Hara-Kiri

Je nepochybné, že útok islamistických radikálů na redakci francouzského časopisu Charlie Hebdo je neospravedlnitelný zločin, a jakkoli mohu chápat názor Tomáše Halíka či papeže Františka (přičemž diskuse o tom, zda jde o víru či osoby coby její nositele mi připadá akademická, urážen by neměl být kdokoli), nijak nerelativizuje skutečnost, že jde o vraždu.

Toto je asi to zásadní, co by se mělo říci, přesto impulsem této noticky je přece jen něco jiného, totiž zjištění, co je Charlie Hebdo. Překvapovalo mě, že mi to jméno nic neříká, jako by se vynořilo odnikud v prostoru, kde právě věci mají letitou tradici. A to do té doby, než jsem zjistil, že i mně satirický časopis je důvěrně známý, že jsem jeho čísla dokonce měl už dávno coby student fyzicky v ruce, když je kdosi v mezinárodním prostředí studentského života přinesl a četli či spíše prohlíželi jsme si je. Tenkrát se totiž časopis jen jinak jmenoval. Na to, že se jedná o Hara-Kiri, jsem teď přišel náhodou v jednom z aktuálních novinových článků souvisejícím s masakrem v Paříži.

A vzpomínám si, jak jsme ten časopis vnímali jako jeden z výhonků satirické tradice, která je právě ve francouzské kultuře ostrá (kdože to před sty lety hlavu kteréhosi krále zobrazil jako hrušku?) a přesto patřičná? Když jsem pak porovnával časopis s českým přístupem (třeba ve Švejkovi) nebo rovněž mrazivým, ale jiným u Němců (Otto Dix, Grosz, tradice politického kabaretu, jaký u nás nemáme, prosím to je něco úplně jiného než „S politiky netančím“), vnímal jsem tu svébytnost, dokonce jakousi stylovou čistotu.

Tady jsou fakta: Hara-Kiri je časopis, který vycházel v letech 1960-1985. Zakladateli byli François Cavanna (1923 – 2014), žurnalista (od roku 1945) a karikaturista (od roku 1949) s italskými předky a Georges Bernier (1929 – 2005), spisovatel, novinář, zpěvák a humorista, zvaný „proffeseur Choron“, který už před Hara-Kiri založil satirický časopis Zero. Podtitul „Journal bête et méchant“ (hloupý a zlý časopis) reflektuje výtky napadaných státních a církevních míst, že je právě takovýto.

Časopis získal svou proslulost v éře prezidenta de Gaulla, kterou ostře a nemilosrdně kritizoval. V roce 1961 nesměly vyjít dvě čísla a v roce 1966 dokonce šest čísel. Poté, co byl styl časopisu označen jako „špatný vkus“, rozšířila redakce podtitul na „Journal bête, méchant et de mauvais goût“ (číslo 110 z listopadu 1970). Levicoví spisovatelé Jean-Paul Sartre a jeho manželka Simone de Beauvoir intervenovali v roce 1966 v souvislosti se zákazem časopisu. Posledním číslem v měsíčním intervalu byl sešit 291 z prosince 1985. Poté vycházela čísla v čtyřikrát až sedmkrát ročně a produkce časopisu byla uzavřena číslem 308. Kromě pravidelných vydání docházelo v průběhu let k zvláštním vydáním nenumerovaných čísel. Pokus oživit časopis v roce 2000 skončil u čtvrtého čísla.

Od roku 1969 vycházelo navíc ještě týdenní vydání pod titulem Hara-Kiri Hebdo („hebdo“ znamená prostě týdenní, je to ve Francii běžná zkratka za slovo hebdomadaire). Od čísla 16 došlo ke změně názvu titulu, který nyní zněl L’Hebdo Hara-Kiri. Sešit 94 u příležitosti smrti Charlese de Gaulla v roce 1970 dal ministru vnitra podnět k tomu, aby vydávání týdenních čísel zakázal. Nato byl týmiž autory založen nový titul s názvem Charlie Hebdo. První sešit tohoto časopisu zahájil François Cavanna článkem „Ve Francii není žádná cenzura“. Na konci roku 1981 vyšlo poslední vydání jako 580. sešit, tentokrát pod starým názvem Hara-Kiri Hebdo. V roce 1992 byl titul Charlie Hebdo znovu oživen a byla zahájena dlouhá řada úspěšných let jeho vydávání.  Stal se po Le Canard enchaîné nejvýznamnějším satirickým časopisem Francie.

Jméno Charlie pochází od dětské komiksové figurky smolaře Charlie Browna ze seriálu Peanuts, který vytvořil americký kreslíř Charles M. Schulz (1922 - 2000), osmiletý majitel psa Snoopyho, stejně jako ostatní postavy dítě z předměstí, má do značné míry autobiografické rysy samotného.

Už z této elementární informace, kterou by bylo možné rozšířit na desetinásobek (a zajímavých) souvislostí, je zřejmé, že se jedná o pozoruhodnou oblast kultury. Už při stručném rozkrývání je patrné, že věci nejsou černobílé, že například v kontextu vlastní kultury padaly otázky po existenci některých projevů, a že tyto otázky směřují ke kardinální záležitosti, totiž položení si kardinální otázky po svobodě. Kde jsou hranice na právo na ni, jsou-li jaké, a je-li svoboda absolutní nebo má rovněž někde svoje meze. Ten další dnešní aktuální kontext jsem záměrně vynechal, toho je plný internet.

Odkazy (moje zdroje, možno překlopit do anglických mutací, něco je i v českých)
https://de.wikipedia.org/wiki/Hara-Kiri_%28Zeitschrift%29
https://fr.wikipedia.org/wiki/Hara-Kiri_%28journal%29 (dole odkazy k článkům o dalších spolupracovnících)
https://de.wikipedia.org/wiki/Fran%C3%A7ois_Cavanna
https://fr.wikipedia.org/wiki/Professeur_Choron
https://de.wikipedia.org/wiki/Charlie_Hebdo
https://de.wikipedia.org/wiki/Peanuts_%28Comic%29