Haruki Murakami / Spisovatel jako povolání

10.06.2017 11:28

Nejsem si jist, zda bych se běžně pustil do četby na toto téma. Mám zkušenost, že publikace beletristů mimo jejich vlastní obor, například o politice, bývají pro mě zklamáním, jejich silná parketa je přece imaginace a příběhy a to určitě platí ve vrcholné míře i pro Haruki Murakamiho (o příbězích hovoří on sám hned zpočátku, v knize, která je tématem mého komentáře, na s. 13). Pokud by mě zajímalo, jak funguje „spisovatel jako povolání“, sáhl bych spíše po nějaké odborné práci. Samozřejmě i komentář z vlastního úhlu pohledu spisovatele může být zajímavým dokumentem, jak on sám vnímá už vůbec pojem profesionality (který mě odedávna zajímá), cesty, jak se k psaní vůbec dostal, vztahu ke kritice a čtenáři, k literárnímu provozu a dění, ke komunikaci s redakcemi atd. To všechno, a řada dalších věcí se v knize, která je vlastně druhým Murakamovým textem, který má explicitně osobní vazbu (tím myslím, že není beletristickou fikcí, i když i hrdinové jeho povídek a románů, alespoň právě ve Spisovateli jako povolání o tom hovoří, jsou v Murakamiho případě určitou autoprojekcí), totiž po knize O čem mluvím, když mluvím o běhání (Tokio 2007, česky 2010).

A v knize Spisovatel jako povolání (2017, tedy v češtině nejnovější Murakamiho překlad, japonsky 2015) je ono téma, tedy běhání, rovněž přítomno, totiž jako základní princip Murakamiho přístupu ke tvorbě, ale i k životu vůbec. Obojí totiž japonský spisovatel vnímá jako běh na dlouhou trať, při níž je třeba velké vytrvalosti. Samotný tvar románu, zvláště při způsobu, jak Murakami tvoří, totiž řadou přepisů a úprav (kapitola 6, O psaní románů neboli: Jak dostat čas na svou stranu) vyžaduje nejen opuštění psaní jako „koníčka“ (vedle stálého zaměstnání, které Murakami zprvu měl, když provozoval jazzový bar; to, že ho psaní především baví, jakožto základní přístup, ovšem zůstává, „Jedním z kritérií by mohlo být: »Cítíte se přitom příjemně?«“, s. 71), ale i doslovně fyzickou zdatnost, o níž Murakami hovoří, když ve chvíli, kdy se stal profesionálním autorem, změnil celý svůj životní styl (každý den začíná právě běháním). Výdrž je vlastně i základním předpokladem, totiž vydržet psát po léta – „valná část těhle nadějných spisovatelů“, kteří se před dvaceti lety těšili velké pozornosti, „se vskrytu a tiše vytratila neznámo kam“ (12). K tomu, aby dokázali napsat více než jedno dvě díla, což se podaří každému, musí mít „vnitřní energii“, „nezlomnou výdrž, která jim umožní vydržet tu nekonečnou, osamělou práci“, „po čertech tuhý kořínek.“ (s. 19)

K přepsání prvních kapitol této knihy esejů přistoupil Murakami i v tomto případě (když si ujasnil požadovaný tvar, napsal zbytek v tomto duchu), totiž když si přečetl po sobě první verzi, zdálo se mu, „že to poněkud drhne, anebo že je to moc příkré“ a ujednotil všechny texty „tak, jako by šlo o rukopisy připravovaných přednášek. Zkrátka jsem to celé přepsal v tom duchu, jako by přede mnou seděl v malé přednáškové síni třicet až čtyřicet lidí a já k nim promlouval co možná nejpřátelštějším tónem“ (Doslov, s. 220). Takto vzniklé eseje jsou tedy stylizací do orální podoby (přednáška či beseda v malé síni), zatímco ve skutečnosti nejsou určeny k tomuto účelu (možná v budoucnosti takto budou použity, říká autor) a mají i pevně fixovaný čtenářský tvar. Do jaké míry to vlastnímu sdělení prospělo či neprospělo, je otázka. Je pravda, že obracení se k čtenáři a relativizace sdělení („Nejspíš ano. Snad. I když nevím, jestli bych měl tu kuráž vám to potvrdit, kdybyste se mě zeptali z očí do očí.“ s. 13, „možná…“ (s. 15), „dejme tomu, že by to mohlo být například takhle“ (s. 15), „tohle je jenom můj osobní názor“ (s. 16), „Anebo se snad pletu…“ s. 76, omlouvání či ujišťování čtenáře, že chápe možné přesvědčení o jeho namyšlenosti či ujišťování o tom, že mluví pouze za sebe a nechce vytvářet dojem obecných sdělení atd.) přispívá k onomu duchu „nejpřátelštějšího tónu“, na druhé straně jsem měl pocit, že se tím esejistův text příliš rozvolňuje a dochází až ke zbytečnému opakování téhož (přes hranu mi připadá neustálé opakování, že Murakami píše coby profesionál pětatřicet let). Text tak poněkud ztrácí na hutnosti očekávané v souvislosti s formou eseje, pro niž je přece klíčový „l´esprit“, tedy zároveň určitá lehkost.

Zdůrazňování skutečnosti, že Murakami píše skoro čtyřicet let, ovšem v žádném případě nečtu jako „namyšlenost“ (vůbec jsem nepochopil vyjádření o velkém egu v doslovu Michala Jareše – nebo to měla být ironie?), jestliže se vyjadřuje například v tom smyslu, že nepovažuje za příliš důležité, zda dostal či nedostal Akugatawovu cenu (vzápětí nicméně několikrát sděluje, že pro něj byla důležitá cena časopisu Gunzó, ale podobných „nesrovnalostí“ najdeme více), chápu tak, jak to prostě říká (důležitější je věnovat se psaní a důležití jsou čtenáři) a nikoli v jakémkoli přeneseném významu (dotčenost, ironie apod.), navíc, když se podíváme na „objektivní“ životopis, v němž můžeme zaznamenat celou řadu prestižních ocenění (mj. Cenu Franze Kafky, Cenu Jeruzaléma, oficiálně příznačně formulovanou jako Jeruzalémská cena za svobodu jednotlivce ve společnosti, literární cena Die Welt, nominace na Nobelovu cenu, dále pak řadu čestných doktorátů, např. Princetonské univerzity), ale i dalších ohodnocení, jakým je např. žebříček „myšlenkových vůdců“ (www.thoughtleaders.world/de/), kde je za rok 2015 umístěn na 28. místě (na prvním papež František, ze spisovatelů např. 4. Orhan Pamuk, 6. Umberto Eco, 14. Noam Chomsky, 19. Stephen Hawking, 26. architektka Zaha Hadid aj.), nemůžeme pochybovat přinejmenším o Murakamiho postavení mezi světovou elitou.

Neřekl jsem vlastně (ve sledování významového vlákna mě to odvedlo od původního počátku), proč jsem se tedy vlastně dal do čtení Spisovatele jako povolání. Důvod je jednoduchý, kdysi mě Murakami zaujal do té míry, že čtu od něj všechno (a skoro všechno také hodnotím veskrze pozitivně, snad až na výjimku 1Q84, knize, která mě, shodně s jednou německou recenzentkou připadala, na rozdíl od ostatních, které udržují vždy napětí v tajemství, opravdu rozvleklá, jakkoli právě ona byla označována jako Murakamiho „magnum opus“ a mohla by mi přinejmenším být sympatická motivem Janáčkovy Symfoniety). Je tedy ten znepokojující moment „jiného času“ v Murakamiho knihách zřejmě nějak přítomen.

S oním pocitem rozvleklosti souvisí nejspíš i skutečnost, že jsem čekal v určitých ohledech „více informací“, například když se poněkolikáté autor vracel k Akugatowově ceně, nedozvěděl jsem se, co jsem trochu očekával, jak udílení této ceny vlastně funguje, respektivě alespoň nějakou možnou interpretaci, proč ji tedy nedostal (Murakami obecně hovoří, rovněž opakovaně, o nepřízni kritiků, ale konkrétního se čtenář příliš nedozví). Jak jsem ale zmínil, po oněch „věcných“ („datových“) informacích bych se mohl pídit jinde, u Murakami se dozvíme pouze „subjektivní“ náhled (tzn. to, co má na mysli). Autor sám (na jiném místě, totiž na tom, kde popisuje právě způsob myšlení toho, kdo chce být spisovatelem) zdůrazňuje, že mu není vlastní analytické myšlení, že není „filosofem“.

Přinejmenším bych ale čekal, že se spisovatel prozradí něco o tom, jak dospěl k motivům oněch nekonvenčních (nechci říkat „nadpřirozených“) bytostí, jako je „ovčí muž“ (povídka Podivná knihovna), druhý zelený měsíc či Little People, kteří se vysunou z huby mrtvé kozy (1Q84), postavy procházející zdí etc., jak to komentují i někteří čtenáři, tzn. že kniha odhalí nějaký „náhled za oponu“ světa, který si jinak spisovatel, který takřka nedává interview a minimálně se objevuje v jiném literárním dění, než svých vlastních knihách. O zrodu těchto motivů v knihách se nedozvíme, Murakami nicméně podává svědectví o jisté zázračnosti reality, když hovoří o penězích, které nalezl se svou ženou na ulici v okamžiku, kdy si už málem nevěděl rady s měsíční splátkou dluhů při rozjezdu svého podniku (v roce 1974, s. 22) či o rozhodnutí psát („No jasně, co kdybych zkusil něco napsat?“, s. 29) při baseballovém zápase, které vnímá jako „dotek toho zvláštního epiphany ze stadionu Džingú“ (s. 31), stejně tak, jako událost se zraněným holubem v okamžiku, kdy se rozhodovalo, zda bude oceněna jeho prvotina („dodnes si jasně pamatuju, jaký to byl pocit“, s. 38).

Ale to vše je zřejmě právě povaha autorovy osobnosti, který se, stejně tak, jako píše bez ohledu na všechno ostatní, prostě tak, jak sám chce a umí, vyjadřuje i v této knize. Nedočkáme se žádných analýz, nicméně mnohdy zvláštních úhlů pohledu na věc, kterou Murakami právě – pečlivě – probírá. Tak se po úvodní charakteristice spisovatelského povolání (už zde je zvláštní formulace titulu „Jsou spisovatelé velkorysí lidé?) dozvídáme, jak se z Murakamiho „stal spisovatel“, tedy začátek celého příběhu Murakamiho literární kariéry, následují témata zmíněných literárních cen (kap. 3) a „Otázka originality“ (kap. 4), literárních námětů (kap. 5) a rovněž zmíněné téma psaní románů (kap. 6.). „Navýsost osobní, fyzické počínání“ (kap. 7.) zahrnuje téma běhání (sportu) a potřebnosti fyzické kondice, pak se Murakami vrací před začátek své literární dráhy v kapitole „O škole“ (kap. 8), následuje Otázka výběru postav (kap. 9), Pro koho vlastně psát? (kap. 10) a Nové výzvy v zahraničí (kap. 11).

Prakticky od 4. kapitoly až do kapitoly 10. (jak si uvědomuji, i když tím tématem je svým způsobem celá kniha) se vlastně jedná právě o onen „osobní“ aspekt, totiž například téma originality úzce souvisí s tématem školy, respektive představy společnosti o zařazení individua do nějakého jí určených rámců. Originalita je, jak si postupně uvědomujeme, v rozporu s tím, co Murakami posléze kritizuje a co na jednom místě nazývá „normalizovaný standard“ (s. 117). Jistě jsou spojité nádoby „psychické ustrojení“ autora, kterému se vlastně soustředěně věnuje po celou dobu, skutečnost, že se vlastně vnějšímu (z hlediska osobního života) světu jak možno vyhýbá (byť hlavním argumentem je, aby se nerozptyloval „předváděním“ a měl čas na práci, který je v případě psaní románu podstatný), i to, že kritika (alespoň v Japonsku) mu nebyla zvláště příznivá (což zřejmě vnímal úkorně, jakkoli to několikrát vyvrací).

Od sebereflexe se pak Murakami v určitém okamžiku dostává vlastně ke kritice japonské společnosti (jakkoli odmítá, že by zde mělo být těžiště jeho výpovědi), přičemž její počátek spočívá právě v pohledu na školu. Nedá se říci, že by mladý Murakami neměl nedostatek zvídavosti, ale ve škole byla, jak doznává, především nuda, byla to „nalejvárna“ a zajímavější bylo „číst knížky, poslouchat hudbu, chodit na filmy, chodit se koukat do moře, hrát baseball, hrát si s kočkami“ (s. 139). Vícenež „technické znalosti, které nemáme v hlavě systematizované, ale jen mechanicky naučené zpaměti“, které se nakonec stejně neudrží v paměti a časem se začnou „propadat a mizet někde v šeru hřbitova mrtvých vědomostí“, ho zajímala „spousta knih mnohem napínavějších a myšlenkově bohatších nežli nějaké učebnice“, u nich cítil, že „jejich obsah hned po přečtení doslova přechází do krve.“ (vše s. 140, 141).

Toto osobní svědectví (stejně jako jinde vychází z osobní zkušenosti), podepřené ještě přiřazením sama sebe ke „kočičímu“ charakteru (při výběru mezi „psím“ a „kočičím“) pak zobecňuje, když říká, že právě japonský školní systém je zacílený na výchovu „psích“ charakterů (pokud ne dokonce „ovčích“), užitečných v komunitní společnosti a možná přiměřený v poválečné době prudkého hospodářského růstu, kdy bylo heslem „dohnat a předehnat“, a přežitý v době, kdy „byla poválečná obnova za námi“ a „ekonomická bublina nadobro splaskla“. Dnes je třeba „sofistikovat dosavadní systém“, říká Murakami, a dokládá fatální selhání společnosti, k němuž by nemuselo dojít, kdyby společnost neměla jedinou, chybnou prioritu, totiž hodnotu ekonomického růstu (respektive omezenosti hodnotového žebříčku právě a jen na tuto hodnotu), vyjádřenou absolutizací „efektivity“, při katastrofě, ke které došlo v jaderné elektrárně Fukušima. Murakami se domnívá, že „rozpory obsažené v japonském vzdělávacím systému jsou bezprostředně spjaty s rozpory v celém společenském systému“ a tentokrát (na rozdíl od osobních sdělení) formuluje svou myšlenku ostře, když říká: „Pokud je systém, který v sobě skrývá riziko ohrožení existence celých států (havárie v Černobylu byly skutečně jednou z příčin rozpadu Sovětského svazu), v područí na zisk orientovaného byznysu a jeho sklonu vidět ve všem pouze cifry a efektivitu především, a pokud se to vše děje pod vedením a monitoringem státní byrokracie, které je mechanické biflování a poslušnost vůči nadřízeným milejší než lidskost, nastává situace nebezpečná tak, že se z toho člověku ježí vlasy hrůzou. Nekouká z toho nic jiného než zamoření celého území, devastace přírody, zničení zdraví obyvatelstva, ztráta morálního kreditu celé země a to, že spousta lidí najednou nebude moci žít tam, kde odedávna žila. Protože přesně to se stalo ve Fukušimě.“ (148-149) A Murakami si všímá i aktuálních problémů v japonském školství (šikana, odmítání školní docházky aj.) a zároveň navrhuje i řešení, které označuje jako „prostor pro rehabilitaci individualit“ (s. 152).

Uvědomuju si, že jsem přece jen byl trochu nespravedlivý, když jsem si myslel, že se o Murakamiho konkrétních motivacích na jeho literární dráze příliš nedozvíme (bez ohledu na to, že si může i určité věci „chránit“, jak se vyjádřila jedna čtenářka). Především hned v první kapitole hovoří o oprávnění myslet si vůbec, že se člověk stal spisovatelem. V závěru kapitoly hovoří o důležitosti toho k této dráze „mít mandát“. Ten od nikoho nedostane, musí se k němu propracovat sám.

Tato úvaha je důležitá v souvislosti se sebereflexí vlastní osoby. Murakami na několika místech zdůrazňuje to, že nevybočuje nějakými mimořádnými předpoklady a zdůrazňuje svou obyčejnost („docela obyčejný kluk“, s. 24), spíše zdůrazňuje svou průměrnost (např. ve škole) či dokonce nedostatečnost „byl jsem obyčejný člověk, co žije svůj úplně obyčejný život“ (s. 41), což, jak si uvědomujeme, je (jím nevyslovený) protiklad mimořádného „romantického génia“, jak možná máme v evropském kontextu v povědomí našeho literárního dědictví. Naproti těmto představám Murakami zdůrazňuje každodenní osamělou pravidelnou práci a uvádí příklad spisovatele Anthony Trollopa, který každý den časně zrána vstal a napsal pensum, které si stanovil (s. 130), zcela neromantickou každodenní přípravu zdravých zeleninových salátů a jogging.  Komentuje to slovy: „Neočekávají snad lidi pořád ještě, že bude spisovatel odpovídat klasické představě asociálního literáta, který vede hajdaláčky život, neohlíží se na rodinu, odnáší manželce kimona do zastavárny kvůli penězům […], propadá alkoholu a ženským, dělá si, co se mu jen zamane, a své dílo pak tvoří uprostřed všeho tohohle rozkladu a anarchie? Anebo: Co když lidi touží po takzvaném »angažovaném autorovi«, který se pojede účastnit války ve Španělsku…“

Hovoří i o některých dalších aspektech tvůrčího procesu, například o důležitost přečíst v mládí hodně knih, dále pozorovat věci kolem sebe a vytvořit si jakousi databanku oněch vjemů. Při vytváření struktury románového textu bylo pro Murakamiho v průběhu vývoje jeho přístupu důležité dávání jmen osobám, s nímž měl na počátku literární kariéry problém, a které bylo nezbytné ve složitější struktuře románů (jak je zřejmé, počáteční přístup souvisí s projekcí subjektu do postav), a také změna osoby vypravěče z původní ich-formy (v první osobě)na er-formu (ve třetí osobě), (rovněž zde je nepochybně souvislost uvedená u dávání jmen).

Určitým směrem poukazuje rovněž řada vzorů či jmen, která Murakami uvádí jako modelová pro vysvětlení určitých momentů. Jsou to například Beatles, Beach Boys či Thelonius Monk (originalita, nezaměnitelnost), Ernest Hemingway a Sóseki Nacume (klasika), Raymond Carver, polský básník Zbigniew Herbert, James Joyce (o imaginaci), film Kafka od Stevwena Soderbergha (uspořádání materiálu v hlavě), a pochopitelně Franz Kafka (pražské souvislosti jsou pro Murakamiho významné) a pak „Mozart, Schubert, Puškin, Rimbaud či van Gogh“ (136).

K literárnímu provozu se pak Murakami pak vrací i v poslední kapitole, když hovoří o svém úmyslu proniknout na americký (eo ipso) na světový trh (zase to na jedné straně souvisí s jeho hodnocením kritiky v rodné zemi, jakkoli se v objektivním pohledu jedná o nejúspěšnějšího japonského spisovatele, který prodává u některých knih přes čtyři milióny exemplářů, a na druhé straně o jeho „buldočí“ povaze, která jej nutí hledat nové cíle, za jejichž dosažením jde tak, že „si všechno musí zařídit sám“. I to je možná důležité sdělení pro čtenáře, ať ten již ke knize dnes již takřka sedmdesátiletého japonského spisovatele (v tomto ohledu jsou pozoruhodná jeho předsevzetí do budoucna) přistupuje z jakýchkoli úhlů pohledu.

Odkazy

http://www.databazeknih.cz/knihy/spisovatel-jako-povolani-328783

http://www.thoughtleaders.world/de/2015edition/global/

http://www.knihovnice.cz/ukazky/murakami-h-spisovatel-jako-povolani.html

textová ukázka
http://art.ihned.cz/knihy/c1-65702600-haruki-murakami-spisovatel-jako-povolani

https://www.perlentaucher.de/buch/haruki-murakami/von-beruf-schriftsteller.html

Zpět