György Ligeti / Atmosphéres

11.01.2017 11:34

Ulrich Dibelius, komentátor nové hudby od padesátých let minulého století, si vzpomíná na první uvedení Ligetiho skladby Atmosphéres pro velký orchestr (1961). „Premiéra… na festivalu Donaueschinger Musiktage byla čirou senzací. Neboť takový stupeň destrukce po deseti letech pilného konstruování (Dibelius tím míní všechny formy seriální kompozice, systematické zacházení s délkou trvání tónů, výšky, síly atd.) se dosud nikdo neodvážil.“ Slovo destrukce je přitom míněno veskrze pozitivně: jako otevření brány k novým hudebním oblastem utváření a barvy.

Ve stejnou dobu napsal filozof, sociolog, skladatel a hudební teoretik Theodor W. Adorno článek s názvem „Vers une musique informelle“, v němž si klade otázku po možnostech a nezbytnosti volné hudby, která hledá nové cesty bez ohledu na formální, matematické a tradiční způsoby vytváření hudby. Například takové, která je přesvědčivá, ale nikoli na základě důsledkové logiky, určující podobu hudby na základě příčiny a následku. Co by ale byla příčina příčin? Adorno odpovídá ve svém článku, že„musique informelle by byla taková hudba, u níž by ucho živě naslouchalo, co vznikne.“ To se právě týká Ligetiho Atmosphéres.

Když si člověk prohlédne krátce studijní partituru, uvědomí si, že vypadá jako miniaturizovaný mrakodrap. Úzká a vysoká, vůbec ne jak vypadají běžné papírové formáty partitur. Notové osnovy navršené v počtu až 87 nad sebou, každá osnova reprezentuje jeden hlas orchestru a sleduje komplexní rytmickou strukturu skladby.

Ta se v detailech zdá zcela nepřehledná. Jinak tomu je ale při poslechu. Vypadá to jako orchestrální plastika. „Celková forma skladby se musí realizovat jako jeden jediný široce napnutý oblouk, jednotlivé úseky se prostupují a stékají dohromady a jsou podřízeny základnímu oblouku,“ píše Ligeti v poznámkách k interpretaci. Zcela neurčitý počáteční zvuk až po „zmizení v nicotě“ v posledních zvucích klavíru na konci. I to ironicky odráží partitura, neboť zatímco ve středu skladby jsou zmíněné notové osnovy nad sebou, zůstává na jejím konci nejen pět linek jedné notové osnovy, ale jen jediná linka. Ostatní místo v partituře je prázdné.

Ligetiho hudba není programní hudba, ale zdá se, že má obrazovou strukturu. Orchestr je rozložen do jednotlivých hlasů, přičemž jednotlivé tóny jsou těsně vedle sebe (chromaticky, v půltónech od sebe). Takové tónové shluky se nazývají „clustery“. Tyto clustery jsou u Ligetiho permanentně v pohybu, jsou převrstvovány, rozšiřovány či zužovány, jako by měly být protlačeny nějakým trychtýřem. Onen pocit vznášení získává skladba tím, že – až na výjimky – tóny přicházejí nenápadně, takřka jakoby „z ničeho“ (Ligeti píše „neznatelně“, „ještě tišeji než je možné“). Pomoci při vnímání této hudby může obraz, který zmiňuje Ligeti v poznámkách k nastudování skladby („všechno se musí rozpustit v oblaky zvuku“):

Člověk si tedy může představovat, že se tyto clustery chovají jako převalující se mračna, která pozorujete z dálky. Ve skladbě jsou pak různé mraky, které vzájemně do sebe pronikají. Clustery smyčců si představme jako „oranžově-hnědé“, žestě třeba jako „zlaté“ a dřevěné dechové nástroje jako „bílé“. Je zřejmá tato celková směs a pak zase, jak se zlatý mrak vyklube, vzápětí je ale zase skryt další vrstvou a vzniká nová směs, která září pokaždé v jiné kombinaci barev. Ty jsou málokdy jednoznačné a tvar mraků se neustále mění i s tempy, v nichž se jednotlivé mraky pohybují. Zhruba uprostřed skladby tu vyvstane určitý kontrast, když příčné flétny posunují stále výše malý mráček z tónů a jsou stále silnější a silnější, až je nahradí hluboké tóny kontrabasů.

Stejně jako u filmového střihu, když se denní slunečné světlo promění v měsíční, z přímého světla nepřímý odraz. Senzační, překvapivé, neobvyklé, zvláštní. Tak tato skladba tenkrát působila. Přechod z padesátých do šedesátých let byl senzační i mimo oblast hudby. Americký sociolog Daniel Bell popisuje tuto změnu jako skok z dob ticha (Beckett a Cage) do éry hluku (míněny jsou i změny v populární hudbě) a podobnou proměnu v politickém chování – ve vzpouře. Ve své knize „Budoucnost západního světa. Kultura a technologie v konfliktu“ (překládám německý titul, česky vyšla tato kniha, ve shodě s originálem The Cultural Contradictions of Capitalism, 1976,  jako Kulturní rozpory kapitalismu. Praha: SLON 1999) píše: „Padesátá léta byla, dalo by se říci, co se citlivosti týče, dobou klidu. Knihy Samuela Becketta usilují o to zprostředkovat pocit klidu, hudba Johna Cage dokonce přichází s estetikou ticha. Léta šedesátá jsou naproti tomu dobou hluku a neklidu. Počínaje s „novým soundem“ Beatles se rocková hudba rozhlučela v takovém crescendu, že nebylo možné sledovat vlastní myšlenky. A byl to možná i záměr.“

A něco podobného lze sledovat i v Ligetiho hudbě, jen v obráceném gardu. Zde bylo možné naopak začít sledovat hudební myšlení. Můžeme sledovat i propojování tzv. vysokého a nízkého umění či umění a politiky, tak charakteristické právě pro šedesátá léta. Daniel Bell hovoří o demokratizaci kultury a synkretismu stylů, v němž se mísí podněty všech smyslů, a o světě sensibility, který je přístupný všem. Ligetiho Atmosphéres vznikají právě v době tohoto přelomu a není náhoda, že tato skladba našla později místo v Kubrickově filmu 2001 – Vesmírná odysea. Ostatně stalo se tak bez vědomí skladatele, který si právě tohoto filmu velice cenil. V jednom interview v časopise „Welt“ říká: „Když jsem tuto skladbu komponoval, myslel jsem na vesmírné věci.

Předcházející text je poněkud zestručněným překladem článku Martina Hufnera na stránkách www.kritische-musik.de, věnovaných především analýzám moderní hudby. Martin Hufner se vyjadřuje také k Ligetiho skladbě Lontano z roku 1967 a stejně tak T. W. Adornovi, kterého zde zmiňuje, ale i v komentářích k jeho hudbě.

Skladba Atmosphéres byla zkomponována v době od února do července roku 1961 a byla uvedena na festivalu současné hudby Donaueschinger Musiktage a stala se klíčovou skladbou tzv. „nové hudby“. O skladatelské technice, kterou ozřejmuje Hufnerův článek, se hovoří také jako o „mikropolyfonii“. V New Yorku uvedl skladbu poprvé v roce 1964 Leonard Bernstein s Newyorskou Filharmonií a natočil ji ještě v témže roce pro Columbia Masterworks (později 1968 pro Columbia Records a 1999 pro Sony na Classical CD).

Info
http://www.kritische-musik.de/noframes/ligeti-atmo.shtml
https://en.wikipedia.org/wiki/Atmosph%C3%A8res

Muzika
https://www.youtube.com/watch?v=JWlwCRlVh7M

Zpět