížení obou rukou. Na jejich povaze se určitě odrazila i čtyřletá epizoda  pobytu v Seville, kde se seznámil s hudbou cikánů, vášnivým flamencem.

 

V repertoáru našeho orchestru je Sonata in D (K 430) v úpravě pro Michela Rondeaua.

 

Johann Christoph Vogel (1756 - 1788)

Německý skladatel, syn loutnáře a houslaře. V sedmnácti letech se stal v Řeznu členem dvorní kapely rodu Thurn a Taxisů a žákem hudebního teoretika, houslisty a skladatele Josepha Riepela (1709-1782), kapelníka na dvoře Thurn a Taxisů, vzdělaného muže,  jehož spisy tvoří základy nauky o kompozici pozdního 18. století. Řečeno mimochodem, Riepel získal své vlastní hudební vzdělání v době svého šestiletého pobytu v Drážďanech, kde byl podle svých vlastních slov “v denním styku” s Čechem Janem Dismasem Zelenkou. O tři roky později byl Vogel  přijat jako hornista ve dvorních kapelách knížat Montmorency a Valentinois v Paříži. Ve spolupráci s dalším Čechem Janem Václavem Stichem (1746 – 1803), proslulým virtuózem na lesní roh, který ve Vídni a Budapešti koncertoval s mladým Beethovenem (ten pro něj napsal sonátu op. 17), a klarinetistou Michelem Yostem vznikala komorní hudba, řada duet či kvartetů pro dechové či smyčcové nástroje (mnohé v zajímavém obsazení, např. fagot, housle, viola, cello). Pozoruhodný je koncert pro klarinet a koncert pro fagot. Od svého vzoru Christopha Willibalda Glucka (1714 - 1787), reformátora opery (Orfeus, Ifigenie na Aulidě aj.) se emancipoval operou La toison d´or.  Vogelův talent byl vysoce ceněn takovými osobnostmi, jako byl Antonio Salieri (1750 – 1825), v rozporu s legendou o méně nadaném souputníkovi W. A. Mozarta ve své době vážený autor čtyřiceti jevištních kusů, komorní i církevní hudby a pedagog (ostatně nejnověji je Salieri rehabilitován nahrávkami z poslední doby, které se dostaly do renomovaných žebříčků, dokonce jako bestseller roku). 

Hudba J. Ch. Vogela je i dnes předmětem zájmu hudební veřejnosti. Například Pražský komorní orchetr se sólistou Dieterem Klöckerem nahrál v roce 1996 čtyři Vogelovy koncerty (č. 11 B dur, č. 8 Es dur, č. 9 B dur a č. 7 B dur) pro klarinet, které vznikly ve spolupráci s M. Yostem.

Úspěch své druhé opery Demophon, jejíž předehra je v repertoáru Podkrkonošského symfonického orchestru, už autor nezažil. Předehra byla velmi populární v době Velké francouzské revoluce.

 

Niels Wilhelm Gade (1817 - 1890)

Dánský skladatel a dirigent, ve své době významná osobnost hudebního života. Edvard Grieg, žák Gadeho, našel inspiraci pro svá první díla (zvl. první symfonii c-moll) právě u svého učitele. Dnes někdy považován neprávem za „zapomenutého skladatele“, jak se nazývají takto nazvané webové stránky, které o něm informují. Gadovo dílo je nicméně živé, o tom, že má své pevné místo v dějinách hudby, svědčí i skutečnost, že se pořizují nové nahrávky.

N. W. Gade započal svou hudební kariéru jako houslista v královské kapele v Kodani, odkud pocházel, a královské stipendium mu umožnilo pobyt v Lipsku, kde navázal kontakt s Robertem Schumannem a kde především našel velkou podporu F. Mendelssohna-Bartholdyho (žil zde v letech 1843-48). V orchestru Gewandhausu uvedl své první dvě symfonie a na kratší dobu také zaskočil Mendelssohna-Bartholdyho ve vedení koncertů Gewandhausu. Po návratu do Kodaně převzal vedení zdejšího hudebního spolku a se svým tchánem Johannem Peterem Emiliem Hartmannem založil kodaňskou konzervatoř.

Již názvy některých děl svědčí o romantické orientaci, kterou nacházel jak v německých vzorech, tak ve zdrojích z vlastní národní hudby. Ke hraným a nahrávaným dílům patří  Dozvuky z Ossiana (jedno z prvních děl) či shakespearovský námět Hamlet, pozoruhodný je i operní zlomek Siegfried og Brünhilde, téma starogermánské Písně o Nibelunzích či Richarda Wagnera.

Z instrumentálních skladeb zmiňme osm symfonií, řadu skladeb pro smyčcové nástroje v sólovém či komorním obsazení (vedle dnes běžného obsazení  několika kvartetů třeba i oktet pro čtvery housle, dvě violy a dvě violoncella), klavírní tria. Lidová melodika se uplatňuje v Lidových tancích pro housle a klavír (Folkedance), podobně jako u romantiků v jiných zemích (Brahms, Dvořák), nechybí skladby pro sólové nástroje, například Capriccio pro housle a orchestr, ale také klavírní skladby (uplatňoval se také jako varhaník).

Nakladatelství Baerenreiter vydává Gadovo souborné dílo v několika sériích, z nichž každá obsahuje několik svazků.

 

Imellem Fjeldene. Ouverture, skladba v repertoáru Podkrkonošského symfonického orchestru, je objev ze Státní hudební knihovny ve Stockholmu, neboť v soupisech Gadeho děl se neobjevuje. Jak se znovu a znovu přesvědčujeme, dějiny hudby nejsou – ani směrem proti toku času – zdaleka uzavřeny.

 

Marc-Antoine Charpentier (? 1643 - 1704)

je francouzský hudební skladatel období baroka.

Charpentier se narodil na předměstí Paříže v rodině královského malíře, rovněž jeho dědeček měl významné postavení u dvora a v parlamentu. Otec měl vlivné známosti v nejvyšších politických kruzích Paříže. Marc-Antoine získal velmi dobré vzdělání s největší pravděpodobností na jezuitské škole. V 18 letech byl zapsán ke studiu práv v Paříži.

V letech 16671669 Charpentier pobýval v Římě a studoval hudbu u Giacoma Carissimiho, pokračovatele v díle Claudia Monteverdiho a významného hudebního pedagoga. Nezaručená legenda praví, že původně odjel do Říma studovat malířství, ale Carissimi odhalil jeho hudební talent a přesvědčil ho, aby se raději věnoval hudbě. Po návratu do Paříže pracoval jako skladatel pro Marii de Lorraine, vévodkyni de Guise a to až do její smrti v roce 1688. V této době zkomponoval velké množství duchovní hudby (pro mšežalmy, hymny, moteta, Magnificat), ale také řadu jevištních děl na světské náměty.

Počínaje rokem 1672 začal Charpentier spolupracovat s Molièrem, který se v té době nepohodl se svým dosavadním hudebním skladatelem Jean-Baptiste Lullym, mužem závratné kariéry na dvoře Ludvíka XIV, Krále Slunce. (Známá je životní epizoda o tom, jak se Lully udeřil bodcem taktovky při dirigování svého díla Te Deum, zkomponovaného pro krále. Je například úvodní scénou filmu Král tančí, natočeného r. 2000. Také Charpentierovo dnes nejznámější dílo je Te Deum). V roce 1683 ocenil král Ludvík XIV. jeho scénickou hudbu a udělil mu doživotní rentu. V 80. letech byl Charpentier ředitelem kůru v jezuitském kostele sv. Ludvíka v Paříži a od roku 1698 vykonával tuto prestižní funkci v Sainte Chapelle až do své smrti v roce 1704.

Charpentier je autorem šesti oper (některé z nich jsou ztraceny), baletní hudby, baletů, divertiment a interludií, značného množství duchovní hudby, jako je jedenáct mší, velké množství žalmů, kantát, a zvláště asi dvou set motet. Rovněž některé instrumentální skladby jako ouvertury či symfonie byly určeny pro chrámové provedení.

František Kramář / Krommer (1759 - 1831)

se narodil 27. listopadu 1759. V matrice byl zapsán s příjmením Kramarz, ale již jeho rodiče i strýc používali poněmčený tvar Krommer či zkráceně Kromer. Právě u strýce Antonína Matyáše Krommera, učitele hudby a ředitele kůru v Tuřanech u Brna František nastoupil do učení. 

Kramářova hudební dráha se odvíjela v hranicích tehdejší říše, ale jsou místa jeho působení v zahraničí. Pro krátké praxi ve Vídni následovalo Maďarsko, kde to byla nejprve kapela hraběte Styruma v Szimonthurnu, jedna ze zastávek byla Pécs, (česky Pětikostelí), kde byl ředitelem kůru, pak působil jako kapelník plukovní hudby hraběte Grassalkoviče.

Kramář skládal především pro dechové soubory či pro sólové dechové nástroje, klarinet, hoboj a orchestr, známá je i partitura pro dva klarinety, dva lesní rohy a dva fagoty. Složil na 160 opusů, přes 100 kvartetů, 40 koncertů a 5 symfonií. Navazoval na Mozarta a Beethovena, byla pro něj typická bohatá melodičnost, využívající i českých lidových prvků.

Po smrti krajana Leopolda Koželuha byl Kramář roku 1815 jmenován dvorním skladatelem a kapelníkem dvorní komorní hudby. Byl poslední, komu císař (František I.) tento titul udělil. Ve funkci císařského kapelníka a skladatele se vydal na cestu po Evropě a koncertoval v Itálii i Francii. Jeho obliba byla tak veliká, že mu byla udělena řada titulů a členství v akademiích.

Po svůj celý život až do pozdního věku udržoval styk s domovem. Naposledy navštívil rodný kraj v roce 1829, jako sedmdesátiletý. Zemřel 8. ledna 1831 ve Vídni.

V repertoáru Podkrkonošského symfonického orchestru je koncert pro dva klarinety Es dur, op. 35, (Allegro / Adagio / Rondo – Allegro), sólisty jsou Štefan Pernecký a Lukáš Valenta

Antonín Dvořák (1841 - 1904)

Jeden z nejslavnějších hudebních skladatelů všech dob a je světově nejproslulejším a nejhranějším českým skladatelem vůbec. Jeho symfonické opusy patří ke světové špičce a jsou obvyklou součástí všech významnějších přehlídek symfonické hudby. Proslavil se svými symfonickými díly a velkými vokálně-instrumentálními skladbami, neméně však i koncertními skladbami a operami.

Počátek Dvořákovy skladatelské dráhy je zároveň příběhem jeho přátelství s výraznou osobností evropského hudebního romantismu Johannesem Brahmsem, který Dvořáka doporučil jako skladatele berlínskému nakladateli Simrockovi. Pro něho Dvořák v roce 1878 napsal první řadu Slovanských tanců a díky vynikajícím kritikám se rázem proslavil po celém světě.  Roku 1884 byl Dvořák pozván do Londýna, aby dirigoval svou Stabat Mater, vokálně-instrumentální dílo, složené po smrti jedné z jeho dcer.

Na základě ohromujících úspěchů získává doktorát v Praze a Cambridge a stává se profesorem na pražské konzervatoři (zde vychoval řadu významných českých skladatelů, patří k nim Vítězslav Novák, Oskar Nedbal a Josef Suk. Josef Suk se seznámil a později oženil s Dvořákovou dcerou Otilií.

V roce 1892 Dvořák obdržel dopis ze Spojených států amerických od zakladatelky americké národní konzervatoře v New Yorku, Jeanette Thurberové, kerá se ho snaží získat jako ředitele této instituce. Dvořákův pobyt ve Spojených státech amerických v letech 1892-1895 mu přinesl další pocty a definitivně i světovou proslulost, český skladatel se tak stal tvůrcem amerického hudebního školství.

V posledním období tvorby se Dvořák příklání k vlasteneckým námětům a českým hudebním inspiracím (kantáta Hymnus, Moravské dvojzpěvy). Zvláštního zabarvení dodalo Dvořákově hudbě úsilí o obecně slovanský ráz tvorby, kterým obohatil nejvýrazněji světovou hudební tvorbu. Podobně (aniž by však opustil české a slovanské charakteristiky) byl za svého amerického pobytu inspirován hudbou černošskou a indiánskou, což se projevilo v jeho 9. symfonii, zvané "Novosvětská" , která patří k nejlepším dílům tohoto druhu v celé hudební historii. Ve svých operách Dvořák dospěl v souvislosti s inspirací českými pohádkami a bájemi k osobitě barvitému projevu.

Antonín Dvořák napsal 9 symfonií, několik symfonických básní, velké skladby instrumentální (Slovanské tance), vokální a vokálně-instrumentální (Stabat Mater, Svatá Ludmila, Rekviem, Te Deum), 5 koncertních ouvertur, množství komorních skladeb (nejznámější je smyčcový kvartet F-dur, zvaný "Americký"), koncertů (houslový, violoncellový a klavírní), písně (Biblické písně), sbory, klavírní skladby (verze Slovanských tanců, později i orchestrální verze), 10 oper (nejznámější jsou Rusalka, Jakobín, Čert a Káča, Dimitrij a Armida). Uctíván celým světem Dvořák nečekaně umírá v Praze 1. května 1904.

Slavná Dvořákova hudba přesáhla – doslovně – i hranice naší planety. Během mise Apolla 11 (1969) zaznela Novosvetská na Měsíci, při výstupu na jeho povrch jí naslouchal kosmonaut Neil Armstrong. Vzhledem k tomu, že je Novosvěská zařazena mezi hudební ukázky na palubách sond VOYAGER 1 a 3, vyslaných do hlubin vesmíru, bude možná toto dílo mezi prvními, které jednou uslyší příslušníci jiných civilizací…

Slovanský tanec č. 8 (Furiant), op. 46, který je v repertoáru Podkrkonošského symfonického orchestru, vychází, podobně jako ostatní skladby této řady, z jedné ze základních forem lidové hudby, tedy lidového tance. První řadu „Slovanských tanců“ napsal Dvořák v roce 1878, druhou o osm let později 1886 na základě velkého úspěchu řady první. Skladby byly v případě obou řad původně komponovány pro čtyřruční klavír.Orchestrální forma „Slovanských tanců“ je opusem, který svou originalitou a strhujícím pojetím otevřel Dvořákovi dveře do ciziny a tím i zahájil jeho světovou kariéru.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Dvo%C5%99%C3%A1k

http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C3%ADlo_Anton%C3%ADna_Dvo%C5%99%C3%A1ka

 

Johannes Brahms (1833 – 1897)

Jako syn městského muzikanta musel hrát od mládí po hostincích. Jeho rodiče však přitom dbali na to, aby se mu dostalo vyššího hudebního vzdělání. Johannes Brahms studoval hru na klavír, jako skladatel byl značně ovlivněn hudbou, Bachovou, Mozartovou a Beethovenovou. Houslista Joseph Joachim jej v Düsseldorfu seznámil s F. Lisztem, Robertem Schumannem a jeho ženou Clarou (údajně měl za život dvě velké lásky, ale nikdy se neoženil), jejichž tvorba Brahmse také výrazně poznamenala.

Pohyboval se po celé Evropě, jeho místa pobytu byla Düsseldorf, Detmold, Hamburg, Vídeň. Brahms podnikal časté koncertní cesty, pobýval v úzkém kruhu umělecky založených lidí, s nimiž byl duchovně spřízněn a naladěn na stejnou notu. Jeho hudbu spíše tradicionalistického ražení můžeme považovat za jakýsi protipól hudby Richarda Wagnera nebo Ference Liszta. V dějinách hudby bývá považován za nástupce Beethovena (jeho první symfonii označil jeho přítel Hans von Bülow jako Beethovenovu Desátou), jako svého učitele jej označuje i A. Schönberg.

Brahmsovou tvůrčí doménou byla komorní a symfonická hudba. Z klavírní tvorby se ujaly především Uherské tance (4 svazky, 1852 - 1869) a Valčíky (1865, další pod názvem Písně lásky 1874 i s vokálními party). Vysoce hodnotné jsou jeho 3 houslové a 2 violoncellové sonáty. Stěžejní význam mají jeho 4 symfonie (c moll, 1876, D Dur, 1877, F Dur, 1883 a e moll, 1885). Věhlas si získal i Houslový koncert psaný pro Joachima (D Dur, 1878). Mezi hudební vrcholy jeho tvorby patří též Dvojkoncert pro housle a violoncello z roku 1887. Ve výčtu jeho nejdůležitějších děl nelze opomenout ani Německé rekviem (1868), jeho největší vokální dílo.

Pro český kulturní kontext je důležitý Brahmsův vztah k Antonínu Dvořákovi. Brahms byl člověk velkorysý a laskavý. Když u mladého umělce objevil talent, nezištně mu pomáhal. Dvořákovi pomohl v jeho začátcích; zasedal v císařském výboru, který uděloval státní stipendia, a zasloužil se o udělení finanční podpory Dvořákovi. Později jeho díla doporučil tehdy slavnému hudebnímu nakladateli Simrockovi.

Z díla J. Brahmse je v repertoáru Podkrkonošského symfonického orchestru Uherský tanec č. 5, g moll. Uherské tance vznikly v letech 1858-69 původně v klavírní podobě (čtyřruční klavír), podobně jako Dvořákovy Slovanské tance. Tance č. 1-10 byly vydány ve dvou sešitech v roce 1869, č. 11-21 v roce 1880 rovněž ve dvou sešitech. Prvních deset tanců upravil Brahms i pro sólový klavír. Na rozdíl od A. Dvořáka se nicméně (kromě čísel 11, 14 a 16) nejedná o originální melodie autora, nýbrž o zpracování melodií, se kterými jej seznámil (na rozdíl od časté domněnky, že se jedná o lidové cikánské melodie) houslista Eduard Reményi, od něhož pravděpodobně částečně pocházejí. Orchestrální zpracování pochází (rovněž na rozdíl od A. Dvořáka) rovněž – až na tance č. 1, 3 a 10 – od jiných autorů, např. tanec č. 5 od Alberta Parlowa n. Martina Schmelinga. Brahmsův přítel, houslový virtuós Joseph Joachim zpracoval Uherské tance rovněž pro housle a klavír.

Felix Mendelssohn-Bartholdy

Když se vysloví jméno tohoto skladatele, každý si nejspíš vybaví jeho nejznámější skladbu – Svatební pochod.

Felix Mendelssohn-Bartholdy byl, podobně jako Mozart, ve své době označován za zázračné dítě. Narodil se v Hamburku jako syn židovského bankéře Abrahama Mendelssohna a Ley Salomonové z rodiny Itzigů, jeho dědečkem byl významný filozof  Moses Mendelssohn. Jeho první učitelkou hudby byla matka, ve dvanácti letech se svým učitelem kompozice Zelterem navštívil J. W. Goetha a strávil s ním ve Výmaru  šestnáct dní, tentýž rok se setkal s C. Mariou von Weberem, který uváděl v Berlíně svou operu Čarostřelec. Při cestě do Paříže, rovněž v ranném věku se setkal s jinými významnými skladateli té doby, s G. Rossinim a G. Meyerbeerem. Na univerzitě v Berlíně, kam se přestěhovala rodina po obsazení Hamburku Francouzi a kde přednášel mj. G. W. Hegel, studoval později Mendelssohn estetiku.

V dubnu roku 1828 Mendelssohn podnikl koncertní cestu do Velké Británie, kde ho Ignaz Moscheles představil vlivným hudebním kruhům. Mendelssohn tam zažíval na svých soukromých a veřejných koncerte vřelé přijetí a veliké úspěchy. V té době vyšel první z osmi sešitů „melodií pro klavír“, proslulých Písní beze slov, jejichž titul se stal později jménem pro žánr a byl použit i jinými autory, Čajkovským či Schönbergem. Při následujících návštěvách Británie se setkal s královnou Viktorií a jejím hudbymilovným manželem princem Albertem, oba se záhy stali jeho obdivovateli. V průběhu svého života navštívil Británii celkem desetkrát, na základně inspirace z cest po této zemi napsal dvě významná díla: Fingal’s Cave (známější pod názvem Hebridy) a Skotskou symfonii (Symfonii č. 3). K dalším místům Mendelssohnova působení patří Düsseldorf, Frankfurt a Lipsko, kde založil v budovách Gewandhausu první vysokou hudební školu v Německu - Conservatorium. Mendelssohnovou zásluhou je znovuobjevení J. S. Bacha, jehož působení  je rovněž spojeno s tímto městem.

Vedle množství skladeb pro klavír, písní, kantát, komorní hudby, zvl. kvartet, či pěti symfonií či skladeb pro sólové nástroje (např. krásný houslový koncert) jsou známé např. předehry  Sen noci svatojánské (zde řečený Svatební pochod) či Ruy Blas, Antigona.

K předehrám patří rovněž Hebridy, op. 26, kterou má v repertoáru Podkrkonošský symfonický orchestr. Je nazývána rovněž Fingalská jeskyně podle místa, které bylo inspirací pro skladbu, původně nazvanou Osamělý ostrov. 85 metrů dlouhá jeskyně, geologickou strukturou (šestihrané žulové sloupy) podobná u nás např. Panské skále u Kamenického Šenova, se nachází na ostrově Staffa v oblasti jižních Vnitřních Hebrid, nedaleko skotského pobřeží. Vedle Giant´s Causeway v severním Irsku patří k nejznámějším žulovým

Zpět