Gustav Flaubert / Salambó

Gustav Flaubert / Salambó
úklid knihovny

I
Protože Hamilkarovy kuchyně nepostačily, poslala jim Rada na výpomoc otroky, nádobí i lůžka; a uprostřed zahrady hořely, jako když se na bojišti spalují mrtvoly, veliké jasné ohně, nad nimiž opékali voly. S velikými sýry, těžšími než disky, střídaly se chleby posypané anýzem, a krátery plné vína a kanthary* plné vody, mezi nimiž stály zlaté filigránové koše s květinami. Radost, že se konečně mohou přecpati po libosti, šířila jejich oči; tu a tam se dávali do zpěvu.

Nejprve jim přinesli ptáky se zelenou omáčkou na talířích z červené hlíny ozdobených černými kresbami; pak nejrůznější druhy škeblí, jež se sbírají na punských pobřežích, pšeničné, fazolové i ječné polévky a na mísách ze žlutého jantaru hlemýždě s kmínem.

Pak byly přineseny na stůl nejrůznější druhy masa: antilopy s celými parohy, pávi se vším peřím, celá jehňata uvařená ve sladkém víně, buvolí a velbloudí kýty, ježci na rybí omáčce, smažené kobylky a zadělaní svišťové. V miskách z tamparannského dřeva plovaly veliké kusy tuku uprostřed šafránu. Na talířích byl v kupách rosol, lanýži a assa foetida**. Pyramidy ovoce sypaly se na medové koláče a vedle nich přišel na řadu i kartaginský pokrm, jehož se ostatní národy štítily; malí psíci s tlustými břichy, růžově hedvábné barvy, kteří byli krmeni dření oliv. Tyto nové a překvapující pokrmy rozněcovaly jejich dychtivé žaludky. Gallové, kteří měli dlouhé vlasy na temeně svázány, rvali se o melouny a citrony, které chroupali i s kůrou. Negři, kteří ještě nikdy neviděli langusty, poškrábali si tváře jejich červenými klepety. Řekové, kteří byli oholeni a nad mramor bělejší, házeli odpadky ze svých talířů za sebe, zatím co pastýři z Brutia***, oblečení vlčími kožemi, tiše hltali s tváří zabořenou do své misky.

* Vázy zdobené uchy, posvěcené Bakchovi.

**Assa foetida, klejová šťáva připravovaná z bylin okoličnatých, jíž se užívalo k digestivnímu kořenění jídel. Byla hořká a odpuzující chuti.

*** Nynější Kalabrie.

(Flaubert, Salambó, s. 9 – 11)

II
Osudy postavy, kterou stvořil francouzský spisovatel ve svém nejznámějším historickém románu a která byla inspirací celé řady kulturních počinů, námětem opery, řady ztvárnění výtvarnými umělci, později dokonce dvou filmů, dá se říci, jednou z ikon devatenáctého století, jsou dnes takřka neznámé. To, co bylo ve své době atraktivní, to znamená tajuplné, svým příběhem dramatické a velkolepostí historického prostředí strhující, se dnes vlastně míjí zájmem čtenářů, posluchačů či diváků, přestože atraktivnost, tajuplnost, dramatičnost a velkolepost jsou dnes právě tak jako tenkrát takřka zárukou pozornosti. Může to být samozřejmě věc vlastního stylu, např. literárního, o němž má dnešní čtenář jinou představu, ale domnívám se, že podstatným důvodem je svět, který tento námět reprezentuje. Salambó, ač sama fiktivní, je součástí konkrétní historické doby (odehrává se v Kartágu v době punských válek), sice do značné míry zahalené temnotou (ve srovnání s jinými oblastmi antiky, i u Flauberta se hovoří o pochybnostech, co se týče vědeckosti jeho práce se zdroji, i když se sám v souvislosti s přípravou na román vydal na cestu do těchto míst), nicméně přece jen „ověřitelné“. Dnešní minulé světy, jak je koncipují autoři mystery a postmoderních románů, nejsou jen „prehistorické“ (to je totiž stále ještě reálná časová osa), ale prostorem vytváření nových mýtů, kde se vedle sebe pohybují zvířata a lidé jako rovnocenné bytosti, nebo alternativním výkladem v nejrůznějším smyslu toho slova – buď „možná to bylo jinak“ nebo „co by se stalo, kdyby se některé věci staly jinak“. Dnešní vize nepotřebují rozsáhlý poznámkový aparát, jaký musel použít Flaubert, aby byly některé věci srozumitelné, aparát, který pochopitelně zatěžuje čtení. Dnešního čtenáře ale nezajímá „jak to bylo“, souřadnice jeho pohledu na svět se protínají v přítomnosti a možná budoucnosti, historický rozměr (a možná celý teleologický, kauzální rozměr) považuje za něco překonaného, těžkopádného, za něco, co se neosvědčilo. Tak to je možná už nad rámec této úvahy.

III
Flaubertův román začíná v Kartágu v „zahradách Hamilkarových“ nezřízeným hodováním, velkolepou,  opulentní hostinou, určenou pro žoldnéře, kteří se ale chovají jak utržení ze řetězu, pročež se hody zvrhnou v drancování a demolici všeho velkolepého bohatství ve městě (Hostina, kap. 1). Pustošení majetku je spojeno s válečnou frustrací, ale především se skutečností, že Republika je jim dlužna žold, což pochopitelně vnímají jako bezpráví. Do paláce klidu vstupuje Salambó, Matho i Narr´Havas, vůdci tábora žoldnéřů, jsou jí fascinováni. Osvobozený otrok Řek Spendius se vnucuje do přízně Matha a dává mu rady. Vládce Kartága přikazuje žoldnéřům, aby se odebrali za hradby města a tam očekávali opožděnou výplatu (V Sikce, kap. 2). Spendius začíná spřádat intriky, hodí se mu zpráva o 300 zavražděných prakovnících, kteří zaspali a nestačili opustit město a jimž vyčítali „nenasytnost, krádeže, bezbožnosti, vzpupné kousky i povraždění ryb“ (s. 58), tedy „všecky zločiny žoldnéřů“.  Situace nahrávala lichvě a cenovému vydírání, jako ostatně za každé války. Suffet (představitel města) Hanno Barbarům přinesl alespoň nějaké peníze. Salambó (kap. 3) vzývá bohyni Tanitu, Šahabarim, který ji vyučuje, jí tuto nejvyšší bohyni, také bohyni Lásky, zprvu zatajil. Pod kartaginskými hradbami (kap. 4) Řek Zarxas připomíná povraždění Baleárů, vojáci nedůvěřují Republice, domnívají se, že je bude chtít ošálit. Spendius přemluví Matha, aby společně pronikli do města, a z paláce Ešmúnova, který se „vypínal na vrchole Byrsy“ coby dominanta města, ukradli závoj zaimf, nejvyšší náboženský symbol Punů (Tanita, kap. 5). Matho se neubrání pokušení a pronikne i do ložnice Salambó, řekne jí i o krádeži. Ta Matha odmítne, pak trpí výčitkami, že nedokázala krádeži zabránit. Spendius, Matho a Autaritus  chtějí blokovat dodávky do Kartága obléháním fénických osad Utika a Hippo-Zarytus, Spendius první z nich, Matho druhou, Suffet Hanno (kap. 6), vybaven slony a velkou armádou, se vypraví proti nim, nedosáhne ale úspěchu (působivá je, podobně jako řada dalších, pasáž, jak sloni zděšení ohněm se obrací proti Karthagincům, rozšlapávají je, slonovodi mají pak dláta a kladiva, kterými rozpoltí splašenému zvířeti lebku). Hamilkar Barkas (kap. 7), hrdina války proti Sicílii (Římanům) se na Radě brání proti obvinění, že způsobil porážku. Když vidí škody na svém majetku, přijímá původně odmítanou výzvu k válce proti barbarským žoldnéřům: „Světla Baalů, přijímám vedení punských sil proti armádě Barbarů.“ (s. 199) Myslí na svého syna, který vyrůstá v utajení mimo město. Zuří a nechá potrestat správce, který mrzačil otroky. Drastické líčení bičování je podobně drsné jako popis Bitvy na Makaru (kap. 8). Suffet Hanno přešel řeku Makar a neočekávaně vpadl na vojsko Barbarů, kteří tábořili před Utikou. Spendius nezvládl strategii bitvy, zatímco Matho byl na jiném místě a přišel až v době, kdy už bylo vojsko Barbarů poraženo (V poli, kap. 9). Kartágo je demotivované ztrátou posvátného zaimfu, Šahabarim přiměje Salambó, aby se vydala za Mathem a využila všech svých půvabů (Had, kap. 10) Otrokyně Taanach obléká skvostně Salambó, natírá ji drahými mastmi, Salambó se vydá na cestu. Aby dosáhla svého, přijde k Mathovi, žádá vrácení závoje, který visí na zdi, ten uchvácen její krásou se před ní sklání, když ona říká, že odejde, hrozí zničením Kartága (má třista tisíc mužů, nebude-li to stačit, požene medvědy a lvy), pak se rozpláče, prosí za odpuštění a usne jí v náručí, Salambó pak vezme závoj a chystá se utéci, tu se objeví stařec, Suffet Gisko, kterému podobně jako ostatním zajatcům zpřeráželi tyčí nohy a nechali je hynout ve vlastních výkalech v jámě a který jí nyní spílá, že je její vina, že se Bohové odvrátili od Kartága, pak prchá ke svému otci, který je, jak Gisko prozradil, nedaleko (Pod stanem, kap. 11). K Hamilkarovi přichází zrádce Narr´Havas. Jemu „v odměnu za služby“ Hamilkar dává svou dceru (překvapení!). Zvláště krvavé (dalo by se říci naturalistické, kdyby proti tomu nebyla na druhé straně hyperbola velkoleposti) je líčení porážky Barbarů po náhlém útoku Hamilkarově posilněného vrácením Zairu a následných mučení zajatých muži i ženami v kap. 12 Vodovod. Libyjský tábor je zničen, vůdcové Zarxas a Autharit se skrývají v jeskyni, Spendius kulhá. O dalších střetech jdou zprávy po celé severní Africe. Kartagincům se podaří vrátit se do města, Barbaři je následují. Spendius zničí vodovod, když z nejvyššího patra vylomí kámen a tím zdroj vody Kartaginců. Město je nedobytné, ale bude vzápětí trpět žízní. Bohu Molochovi (kap. 13), který má na nejvyšším místě města svůj chrám,  nabízejí zoufalí Kartaginci v oběť své děti (další významný bůh je Baal). Jednoho dne opět onemocněl had Salambó Python, posléze jej našli mrtvého. Barbaři pozabíjeli všechny zvířata, „psy, všecky mezky, všecky osly, potom i patnáct slonů, s nimiž se Suffet vrátil“, Kartaginci neměli čím krmit lvy, zpočátku je krmili raněnými Barbary, ještě teplé mrtvoly ale lvi odmítli žrát a zahynuli. Soutěska sekery (kap. 14) mezi Stříbrnou horou a horou Olověnou, se stane pro čtyřicetitisícové vojsko Barbarů pastí, do níž byli Hamilkarem vlákáni a v níž zůstali uvěznění svrženými balvany na jedné straně a obrovskou mříží na druhé. Uvíznou zde a pomalu propadají kanibalismu. Za devatenáct dní postupně zemře polovina armády, dvacet tisíc mužů. Vězni, včetně Hannona a Spendia, jsou ukřižováni. V závěrečné bitvě se střetnou Kartaginci a Barbaři, jediný z Barbarů přežije Matho, je zajat. V poslední kapitole, nazvané jménem jednoho z hlavních hrdinů Matho, slaví Kartágo vítězství, Salambó si bere Narr´Havase. Matho se stává terčem zábavy při mučení v davu, zemře za soumraku, kdy mu kněz roztrhne srdce. Salambó podlehne jedu, což je trest za to, že se dotkla závoje bohyně Tanity. „Tak zemřela dcera Hamilkarova, za to, že se dotkla závoje Tanitina,“ zní poslední věta románu s bombastickým dějem, jak jsem se jej pokusil alespoň v hrubých rysech popsat.

IV
Postava Salambó se stala námětem celé řady uměleckých děl v oblasti výtvarného umění i hudby. Kromě opery Modesta Petroviče Musorgského, o níž se ještě zmíníme, se Flaubertův román stal předlohou pro stejnojmennou operu v pěti aktech, jejímž autorem je Ernest Reyer (1823 – 1909), který znal Afriku ze svých cest (konkrétně Alžírsko) a u nějž je tato opera jeho nejvýznamnějším dílem. Autorem libreta je Camille du Locle. Byla nastudována a premiérována 10. 2. 1890 v Národním divadle de la Monnaie v Bruselu. Rovněž se hrála francouzsky v New Orleans 25. ledna 1900, s Linou Pacary v titulní roli. Pozdější nastudování jsou řídká, nicméně jsou: např. v Opera Garnier v roce 1943, a nedávno v Marseille dne 27. září 2008 u příležitosti stého výročí skladatelova úmrtí, rodáka tohoto města.

V roce 1863 také začal psát hudbu a libreto k stejnojmenné opeře i Modest Petrovič Musorgskij, ale nikdy se mu ji nepodařilo dokončit. Její děj je pochopitelně zjednodušen na základní rysy příběhu: V důsledku porážky Kartága v první punské válce dochází k povstání žoldnéřů. Město je jimi obléháno, vůdci Mathoovi se podaří z města ukrást posvátný závoj, který pokrýval postavu bohyně Tanit v jejím chrámu. Kněžka Salambó, dcera válečníka Hamilkara Barkase, se vydá do tábora žoldnéřů, aby si odnesla závoj zpět. Tam svede Mathoa a ten je s ní společně během jedné noci chycen a popraven.

Další stejnojmenná hudební díla byla vytvořena těmito autory: V. Fornari (1881), Niccolò Massa (1886), Eugeniusz Morawski-Dąbrowa, Josef Matthias Hauer (1930), Alfredo Cuscinà (1931), Veselin Stojanov (1940) a Franco Casavola (1948). Salammbô současného francouzského skladatele Philippe Fenelona byla vytvořena v Opéra Bastille v roce 1998.

Z výtvarných děl, jejichž námětem je dcera Hamilkarova, uveďme na prvním místě sochaře Theodora Rivièra (1857 – 1912), který vytvořil v roce 1895 malou bronzovou skupinu s názvem Salammbô chez Mâtho, Je t’aime ! Je t’aime. O rok později vytvořil český umělec Alfons Mucha (1860 – 1936) u nás dobře známou litografii Salammbô. Bylo to v době, kdy už Mucha žil v Paříži a v době, kdy slavil úspěchy se svými pracemi pro divadlo jako Gismonda, Lorenzazio , Hamlet či Médée. Muchova práce je tedy v rámci secesního tvarosloví i duchu uhrančivých postav, jaké tehdy i později obdivoval celý svět. V roce 1907 vytvořil pozdní symbolista Gaston Bussière (1862 – 1928)obraz, který je jeho nejspíš nejznámějším dílem. Bussière v devadesátých létech vystavoval v rosikruciánském Salónu, vytvořil, mimo jiné též portréty jiných osudových žen jako byla Salomé (Oscar Wilde), Yseult či Jany z Arku. A konečně z roku 1903 pochází plastika Jean-Marie-Antoina Idraca (1849 – 1884), která se nachází v muzeu v jeho rodném Toulouse.

Ve filmu se Salambó objevila dvakrát, poprvé v raném francouzském filmu v roce 1925 v režii Pierra Marodona (1873 – 1949) s Jeanne de Balzac, Rollou Normanovou a Victorem Vinou a hudbou komponovanou Florentem Schmittem, podruhé v roce 1960 v koprodukčním italsko-francouzském filmu, režírovaném Sergiem Grecem (1917 – 1982). V hlavní roli Jeanne Valérie, v roli Mathona Jacques Sernas, Hamilkara Riccardo Garrone.

https://de.wikipedia.org/wiki/Salambo (kontexty)
https://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/gustave-flaubert/salambo.html (stručný obsah)

https://www.databazeknih.cz/knihy/salambo-64302

https://fr.wikipedia.org/wiki/Salammb%C3%B4

https://www.csfd.cz/film/93219-salambo/bazar/

Ernest Reyer
https://fr.wikipedia.org/wiki/Ernest_Reyer
https://fr.wikipedia.org/wiki/Salammb%C3%B4_%28Reyer%29

Modest Petrovič Musorgskij
https://de.wikipedia.org/wiki/Salammb%C3%B4

ještě k Flaubertovi
https://www.ucl.cas.cz/edicee/data/soubory/FXS/KP9/69.pdf