Haruki Murakami / Kronika ptáčka na klíček

29.11.2016 10:30

Dosud druhý nejrozsáhlejší Murakamiho román (sedmsetřicet stran textu) mě potěšil hned v první větě. Vařil jsem v kuchyni špagety. V rozhlasu vysílali předehru k Rossiniho Strace zlodějce a já si do toho pískal. K vaření špaget ideální hudba. Je to náhoda, že to není tak dlouho, co jsem si Straku zlodějku zahrál v Podkrkonošském symfonickém orchestru v programu, sestaveném z italské muziky? Jakoby člověk byl ihned uvržen do toho zvláštního světa japonského spisovatele, který název díla dal i do titulu prvního dílu knihy, datovaného dalším titulem Červen a červenec 1984 (zatímco další části jsou označeny Kniha 2: Pták prorokem / Červenec až říjen 1984 a Kniha 3: Ptáčník / Říjen 1984 až prosinec 1985), což potvrzuje, že to naopak není náhoda.

Už při příležitosti četby jiných Murakamových knih (mimochodem provázených rovněž řadou náhod, například když jsem fascinován přečetl kdysi první tři, zjistil jsem, že je má dcera Martina rovněž začala sbírat) jsem si sám i z komentářů uvědomil, že japonský spisovatel oblíbený u mladé generace se pohybuje mezi dvěma světy, japonským a evropským, respektive že překračuje onu tradiční japonskou kulturu směrem k té evropské (ve skvělém doslovu Kláry Macúchové, která Kroniku přeložila, a Milana Ohniska, se píše, že „protagonisté nechodí do divadla kabuki, nýbrž poslouchají Rossiniho nebo Springsteena, nejedí rýžové koláčky, ale pochutnávají si na pizze nebo špagetách“). Stejně tak jako to skutečně dělají dnešní mladí Japonci (a dnes ostatně i Číňani), kteří nechtějí žít po generace zaběhlým způsobem (a že tradice je v asijských zemích velice silná, rozhodně silnější než u nás!). Pravděpodobně i to je důvodem oblíbenosti jeho knih, přičemž je třeba říci, že v Česku je tato oblíbenost mimořádná – bude to určitě i skutečností, že spisovatel má k naší zemi mimořádný vztah, že se téma vztahující se k Česku (podobně jako třeba u Itala Umberta Eca, ale to je přece jen Evropan) objevuje přímo v jeho díle – nejmarkantnější je už název románu Kafka na pobřeží (pozoruhodný je komentář, který Murakami napsal k stejnojmennému albu Emila Viklického, s nímž se setkal).

V mém případě bude podtextem obliby Murakamiho knih rovněž jeho vztah k muzice, která prostupuje v nejrůznějších podobách jeho dílo (román Norské dřevo odkazuje k proslulé písni The Beatles, lze uvést řadu dalších příkladů, třeba v románu Afterdark je velké množství hudebních aluzí), v některých knihách poslouchají jejich hrdinové klasické „fláky“ euro-americké populární hudby, jazzu, ale i klasiky (třeba právě Tóru Watanabe, hlavní hrdina Norského dřeva), jak je tomu i v případě Kroniky ptáčka na klíček, což není jen „vnější“, literární trik, ale je to uvěřitelné vzhledem k tomu, že Murakami sám v prodejně s hudebními nahrávkami pracoval.

A stejně tak, jako Murakamiho tvorba prozrazuje japonské kořeny a zároveň směřuje k evropské kultuře, se jeho hrdinové pohybují zvláštním způsobem v tomto a vedle toho ještě v „jiném“ světě, což má celou řadu podob, odkazuje to zároveň na specifický fenomén tradiční japonské kultury a u nás to může být čteno – vedle romantického rozostření hranice reality a snu v souřadnicích mystiky nebo také sci-fi (či dokonce okultismu, v doslovu se hovoří o opouštění fyzického těla a podvojnosti fyzického a astrálního světa, autoři doslovu hovoří dále o hlubinné psychologii a jungovských archetypech u postav románu).

Tak tomu je i u hrdiny Kroniky ptáčka na klíček (ostatně je to rovněž hudební motiv, navíc rovněž na pomezí mezi „živou bytostí“ a „neživým strojkem“) Tóru Okady, který svou alternativu nachází na dně studny, kam se uchyluje s cílem nalézt sám sebe, přičemž zároveň usiluje o to, prostoupit do jiného světa. Určitě přitom ještě hraje jeden moment, zřejmě stále patrnější v dnešním světě, na jedné straně stále výrazněji „propojeném“ dnes už digitálními technologiemi, v němž ale postava „outsidera“, v evropské kultuře známá už od dob romantismu (romantický hrdina je primárně „jiný“) paradoxně právě dnes přerůstá v tíživý fenomén osamělosti.

Kronika ptáčka na klíček je už svým rozsahem nepřehlédnutelná. Zatímco předchozí Murakamiho dílo, rovněž třídílný román 1Q84, vyšel v Odeonu ve dvou svazcích (2+1, orig. 2009 a 2010, česky 2012, 2013) a originál Kroniky ptáčka na klíček vycházel rovněž jednotlivě v letech 1994-1995, nicméně česky pak v jednom jediném svazku v roce 2014 (v edici Světová knihovna v Odeonu, jako 12. dílo japonského spisovatele, napsaného v čase mezi dvěma známějšími romány, Norským dřevem (1987) a Kafkou na pobřeží (2002). Kronika ptáčka na klíček je nejrozsáhlejším Murakamiho textem právě po 1Q84, v anglické verzi bylo dokonce (dle jedné recenze, odkaz na ni pod textem) vypuštěno 25 000 slov.

Rozsah knihy je pravděpodobně jedním z důvodů jejího rozporuplného hodnocení i mezi skalními fanoušky kultovního spisovatele. Dalším důvodem rozdílného přijetí knihy může být určitá spletitost, komplikovanější fabule než u některých jiných jeho románů, případně neuzavřenost segmentů děje, které určitým opakováním zdají „nekonečné“ a neuzavírají se s jednotlivými kapitolami, přestože ty jsou označovány mnohdy dvojím či dokonce trojím titulem, sestávajícím třeba i z široce rozvitých přívlastků (Pták, který nemůže létat či Svět, ve kterém ráno zvoní budík) či vět (Co jsem zjistil, když jsem se probudil, Je to skutečná lopata?)

Ve zmíněné recenzi tuto skutečnost postihují tato slova: Každá nová postava, která vypráví hlavnímu hrdinovi na jeho cestě svůj příběh, vytlačuje příběh předcházející postavy, ty se vrší a zbývají z nich jen neurčité dojmy mísící skutečné i vybájené obrazy. (…) Postavy před Tóruem defilují jako svatí na orloji a jejich příběhy pak Tóru předává čtenáři. Mezitím hledá kocoura – jenže nespustila právě jeho ztráta a výprava do přilehlé zahrady s vyschlou studnou ono tajemné zjevování prazvláštních lidí a jejich příběhů? Kocour se sice nakonec po mnoha měsících vrátí, ale to už zmizela Kumiko. Kocour se navíc jmenuje stejně jako Kumičin bratr Noboru Wataya (…).

I v tomto případě však lze uvažovat o kontextu celé Murakamiho tvorby, ale i evropské literární historie: klíčovým momentem je skutečnost, že se hlavní hrdina v okamžiku, kdy se vydává hledat ztraceného kocoura, čímž je odstartován celý další příběh, vydává „na cestu“, lze říci na „iniciační cestu“, cestu do světa (a dalších záhadných světů) a zároveň k sobě samému. Motiv cesty nalezneme v celé řadě Murakamiho románů, dokonce v jedné knize (O čem mluvím, když mluvím o běhání) je přímo fyzická aktivita – běh – vlastním tématem knihy (i když se jedná o trochu jiný úhel), skoro goethovský název má román Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování. 

V evropské literatuře nás nemůže nenapadnout právě (podobně jako Kronika rozsáhlý) Wilhelm Meister J. W. Goetha, ale třeba i celý žánr pikareskního románu či románů barokních (Simplicissimus). A možná i, byť v jiném smyslu, i Jack Kerouak (Na cestě). Při cestě nebývá trasa přímá, tvoří labyrint, bloudění, okliky a návraty, a tak tomu je i u Kroniky ptáčka na klíček, přestože cíl je nakonec jeden – prostoupit zdí na dně studny, kde Tóru Okada tráví čas.

Bezprizorný prostor neudržovaných zahrad mezi dvěma bloky domů, který prý sloužil kdysi jako zkratka mezi dvěma ulicemi a kam se Tóru Okada vydává po stopách zaběhnutého kocoura, je už oním „meziprostorem“, vstupní branou do jiných světů, kam se za určité konstelace překlopíte – a oněmi jinými světy jsou nejen záležitostí spirituálních sil, ale i jednotlivá vlákna vyprávění, včetně toho, o němž se v souvislosti s Murakamiho románem hodně hovoří, totiž vyprávění o společensky velice citlivém tématu, jímž jsou události z druhé světové války, japonská okupace Mandžuska (masakr v bitvě na řece Chalchyn). I tento příběh, v knize zabírající na padesát stran, se odvíjí od studny, totiž od pana Hondy, který k  cestě Tóru nabádal. Tóru se přitom právě prostřednictvím pana Hondy, který vyprávěl o Mandžusku, setkává s válečným veteránem nadporučíkem Mamijou, který válečná zvěrstva zažil (v jeho příběhu je rovněž paralela se studnou, těch paralel je v knize celá řada, jakoby vytvářely paralelní síť).

Už zmínění autoři doslovu hovoří o tom, že žhavým a v současném Japonsku společensky problematickým tématem (dokonce i dnes aktuálního) japonského militarismu (historických) válečných zločinů, které jsou v Kronice tematizovány bitvou mezi Japonskem a Sovětským svazem v Mandžusku, Murakami učinil z románu něco, co „přesahuje pouhý příběh nešťastného manželství a představuje v Murakamiho dílo velký obrat.“ Právě komentovaný literární tvar a společenský rozměr představuje úctyhodné významové rozpětí Kroniky.

Pokusme se nyní přes řečenou komplikovanost díla simplifikovat (s vědomím nebezpečí s tím spojených) a reprodukovat trochu popořadě příběh třicetiletého Japonce, který vystudoval práva, v dubnu 1984 podal výpověď v právní kanceláři, kde měl zaměstnání a ocitl se na křižovatce života. (Je mi třicet let. Měřím 172 centimetrů, vážím 63 kilo, mám krátké vlasy. Brýle nenosím, říká na později, na s. 42, hrdina při úvaze, zda je něčím výjimečný – celý základní příběh se vypráví v ich-formě, tedy pohledem hlavního protagonisty). Tóru Okada žádné další zaměstnání vážně nehledá, místo toho se stará o domácnost, kterou sdílí s Kumiko, s níž je šest let ženatý. Žijí v domě, který patří jejich strýci, v tokijské čtvrti Setagaja. Kumiko, vystudovaná designérka, pracovala jako ilustrátorka, nyní má místo redaktorky v časopise pro zdravou výživu.

Rodiče Kumiko, oba vysoce postavení, otec vládní úředník a matka dcera vládního úředníka, nejsou s partnerem Kumiko spokojeni, považují jej za budižkničemu a opovrhují jím. Musí se zavázat, že budou navštěvovat řečeného pana Hondu, který oplývá „nadpřirozenými schopnostmi“ (57) a zároveň je hluchý (to je zdrojem charakteristického Tórova vtipkování, jak tedy může slyšet duchy?). Honda varuje Tóru před vodou, říká, že není pro něj dobrá právničina, protože Tóru nepatří do tohoto světa, ale pod něj nebo nad něj, je-li třeba jít dolů, najdi nejhlubší studnu a sestup na její dno …. Jenom je záhodno dávat pozor na vodu. (s. 60) Po rozkolu s rodiči Kumiko přestanou pana Hondu navštěvovat.

To všechno se ale dozvíme poněkud později, a i když je to pro rozvíjení příběhu podstatné, je tu ještě celá řada dalších, které se hned zpočátku odehrají. Na první straně textu vyruší Tóru při vaření špaget, zatímco Claudio Abbado diriguje Straku zlodějku, podivný (při opakování už zjevně erotický, po čase znovu v souvislosti s dalšími erotickými motivy, s. 150) telefonát cizí ženy s žádostí o sblížení. Motiv sám o sobě by vlastně nic neznamenal (kromě toho, že je narážkou na jeden fenomén dnešního světa podanou poněkud zvláštním způsobem), kdyby nebyl na začátku série různých telefonátů, které se v jedné chvíli řetězí za sebou. Tóru volá vzápětí jeho žena, pak ale ještě další žena, která se představí jako Malta Kanóová a požádá ho o setkání.  

V restauraci mu žena se zvláštním jménem, shodným se jménem ostrova (z dalších souvislostí je zřejmé, že to není její pravé jméno) sdělí, že Noboru Wataja, bratr Tórovy ženy, znásilnil její mladší sestru, nyní tady ale je kvůli kocourovi, neboť paní Kumiko požádala svého bratra o pomoc a proto ona přišla. „Kocourem to teprve všechno začalo,“ (52) říká v rozhovoru Malta. Telefon není pouze běžný komunikační prostředek našeho světa, ale představuje cosi znepokojujícího – už tím, že zazvoní a vy nevíte, dokud ho nezvednete, kdo je na druhé straně (to je efekt toho střídání, jak to je v knize), v našem příběhu je to cosi jednostranného (Malta nemá na navštívence žádné údaje, protože lidem volá jen ona), nejistota, s níž je telefonování spojeno a je nějak propojeno s kumulací očekávání, ale i vůli ochromující magií (Tóru reaguje pasivně na to, co je na něm požadováno). Telefon je jednou z „cest“ do jiných světů, vedle vyprávění (ta je cestou do minulosti) a studny (ta vede do dalších prostorů a k sobě samému).

Hned v první kapitole se ale už také objeví motiv, od něhož se symbolicky odvíjí celý příběh, tedy ptáček na klíček:
Ze sousedního sadu ke mně doléhal pronikavý ptačí zpěv. Ozýval se s takovou pravidelností, že to znělo, jako by byl natahovací. Říkali jsme mu ptáček na klíček. Kumiko ho tak nazvala. Vlastně jsme nevěděli, jak se nazývá ani jak vypadá. Přilétal každý do sousedního sadu a natahoval pružinu našeho tichého světa. (s. 11)
Natahování pružiny, bez něhož by se pravděpodobně nastal „konec světa“ (ten je rovněž i explicitně formulován v jednom názvu Murakamiho knih), je zvláštním motivem, který není nijak epicky rozvíjen, ale je přítomen po celou knihu, nevím k čemu ho přirovnat – napadlo mě možná nepříliš přesné srovnání se svatým Grálem, který je rovněž tajemný a k němuž se upíná základní významová intence celého příběhu.

Ve vlastním ději už ale Tóru hledá kocoura, který se jednoho dne ztratil, a Tóru má za úkol jej najít. Když jej hledá v sousedních domech a zahradách, osloví jej šestnáctiletá May Kasaharová, která se opaluje na zahradě a nechodí do školy s omluvou, že má zraněnou nohu. Je to zvláštní dívka, ke zranění přišla při nehodě na motorce, když svému příteli zakryla oči. On přitom přišel o život. May se ptá Tóru, zda má nějakou přezdívku a on navrhne „ptáček na klíček“. May mu od té doby tak říká. V opuštěné zahradě, kde mu také vzápětí May ukáže studnu, je také „kamenná socha ptáka s roztaženými křídly“ (i motiv ptáčka/ptáka se tedy v jiné mutaci opakuje). May, jedna z celého defilé žen, s nimiž se hlavní hrdina v průběhu dění potká, se stane jednou z jemu nejbližších, důvěrně chápajících bytostí, vnímajících tajemství světa a existence podobně jako on sám. Je jednou z osob, které se znovu a znovu vynořují v ději (není jen jakousi Tóruovou důvěrnicí, ale jdou spolu na statistický průzkum, zatímco ona chodí na brigádu v továrně na paruky, s. 126, plánují společnou cestu do ciziny, než May odjede za prací v továrně na paruky, odkud mu píše dopisy) a vystupuje dokonce v i poslední scéně románu.

Od okamžiku hledání kocoura a opuštění zaměstnání (oba motivy jsou relevantní pro spuštění podivných událostí) si začne Tóru klást otázky, které si dříve nekladl. Je vůbec možné, aby jeden člověk pochopil dokonale jiného člověka? Kdybychom dejme tomu chtěli někoho dobře poznat a věnovali tomu dlouhou dobu vážné úsilí, do jaké míry se nám podaří přiblížit skutečné podstatě toho druhého? Občas jsme přesvědčeni, že někoho dobře známe. Ale opravdu o něm více to podstatné? (s. 29, zač. 2. kap.)

I tyto otázky jakoby anticipovaly další průběh událostí. Zprvu jsou to dříve neobvyklé neshody s Kumiko, když je rozladěná, protože Tóru koupil modré ubrousky a květovaný toaletní papír a nevšiml si za šest let, že modré ubrousky a květovaný toaletní papír nesnáší, a začne mu vyčítat, že o ní nic neví a stará se jen sám o sebe. Následuje dopis, v němž mu sděluje, že pravým důvodem pozdních příchodů v poslední době, které vysvětlovala přesčasovými hodinami, je sexuální vztah s jiným mužem, který ji více přitahuje než Tóru, s nímž nepociťovala žádné vzrušení (nebyla to prý ale jeho vina), a ačkoliv aféra s tímto mužem skončila, už se k němu nevrátí. 

O odchodu Kumiko Tóru komunikuje na několika dalších schůzkách s Maltou. Ta pak k Tórovi pošle svou sestru Krétu (rovněž „zeměpisné“ jméno, stejně podivné jako to Maltino), aby u něj udělala „vzorky vody“. Kréta je zvláštní bytost, po celé mládí pociťovala extrémní bolesti, které ji dovedly až k pokusu o sebevraždu. Důvod, proč jsem se rozhodla pro smrt, byla bolest (…) A když mluvím o bolesti, nemám na mysli nějakou duševní ani žádnou metaforickou bolest. Mám na mysli bolest čistě fyzickou. Normální, každodenní, přímou fyzickou, a právě tím velmi opravdovou bolest. Konkrétně jsem měla bolesti hlavy, zubů, menstruační křeče, bolesti v kříži, ztuhlá ramena, horečky, svalové bolesti, popáleniny, omrzliny, vyvrknutí, zlomeniny kostí, podlitiny (…), tak například jsem měla nějakou vzozenou vadu chrupu (…), hotový horor. (etc., s. 105)

Dokud u ní byla její sestra a pomáhala jí, dokázala své problémy snášet, když ale Malta dlouhodobě odcestovala, bylo to pro ni stále obtížnější. V květnu 1978, tedy ve stejném měsíci, kdy se Tóru bral s Kumiko (další ze zvláštních paralel, tentokrát časových), si Kréta vypůjčila nové auto svého bratra a s plným plynem najela proti zdi. Protože ale zapomněla uvolnit bezpečnostní pás, jen se lehce zranila. Nevysvětlitelným způsobem nesnesitelné bolesti, tedy důvod pro sebevraždu zmizely, naopak měla pocit podivné necitlivosti. Aby pak odčinila svou vinu a splatila dluhy za auto, které muselo jít do šrotu, dala se na prostituci.

Jeden ze zákazníků Kréty byl Tórův švagr Noboru Wataya. Kréta Tórovi vypráví, že před šesti lety si ji objednal do hotelu a poté, co se svlékla, kreslil jí prstem po zádech, což ji překvapivě (ve srovnání s předchozí necitlivostí) neuvěřitelně vzrušovalo, křičela slastí. Nakonec do ní Noboru Wataya něco do ní zasunul, nevěděla co, neviděla to. (…) Byla to velmi pronikavá bolest, která jako by trhala zevnitř mé tělo na dvě půlky. A já jsem přesto pociťovala slast. Prudká bolest se snoubila s intenzívní slastí. … A mé tělo se v bolesti a slasti trhalo dál. (…) Pak se stalo něco neuvěřitelného. Ucítila jsem jak mi z masa, rozděleného na dvě poloviny, vysouvá ven něco, co jsem nikdy neviděla a vůbec jsem netušila, že existuje. (…). Nemám nejmenší tušení, co to mohlo být. Ale musela jsem to v sobě nosit a nevěděla jsem o tom. Ten muž to ze mě vytáhl. (338-9) Udělalo se jí zle, počůrala se, přišlo sexuální vyvrcholení. Když se znovu probrala z bezvědomí, byl to jiný člověk. Když se mi vrátilo vědomí, byla jsem někdo jiný. (s. 339) Sestra jí říká, že on „poskvrnil její tělo,“ (344) když se s ní vyspal, nemá druhý den už Kréta jméno.

Když ji pak na začátku března 1984 znovu viděl, když přišel do domu, aby mluvil s Maltou, zjistila Kréta, kdo byl ten muž, který ji znásilnil a pošpinil. Čtenář může tuto událost zároveň vnímat jako jednu z řad proměn, vztahující se i k širšímu tématu lidské identity v Kronice ptáčka na klíček (hra s jmény, Tóruův příběh atd.). V tomto případě je to fyzická proměna (resp. dokonce řada proměn, autor často pracuje s příběhu s takovými řadami, vedle „návratů“). Také Kréta se ptá Tóru, zda se nějak změnil. On odpovídá, že nikoli, nicméně i u něj dochází k proměně, když jednoho dne po holení zjistí, že má na tváři černomodrou skvrnu. Také ona na konci příběhu, v okamžiku, kdy Tóru dospěje k „sebenalezení“, zmizí. 

Noboru Wataja je zvláštní – měli ještě druhou sestru, ta zemřela, Kumiko vyrůstala u babičky, rodiče na Noborua měli vysoké nároky, nezajímalo je, zda má šťastné dětství, ale vyžadovali, aby byl stále nejlepší – vtloukali důsledně do dětské hlavy Noborua Wataji vlastní, velmi diskutabilní filozofii a pokřivené názory na svět (…), v žádném případě nedopustili, aby se spokojil s druhým místem.(84) Stal se z něj podivný a nepříjemný člověk (85).  Napsal odbornou ekonomickou publikaci, kterou kritici chválili jako „nový pohled na ekonomii“, získal prestižní místo populárního hosta v diskusním pořadu v televizi (média jsou vedle telefonu dalším „jiným“ světem). Tóru jej odsuzuje, protože je to chameleon, jen útočí – „ovládal dokonale umění přímého podněcování masových emocí“ (88), bez ohledu na konzistentnost názorů využívá sofistikované strategie (88). Tóru tuto povahu postihuje v precizní charakteristice – jako bych boxoval s neexistujícím soupeřem, s nějakým duchem, ať jsem rozdával rány, jak jsem chtěl, dopadaly do prázdna“ (88). To vše se dozvídá čtenář ještě před zvláštní událostí Noborua Wataji a Kréty v hotelu, už Kumiko mu vyprávěla jak ho viděla, když masturboval, když Tóru odvětí, že to přece dělá každý, odpoví, že na tom ale bylo vždy cosi úchylného, měl v ruce nějaké ženské spodní prádlo.

Poté, co Kumiko od Tórua odešla, vyzve jej Noboru Wataja k setkání. Přijde s Maltou, chová se k němu s despektem („nemáš v hlavě nic než splašky a bordel“, s. 226) oznámí mu, že ho jeho žena opustila, našla si milence a pro rodinu je nepřijatelné manželství nadále zachovávat, je potřeba jen podepsat v matrice odhlášení z rodinného registru, následovat bude rozvod. Noboru Wataja s Tóru prý jen ztrácí drahocenný čas. Tóru se ovšem v tomto případě nedá, řekne mu naplno své mínění o něm, o jeho přetvářce („příběh opic z hnusného ostrova“). Pokaždé, když s tím mužem mluvím, zmocní se mě pocit děsivé prázdnoty. Všechno kolem mi připadá jako iluze. (s. 232) říká Tóru Maltě, když Noboru Wataja odešel.

V dopise s krásným písmem, který je mu doručen, se Tóru dozví o smrti pana Hondy, odesilatelem je Tokutaro Mamija, Hondův neznámý přítel. Oiši Honda zanechal pro Okadovy dárek, který jim nyní penzionovaný učitel Tokutaro Mamija chce doručit. Stane se tak příští den (s. 151), dárek nicméně obsahuje prázdnou krabici, jak Tóru zjistí, když pan Mamija odešel (to bylo výslovné přání pana Hondy). Ve dvou kapitolách (12 a 13, Dlouhé vyprávění nadporučíka Mamiji 1 a 2) pan  Mamija mimo jiné vypravuje, že žena jeho přítele si s jiným mužem v roce 1950 nebo 1951 vzala život, a také, jak mu Oishi Honda zachránil život (v knize na stranách 155-195, vyprávěním končí první kniha).

V roce 1938 byl Mamija vzhledem k tomu, že vystudoval zeměpis, nasazen v Mandžusku do jednotky vojenské topografie v hlavním stanu Kwantungské armády v Sin-ťingu a posléze jako důstojník přidělen údajnému civilistovi Jamamotovi, ve skutečnosti zřejmě vysoce specializovanému výzvědnému odborníkovi na nebezpečnou expedici přes hranice Mongolské lidové republiky četař Hamano (ten zase vypráví o zvěrstvech v Nankingu a nevíře ve smysl celé této války), a desátník Honda, s nímž se zde tedy seznámil. Problematickým záměrem je přejít řeku, která představuje Mongoly hlídanou hranici. Jamamoto odejde na průzkum a předá Mamijovi dokument, který musí v případě, že by se dostal do zajetí, v každém případě zničit, nesmí se dostat do rukou nepříteli.

Honda předpoví Mamijovi dlouhý život a to, že zemře v Japonsku. Zůstavá tak ve víře v tento osud v relativním klidu i v okamžiku, kdy následující noci je nečekaně probuzen Mongoly. Ti prořízli Hamanovi na stráži hrdlo, Mamija a Jamamoto  jsou spoutáni, Honda zmizel. Ruskému důstojníkovi, který přiletí spolu ještě s jedním japonským letadlem, Jamamoto tvrdí, že vykonává kartografické práce pro soukromý podnik, ten však ví o jeho tajném špionážním poslání. Když nenajdou tajné dokumenty, které ze stanu zmizely (později se dozvíme, že je odnesl Honda), vyzve ruský důstojník Jamamotu, aby mu dokumenty vydal, a když se tak nestane, připraví jej Mongol speciálním nožem o mužství a zaživa mu doslovně stáhne kůži z těla. Oni totiž milují zabíjení komplikovaným, sofistikovaným způsobem (…) smírně krutým zabíjením se baví Mongolové od doby Čingischána (…) učíme se ve škole v hodinách dějepisu, co Mongolové vyváděli, když nás napadli. Povraždili milióny lidí. Naprosto bezdůvodně, prostě jen tak z plezíru vraždili, vysvětluje mu ruský důstojník, když se pokouší o to, aby mu Jamamota důležité dokumenty vydal (s. 179). Mamiju pažbami zbraní nutí brutálnímu mučení přihlížet.  Pak je Mamaia donucen skočit do studně, k níž ho odvlekli. Odtud ho zachrání Honda, který včas zmizel.

Motiv studny v Mandžusku je jednou z dalších paralel v příběhu. Místo, kde podle mystické předpovědi několik dní bude půlměsíc, je rovněž místem zlomu v životě toho, kdo se v ní ocitl, místem spojeným jakýmsi tenkým vláknem s podstatou existence světa a člověka. Na tomto osamělém místě si tyto skutečnosti uvědomuje nejen hlavní hrdina románu, ale i voják před půl stoletím v cizí zemi.

Teprve ke konci románu (Kap. 32, Ocas malty Kanóové, Boris stahovač, s. 642) se příběh vrací ještě jednou k nadporučíkovi Mamijovi, který posílá po čase Tóruovi dopis. Dozvídáme se v něm dokončení celého jeho příběhu. Během sovětské ofenzívy u Hailaru je nadporučík Mamija postřelen, na zemi mu pak pás tanku rozdrtí ruku. Později je deportován do uhelného dolu na Sibiř a nasazen vzhledem ke svým jazykovým znalostem jako tlumočník do prostředí, kde dlouhý pobyt na konci světa v mrazivém kraji proměnil původně normální lidi v nelidské kreatury (s. 650). Podvýživa, vyčerpání z práce, zasypaní v šachtě, surové zacházení dozorců, kruté umlčování sebemenšího projevu neposlušnosti, vzájemné lynčování, epidemie, nepředstavitelný mráz, mrtvoly se házely do prázdných vertikálních šachet. (s. 649) Na jaře 1947 pozná mezi spoluvězni ruského majora, s nímž se před devíti lety setkal na hranicích na břehu řeky Chalchynu, kde přikázal Mongolovi, aby stáhnul Jamamota z kůže, a který mezitím upadl do nemilosti, ale byly tu fámy, že šéf tajných služeb Beria nad ním držel i v gulagu ochrannou ruku. V každém případě po řadě intrik převzal Boris Gromov, přezdívaný Boris Stahovač faktické vedení v táboře a z nadporučíka Mamiji učinil svého osobního asistenta.

Gromov se obohacoval na úkor vězňů a Mamija se rozhodl jej zabít, také s vědomím, že jej vládce tábora nebude chtít pustit zpátky do Japonska (brzy mělo dojít k repatriaci), ne proto, jak tvrdí, že by se vrátil do zpustošené země, ale proto, že by mu mohl být nebezpečný tím, co ví. Tóru využil zdánlivě výhodnou situaci a pokusil se jej zastřelit dostupnou pistolí, nicméně vzápětí zjistil, že je to léčka. Pistole nebyla nabitá. Rus mu s výsměchem hodil dvě patrony, Mamijovi se nicméně nepodařilo ho ani tentokrát trefit, přestože byl dobrý střelec a vzdálenost nebyla nijak veliká. O týden později byl ze zajetí propuštěn a vrátil se do Japonska. Sebou si nesl prokletí Borise Stahovače, že nebude nikdy šťastný (závěr příběhu vypráví autor ještě s přestávkou v kapitole 33, kde Tóru prošel zdí, v následující kapitole 44).

V neudržovaném prostoru zahrady se sochou ptáčka, studnou a podivným prokletým domem, který provází řada tragických příběhů (s. 137, později sledovaného Noboru Watajem, na zač. Knihy 3, články v novinách, s. 417, 500, Záhada „Vily oběšenců“) se začíná odehrávat příběh mezi dvěma světy, když Tóru se zvláštními pocity Tóru sleze do studny v zahradě domu Mijawakijů, kterou mu May před časem ukázala (Jsi divný, říkala mu tenkrát, s. 72).

Nyní se na expedici vypravil s batohem první pomoci, který měl doma a s žebříkem, který si pořídil, slézá s velice zvláštními pocity do místa, které jakoby bylo místo z jiného světa (Nahoře svět štědře zalévá slunce, ale tenhle dole je od světa nahoře úplně oddělený. s. 250) Poklop, který u hrdla studny, nechal jen částečně odklopený, tvoří v pohledu nahoru půlkruh. „Několik dní bude půlměsíc,“ řekla malta Kanóová. Předpověděla mi to do telefonu. (s. 250) Událo se cosi podstatného: No a je to. Jsem na dně studny. (251) Tóru se ponoří do vzpomínek, má jeden z prvních snů o prostoupení stěnou. Posléze (po dvou kapitolách) nicméně zjistí, že žebřík, který si předtím pořídil, je pryč. Vzala ho, jak se později Tóru dozví, May Kasaharová, už předtím se ptala, zda si je vědom, že je nyní závislý na ní, že ona je pánem nad jeho životem a smrtí. Je to zvláštní zkouška směřujícími kamsi k podstatě života, když May chce vyzkoušet, jaké bude mít Tóru pocity při ubývání vody, potravy a sil, na hranici smrti. Když se pak delší dobu neobjevuje, domnívá se Tóru, že se jí snad něco stalo. Žebřík mu pak dolů hodí nikoli May, ale Kréta, která tušila, že by mohl být ve studni. Než jí stačí poděkovat, Kréta zmizí.

Také May nyní zmizela z domu v sousedství. Pobývá neznámo kde a píše Tóruovi dopisy o tom, že nyní pracuje v továrně na paruky.  V zrcadle jednoho dne Tóru při holení objeví, že má na tváři modročernou skvrnu, kterou předtím nikdy neměl. Skvrnu pozoruje, ta ale nemizí. Je nicméně nějakým způsobem propojena s Tóruovou existencí. May mu v jednom z posledních dopisů (Zorný úhel May Kasaharové č. 5, s. 545) píše: „Že ti skvrna možná přinese něco důležitého a zároveň Tě o něco obere.“

Zároveň se rozevírá štěrbina mezi dvěma světy a udávají příhody, u nichž mnohdy nevíme, v kterém z nich se odehrávají. Vzniká jakoby nějaký tajemný vztah mezi ženami, které jsou Tóruovi nablízku a zároveň se ztrácejí.  Když se jednou v noci probudí, zjistí, že vedle něj leží nahá žena. Není to ale Kumiko, nýbrž Kréta. Tóru má poluční sny (opakovaně hovoří o „mokrém snu“), které se odehrávají ve zvláštním hotelu po cestě dlouhých chodeb v pokoji č. 208, kam jej zavedl „muž bez tváře“ (zde s. 118), ještě dříve, než se do tohoto prostoru dostane při meditaci na dně studny. A v souvislosti s dalšími telefonáty, totiž když očekává návštěvu nadporučíka Mamiju a zároveň se domnívá, že ví o snu s Krétou, se znovu ozve ona žena ze začátku románu a hovoří o „mrtvém bodu v jeho paměti, s. 150).

Podle rady svého strýce, který mu říká, že nemá nic dělat, jen pozorovat lidi, se Tóru vydá k nádraží Šindžuku, po celé dny tam vysedává, jí koblihy s kávou a sleduje obličeje chodců. Jednou následuje muže s pouzdrem na kytaru, ten po chvíli vejde do domu. Když je Tóru následuje, napadne jej muž baseballovou pálkou, Tóru se ale ubrání. Ačkoli se dosud nikdy nepral, podaří se mu muže několikrát kopnout a nakonec zneškodnit. Zprvu ho mlátí ze strachu, posléze ale pocítí vztek, nenávist a podivný pocit rozkoše, když pokračuje v násilí, jakoby došlo rozštěpení na dvě osobnosti, přičemž mu ta první říkala, že už musí přestat. Baseballovou pálku vezme sebou a donese ji do studny.

Po roce se objeví zmizelý kocour. Tóru ho nyní přejmenuje na Makrelu (v originále ovšem Chobotnice, pokud si správně pamatuji význam slova Octopus). Další proměna.

V kanceláři První realitní setagajské se u staříka, který jeho strýci kdysi pomohl koupit dům, v němž teď Tóru žije, se informuje na osamělý dům v sousedství, který mezitím strhli, a který byl předmětem zájmu novinářů. Tóru, jehož zajímá především studna, by dům chtěl koupit, nemá ale dost peněz. Když se teď znovu s pálkou, v kapuce a teniskách postaví u nádraží Šindžuku a pozoruje obličeje, osloví ho osmého dne elegantní žena, která s ním už předtím vyměnila pár slov a on řekne, že by potřeboval osmdesát miliónů jenů. Ona jej pak vybídne, aby přišel do jedné úřední budovy ve čtvrti Akasaka. Na adrese – apartmán 602 – najde Tóru módní ateliér. Mlčky políbí žena jeho skvrnu na tváři a on ejakuluje do spodního prádla. Mladší muž jej vyzve, aby jej následoval ke sprše, a položí před něj nové spodní prádlo. Kromě toho obdrží obálku s 200 000 jeny a následující den mu žena koupí nejen boty, ale i košile a zavede jen ke kadeřníkovi. Nedělá to kvůli němu, jak mu vysvětluje, ale proto, že nesnáší kolem sebe zanedbané a špatně oblečené mladé muže.

Zajímavý je v souvislosti s touto i jinými událostmi komentář ke skvrně (či znamení) na tváři. V jistých chvílích jako by měnila barvu, byla v ní teplota či jakoby ožívala. V souvislosti s ženou, která skvrnu políbí, má Tóru pocit, jakoby do něj něco proniklo (moment pronikání do těla, přítomnosti čehosi uvnitř, vyjmutí z těla a podobně je jedním z opakovaných motivů u různých postav v Kronice, jednou z jeho podob je také potrat Kumiko, který Tóru nechtěl, ale nedovedl mu zabránit, a který byl jedním z možných důvodů pozdějšího odcizení mezi Tóru a Kumiko). Část mého vědomí je stále ještě v podobě prázdného domu, ještě pořád je tam. Současně jsem ovšem i tady na sofa, sedím tu coby mé vlastní já. Co mám dělat? Zatím nedokážu určit, co z toho je realita. Mám pocit, že se pojem „tady“ ve mně pomalu štěpí. Jsem tady, ale jsem taky tam. (…) Zůstal jsem sedět a nořil se do toho podivného rozdvojení. (448)

Ženě je 49 let a Tóru ji má nazývat Nutmeg Akasaková (jeho syna pak Cinnamon, jako skořice, v originále je žena Muskat, což je rovněž muškátový oříšek). Uprchla už zamlada se svou matkou z Mandžuska a už v mládí se nadchla pro módu.  Navrhovat módu pro mě byly tajné dveře do jiného světa (další příklad „jiného světa“, stejně jako fiktivní jména). Navrhovat šaty znamenalo pro mě něco jako magický vstup do jiné dimenze. (s. 555) V roce 1963 si vzala módního návrháře a otevřela si s ním vlastní módní ateliér. Rok nato se jim narodil syn Cinnamon. Protože byli rodiče zaneprázdnění, starala se o chlapce matka. Od svého šestého roku přestal hoch mluvit, jak Nutmeg Tórovi vypráví, ačkoli lékaři rodiče ujišťovali, že organicky je zcela zdráv a ani psychiatr nedokázal zjistit příčinu chlapcova mlčení, naopak zjistil, že má vysoce nadprůměrné IQ (s. 515). Dokonale se naučil hrát na klavír, rád hrál Bacha (pouštěl si dokola jeho Hudební obětinu) a Mozarta, Poulence a Bartóka, naučil se rychle anglicky a francouzsky. S okolním světem komunikuje rukama.

V dalším vyprávění, které trvalo několik měsíců (další kapitola Nutmeg vypráví, s. 554), se Tóru dozví, že v roce 1975 byl manžel Nutmeg nalezen mrtev v jednom hotelovém pokoji v Akasace, v němž, jak o tom svědčí nalezené vlasy stopy spermatu, spal s jinou ženou. Vrazi mu vyňali vnitřní orgány a hlavu, oddělenou od trupu, postavili na záchodovou mísu (s. 560 ad.). Vdova v následujícím roce módní ateliér prodala. Brzy nato přišla na to, že disponuje nadpřirozenými léčivými schopnostmi. Tato síla se pro ni stala novým povoláním, ačkoli po tom vlastně obec netoužila. (s. 563) Její syn jí pomáhá coby její asistent. Protože se jedná o klientky z nejvyšších společenských kruhů, je nezbytná diskrétnost.  

Nutmeg Akasaková a její syn koupí pozemek se studní, ale Cinnamon se postará propojením s dalšími firmami o to, že se nikdo nedozví, komu vlastně pozemek patří. Nová stavba se uskutečňuje za přísných bezpečnostních podmínek, okolo je vysoký plot. Novináři se zajímají o „tajemství domu sebevrahů“. V domě bydlel až do konce války důstojník, potom filmová herečka. Kódžiró Myjawaki, majitel řetězce restaurací, který v roce 1972 pozemek koupil, nechal dům strhnout a postavil nový. Poté, co se v roce přepočítal s finančními spekulacemi, uškrtil svou čtrnáctiletou dceru Jukie a oběsil se pak společně se svou ženou Natsuko. O druhé dceři chybí jakákoli stopa. Od roku 1926, se na pozemku připravilo o život sedm osob, informují o osudu prokletého místa podrobně noviny (427, později je – v českém vydání i typograficky jinak vyznačen – ještě jeden novinový článek).

To, že v domě provozuje svůj podnik Nutmeg Akasaková, novináři neobjevili, ani to, že nájem platí Tóru Okada a odpočítává se od nákupní ceny. Ukořistěnou baseballovou pálku schraňuje Tóru ve studni.

Jednoho dne Tóru najde ve svém bytě, když se večer vrací, dost neomaleného a zároveň žoviálního cizího člověka, který na něj čekal. Jmenuje se Ušikawa (další podivné jméno, uši jako dobytek a kawa jako řeka, už v dětství se mu posmívali, ty dobytku) a ukáže mu svazek klíčů, který Tóru zná, protože patří jeho ženě. Kouří, pije neomaleně pivo z Tóruovy lednice a říký, že prý tu je z pověření Noboru Wataje. Ten prý se dozvěděl, že Tóru je zapleten do nějakých pletich, a kdyby se Tóru „objevil v nežádoucích souvislostech“, mohlo by to na něj  vrhnout špatné světlo a uškodit mu. Tóru Ušikawovi řekne, že nebude s Noboruem vyjednávat a jemu zakazuje vkročit do jeho domu bez dovolení, protože to není nějaká hotelová lobby nebo nádražní čekárna, nýbrž jeho dům (s. 512).

To, že si Noboru Wataja objednal pátrání, není Cinnamonovi a Nutmeg neznámé. Bojí se, že by mohla být ohrožena diskrétnost klientů a proto je neobjednávají na nové termíny. Ušikawa zprostředkuje Tóru chat s Kumiko, a to prostřednictvím Cinnamonova počítače, do kterého se nabourá (Cinnamon byl počítačový expert, vytvořil zde dokonalý labyrint – opět jeden z těch „alternativních světů“, Murakami střídá nejrůznější podoby komunikace mezi osobami, různá média od novin po televizi atd.). Když se Tóru podaří s Kumiko spojit, ta mu píše, že musí pochopit, že v mnohém smyslu není tou Kumiko, kterou znal. Lidé se mění, často k horšímu a znamená to jedno – že totiž patří ke dvěma zcela odlišným světům. (To ještě nevíme skutečný stav věcí, pouze: To, že jsem se zkazila, je otázkou delší doby, s. 575)

Tóru dál pátrá po souvislostech Noborua Wataju a to jej dovede i k historii císařství Mandžukuo, etablovaného v Mandžusku Japonskem a existujícího v letech 1932-1945. Krátce před dosazením loutkové vlády na jaře roku 1932 přišel strýc Noboru Wataji Jošitaka Wataja z vojenské akademie do Mukdenu a byl tam přivítán generálporučíkem Kandži Išiwarou, s nímž byly spojeny události v Mukdenu z 18. září 1931. Išiwara si představoval, že Mandžusko by se nemělo kolonizovat jako Korea, ale vybudovat jako nový model státu pro asijské národy. (581) Přitom se jednalo údajně Číňany, ve skutečnosti japonskými důstojníky inscenovaný bombový útok (sprengstoff), kterým Japonsko odůvodnilo vyslání dalších vojsk do Mandžuska.

Tóru čte také doklady o japonské porážce u Nomonhanu v roce 1939 a zabrání města Hsinkin (přejmenované z původního Čchang-čchun), hlavního města satelitního státu Mandžukuo Rudou armádou v roce 1945, při níž byly pobita velká zvířata, tygři, leopardi, vlci a medvědi (slony nepobili), přičemž Tóru ví, že otec Nutmeg byl v této zoologické zahradě veterinářem (shodou okolností měl na tváři rovněž znaménko). Nutmeg, která byla coby dítě na palubě ponorky, odvážející ony vojáky, mu o tomto příběhu vyprávěla. Ještě dnes ráno tady byli. A ď ve čtyři odpoledne, jsou zmasakrovaní, v tomto světě už neexistují. Vojáci je postříleli, ba ani po jejich tělech už tunení ani stopa. Z toho vyplývá, že mezi těmito světy musí být velká trhlina. Musí. Jenomže zvěrolékař rozdíl mezi dvěma světy neviděl, uvažuje Tóru. (s. 487)

V noci se Tóru v novostavbě probudí a slyší z Cinnamonovy pracovny něco, co zní jako rolničky sněžného spřežení. Když se rozhlédne, zjistí, že svítí obrazovka počítače. Máte přístup ke složce „Kronika ptáčka na klíček“, zvolte si dokument 1-8, čte na obrazovce (kap. 28, Kronika ptáčka na kíček 8 aneb Druhý zpackaný masakr). Zvolí dokument 8 a čte o zabrání města Hsinkin Rudou armádou. Den poté, co byla v zoologické zahradě pobita divoká zvířata, přišli další ruští vojáci. Přivezli čtyři mrtvé a čtyři zajaté Číňany, všechno kadety Císařské akademie Mandžukua. Před očima zvěrolékaře donutili ty živé vykopat hrob, pak byli tři z nich ubodáni bajonety, přičemž velitel zvěrolékaři vysvětlil pravidla správného, nejúčinnějšího zabíjení bajonetem. Posledního zajatce zabil mladý Rus baseballovou pálkou, jejíž ovládání se na rozkaz důstojníka musel právě naučit. Jeden z Číňanů není mrtvý a sevře ruku zvěrolékaře, který předtím musel potvrdit, že ostatní jsou po smrti, a stáhne jej do jámy, nadporučík jej pak zastřelí a silou uvolní jeho sevření prst po prstu.

V okamžiku, kdy se Tóru dostane ke složce Kronika ptáčka na klíček, si čtenář uvědomí skutečnost, že titul knihy má několik významů. Už jsem zmínil mnohovýznamovost motivu ptáčka na začátku románu (Rossiniho opera, skutečný ptáček ve větvích stromů, socha ptáka v zahradě, symbol, odkazující k „energii světa“, když je třeba vždy znovu natáhnout onu mechanickou hračku, přezdívku, kterou si Tóru dá a kterou pak v rozhovorech a později v dopisech používá May), ptáček se ozve i u břehu řeky Chalchyn při vyprávění o nadporučíku Mamijovi a nyní Tóru otevírá jeden z dokumentů s názvem identickým s titulem knihy. Motiv doznává i jiných podob, například May Tóruovi v jednom z dopisů píše, že má pocit, že se proměnila v Paní Ptáčka na klíček a utekla. Když Tóru sestoupí opět do studny, baseballovou pálku nenajde. Motiv ptáčka na klíček je propojen významově hluboce s celým příběhem. V okamžiku, kdy se ztratila baseballová pálka na dně studny, dojde v přelomovému okamžiku v Tóruově iniciační cestě, totiž Prošel jsem zdí  (s. 663, kap. Návrat Straky zlodějky), mimochodem je tu znovu komentář k Rossiniho opeře, jejíž nahrávku slyšel nejdřív s Toscaninim, později s C. Abbadem, La gazza ladra, Straka zlodějka.

Onen moment dvou světů, respektive jejich „rozhraní“ na dně studny, které je rovněž nejsilnějším místem proměn reality a snu (v úvahách se nabízí i počítačový termín „interface“, německy pěkně „Schnittstelle“, vzhledem k tomu, že i počítač hraje dost důležitou úlohu v příběhu, to není úvaha zcestná) je čímsi znepokojivým a zároveň nejistým, čtenář může chvílemi pochybovat o tom, kde se příběh odehrává (zajímavé jsou pak například dvě verze zranění bratra Kumiko Noboru Wataji, jak se k tomu ještě dostanu). Do hotelového pokoje, v němž se odehrává řada věcí se vrací několikrát. Na jednom místě textu se říká, že Tóru vidí ve studni svět „z této strany“.

V hotelové hale se Tóru dozví v hotelové hale z televizních zpráv, že Noboru Wataja leží s frakturou lebky na klinice Lékařské vysoké školy pro ženy v Tokiu. Muž, který se svým popisem shoduje dokonale s Tóruem, napadl politika baseballovou pálkou v Akasace. Hoteloví hosté Tórua pozorují, ten uteče hotelovou halou pryč. Krátce předtím, než ho jeho pronásledovatelé dostihnou, někdo vypne proud. Hned nato ho někdo neznámý dovede do pokoje č. 208. Potom mu zachránce vtiskne do ruky baterku a Tóru vejde sám do pokoje. Je tu nějaká žena, vyzývá jej, aby na ni nesvítil. Tóru se domnívá, že je to Kumiko, ačkoli její hlas zní poněkud jinak. Přemýšlel o všem a je přesvědčen, že vše o jiném muži je jen zástěrka, nic mu nesedí, a za vším je Noboru Wataja. Žena si odkašle a potom mluví ne už oním rozmazleným hlasem jako na začátku, ale jinak, a pak konečně jako  Kumiko.  Tóru ji ujišťuje, že si ji chce odvést.

Žena mu v temnotě něco podá. Ke svému překvapení zjistí, že je to baseballová pálka, kterou vzal muži s kytarovým pouzdrem a které krátce na to zmizelo ze studny. Našel na ní zaschlou krev a vlasy. Dříve než může dál uvažovat, vstoupí někdo do místnosti. Kumiko jej varuje, aby se vrátil zpět, aby prošel zdí. Neznámý ve tmě zaútočí, tóru pocítí ránu nožem do tváře, ještě jednou do ramene, ale brání se, švihá baseballovou pálkou do prázdna tak dlouho, až se mu podaří útočníka zasáhnout. Cítí, že praskla lebka. Ale žena tady už není. Tóru prostoupí zdí a octne se opět ve studni a přichází k sobě. Tu se studna plní vodou, a protože je Tóru ochromen, hrozí, že se utopí. V posledním okamžiku jej zachrání Cinnamon. Skvrna na tváři je pryč.

Noboru Wataja leží v nemocnici. Po útoku v Nagasaki se zhroutil. Tórua to irituje, protože si s určitostí vzpomíná na televizní zprávy, které viděl a v nichž se jevilo všechno jinak, totiž, že politik byl napaden v tokijské čtvrti Akasaka baseballovou pálkou. Tento motiv je pravděpodobně jeden z nejvýraznějších případů konfrontace imaginace a reality. Tóru si oddechl, že nebude, přestože se to tak v horečném stavu mysli jevilo, v realitě pronásledován.

Cinnamon a Nutmeg chtějí nyní novostavbu, která zde vznikla na místě po prokletém domě, se zahradou prodat, pravděpodobně nový majitel stavbu strhne a studnu zasype, ačkoli ta je znovu funkční.

Tóru se opět dostane k počítači, a přestože předtím byl přístup ke všem textům Kroniky ptáčka na klíček zablokován, Kumiko se podařilo získat přístup k počítači a vysvětluje souvislosti – ve shodě s Tóruovým tušením, že se nejednalo o nevěru. V dokumentu číslo 17 Kroniky ptáčka na klíček, který pochází od Kumiko, se dozvídá o jejím záměru, že svého bratra odpojí od dýchacího zařízení a tak ho zabije a pak se vydá policii, ačkoli bude muset počítat s obžalováním z vraždy. Kromě toho by měl Tóru vědět, že ho nikdy nepodváděla s jiným mužem, nýbrž byla donucena svým bratrem spát s mnoha jinými muži.

Tóru na konci roku 1985 nalezne místo pobytu nyní již sedmnáctileté May Kasaharové a navštíví ji, na břehu rybníka mu May vypráví o „kachních bytostech“, které by se mu určitě líbily, on jí vypráví, že Kumiko čeká ve vězení na rozsudek. Poslední šokující překvapení pro čtenáře je, že žádný z desítek dopisů, které May Tóruovi psala, nedostal.

Na začátku vyslovené obavy ze zjednodušení příběhu (příběhů) nyní, když jsem jej na několika stranách zachytil, se mi potvrzují především v ohledu časové posloupnosti textu. Ten je totiž konstruován v několika pásmech, které se prostřídávají, a například vlákno příběhu souvisejícího s Chalchynem, nadporučíkem Mamijou a Borisem Stahovačem je rozprostřeno po celé ploše textu. V této transkripci jsem nutně musel jednotlivé podkapitoly příběhů (v knize samostatné kapitoly) sloučit tak, aby byla vůbec srozumitelná souvislost, nutně jsem ale přitom přišel o sousedství a paralelnost některých motivů, které mohou významově rezonovat právě svou blízkostí. To se týkalo nejen chalchynského příběhu a jeho pokračování, ale i sekvencí o bratrovi Kumiko Noboru Watajovi, pokračování v pronikání zdí na dně studny, příběhů jednotlivých žen v okolí Tórua. Na druhé straně jsem mohl snad bez velké újmy vynechat například témata, o nichž průběžně píše Tóruovi May Kasaharová (uvedené jako druhý název kapitol v závorce: Zorný úhel May Kasaharové a příslušné číslo – … č. 5, č. 6, č. 7). Pro formulace jsem v určité míře použil text na stránkách www.dieterwunderlich.de, z jehož překladu jsem určité pasáže čerpal a porovnával pak s přečteným textem knihy, a mohl pak přidat další vlastní komentář.

Takto postupovat by evidentně bylo zbytečné u některých jiných Murakamových knih, o nichž je na internetu množství informací. Některé tituly jsou podrobně okomentovány na české Wikipedii, včetně podrobné deskripce děje a charakteristiky jednotlivých postav, a dále v celé řadě recenzí. V případě Kroniky ptáčka na klíček tak tomu není, byť samostatnou stránku na Wikipedii (na rozdíl třeba od té německé) má.

Odkazy

Kronika ptáčka na klíček
http://kultura.zpravy.idnes.cz/kronika-ptacka-na-klicek-haruki-murakami-fd5-/literatura.aspx?c=A141031_174958_literatura_vha

https://magazin.aktualne.cz/kultura/literatura/recenze-romanu-kronika-ptacka-na-klicek-od-haruki-murakamiho/r~071ffbbc73ef11e4a10c0025900fea04/

Murakami / Viklický / Kafka na pobřeží
http://www.odeon-knihy.cz/haruki-murakami-mesto-praha-a-jeho-nasedla-tma-23-12-2011-hospodarske-noviny/

německé kritiky
http://www.dieterwunderlich.de/Murakami-mister-aufziehvogel.htm#kritik

http://www.faz.net/aktuell/feuilleton/buecher/rezensionen/belletristik/rezension-belletristik-frisch-fromm-fruehromantisch-11313080.html

Zpět